Cílem tohoto příspěvku je zhodnotit výhody a nevýhody jednotlivých doktrinálních pojetí právní povahy opčního práva v kontextu akciových opčních smluv. Důvodem zvláštní pozornosti věnované akciové opční smlouvě je předpokládaný růst praktického využití zkoumaného smluvního institutu v návaznosti na změny daňové právní úpravy, jejichž společným jmenovatelem je zvýšení atraktivity zaměstnaneckých akciových programů a odstranění tzv. „dry-income“ problému (povinnosti platit daň a pojistné ještě předtím, než zaměstnanec obdrží hotovost).

Za  jednu z překážek širšího rozšíření akciových opčních programů v tuzemských společnostech jsou tradičně označována pravidla zdanění odměny poskytované prostřednictvím zaměstnaneckých opčních plánů (Employee Stock Option Plans; dále též „ESOP“).[1] Daňová a navazující právní úprava proto byla opakovaně novelizována se záměrem zvýšit atraktivitu zaměstnaneckých akciových programů a přiblížit nově formulovaná pravidla osvědčené zahraniční praxi. Změny daňových předpisů dopadající na ESOP přitom akcentují požadavek na precizní určení právní povahy opčního práva a tomu odpovídající detailní nastavení smluvního mechanismu, který jednoznačně určí okamžik zdanitelného příjmu.

V této souvislosti považuji za vhodné zaměřit se blíže na smluvní konstrukce využitelné při zřízení práva opce, konkrétně na:

• vymezení podstaty fungování opční smlouvy se zdůrazněním časové posloupnosti a právních účinků jednotlivých kroků provázejících nabytí a uplatnění práva opce (nabytí akcií);
• analýzu stěžejních doktrinálních přístupů k opčnímu právu (opce jako smlouva o smlouvě budoucí, opce jako odkládací podmínka, opce jako utvářecí právo) z hlediska okamžiku vzniku obligace, z pohledu vztahu opční a realizační (nabývací) smlouvy, jakož i z perspektivy vymahatelnosti ujednaného plnění;
• formulaci doporučení pro volbu konkrétního právního titulu na základě předchozího zhodnocení výhod a nevýhod zkoumaných doktrinálních přístupů.

Akciové opční plány

Akciové opční plány patří mezi nejrozšířenější a zároveň historicky nejstarší formy ekvitního odměňování (equity-based incentive compensation).[2] Jejich základním principem je poskytnutí práva (opce) klíčovým zaměstnancům či členům vrcholového vedení společnosti[3] směřujícího k budoucímu nabytí akcií společnosti za předem stanovenou realizační cenu. V případě akciových opcí má přitom incentivní funkci nejen samotný fakt nabytí akcií jako podkladového aktiva, ale především jejich zvýhodněná nabývací cena. Pokud v době uplatnění opce tržní cena akcie převyšuje realizační cenu, získává držitel opce ekonomický prospěch, který je přímou funkcí růstu hodnoty společnosti. Tímto mechanismem se zájmy managementu či zaměstnanců obecně sbližují se zájmy akcionářů. Čím vyšší je tržní hodnota akcií, tím vyšší je i výnos plynoucí z opčního programu.

Nepeněžitá forma výplaty odměny je dávána do souvislosti s podporou startupových společností, které obvykle disponují omezeným cash-flow. Odměna v podobě práva opce nevyžaduje okamžitý peněžní výdaj, a umožňuje tak šetřit hotovost.[4] Využití ESOP je však širší. V praxi se lze s akciovými opčními programy setkat též u etablovaných společností (včetně koncernů a veřejně obchodovaných akciových společností), kde slouží jako nástroj náboru a retence klíčových pracovníků, prostředek slaďování zájmů managementu s akcionáři či stabilizační prvek při transakcích typu M & A.

Zaměstnanecké akciové opční programy jsou zpravidla koncipovány jako víceleté, přičemž jejich realizace probíhá v několika časových fázích. Tento aspekt přispívá k podpoře motivační funkce, neboť stimuluje beneficienty k dlouhodobému růstu hodnoty společnosti. Současně lze dlouhodobost opčního programu spojovat i s funkcí retenční, tedy zvýšením pravděpodobnosti setrvání odměňované osoby v pracovním poměru.

V počáteční fázi dochází k udělení práva opce na základě příslibu (grant), kterým společnost beneficientovi poskytuje možnost nabýt stanovený počet akcií (grant size) za předem určenou realizační cenu (exercise či strike price).[5] Realizační cenu je nutné odlišit od opční prémie (option premium) představující úplatu za samotné poskytnutí opčního práva. V kontextu ESOP je však nabytí obvykle bezúplatné, a opční prémie je tedy nulová.

Specifikem opčních odměňovacích plánů je postupné uvolňování opcí, které je rozloženo v čase. Od okamžiku udělení opčního práva běží tzv. vázací či čekatelská doba (vesting period), zpravidla dvou až čtyřletá, během níž musí beneficient setrvat v pracovním poměru, aby mohl opční právo vykonat v plné výši.[6] Pro uvolnění první části (typicky třetiny či čtvrtiny) opcí je přitom nutné obvykle překonat tzv. roční cliff (minimální prahovou lhůtu). K následnému uvolňování opcí pak dochází dle podmínek harmonogramu typicky na měsíční či čtvrtletní bázi. Při ukončení pracovního poměru před uplynutím minimální lhůty nutné pro uvolnění první tranše naopak právo opce propadá.

Součástí tzv. vesting schedule může být kromě plynutí času i splnění určitých výkonnostních podmínek (např. splnění plánovaných KPI), dosažení jiných významných milníků (např. vstup na burzu či M & A transakce), ujednání o podmínkách akcelerace (rychlejší uvolňování opcí např. z důvodu strukturálních změn) či formulace tzv. good leaver a bad leaver klauzulí.[7]

Další fází opčního programu je výkon práva opce (exercise) jednostranným oznámením výkonu tohoto práva ze strany beneficienta (exercise notice), které obsahuje obvykle identifikaci příslibu, počet uplatňovaných akcií, volbu způsobu vypořádání apod. Oznámení se v praxi doručuje prostřednictvím příslušného formuláře společnosti (zaměstnavateli), příp. mateřské společnosti (jako osobě povinné z práva opce) či jiné osobě výslovně určené v plánu (např. obchodníkovi s cennými papíry).

V návaznosti na výkon práva opce vzniká beneficientovi povinnost zaplatit realizační cenu za akcie. Ze strany osoby povinné je naproti tomu závazek z opčního práva vypořádán převedením vlastnického práva k akciím na základě příslušného převodního úkonu (u zaknihovaných akcií zápisem do evidence, u listinných akcií převodem rubopisem a předáním, u nově upisovaných akcií po splnění korporačních podmínek jejich nabytí).

