Odpověď na otázku v titulku tohoto příspěvku je dvouslovná: Kdo jiný? Autor se níže zamýšlí nad možnými následky vybraných pasáží odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 2120/21, který vynesl Ústavní soud dne 11. října 2022 ve věci Dominika kardinála Duky a Ronalda Němce, tedy autora tohoto článku, a jímž Ústavní soud zamítl stížnost směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti neúspěšně domáhali po příspěvkových organizacích Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno omluvy za to, že uvedením her „Prokletí“ a „Naše násilí, vaše násilí“ bylo zasaženo do jejich osobnostních práv. V předmětném nálezu Ústavní soud mj. uvedl v bodě 93: V zásadě by se však soudci, a to ani ústavní, neměli stát strážci veřejné morálky. A možnými dopady takového sdělení se autor níže zabývá.

Nález Ústavního soudu je třeba respektovat, ale je možné s ním polemizovat či dokonce nesouhlasit. Nyní chci předně polemizovat. Morálku definuje předně filozofie, ale i náboženství. Morálka (z lat. moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav) znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti.

To, že tuto definici takto přijímá i český zákonodárce lze příkladem uvést u § 1 odst 2 občanského zákoníku: Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.[1]

Pro mě osobně silné je ustanovení § 19 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.[2]

Pokud Ústavní soud ČR judikuje, že by se soudci neměli stát strážci veřejné morálky, musím se ptát, kdo bude posuzovat rozpor s dobrými mravy, když ne soudy v soudních síní.

Nakolik si vážím Ústavního soudu jakožto instituce, pak jako advokát, otec a manžel začínám chápat lidi, kteří nechtějí mít děti, protože říkají, že do takto nejisté společnosti je nechtějí přivézt. A nejde jen o „blahobyt“. Mnohem více jde o strukturu společnosti.

Profesor Kašparů nedávno uvedl: „Naše Evropa ztratila duši. Je bezduchým a technokratickým kontinentem. Mluví se o ekonomických, právních věcech, jenže nemáme dostatek básníků a filozofů, kteří dávají společnosti jakousi chuť. Představte si zedníka, co staví zeď. Má kvalitní cihly a úhledně se je snaží dávat jednu na druhou, ale chybí mu malta. Pojivo. Takže zeď vypadá na první pohled hezky, ovšem když o ni zavadíte, celá se rozpadne. A do podobného stavu se dostala současná sjednocená Evropa. Co stát, to cihla. Pěkně se to poskládalo dohromady, ale já pořád hledám to pojítko, ducha, který by byl vazbou mezi jednotlivými cihlami velkolepé evropské stavby. I proto se domnívám, že může přijít nějaký otřes a zacloumá onou evropskou zdí, jež není pevná. Je to prostě taková skládačka, národní puzzle. O tom, že Evropa ztratila duši, mluvil už papež Jan Pavel II. (papežem byl v letech 1978 až 2005, pozn. red.). Všechno se u nás řeší jen paragrafy a penězi. Nikoliv z hlediska etiky, zdravé morálky, tedy tím, co se nedá zvážit, změřit, spočítat. Pojmy láska, dobro, odpuštění, oběť už ze slovníků vymizely. A hlavně nám chybí stud. Jsme země, kde nic není hanba. Může se lhát, protože lžou i ti nahoře, všichni nad tím jen mávnou rukou. Kde není stud, je totiž všechno dovoleno.“[3]

Podívejme se na další dvě ustanovení občanského zákoníku:

• 547 občanského zákoníku: Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu; § 580 odst. 1 občanského zákoníku: Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Pokud Ústavní soud řekl, že soudci nemají být strážci veřejné morálky, pak je dovoleno vše, co advokát dokáže obhájit anebo vše, co je násilníkovi dovoleno. Anebo ještě je jinak: Je vlastně dovoleno vše, co si dokážeme vykřičet jako svobodu v mediích. Vox populi, vox Dei.

Ústavní soud nejen, že svojí větou, která je v nálezu, popřel právo soudců hledat morálku, ale ptám se jedním dechem, zda nezapříčinil nepřímo zrychlení rozpadu tradiční rodiny, tedy i společnosti?

