Následující příspěvek má za cíl stručně nastínit řešení jednoho z problémů vznikajících při uplatňování nároku na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem spáchaným zaměstnancem při výkonu závislé práce.

Problematika uplatňování nároku na náhradu škody poškozeným v rámci adhezního řízení má mnohá úskalí. Ještě problematičtější se však stává v momentě, kdy tato škoda byla způsobena osobou, která ji způsobila v postavení zaměstnance při výkonu závislé práce,[1] a to spácháním trestné činnosti. Typickým příkladem vzniku takové škody bude např. spáchání trestného činu souvisejícího s dopravou. Zmiňované problémy však v tomto případě nastávají hned v několika směrech.

Nejprve je nutné uvést, že v případě škody způsobené zaměstnancem při výkonu pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi uplatnil český zákonodárce princip objektivní odpovědnosti, tedy odpovědná bude v tomto případě osoba odlišná od osoby, která škodu způsobila,[2] tj. zaměstnavatel.[3] Problém pak nastane už při posuzování otázky, zda bude poškozený, tedy třetí osoba, které byla způsobena zaměstnancem škoda, k trestnímu řízení vůbec připuštěn.

Na tomto místě je dále potřeba zmínit ust. § 250 odst. 1 zák. č. 262/2000 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), dle kterého je zaměstnanec povinen zaměstnavateli nahradit škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to dle § 257 zák. práce nahradit skutečnou škodu v penězích, jestliže ji neodčiní uvedením v předešlý stav. Odst. 2 ust. § 257 zák. práce pak uvádí limit částky, kterou může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat, avšak s výslovným vyloučením tohoto omezení v případě, kdy zaměstnanec způsobí škodu úmyslně (tedy i v případě způsobení škody spácháním úmyslného trestného činu), v opilosti či po zne­užití jiných návykových látek. Zjevným úmyslem zákonodárce tak byla úprava vnitřního vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, avšak ve spojení s úpravou občanskoprávní i trestněprávní dostaneme pro osobu, jíž byla reálně trestným činem zaměstnance způsobena škoda, nešťastný výsledek. Dle současné právní úpravy bude totiž za onu způsobenou škodu odpovídat zaměstnanec jen a pouze svému zaměstnavateli.

Práva poškozeného, v tomto případě myslím poškozeným onu třetí osobu, které byla přímo trestným činem škoda způsobena, a jejich uplatňování je tak zjevně velmi omezeno.

Z praxe

Mé výše uvedené úvahy podporují i následující rozhodnutí Nejvyššího soudu. Prvním z nich je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 736/2003, ve kterém byl řešen případ obžalovaného, který byl rozsudky soudů nižších stupňů odsouzen jednak pro trestný čin zpronevěry (dle tehdejšího znění § 248 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona), kterého se dopustil tím, že jako zaměstnanec společnosti na základě smlouvy o zajištění technického servisu jiné společnosti (v předmětném usnesení označené jako „R. z., s. a ú.“) převzal v usnesení blíže specifikovaný scanner včetně zdroje a kabelu a dále počítačovou sestavu a grafickou kartu, přičemž žádnou z věcí i přes výzvy nevrátil. Dále byl obžalovaný odsouzen i pro trestný čin podvodu (dle § 250 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona), kdy si od pokladní jiné společnosti R. z., s. a ú., nechal proplatit fakturu za poskytnuté služby, avšak tuto fakturu mu již dříve proplatila jiná pokladní. V adhezním řízení byl pak nárok na náhradu škody přiznán správci konkursní podstaty společnosti R. z., s. a ú., tj. společnosti, která byla trestným činem obžalovaného poškozena. Nejvyšší soud však shledal, že správci konkursní podstaty společnosti R. z., s. a ú., neměl být přiznán nárok na náhradu škody, neboť „nárok na náhradu škody způsobené trestným činem třetí osobě nebo cizí právnické osobě zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním může v adhezním řízení uplatnit pouze právnická osoba nebo fyzická osoba (zaměstnavatel), u níž je zaměstnanec v době způsobení škody v pracovním poměru“. Správce konkursní podstaty společnosti R. z., s. a ú., tak dle Nejvyššího soudu nebyl k uplatnění nároku na náhradu škody aktivně legitimován.

Zcela shodně se pak Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 3/2004, když v případě obžalovaného, jenž byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví (dle § 224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona), který spáchal tím, že jako řidič nákladního vozidla, jehož vlastníkem byla společnost v předmětném rozsudku označená jako „S., s. r. o.“, při plnění pracovních povinností přejížděl z odstavné plochy u vozovky vlevo do svého pravého jízdního pruhu, a to přestože směrem vlevo neměl dostatečný výhled, přičemž se střetl s osobním vozidlem, které po komunikaci projíždělo, a tímto došlo ke zranění osob jedoucích v osobním vozidle, která jsou blíže popsána v předmětném rozsudku. Rozsudky soudů nižších stupňů pak byla mj. uložena obžalovanému povinnost zaplatit způsobenou škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra. Nejvyšší soud však shledal, že nárok na náhradu škody je v tomto případě oprávněn uplatnit pouze zaměstnavatel a poškozená třetí osoba „může své nároky uplatňovat pouze vůči zaměstnavateli, u něhož byl obviněný v době činu zaměstnancem, nikoliv však v trestním řízení proti tomuto obviněnému“.