Zainteresovanost odměňovaných osob lze posilovat nejen cestou strategicky nastavených podmínek pro nabytí podílu, ale také prostřednictvím pravidel upravujících následné nakládání s takto nabytým aktivem. K podpoře silnější motivace k dlouhodobému setrvání ve společnosti mohou sloužit zejména postupně uvolňovaná omezení dispozic s podílem či povinnost držet akcie po určitou minimální dobu (tzv. retention period).[8] Nevyužije-li odměňovaný opční právo ve lhůtě stanovené ESOP programem (často desetileté), opce zaniká (expire).

Daně

Akciové opční plány představují odložený způsob odměňování (deffered compensation), jak ostatně vyplývá i z výše uvedeného schématu jednotlivých kroků uplatnění opčního práva na nabytí akcií. Časová posloupnost jednotlivých fází spojených s nabytím a uplatněním opčního práva je reflektována i pravidly zdanění odměny, která byla v posledních několika letech opakovaně novelizována. Zjednodušeně lze konstatovat, že leitmotivem změn je zvýšit praktickou využitelnost zaměstnaneckých akciových programů omezením tzv. „dry-income“ účinku, tj. povinnosti uhradit daň a často i pojistné dříve, než zaměstnanec obdrží odpovídající peněžní plnění. Preferováno je naopak posunutí zdanění blíže okamžiku zpeněžení a rovněž posílení provázanosti s odvody, tj. sladění pravidel sociálního a zdravotního pojištění se zvoleným daňovým režimem.

Historicky (do 31. 12. 2023) se u zaměstnanců zapojených do ESOP programů zdaňoval nepeněžní příjem standardně již při nabytí akcií za zvýhodněnou cenu. V okamžiku uplynutí vázací doby (event. splnění dalších podmínek stanovených v ESOP), tedy v momentě, kdy se odměňovaná osoba stala plnohodnotným vlastníkem akcií společnosti a obdržela majetkový prospěch, docházelo ke vzniku povinnosti zdanit případný rozdíl mezi pořizovací cenou (strike price) a tržní cenou akcií prostřednictvím daně z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 ZDP. Nedanilo se tedy právo opce, ale až nabyté akcie společnosti jako nepeněžitý příjem ze závislé činnosti.[9]

S účinností od 1. 1. 2024 však novela ZDP provedená zákonem č. 462/2023 Sb. zavedla odklad zdanění příjmu zaměstnance z nabytí zaměstnaneckých akcií a také opcí na jejich nabytí na pozdější zákonem určené okamžiky (např. prodej, směna, převod, vstup do likvidace, změna daňové rezidence, uplynutí lhůty apod.). Pro zdanění se přitom i v odloženém režimu vychází z tržní ceny ke dni nabytí akcie, nikoli z ceny v okamžiku dodanění, a posouvá se tak pouze okamžik zúčtování. Ačkoli toto nastavení tlumí „dry-income“ efekt, zcela jej neodstraňuje, neboť některé spouštěče (např. skončení pracovního poměru či uplynutí desetileté lhůty)[10] nejsou spojeny s okamžitým zpeněžením.[11]

K další novele došlo na základě zákona č. 84/2025 Sb., kdy se s účinností k 1. dubnu 2025 z odloženého zdanění stala volitelná možnost. Zaměstnavatel může pro každý jednotlivý příjem zvolit buď okamžité zdanění (tedy jako před rokem 2024), nebo odklad dle § 6 odst. 14-16 ZDP. Volbu je nutné oznámit správci daně do 20. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy zaměstnanec nabyl akcie či opční právo na akcie.[12]

Novela č. 84/2025 Sb. doplnila i přechodná ustanovení pojistných zákonů tak, aby se u příjmů ze zaměstnaneckých akcií či z opcí opravňujících k jejich nabytí zrcadlil zvolený daňový režim (tj. okamžité zdanění vs. odklad) a sjednotil okamžik „zúčtování“ pro pojistné. Nepeněžní příjem (majetkový prospěch) představovaný rozdílem mezi obvyklou (tržní) cenou akcie ke dni jejího nabytí a částkou uhrazenou zaměstnancem (realizační cenou), popř. obvyklá hodnota převoditelné opce v okamžiku jejího nabytí, je totiž rovněž součástí vyměřovacích základů pro sociální a zdravotní pojištění.[13] V praxi to znamená, že rozhodnutí o odkladu dle § 6 ZDP se promítá i do načasování odvodů. Není-li odklad zvolen a oznámen, posuzuje se pojistné ke dni, kdy je příjem zaměstnanci zúčtován při nabytí. Jak však bude uvedeno níže, pro některé zaměstnanecké opční programy lze s účinností od 1. ledna 2026 zvolit ještě výhodnější režim.

Kvalifikované zaměstnanecké opce

Nejblíže naplnění principu „no tax before cash“ (zdanění až při zpeněžení) jsou tzv. kvalifikované zaměstnanecké opce, nově upravené v § 6a ZDP na základě novely provedené zákonem č. 360/2025 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Zvýhodnění ve formě odkladu zdanění „opční“ složky až do okamžiku zpeněžení (prodeje), nejpozději však do 15 let od uplatnění, a současně vyjmutí této opční složky z odvodů na sociální a zdravotní pojištění, neboť opční složka se nedaní jako příjem ze závislé činnosti dle § 6 ZDP, ale ostatní příjem dle § 10 ZDP se vztahuje pouze na akciové opční programy splňující zákonné podmínky. Preferenční režim lze aplikovat na nákupní (call) nepřevoditelné opce vedoucí k nabytí účasti na zaměstnavateli (resp. skupině propojených osob) a jeho využití je podmíněno níže uvedenými prvky benefitového a neobchodovatelného charakteru:

• nepřevoditelnost opce (neobchodovatelný finanční instrument);
• bezúplatné nabytí (benefit, nikoli úplatná transakce);
• písemné ujednání opční smlouvy obsahující mj. opční (realizační) cenu a další podmínky výkonu;
• minimální tříletá čekací doba (vesting period) pro uplatnění (s výjimkami v případě vybraných změn kontroly u zaměstnavatele);
• informační povinnost zaměstnavatele o tržní (obvyklé) ceně podílu jak při poskytnutí příslibu (grant), tak při uplatnění opce (exercise) či při finančním vypořádání (cash-out).

Kromě těchto znaků musí být současně splněny i ostatní osobní a věcné podmínky stanovené zákonem (okruh oprávněných osob a „kvalifikovaný“ zaměstnavatel, soustavný výkon práce po předepsanou dobu, případné limity účasti apod.). Neméně významná je též podmínka notifikace správci daně. Poskytnutí (a následně i uplatnění či peněžní vypořádání) kvalifikované opce musí být ohlášeno v zákonem předepsaném rozsahu a lhůtách prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele.

