Od ledna příštího roku by exekutoři měli začít činit úkony směřující k zastavení exekuce tam, kde po dobu šesti let od vyznačení doložky provedení exekuce nedošlo k vymožení žádného plnění a povinný nevlastní žádnou nemovitou věc. Prvním úkonem exekutora je výzva oprávněnému ke sdělení, zda souhlasí se zastavením exekuce. V případě souhlasu nebo po marném uplynutí lhůty k vyjádření exekuci zastaví.

 

Pokud oprávněný nesouhlasí se zastavením exekuce a není-li zproštěn povinnosti složit zálohu na další vedení exekuce, ať už ze zákona podle § 55 odst. 9, nebo na návrh podle § 55 odst. 10 exekučního řádu, je povinen na výzvu exekutora složit zálohu na další vedení exekuce. Ta má činit 500 korun.

Pokud exekutor exekuci zastaví, musí současně rozhodnout o nákladech řízení a nákladech exekuce. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky ustanovení § 55 exekučního řádu žádnou speciální úpravu neobsahuje. Zastavení exekuce podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 exekučního řádu je jen jakousi zvláštní kategorií zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, byť kritérium není založeno na nedostatku majetku, ale na uplynutí času. Použije se proto obecná úprava obsažená v § 89 exekučního řádu, tj. že náklady účastníků hradí ten, kdo je zavinil, a to je povinný.

Pokud jde o náklady exekuce, přiznává ustanovení § 55 odst. 13 exekučního řádu nárok na náklady exekuce ve výši minimální odměny a náhrady hotových výdajů stanovených zvláštním předpisem.[1] Exekutorovi tak náleží částka 7 865 Kč za každou zastavenou exekuci. S ohledem na § 87 odst. 3 exekučního řádu a výklad ustanovení § 89 věty prvé a druhé exekučního řádu Ústavním soudem by tyto náklady měl exekutorovi hradit právě nemajetný povinný [2]. Ostatně – na tuto skutečnost jsem upozorňoval s dostatečným předstihem již v roce 2019 v článku uveřejněným pod názvem Kdo zaplatí náklady exekuce, která bude povinně zastavena?[3]

Zákonodárce se proto tento exekutorův nárok vůči povinnému v § 55 odst. 13 pokusil vyloučit tím, že současně zvolil zvláštní konstrukci uspokojování a zániku nároku exekutora na vzniklé náklady exekuce, které mu předtím vlastně přímo přiznal. Podle věty třetí tohoto ustanovení totiž náklady exekuce nehradí povinný, ale náklady exekuce podle věty druhé se uspokojují ze zálohy na náklady exekuce nebo ze zálohy na další vedení exekuce. Přesahuje-li výše nákladů exekuce podle věty druhé výši složené zálohy na náklady exekuce nebo výši složené zálohy na další vedení exekuce, pak podle věty čtvrté právo soudního exekutora na náklady exekuce v části přesahující výši složené zálohy zaniká.

Ustanovení § 55 odst. 13 je tak vůči § 89 exekučního řádu, pokud jde o hrazení nákladů exekuce, vlastně lex specialis.

Problémem však je, že důvodem zastavení exekuce není nemajetnost povinného, ale nesložení zálohy na její další pokračování oprávněným. Protože až na výjimky exekutoři po oprávněném v rámci soutěže zálohy nepožadují, nejsou zálohy v řízeních dnes zpravidla složeny vůbec. Tím se exekutoři dostávají se dnem 1. 1. 2023 do pozice, že jim náklady exekuce nezaplatí nikdo.