Obdobný názor pak Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, v němž uvedl, že ust. § 2914 zák. č. 89/2018 Sb., občanského zákoníku, vychází z předpokladu, že kdo má prospěch z činnosti zmocněnce, zaměstnance či pomocníka, nese také rizika s jeho činností spojená. Nejvyšší soud pak také rozvádí, že rozhodujícím aspektem při posuzování odpovědnosti za škodu je míra autonomie a míra závislosti zaměstnance na zaměstnavateli, když zaměstnanec dle Nejvyššího soudu pouze plní pokyny zaměstnavatele, a tak ze zvláštní povahy tohoto pracovněprávního vztahu vyplývá, že za škodu způsobenou zaměstnancem při plnění pracovních úkolů odpovídá zaměstnavatel, nikoliv zaměstnanec.

Z uvedených rozhodnutí je tak zřejmé, že jak civilní, tak trestní senáty Nejvyššího soudu zastávají jednotný postoj v tom, že poškozený (tzn. třetí osoba fakticky poškozená trestným činem, odlišná od zaměstnavatele) nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody u zaměstnance (tj. v trestním řízení obviněném), ale pouze na zaměstnavateli.

Výsledkem pak tedy je, že třetí osoba, které zaměstnanec svým trestným činem způsobil škodu, k trestnímu řízení nebude ve smyslu § 206 odst. 3 tr. řádu vůbec připuštěna, neboť poškozeným v adhezním řízení bude pouze zaměstnavatel. Tedy ani náklady zaplacené zmocněnci této třetí osoby jí nebudou uhrazeny. Tato osoba poškozená trestným činem zaměstnance je pak tedy odkázána pouze na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro tuto třetí osobu pak však mohou nastat další problémy, jak uvádí i Čech a Flídr,[4] když zaměstnavatelem, který bude moci vystupovat v trestním řízení v pozici poškozeného, však nemusí být pouze solventní obchodní společnost s mnohamilionovým obratem, nýbrž tento zaměstnavatel může být i předluženou fyzickou osobou, a pravděpodobnost, že třetí osoba, které zaměstnanec způsobil trestným činem spáchaným při plnění pracovních povinností, škodu, se náhrady škody reálně domůže, pak zásadním způsobem klesá.

Návrh řešení

Za logičtější řešení bych tedy považovala změnu současné právní úpravy tak, aby ona třetí osoba, které byla trestným činem škoda přímo způsobena, mohla náhradu škody požadovat přímo po zaměstnanci, který trestným činem onu škodu způsobil, a to v plné výši, když pak by ji mohla nárokovat i v rámci řízení adhezního, nikoliv pouze v řízení občanskoprávním, se kterým se pro ni pojí více povinností, spočívajících např. v nutnosti zaplacení soudního poplatku či unesení důkazního břemene.

Nynější výše nastíněná právní úprava totiž neumožňuje osobě, která byla fakticky poškozena trestným činem, který spáchal zaměstnanec při plnění pracovních úkolů, aby škodu vymáhala přímo po pachateli takového trestného činu, avšak odkazuje ji pouze na nárokování této škody po zaměstnavateli takového pachatele. Dle mého názoru je však nesmyslné, když nyní neexistuje možnost poškozené třetí osoby, aby svůj nárok uplatnila přímo vůči pachateli trestného činu, nýbrž postavení této třetí osoby záleží na tom, zda je pachatel něčím zaměstnancem a zda škoda byla způsobena při výkonu závislé práce. A v tom právě shledávám výrazný nedostatek nynější právní úpravy, když osobě fakticky poškozené trestným činem není dána možnost domáhat se náhrady škody na skutečném pachateli tohoto trestného činu.

Pouze na okraj k tomuto tématu lze uvést, že jiný stav by nastal v případě, že by bylo zjištěno, že jednání zaměstnance bylo excesivním vybočením z plnění pracovních úkolů. K tomu se vyjádřil Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozsudku ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 3/2004, kde uvedl, že „obviněný jednal na pokyn nadřízeného v pracovní době, a tedy prováděl činnost pro splnění úkolů, jež mu byly zaměstnavatelem zadány. Obviněný tedy nejednal mimo rámec plnění úkolů, a nejde tak o exces, za který by z hlediska náhrady škody odpovídal výlučně sám.“ Z uvedeného vyplývá, že v případě zjevného excesu zaměstnance tedy bude možné, aby se poškozená třetí osoba domáhala náhrady škody přímo po zaměstnanci samotném, avšak otázkou je, zda se takový exces zaměstnance v řízení podaří prokázat.

Závěrem tak nezbývá než povzdechnout nad současným stavem právní úpravy, která nikterak neulehčuje takovémuto poškozenému cestu k náhradě škody, kterou mu pachatel trestného činu způsobil, a zároveň doporučit všem takovýmto poškozeným, aby svůj nárok uplatňovali přímo u zaměstnavatele pachatele, tedy případně v rámci řízení ve věcech občanskoprávních, a doufali, že tento zaměstnavatel bude osobou solventní.

JUDr. Kristýna Valešová působí jako asistentka soudce Městského soudu v Praze. 

[1] Pojmovým znakem závislé práce je pak skutečnost, že je vykonávána zaměstnancem na odpovědnost zaměstnavatele. Více viz M. Bělina: Škoda způsobená zaměstnancem a jeho (ne)odpovědnost vůči třetím osobám, Právní rozhledy č. 13-14/2018, str. 485-487.

[2] J. Vondráček, V. Dvořáková, L. Vondráček: Medicínsko-právní terminologie, Grada Publishing, a. s., Praha 2009, 104 stran.

[3] D. Novák: Předpoklady vzniku odpovědnosti za újmu v soukromém právu, Wolters Kluwer, Praha 2021, 132 stran.

[4] P. Čech, J. Flídr: Odpovídá zaměstnanec třetí osobě za škodu, kterou jí způsobí při plnění pracovních úkolů? Rekodifikace a praxe č. 3/2015, str. 15.