Přijatá úprava účinná od 1. 1. 2026 potvrzuje trend podpory ESOP prostřednictvím snížení daňově‑administrativních bariér a jasnějšího provázání s odvody. Pokud však nebudou splněny podmínky „kvalifikované zaměstnanecké opce“ ve smyslu § 6a ZDP, příp. pokud nedojde v rámci obecného nepreferenčního režimu ani k notifikaci volby odkladu okamžiku zdanění ve smyslu § 6 odst. 17 ZDP, žádný odklad ani úleva se neuplatní. Stručně řečeno, nesplnění podmínek povede k aplikaci obecného daňového a odvodového režimu. Příjem ze závislé činnosti ve výši rozdílu mezi obvyklou cenou akcie a zaplacenou realizační cenou bude daněn dle § 6 ZDP k okamžiku nabytí akcií a rovněž bude tento příjem podléhat sociálnímu a zdravotnímu pojištění.

Zdanění příjmu z prodeje akcií

Kromě daně z příjmu a odvodů v návaznosti na tuto daň je dále nutné se zmínit o zdanění příjmu z prodeje akcií nabytých na základě opčního práva. Tento příjem se zdaňuje jako ostatní příjem podle § 10 ZDP, přičemž dílčím základem daně je příjem snížený o prokazatelné výdaje na jeho dosažení (pořizovací cena a související náklady). U akcií nabytých z opce je daňovým výdajem pro následný prodej obvyklá cena použitá pro zdanění zaměstnaneckého příjmu v okamžiku nabytí akcie. Tento základ lze dále snížit o daňové výdaje související s uskutečněním úplatného převodu (např. o odměnu za zprostředkování prodeje, o provizi vyplacenou obchodníkovi s cennými papíry či o poplatek za převod a vyhotovení smluvní dokumentace atd.).

Podpůrnou motivační úlohu, pokud jde o délku setrvání odměňované osoby v zaměstnaneckém poměru ke společnosti, mohou hrát též zákonná pravidla zakotvující daňové osvobození.[14] Jsou-li splněny zákonné podmínky uvedené v § 4 ZDP pro aplikaci časového testu (tři roky při zcizení akcií, pět let při zcizení podílů v s. r. o.) či množstevního testu (prodejní cena nepřesáhne 100 000 Kč), nepodléhá příjem z prodeje akcií zdanění.

V návaznosti na novou právní úpravu kvalifikovaných zaměstnaneckých opcí (§ 6a ZDP) je nutné důsledně odlišovat tzv. opční složku příjmu a kapitálovou složku plynoucí z následného držení akcie či podílu. Opční složka představuje ekonomickou výhodu vzniklou do okamžiku nabytí (rozdíl mezi obvyklou hodnotou při nabytí a zaplacenou realizační cenou) a zdaňuje se jako ostatní příjem v okamžiku prodeje, popř. po uplynutí patnáctileté lhůty či při peněžním vypořádání. Na tuto složku se osvobození podle § 4 ZDP nevztahuje. Naproti tomu kapitálový výsledek z držby po nabytí (růst nebo pokles hodnoty od data nabytí do data zcizení) se posuzuje samostatně jako příjem z prodeje cenného papíru nebo podílu. Splní-li se příslušné podmínky časového testu, popř. u akcií i množstevního limitu, může být tento kapitálový příjem od daně osvobozen. Tím je současně zajištěno, že nedochází ke dvojímu zdanění téže hodnoty. Část odpovídající opční výhodě je zdaněna odděleně a kapitálová složka se poměřuje až od okamžiku, kdy odměňovaná osoba akcii či podíl skutečně nabyla.

Z praktického hlediska má i tato konstrukce motivační rozměr. Zaměstnanec, který setrvá v pracovním poměru a po nabytí akcií nebo podílu je drží po zákonem stanovenou dobu, může dosáhnout toho, že budoucí zhodnocení investice bude od daně osvobozeno. Zároveň však nemůže očekávat, že by bylo osvobozeno i samotné opční zvýhodnění dosažené do okamžiku nabytí.

Právní povaha opčního práva a opční smlouvy

Nedávné i očekávané legislativní změny v oblasti daňového a pojistného zacházení se zaměstnaneckými akciovými programy lze vnímat jako možný impuls pro širší implementaci opčních schémat v praxi obchodních korporací, a tím i jako podnět k hlubší teoretické reflexi právní povahy opčního práva a opční smlouvy.

Opční právo lze zařadit mezi nepřímé nástroje ekvitního odměňování, neboť akcie jako podkladové aktivum jsou nabývány zprostředkovaně skrze finanční nástroj (akciovou nákupní opci).[15] Rozmanitost způsobů, jakými se v praxi realizuje kompenzace prostřednictvím opční smlouvy na akcie, odráží jak variabilitu smluvních ujednání využívaných v korporační praxi,[16] tak i nejednotnost právně-dogmatického uchopení tohoto institutu. Současná právní úprava neposkytuje preskriptivní rámec pro regulaci opční smlouvy obecně, a tím méně pro její specifickou variantu v podobě opční smlouvy na akcie nabízené v rámci ESOP.[17]

Právní povaha opční smlouvy obecně je v doktríně předmětem rozdílných výkladů. Od její subsumpce pod širší rámec smlouvy o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo), přes pojetí opční smlouvy jako smlouvy s potestativní odkládací podmínkou, jejímž splněním nabývá realizační smlouva účinnosti, až po koncepci samostatného právního titulu sui generis zachycujícího projev vůle v podobě utvářecího práva (Gestaltungsrecht).[18] Tato koncepční rozrůzněnost determinuje nejen právní kvalifikaci a systematické zařazení opčních smluv, ale promítá se rovněž do právních důsledků pro posouzení jejich účinků, zejména pokud jde o okamžik vzniku závazkového vztahu, rozsah povinností smluvních stran a právní následky porušení či zániku opčního práva.

V intencích tuzemského práva se pojetím opční smlouvy zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1738/2015, ve kterém byla předmětem dovolacího přezkumu otázka určitosti obsahu opční smlouvy na akcie. Nejvyšší soud dovodil, že smluvní článek o opci byl v posuzovaném případě neurčitý jak ohledně úplatnosti (bezúplatnosti), tak ohledně nedostatečného vymezení podkladových akcií. U akcií, které mají být nově teprve emitovány, je přitom dle názoru soudu zapotřebí, aby smlouva určila jejich podobu, formu, druh a nominální hodnotu, jakož i celkový počet takto (nově) vydaných akcií. Bez takové specifikace je plnění neurčité, přičemž neurčitost nelze zhojit ani výkladem.