Napadá mě v této souvislosti uvést § 691 odst. 2 občanského zákoníku: Důvod opuštění rodinné domácnosti, popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a dobrých mravů. Neustále se zastáváme opuštěných dětí, dětí, které mají hlad nebo matek samoživitelek. To je v pořádku. Ale právo dětí a matek vůči otcům (kdy vycházím z reality, že prostě muži u malých dětí jsou většinou skutečně hlavní živitelé) nevychází jen ze zákona. Hlavně vychází z morálky. Je nutné, aby soudy, ale i media a společnost řekly, že najít si milenku a užívat si s ní na luxusních dovolenkách, když dítě doma strádá a manželka/matka má dluhy (ne vlastní vinou), je nemorální.

Jak to ale nyní má říci?

Pokud pak v nálezu, bod 90 Ústavní soud uvedl: Oproti tomu (post)moderní demokracie, jakkoli i v jejích základech leží hodnoty, jež musí být „brány vážně“, potřebují ke svému vývoji, probíhajícímu v prostoru střetávání legality a legitimity, méně sevřená pravidla. Svoboda projevu umožňuje vyslovovat nebo jinak představovat též názory a skutečnosti zneklidňující, provokující, někdy zraňující; otevřel Pandořinu skřínku ke změně systému. Proč?

Základní hodnota demokracie je úcta ke druhému. Pokud hodnoty, na nichž leží demokracie, nemusí být brány vážně, resp. potřebují méně sevřená pravidla a mohou se vyvíjet i tím, že lze zraňovat a provokovat, pak je možné začít hledat nepřítele uvnitř národa, toho zraňovat a provokovat, jak nás někteří vůdci v minulosti naučili a některé v současnosti opět učí. Pokud si společnost zvykne na jednu skupinu, kterou může zraňovat a provokovat, může postupně začít zneklidňovat další skupinu. Tím se celá společnost postupně rozeštve. Protože soudy nemají být strážci veřejné morálky, stačí, aby populistické uskupení mělo dost hlasů ve sněmovně a změnilo některé zákony. A pak již stačí malý incident a Křišťálová noc v jiné podobě může být započata.

A snad ještě jinak. Říká Ústavní soud svým nálezem, že pokud někdo popírá holokaust a připraví hru o tom, jak Adolf Hitler byl vlastně Židy vyprovokován (a takto uvažujících osob není v Evropě málo), tedy že některé minulé činy Židů ospravedlňují holokaust, bude se jednat o umělecký projev? Proč ne!?

V bodě 89 Ústavní soud říká: …Ty musí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů.

V bodě 64 pak k tomu Ústavní soud dává přímo návod: Ve skepticky laděné stati o krizi kultury konstatovala v polovině minulého století H. Arendtová, že se kultura stala společenským zbožím, jež může obíhat a být předmětem obchodu stejně jako ostatní individuální i společenské hodnoty. Ti, kteří takové zboží vyrábějí, jsou nuceni „stále prohledávat minulou i současnou kulturu a doufat, že zde naleznou vhodný materiál. Materiál však nelze nabídnout v surovém stavu; nutno ho přeměnit, aby bavil, upravit tak, aby byl snadno stravitelný.“

Snad chápu jen já špatně toto sdělení, které si překládám tak, že Ústavní soud říká, že fakta nejsou důležitá, důležitá je stravitelnost, prodejnost, resp. čtivost. Již vidím argument všech dezinformátorů, že jen podávají fakta tak, aby byla stravitelná…. Je tedy možné točit o Romech stereotypní komedie, že jen kradou? A je možné o LGBT+ točit směšné filmy, kdy chlap je „bukvice“? A co natočit seriál o tom, že homosexuálové často zneužívají děti? Ano! Vždyť Ústavní soud pokračuje: „jsou tvůrci nuceni hledat natolik expresivní a provokativní obsahy a formy, aby své publikum upoutali někdy takřka za každou cenu.“ A v bodu 92 pokračuje: hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse…

Legitimita úzce souvisí s morálkou. Pokud zde nejsou soudy, aby morálku strážily, ptám se pak kdo jiný řekne, že toto již není legitimní cíl svobody projevu, ale zneužití svobody vedoucí k rozkladu státu?

 

JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D., advokát a vysokoškolský pedagog

---

[1] Taktéž ale i § 2 odst. 3 o. z.

[2] Ale také § 545.

[3] https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/filozofie-psychiatr-spolecnost-knez-vysokoskolske-tituly.A220915_135946_domaci_dyn