Jsem přesvědčen, že v otázce hrazení nákladů exekuce zastavené podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 exekučního řádu je konstrukce zániku nároku exekutora na náklady exekuce v rozporu s četnými vykonatelnými nálezy Ústavního soudu, který nepřiznání nákladů exekuce exekutorovi v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného označil za protiústavní zásah do práva exekutora vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny, neboť vlastní majetek exekutora byl tímto způsobem neoprávněně zmenšen. Za klíčový je třeba označit názor Ústavního soudu, že faktickým odepřením nároku na úplatu bylo pominuto kogentní ustanovení § 3 exekučního řádu, což ohrožuje i pro futuro nezávislost exekutora.[4]

V pozdějších nálezech pak Ústavní soud konstruoval ono pověstné exekutorovo podnikatelské riziko, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. [5] V žádném případě Ústavní soud neměl na mysli, že by toto podnikatelské riziko mělo spočívat v tom, že exekutorovi náklady nebudou přiznány vůbec, ale v tom, že povinnost k jejich úhradě ponese nemajetný povinný, který nemusí být vždy bonitním dlužníkem.[6]

Ústavní soud konstatoval, že je diametrálně odlišná situace, kdy na jedné straně soud rozhodne, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04), a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně „aktuálně solventní“ nemusí být (vždy) ani oprávněný, a „dnes nesolventní“ povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu.[7]

Pokud danou judikaturu aplikujeme na exekuci zastavenou podle § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu, pak uzákoněním zániku nároku exekutora na vzniklé náklady exekuce ze zákona Parlament uplatnil zákonodárnou moc v rozporu s Ústavním pořádkem, neboť nerespektoval vykonatelné nálezy Ústavního soudu, kterými je vázán, a tím exekutora zkrátil na jeho vlastnickém právu.

Proč zákonodárce nezvolil ústavně konformní cestu zániku nákladů exekuce za náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, jak to učinil například v případě bagatelních exekucí, kterých exekutoři letos zastavili bezmála 260 tisíc, se z odůvodnění návrhu zákona nedozvíme, neboť tato změna byla do návrhu zákona načtena až pozměňovacím návrhem v Senátu, který vrátil návrh zákona Poslanecké Sněmovně.

Jakou cestu exekutoři zvolí, je nasnadě. Exekutor se musí řídit zákonem i Ústavou (§ 2 odst. 1 exekučního řádu), avšak exekutor není soudcem, aby si mohl dovolit neřídit se zákonem. Proto exekutorům nezbude exekuce zastavit. Otázka je, za jakou cenu to bude.

Teprve v okamžiku, kdy exekutor již nebude exekutorem, ale věřitelem povinného, jemuž svědčí vykonatelné usnesení o zastavení exekuce s výrokem o nákladech exekuce uložených povinnému k úhradě, může začít jeho obrana. Tedy podá exekuční návrh proti povinnému. Bude-li taková exekuce soudem pravomocně zastavena, pak exekutor v postavení oprávněného bude mít jako ultima ratio k dispozici i ústavní stížnost, v níž může podat i návrh na zrušení části zákona pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Výše uvedená, citovaná judikatura Ústavního soudu je na straně exekutora.

Jsem zvědav na další postup Parlamentu, jestliže Ústavní soud stížnostem exekutorů vyhoví a protiústavní předpis v napadené části zruší, neboť nebylo zcela jistě účelem normy, aby jedna zastavená exekuce plodila exekuce další, a tím zahltila exekuční soudy novou balastní agendou nařizování sekundárních exekucí. Tou dobou totiž bude po republice kolovat možná milion vykonatelných exekučních titulů pro náklady exekuce ukládající jejich zaplacení právě bývalým povinným.

 

Autor JUDr. Antonín Blažek působí jako advokát v Uherském Hradišti
Foto: canva.com a archiv autora

 

---

[1] § 11 odst. 2 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

[2] Srov. nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 1413/10, sp. zn. IV. ÚS 191/2018, sp. zn. II.ÚS 65/20

[3] Blažek, Antonín. Kdo zaplatí náklady exekuce, která bude povinně zastavena? Online. Info.cz. pub. Dne 2.10.2019. Dostupné na https://www.info.cz/pravo/komentare/blazek-kdo-zaplati-naklady-exekuce-ktera-bude-povinne-zastavena

[4] Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05.

[5]  Srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.).

[6] Srov. Stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006.

[7] Srov. Stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006