Předmětné rozhodnutí však poutá pozornost i z důvodu hodnocení právní povahy opční smlouvy. Dle názoru Nejvyššího soudu mohou mít opční plány různou podobu, konkrétně pak „mohou být jak smlouvami o smlouvách budoucích (kdy členům představenstva vznikne při splnění sjednaných podmínek právo na uzavření smlouvy o převodu určeného počtu určitých účastnických cenných papírů, zpravidla akcií společnosti), tak již přímo smlouvami o převodu účastnických cenných papírů, jejichž účinnost je vázána na odkládací podmínku, že oprávněný (člen představenstva) své právo na nabytí cenných papírů (zpravidla v určité době a za splnění sjednaných podmínek) uplatní (…). V případě, že opce je sjednána jako smlouva o smlouvě budoucí, je tímto titulem následně uzavřená smlouva o převodu podkladového aktiva (účastnických cenných papírů). Je-li opce sjednána jako smlouva o převodu podkladového aktiva s odkládací podmínkou, je právním titulem pro nabytí vlastnického práva k podkladovému aktivu (účastnických cenných papírů) přímo sjednaná opce.“[19]

Opční smlouva jako smlouva o smlouvě budoucí

Výše uvedené pojetí Nejvyššího soudu redukuje paletu možných konstrukcí opčních smluv na dvě – pactum de contrahendo a převodní smlouvu s odkládací podmínkou. Prvně zmíněná varianta přitom není pro účely akciových opčních programů vhodná. Oprávněný sice svým úkonem vyvolá povinnost druhé strany kontrahovat, ale sám tím bezprostředně nezakládá nový právní vztah. Byť je v případě pactum de contrahendo obecně přípustné, aby výzvu k uzavření smlouvy byla oprávněna učinit pouze jedna smluvní strana, úskalím smlouvy o smlouvě budoucí je potřeba součinnosti druhé smluvní strany k uzavření hlavní realizační smlouvy, příp. zásah soudu.[20] Ust. § 1787 o. z. umožňuje, aby soud (příp. určená třetí osoba) svým rozhodnutím nahradil projev vůle povinné strany. Tím je hlavní smlouva uzavřena ex lege. Vy­užití možnosti soudní ingerence je však spojeno s procesní nejistotou a s prekluzivní roční lhůtou k podání návrhu.

V kontextu akciových opcí, jejichž bazickým aktivem jsou často veřejně obchodované akcie, je navíc nutné zohlednit délku soudního řízení umocňovanou i případnou zdržovací taktikou druhé smluvní strany a případné negativní důsledky z toho plynoucí. I vyhovující rozsudek na naturální plnění může mít ve výsledku ekonomicky odlišný efekt, než jaký oprávněná strana zamýšlela v okamžiku uplatnění opčního práva. Volatilita ceny (kurzu) akcií a komplikace při výpočtu ekvivalentní peněžní náhrady jsou však pouze jednou rovinou problému. U veřejně obchodovaných akcií je totiž nutné vzít v úvahu též regulatorní faktory, např. obchodní okna (trading windows) a uzavřená období (closed periods), pravidla insider trading, délku vypořádacího cyklu transakce (typicky vypořádání T+2), které mohou naturální plnění fakticky zdržet či zmařit.[21]

Pokud ani soudní ochrana není možná či oprávněný tento nárok neuplatní, lze (za splnění zákonných podmínek) uvažovat o domáhání se nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti uzavřít smlouvu. Ujednané plnění však beneficient nezíská.

Rizikem, které se může snadno materializovat právě v případě ESOP programů, je rovněž zákonné působení doložky sic stantibus. Závazek uzavřít smlouvu zaniká, pokud se podstatně změnily okolnosti tak, že po povinné straně nelze rozumně požadovat uzavření smlouvy (§ 1788 odst. 2 o. z.). U opcí na akcie přitom právě k takto kvalifikované změně může dojít poměrně snadno, např. při prudké změně valuace (tržní kolaps či naopak mimořádné přecenění), vlivem zásadních regulatorních zásahů, v důsledku insolvenční situace, při strukturálních změnách atd.

Tento dopad lze s ohledem na dispozitivitu právní úpravy zmírnit smluvně. Kromě obecné alokace rizik a smluvního vyloučení či modifikace § 1788 odst. 2 o. z., lze v kontextu ESOP zmínit např. indexaci ceny, floor či cap klauzule, které vymezují minimální a maximální hranici ceny či směnného poměru a tlumí dopady volatility, MAC (material adverse change) doložky s kvantifikovanými indikátory, příp. jiný vhodný kompenzační a exitový mechanismus, či hardship ustanovení s povinností renegociace místo zániku závazku. Přesto platí, že nejúčinnější prevencí je volba jiné konstrukce opčního ujednání.

Opční smlouva jako smlouva s odkládací potestativní podmínkou

Po vyhodnocení smlouvy o smlouvě budoucí jako smluvní konstrukce spíše méně vhodné pro využití v rámci akciových opčních programů je nutné zaměřit se na druhou možnost zmiňovanou v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1738/2015.

Smlouva s odkládací podmínkou se již blíží opčnímu mechanismu, neboť o „osudu“ smlouvy rozhodne beneficient. Podmínku je při této konstrukci nutné sjednat jako potestativní, tedy tak, aby účinnost realizační smlouvy nebyla vázána na nejistou budoucí událost, ale na vůli jedné strany. Při takovém smluvním aranžmá pak odpadá potřeba součinnosti druhé smluvní strany, jako je tomu v případě smlouvy o smlouvě budoucí. Pokud se odkládací podmínka splní, nastanou účinky realizační smlouvy bez dalšího. Potestativní podmínku lze s ohledem na dispozitivitu právní úpravy kombinovat i s dalšími požadavky, jako je uplynutí určité doby nebo splnění výkonnostních parametrů v určité době. Je-li podmínka časově ohraničená, jako je tomu obvykle i v případě zaměstnaneckých akciových opcí, povede její nesplnění ve stanovené době k definitivnímu zmaření smlouvy.[22]

Teorie podmínky je v kontextu opčních smluv zmiňována naukou jako klasický reprezentant tzv. teorie jednoty (rovněž jako teorie kontinuity; Einheitstheorie) zaměřené na řešení otázky vztahu opční a realizační (hlavní) smlouvy. Kontinuitní varianta chápe opční ujednání a realizační smlouvu jako jediné ujednání uzavřené ve stejný okamžik. Není přitom podstatné, zda je smlouva nazývána jako realizační či opční. Významná je naopak skutečnost, že obě fáze (přípravná i realizační) jsou od počátku vtěleny do jediného závazkového vztahu, jehož účinky jsou pouze odloženy do okamžiku splnění. Z toho plyne i potřeba předem určit veškeré podstatné náležitosti budoucího plnění (předmět, rozsah, cena), protože obsah realizační části je dán již při uzavření „jediné“ smlouvy.[23]

Tzv. diskontinuitní varianta (Trennungstheorie),[24] která je v případě teorie podmínky méně častým východiskem, vychází z předpokladu koexistence účinné opční smlouvy a samostatné realizační smlouvy, jejíž účinnost je vázána na uplatnění opčního práva založeného opční smlouvou. Výhodou zvolené konstrukce je jasné oddělení opční a realizační smlouvy, díky čemuž lze platnost obou smluv či jejich vady posuzovat samostatně.

V obou variantách teorie podmínky (jediná smlouva s konstrukcí opčního práva jako odkládací podmínky nabytí účinnosti realizační smlouvy vs. dvě smlouvy uzavřené v jeden okamžik, kdy rea­lizační smlouva není účinná do doby vyhlášení opce) přitom platí, že není třeba nové akceptace povinného v okamžiku výkonu práva opce, a účinky tak nastupují automaticky splněním podmínky. Tento důvod je významný při posuzování funkčnosti výše uvedené podmínkové konstrukce v praxi ESOP. Za přednosti teorie podmínky lze označit kromě kontroly na straně oprávněného, který rozhoduje, zda a kdy podmínku naplní, též možnost rychlého překlopení do realizační fáze bez nutnosti dodatečného vyjednávání. Ve prospěch teorie podmínky svědčí též její zakotvení v praxi. Odkládací podmínky patří mezi standardní a srozumitelné nástroje.

Teorie podmínky nicméně není univerzálně použitelná. Neobstojí tam, kde vůle stran nesměřuje k současnému uzavření opční a realizační smlouvy, nýbrž k tomu, aby samotná realizační smlouva vznikla až konstitutivně výkonem opce ujednané jako utvářecí právo.

Opční smlouva jako přípravná smlouva sui generis zakládající opční utvářecí právo

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1738/2015 poněkud překvapivě opomíjí koncept opce jako utvářecího práva (Gestaltungsrecht), zastávaného většinově v zahraniční (zejména německé) doktríně i judikatuře[25] a postupně pronikajícího i do českého právního prostředí.[26]

Utvářecí práva (či kreační oprávnění)[27] jsou zvláštní kategorií subjektivních práv, pro něž je typické, že oprávněná osoba může svým jednostranným právním jednáním založit, změnit nebo zrušit právní poměr. Vedle práva na odstoupení od smlouvy, práva ukončení smluvního závazku výpovědí, práva vznést námitku relativní neplatnosti či námitku promlčení je mezi utvářecí práva naukou tradičně řazeno i právo opce.

V rámci jednotlivých typů utvářecích práv se v případě opce hovoří o právu konstituujícím[28] nový závazek (vertragsbegründendes Gestaltungsrecht).[29] Jakmile oprávněný učiní opční prohlášení, realizační smlouva je uzavřena a nový právní vztah vzniká bez dalšího.[30] V praxi akciových opčních programů přitom právě tato koncepce reflektuje společný záměr smluvních stran. K výkonu opčního práva na akcie je nezbytný pouze projev vůle oprávněné osoby a příp. naplnění předem stanovených podmínek (uplynutí času, splnění výkonnostních parametrů). Pojetí opce jako utvářecího práva tak reflektuje ekonomickou funkci ESOP tím, že umožňuje, aby se odměna zaměstnance materializovala jednostranným výkonem právě v okamžiku splnění vestingových, příp. výkonnostních podmínek, čímž se snižují transakční a vyjednávací náklady, resp. eliminuje se závislost na dodatečné součinnosti zaměstnavatele. Ve smluvní praxi tomu odpovídá použití tzv.  deemed execution klauzulí, které předem stanoví, že okamžikem platného výkonu opce se považuje za uzavřenou i navazující realizační smlouva ve znění připojeném jako příloha opční smlouvy, přičemž proměnné údaje (počet akcií, výsledná cena, datum vypořádání) se doplní podle mechanismu sjednaného v opci. Splněním opce, tj. uplatněním práva a uzavřením hlavní smlouvy, se opční právo vyčerpá (zanikne tím, že bylo využito).

Uvedené pojetí opčního práva jako práva utvářecího vychází z teorie diskontinuity (Trennungstheorie). Podle ní představuje opční smlouva jako přípravná smlouva sui generis[31] samostatný, na realizační smlouvě nezávislý závazkový titul, jehož účelem je zřídit oprávněnému jednostranné oprávnění. Opční ujednání samo o sobě však realizační smlouvu ještě nezakládá, pouze připravuje její automatický vznik v okamžiku platného uplatnění opčního práva. Již po dobu trvání opce má přitom povinný povinnost zdržet se jednání, které by zmařilo či ztížilo výkon opce, jak ostatně vyplývá z vedlejších smluvních povinností vyvozovaných z obecné zásady poctivosti (§ 6 o. z.).

Výkonem opce jednostranným prohlášením (v mezích dohodnutých podmínek) oprávněný „dotvoří“ právní stav tak, že mezi stranami vznikne realizační smlouva, aniž by byl zapotřebí dodatečný smluvní konsensus. Nastoupení převodních účinků realizační smlouvy lze přitom podmínit splněním předem ujednaných povinností (např. povinnosti zaplatit realizační cenu, povinnosti provést úpis nově emitovaných akcií či povinnosti zřídit si příslušný účet pro účely zápisu do evidence zaknihovaných cenných papírů).

Diskontinuita obou smluvních titulů se neprojevuje pouze v časovém okamžiku vzniku ujednání (opční smlouva je přípravným závazkem a teprve výkon opce jednostranným prohlášením konstituuje realizační smlouvu). Rovněž v otázce porušení a na něj navazujících nároků (odlišné povinnosti, sankce a běhy promlčení) je nutné vycházet z oddělenosti opční a realizační smlouvy. Tentýž princip pak vede i k samostatnému posuzování důvodů neplatnosti či důvodů zániku závazku.

Samostatnost obou titulů je však pouze relativní. Aby mohl nastat bezprostřední konstitutivní účinek výkonu opce, tj. aby po jeho provedení automaticky a bez další dohody vznikla realizační smlouva, musí opční smlouva předem a dostatečně určitě fixovat podstatné náležitosti budoucí realizační smlouvy tak, aby po jednostranném projevu vůle oprávněného nebylo třeba další dohody.

Obecně platí, že obsahové náležitosti opčních smluv, které se v praxi uzavírají zpravidla jako smlouvy inominátní ve smyslu § 1742 odst. 2 o. z., jsou ponechány ve značné míře autonomii vůle smluvních stran. V případě akciových zaměstnaneckých programů je však současně nezbytné poměřovat určitost obsahu ujednání závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1738/2015. Z rozhodnutí konkrétně vyplývá, že opční ujednání musí být (minimálně) dostatečně určité v identifikaci podkladového aktiva a protiplnění. Musí tedy vymezit, jaké konkrétní akcie mají být nabývány, zda již existující nebo nově vydávané, a určit též jejich podobu, formu, druh, jmenovitou hodnotu a předpokládaný počet. Současně je nezbytné stanovit realizační cenu, popř. transparentní a objektivně použitelný mechanismus jejího určení. Uvedeným otázkám je přitom nutné věnovat patřičnou pozornost. Neurčitost těchto náležitostí nelze zhojit výkladem,[32] přičemž ujednání, které nevyhoví stanoveným požadavkům, není ani platnou smlouvou o smlouvě budoucí, ani platnou (podmíněnou) převodní smlouvou zakládající povinnost akcie převést.

Vzájemná obsahová provázanost obou smluv se projevuje rovněž v rovině interpretace ujednání. Opční i realizační smlouvu je třeba číst jako funkční celek sledující společný hospodářský účel, kterým je v případě ESOP především motivace a udržení klíčových zaměstnanců prostřednictvím jejich účasti na kapitálovém zhodnocení společnosti za předem daných a předvídatelných podmínek.

Porovnání teorie podmínky a teorie utvářecího práva

Teorie podmínky dosahuje účinku bezprostředního nastoupení smluvních následků obdobně jako koncepce opce coby utvářecího práva. Konstrukčně však vychází z toho, že cílová smlouva je již uzavřena, avšak její účinky jsou odloženy do splnění podmínky. Oproti tomu u opce představující utvářecí právo vzniká smlouva konstitutivně až výkonem práva. V nauce se přitom za variantu, která zpravidla lépe odpovídá smluvnímu záměru stran, považuje většinově pozdější (konstitutivní) vznik realizační smlouvy až na základě výkonu opce.[33]

V praxi ESOP jsou obecně využitelné obě varianty, přičemž určení, která z nich byla v konkrétním případě sjednána, musí vycházet z výkladu právního jednání, především ze společného úmyslu smluvních stran.[34]

Prakticky může být rozdíl v konstrukci obou zmíněných variant opčních smluv významný kvůli otázce promlčení. Zatímco u práv ze smlouvy s odkládací podmínkou do splnění podmínky promlčecí lhůta zpravidla neběží, promlčitelnost majetkových utvářecích práv lze označit za diskusní otázku. Zjednodušeně lze konstatovat, že z aktuální judikatury vyplývá potřeba posuzovat otázku promlčení vždy s přihlédnutím k povaze a obsahu konkrétního utvářecího práva.[35] V kontextu ESOP se opce stává vykonatelnou splněním časových a výkonnostních podmínek (vestingu, KPI). Počátek promlčení by tak bylo možné fixovat k okamžiku, kdy poprvé vznikne možnost uplatnit opci (exercise). Otázkou však je, zda je riziko promlčení opce relevantní, právě zvážíme-li standardní podmínky běžných akciových opčních programů. Ty totiž obvykle obsahují i expirační klauzule, kdy uplynutím ujednané lhůty (zpravidla desetileté) dochází k zániku (tj. prekluzi, nikoli k promlčení) práva opce. Otázka promlčení by tedy neměla při rozhodování mezi oběma zmiňovanými konstrukcemi hrát vliv.

Při formulaci opční smlouvy je vhodné ověřit dále rovněž případné daňové dopady spojené s konkrétními pojetími opční smlouvy. Jak již bylo zmíněno, novější daňová úprava sice praktické rozdíly v načasování zdanění výrazně tlumí, zcela je však neodstraňuje. Právo volit odklad zdanění nepeněžního příjmu ze zaměstnaneckých akcií přesouvá zdanění do pozdějšího, zákonem vymezeného okamžiku, typicky k realizaci hodnoty (např. při prodeji akcií). Aby se však odklad uplatnil, musí být splněny zákonné podmínky a postupy oznámení.

Ani u nejvýhodnějšího daňového režimu, který se od 1. ledna 2026 vztahuje na kvalifikované zaměstnanecké opce podle nově doplněného § 6a ZDP, nelze rezignovat na splnění řady zákonných podmínek a na pravidelné oznamování vůči správci daně prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. Včasné a přesné vyjasnění právní konstrukce zvoleného akciového opčního programu (včetně nastavení okamžiku nabytí, vestingu, případů změny kontroly či způsobu vypořádání) může v praxi přispět ke snížení rizika nedorozumění a komplikací při povinném reportin­gu parametrů daného řešení.

Také ve standardním daňovém režimu vycházejícím ze zdanění v okamžiku nabytí je vhodné mít na paměti rozdílné dogmatické konstrukce opčního ujednání. Není-li zvolen odklad, uplatní se obecné pravidlo, tedy zdaňuje se až při skutečném nabytí podílů. Je-li opce pojata jako utvářecí právo, dochází k obligačním účinkům výkonem opce, na které navazuje vypořádání (věcněprávní účinky). Daňový okamžik se přitom váže na faktický převod (u listinných akcií rubopis a předání, u zaknihovaných zápis v evidenci). Je-li užito podmíněné realizační smlouvy, obligační účinky nastávají splněním podmínky, nicméně daňové „nabytí“ je i zde spojeno s věcněprávním převodem. V obou případech tedy platí, že rozhodným okamžikem pro daňové účely je den, kdy nastanou věcněprávní účinky převodu podílu. Přestože se rozdíl neprojeví přímo v odlišném okamžiku zdanění, neboť obě cesty vedou k prakticky stejnému výsledku, přesto může být volba mezi utvářecím právem a podmíněnou realizační smlouvou významná pro závazky a smluvní rizika stran (např. režim odstoupení, bad leaver scénáře, přechod nebezpečí, nárok na náhradu škody či důsledky porušení povinností), příp. pro korporátní a evidenční procesy.

Závěr

Volba a precizní vymezení právního modelu opce není pouze otázkou systematiky závazkového práva, ale též možným nástrojem daňové compliance. Využití preferenčních daňových režimů popsaných v tomto příspěvku je podmíněno plněním informačních povinností ve vztahu ke správci daně. Průkaznost povinně reportovaných rozhodných okamžiků pak může v praxi přispět k udržitelnosti preferenčního zacházení.

Dichotomie právních konstrukcí opčních smluv přijatá v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1738/2015 (smlouva o smlouvě budoucí a převodní smlouva s odkládací podmínkou) by neměla být dle mého názoru vykládána rigidně jako výlučný rámec pro smluvní konstrukci opční smlouvy.

Domnívám se, že pro typické zaměstnanecké opce je dogmaticky přesvědčivější i prakticky funkčnější model utvářecího práva (Gestaltungsrecht). Opční smlouvu lze konstruovat jako inominátní přípravnou smlouvu, jež zřizuje jednostranné konstitutivní právo oprávněného „aktivovat“ předem sjednaný obsah realizační smlouvy, a to prostým uplatněním opce, bez nutnosti akceptace ze strany povinného. Tato koncepce reflektuje teorii diskontinuity, jejíž výhodou je oddělení fáze přípravné a realizační. Opční smlouva pouze zakládá jednostranné utvářecí právo, jehož uplatněním vzniká smlouva realizační. Tím se eliminuje potřeba dodatečného konsensu či nahrazování projevu vůle soudem (na rozdíl od pactum de contrahendo) a posiluje předvídatelnost a vymahatelnost naturálního plnění, neboť účinky uplatnění práva opce nastupují bezprostředně na základě předem sjednaného obsahu.

Jinou možností slučitelnou s fungováním akciových op­čních programů je realizační (převodní) smlouva s odkládací podmínkou, která je uzavřena již v návaznosti na příslib opce, avšak její účinnost (a tedy i povinnost plnit) je odložena do okamžiku uplatnění opce (příp. splnění dalších sjednaných podmínek, např. uplynutí lhůt). Na rozdíl od přípravné opční smlouvy zahrnující utvářecí právo, jehož uplatněním teprve vzniká realizační smlouva, je u realizační smlouvy s odloženou účinností právní vztah založen již předem a uplatnění opce zde představuje splnění podmínky (nikoli konstitutivní vznik smlouvy). To s sebou nese vyšší nároky na určitost a úplnost vymezení podkladových akcií a realizační ceny již při uzavření smlouvy. Shodně s přípravnou opční smlouvou platí, že beneficient svým projevem vůle aktivuje předem sjednané plnění (obsah realizační smlouvy je ujednán předem v opční smlouvě), přičemž na jednostranný výkon opce ze strany oprávněného přímo navazuje vypořádání závazku ze strany povinného, aniž by bylo zapotřebí jednostranný úkon beneficienta akceptovat. Obě konstrukce jsou proto dle mého názoru v rámci ESOP programů v principu využitelné.

Přestože využití smlouvy o smlouvě budoucí nelze zcela vyloučit, mám za to, že pactum de contrahendo zůstává spíše subsidiárním řešením tam, kde strany vědomě počítají s nutnou součinností povinného a akceptují s tím spojené časové a procesní náklady (včetně případné potřeby nahrazování projevu vůle soudem).

 

JUDr. Michala Špačková, Ph.D., působí jako odborná asistentka Katedry obchodního práva PF MU v Brně.

Ilustrační foto: AI (Copilot)

---

[1] Z důvodu častého využití ESOP programů u společností, které jsou součástí zahraničních koncernů, kdy jako poskytovatelé akcií figurují nezřídka zahraniční (kótované) společnosti, jsou vybrané pojmy vztahující se k nabytí a uplatnění opčního práva v tomto textu doplněny o v praxi běžně užívané anglické ekvivalenty.

[2] Pro základní orientaci a lepší pochopení lze ekvitní nástroje odměňování charakterizovat jako nenárokové formy variabilní složky odměny spojené s nepeněžitým plněním ve formě účastnických cenných papírů, opčních programů či jejich alternativ. Beneficienti těchto programů jsou odměňováni buď právem získat účastnické cenné papíry, nebo prostřednictvím nároků vázaných na vývoj jejich ceny, aniž by se sami nutně stávali jejich vlastníky. Srov. doporučení Komise ze dne 14. prosince 2004 o podpoře vhodného systému odměňování členů správních orgánů společností kótovaných na burze (2004/913/ES). K problematice ekvitního odměňování blíže viz K. Hurychová, O. Trubač, M. Vrajík: Odměňování exekutivy akciových společností, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 27-34.

[3] Za příjem ze závislé činnosti se mj. považuje i odměna člena orgánu právnické osoby [§ 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, dále též „ZDP“]. Zákon o daních z příjmů pro účely § 6 označuje všechny poplatníky s příjmy ze závislé činnosti souhrnně jako „zaměstnance“ (§ 6 odst. 2 věta první ZDP), bez ohledu na jejich pracovněprávní status. V dalším textu je pro zjednodušení používán pojem „zaměstnanec“, příp. „beneficient“ či „odměňovaná osoba“ i pro členy volených orgánů a jiné osoby, jimž v souvislosti s ESOP plyne příjem podle § 6 ZDP.

[4] V. Janáč: Opcie v korporačnom práve, in B. Havel, Z. Nevolná a kol.: Převody obchodních podílů a akcií, Wolters Kluwer ČR, Praha 2022, str. 228.

[5] Realizační cena se stanoví zpravidla ve výši tržní ceny akcií v okamžiku uzavření opční smlouvy (at the money). Výhodnější realizační cena pod tržní cenu akcií (in the money) je poskytována spíše výjimečně (z retenčních důvodů či v případě očekávané stagnace růstu hodnoty akcií). Pokud je ve výsledku realizační hodnota opce vyšší než současná tržní cena akcie, hovoříme o ztrátových opcích (out of money či underwater), které nemají v okamžiku udělení práva opce (grantu) tzv. vnitřní hodnotu (intrinsic value). Hodnota těchto opcí je čistě časová.

[6] M. Špačková: Odvrácená strana transparentnosti, in J. Kotásek, M. Špačková (eds.): Pocta prof. Josefu Bejčkovi k 70. narozeninám, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Brno 2022, str. 388.

[7] Uvedené pojmy míří na okolnosti související s ukončením pracovního poměru (či zánikem funkce člena voleného orgánu), jež určují režim zacházení s opcemi (či akciemi) a zároveň mohou měnit výši nebo splatnost bonusu. Pod pojem „good leaver“ typicky spadají důvody ukončení, jež zaměstnanci nelze přičíst nebo jsou považovány za akceptovatelné (např. organizační nadbytečnost, invalidita, odchod do důchodu, mateřství a rodičovství apod.). V důsledku uvedených okolností dochází obvykle k zachování již vestovaných práv a dřívějšímu naplnění podmínek pro uplatnění práv dosud nevestovaných. Mezi další často formulované dopady patří i delší časová okna pro výkon práva opce či odkup za tržní cenu. Naopak mezi okolnosti aktivující klauzuli „bad leaver“ lze zařadit důvody ukončení pracovního poměru přičitatelné zaměstnanci (naplnění důvodů pro okamžité ukončení pracovního poměru, výpověď pro hrubé porušení povinností, porušení loajality či zákazu konkurence, závažné porušení compliance apod.). Důsledkem těchto okolností je obvykle propadnutí dosud nevestovaných práv, zkrácení lhůty pro uplatnění práv či povinný odkup za nižší (nominální) cenu.

[8] M. Špačková: Restricted stock units jako alternativa akciových opcí, in COFOLA 2022 – část 6., Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Brno 2022, str. 252-253.

[9] Výjimka se týká poskytnutí převoditelné (obchodovatelné) opce s ocenitelnou hodnotou již při poskytnutí.

[10] V souvislosti s novelou zákona o daních z příjmů provedenou přijetím doprovodného zákona k zákonu o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele bude s účinností od 1. 1. 2026 tato lhůta nově patnáctiletá. Viz § 6 odst. 14 písm. f) ZDP po novele.

[11] Ke kritice množství výkladových a praktických nejasností novelizačního zák. č. 462/2023 Sb. viz M. Felcmanová, A. Linek: Chystané změny ve zdanění zaměstnaneckých akciových a opčních plánů, ze dne 11. 12. 2023, dostupné z: https://www.ey.com/cs_cz/technical/tax-alerts/chystane-zmeny-ve-zdaneni-zamestnaneckych-akciovych-a-opcnich-pl.

[12] Pro podíly či opce nabyté v roce 2024 a v části roku 2025 před účinností novely provedené zákonem č. 84/2025 Sb. je dovolena zpětná volba za podmínek zveřejněných GFŘ: Informace pro zaměstnavatele a zaměstnance k zákonu o daních z příjmů pro zdaňovací období roku 2024 a 2025 v souvislosti s příjmem zaměstnance v podobě nabytí podílu v obchodní korporaci nebo opce na nabytí takového podílu v rámci zaměstnaneckých akciových a opčních plánů, ze dne 4. 4. 2025.

[13] Viz § 5 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, a § 3 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění.

[14] Srov. I. Macháček: Zaměstnanecké benefity a daně, 6. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2021, str. 185-190.

[15] Op. cit. sub 8, str. 251.

[16] K alternativním, resp. inovativním variantám, viz Ch. Roschmann, P. Erwe in H. Harrer (Hrsg.): Mitarbeiterbeteiligungen und Stock-Option-Pläne, 2. přeprac. vyd., C. H. Beck, München 2004, str. 60; či J. Köhler, tamtéž, str. 170-172.

[17] Česká úprava výslovně zmiňuje některá konkrétní opční ujednání (např. koupě na zkoušku či předkupní právo jako typy vedlejších doložek u kupní smlouvy), avšak obecný koncept opce ponechává na smluvní volnosti stran.

[18] S ohledem na rozsah příspěvku byly pro účely rozboru upřednostněny přístupy rezonující v novější doktríně a judikatuře. Okruh teoretických možností je však širší. Za zmínku stojí zejména teorie pevné (neodvolatelné) nabídky (Festofferte) a teorie smlouvy o nabídce (Angebotsvertrag), které se objevují v několika variantách. Ty se liší zejména rozsahem vázanosti oferenta, požadavkem na míru předurčení podstatných náležitostí, dobou trvání závazku či vymahatelností nároků při porušení. Některé varianty se svým efektem přibližují smlouvě o smlouvě budoucí, neboť uplatnění opce se v nich redukuje na akceptaci nabídky, a chybí tak jednostranný konstitutivní účinek typický pro „pravou“ opci. V podrobnostech viz např. M. Casper: Der Optionsvertrag, Mohr Siebeck, Tübingen 2005, str. 46; D. Henrich: Vorvertrag, Optionsvertrag, Vorrechtsvertrag. Eine dogmatisch-systematische Untersuchung der vertraglichen Bindungen vor und zu einem Vertragsschluss, Walter de Gruyter, Berlin 1965, str. 230-232; či H. von Einem: Die Rechtsnatur der Option, Schriften zum Bürgerlichen Recht, Bd. 20, Duncker & Humblot, Berlin 1974, str. 18-46. Z tuzemské nauky viz L. Tichý: Obecná část občanského práva, C. H. Beck, Praha 2014, str. 187.

[19] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1738/2015.

[20] Op. cit. sub. 4, str. 224.

[21] V podrobnostech viz M. Špačková: Opční akciové plány a vnitřní informace: dopady regulace a možnosti řešení, Časopis pro právní vědu a praxi č. 1/2023, str. 158-159.

[22] Srov. např. rozsudek Vrchního zemského soudu v Hamburku ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 4 U 82/96, či rozsudek Vrchního zemského soudu v Düsseldorfu ze dne 11. 7. 1991, sp. zn. 10 U 166/90.

[23] Teorie jednoty a diskontinuity má svůj základ v německém právu. Z německých autorů viz např. M. Casper, op. cit. sub 18; či D. Henrich, op. cit. sub 18, str. 230-242. V tuzemských poměrech se lze s dogmatickým rozlišováním obou přístupů u jednotlivých konstrukcí opčních smluv setkat v diplomové práci in L. Zámečník: Opční ujednání ve smluvní praxi, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Brno 2024, str. 29-30.

[24] Doménou využití teorie diskontinuity jsou smluvní konstrukce využívané při ujednání opčního práva jako práva utvářecího. Teorie diskontinuity se však promítá i jinde, např. u konstrukce smlouvy o smlouvě budoucí.

[25] Z německé doktríny viz např. P. Meier-Schleich: Option und Optionsvertrag. Vertragsherbeiführende Optionsrechte aus schuldrechtlicher Sicht, Schulthess, Zürich 2018, str. 77; L. Kornwachs: § 16 Optionsrechte – Rechtsnatur und innewohnender Wert, in P. Kirchhof, H. Kube, R. Mußgnug, E. Reimer (Hrsg.): Geprägte Freiheit in Forschung und Lehre – 50 Jahre Institut für Finanz- und Steuerrecht, Lehmanns Media, Berlin 2016, str. 135; či rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. XII ZR 15/12.

[26] J. Šilhán: Jednostranné určení či změna smluvního závazku, in J. Kotásek, M. Špačková (eds.), op. cit. sub 6, str. 549 a 562.

[27] V českém právním řádu není pojem utvářecí právo zákonem definován. Jedná se o terminologii převzatou z nauky. Viz např. F. Melzer: § 587, in F. Melzer, P. Tégl, a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419-654. 1. vyd., Leges, Praha 2014, § 587, m. č. 21 a násl.

[28] Právo opce však může být využito rovněž k jednostranné změně závazku, typicky k prodloužení nájemní smlouvy.

[29] M. Casper, op. cit. sub 18, str. 74.

[30] M. Brinkman: Option, in H. Prütting, G. Wegen, G. Weinreich (Hrsg.): BGB. Kommentar, 19., aktualizované vyd., Hermann Luchterhand, Köln 2024, m. č. 33.

[31] Pojem přípravné smlouvy nemá zákonnou definici. Pilík jej používá jako pracovní označení pro konsenzuální ujednání užívaná před uzavřením finální (realizační) smlouvy, popř. před dosažením její „hotové“ podoby či před nastoupením jejích právních účinků. Přípravná povaha přitom může spočívat v neúplnosti obsahu nebo v odkladu účinků a není vázána na konkrétní typ následné smlouvy. V podrobnostech viz V. Pilík a kol.: Smlouvy přípravného druhu, 2. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 1-15.

[32] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1738/2015.

[33] P. Meier-Schleich, op. cit. sub 25, str. 84; či M. Casper, op. cit. sub 18, str. 54.

[34] M. Brinkman, op. cit. sub 30, m. č. 36.

[35] Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, výslovně stanovil, že právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou představuje utvářecí právo, které se nepromlčuje, na rozdíl od nároku na vrácení zápůjčky, jehož promlčecí lhůta začíná běžet teprve od chvíle, kdy byla zápůjčka skutečně vypovězena a uplynula výpovědní doba (tedy když je pohledávka splatná). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 884/2020, naproti tomu byla dovozena promlčitelnost práva na odstoupení. Promlčitelnost práva na odstoupení od smlouvy v obecné tříleté promlčecí lhůtě byla potvrzena i komentářovou literaturou (viz J. Šilhán, D. Skočovský: § 2001, in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník. Závazkové právo, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2025, dostupné na beck-online.cz.).