Následující článek se zabývá právem obviněného na započítání doby dohledu probačního úředníka do trestu za situace, kdy byla v průběhu trestního řízení obviněnému vazba či její část nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností (např. nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu obviněného).

Autoři předkládají interpretaci ust. § 92 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a § 73 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, a to ve vztahu k posuzování míry zásahu dohledu probačního úředníka do práv a svobod obviněného. Článek je doplněn o aktuální judikaturu Vrchního soudu v Praze, která upřesňuje postup soudu při posuzování míry omezení obviněného po dobu uloženého dohledu probačního úředníka ve vztahu k započítání doby omezení do trestu odnětí svobody.

Trestní zákoník[1] stanoví, že pokud se vedlo proti pachateli trestní řízení a pachatel byl dán do vazby a následně dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, je mu doba strávená ve vazbě započítána do uloženého trestu, popř. do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Samotný postup při rozhodování o započítání vazby a trestu je upraven v trestním řádu,[2] přičemž příslušná ustanovení jsou předmětem komentářů i bohaté judikatury vyšších soudů.

Problém může nastat tehdy, pokud je v průběhu trestního řízení obviněnému vazba či její část nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností (např. nasazení elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu obviněného).

V praxi jsme se setkali s případem, kdy soud nepostupoval analogicky dle ust. § 334 odst. 1 tr. řádu[3] a spolu s nařízením výkonu trestu nerozhodl o započítání doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, do trestu.

Byť je nahrazení vazby dohledem probačního úředníka mírnějším opatřením k dosažení účelu vazby v porovnání se samotným vzetím obviněného do vazby, představuje i tento způsob nahrazení vazby výrazný zásah do ústavně zaručených práv a svobod obviněného. Dle našeho názoru proto nelze bez dalšího opomenout započíst tuto dobu, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností, do trestu. Naopak je zcela namístě odsouzenému v rámci trestního řízení takto stanovené omezení zohlednit. Byl proto podán již v době výkonu trestu odnětí svobody k příslušnému soudu návrh na započítání doby dohledu probačního úředníka do trestu.

Dle ust. § 92 tr. zákoníku platí, že:

(1) Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.

(2) Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45).

(3) Není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se obdobně užijí na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby vykonané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a na započítání povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu uloženého pro týž skutek.

Ve shora zmíněném ust. § 73 odst. 3 tr. řádu[4] se poté stanoví povinnosti obviněného při výkonu dohledu probačního úředníka a způsob vyslovení dohledu probačního úředníka nahrazující vazbu.

Komentářová literatura[5] k výše uvedenému uvádí: „Na základě § 92 odst. 4 je třeba pravidla obsažená v § 92 odst. 1 až 3 obdobně užít též jednak na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby a jednak na započítání doby, po kterou pachatel plnil povinnost, jež mu byla uložena podle § 73 odst. 3 tr. řádu, tj. povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí či jeho části, tedy zvláštní povinnosti, která může doprovázet nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. I doba, kterou pachatel strávil v některém z uvedených druhů vazby, respektive po kterou plnil povinnost podle § 73 odst. 3 tr. řádu, tedy musí být započítána do trestu uloženého pro týž skutek, popřípadě musí být zohledněna při rozhodování o druhu a výměře trestu, jestliže započtení není možné vzhledem k uloženému druhu trestu.“

Jsme toho názoru, že soudy by při započítávání měly přiznávat dobu, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, do trestu v celém jejím rozsahu. Nelze bez dalšího konstatovat, že jeden den výkonu vazby není srovnatelný s jedním dnem po propuštění obviněného z vazby s uložením povinnosti zdržovat se v daném čase a místě.

Vazba je nepochybně zajišťující opatření s nejintenzivnějším zásahem do svobody obviněného, a jako k takovému by mělo vždy v průběhu trestního řízení být k němu přistupováno pouze jako k řešení „ultima ratio“. Pokud však trestní řád[6] umožňuje orgánu rozhodujícímu o vazbě nahradit vazbu stanovením povinnosti obviněnému zdržovat se na určitém místě ve stanoveném čase, je třeba s ohledem na míru zásahu do práv a svobod obviněného posuzovat tyto procesní instituty jako vazebně rovnocenné.

K tomuto závěru nás dále vede i doslovné znění shora citovaného ust. § 92 odst. 4 tr. zákoníku. V zákoně je výslovně stanoveno, že soudy mají při započítání doby, po kterou došlo k uložení povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části podle § 73 odst. 3 tr. řádu do trestu uloženého pro týž skutek, postupovat obdobně, a nikoliv přiměřeně. V této souvislosti lze odkázat na Metodickou pomůcku pro přípravu návrhů právních předpisů:[7] „Jestliže se mají určité vztahy řídit v plném rozsahu určitou právní úpravou, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova ‚obdobně‘; nemají-li se určité vztahy řídit určitou právní úpravou v plném rozsahu nebo mají-li se řídit jen některými částmi určité právní úpravy, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova ‚přiměřeně‘. Naopak pojem ‚obdobně‘ nelze použít podle jeho jazykového obsahu (podobně, srovnatelně, analogicky, přibližně shodně, paralelně), ale pouze pro vyjádření toho, že se určité ustanovení vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu.“

Ustanovení zákona se v daném případě jeví poměrně jednoznačné a není zde dle našeho názoru třeba odstraňovat výkladem nejasnosti či složitě hledat smysl ustanovení. Rovněž je třeba upozornit, že pokud v trestním řízení přichází v úvahu více výkladových možností, neměl by být soudem použit výklad v neprospěch odsouzeného. Nicméně přichází v úvahu i druhý výklad, který zohledňuje intenzitu omezení stíhané osoby, a tomu daly soudy přednost.

K podanému návrhu na započtení doby dohledu probačního úředníka do vazby soud prvního stupně konstatoval, že nelze bez dalšího opomenout při zápočtu do trestu odnětí svobody odsouzenému v trestním řízení povinnost stanovenou dle ust. § 73 odst. 3 tr. řádu, a tuto povinnost je namístě zohlednit. Oprávněnost návrhu odsouzeného dovodil soud primárně z ust. § 92 odst. 4 tr. zákoníku, ale sekundárně i z analogického výkladu ust. § 60 odst. 4 tr. zákoníku,[8] na které odkazuje právě ust. § 73 odst. 3 tr. řádu.

Soud prvního stupně se ohledně rozsahu požadované doby k započtení zabýval mírou komfortu obviněného při uložení dohledu probačního úředníka a stanovenými povinnostmi. Došel přitom k názoru, že není namístě započíst do výkonu trestu odnětí svobody celou požadovanou dobu, neboť „jeden den výkonu vazby s ohledem na to, jaká obsahuje omezení, není možné srovnávat s jedním dnem po propuštění jmenovaného z vazby, kdy mu byly uložené povinnosti a zároveň oprávnění“. Soud prvního stupně proto porovnával podmínky obviněného ve vazbě s podmínkami po uložení dohledu probačního úředníka a stanovenými povinnostmi. Byla uváděna zejména možnost obviněného trávit čas v domácím prostředí, možnost jeho výdělečné činnosti, absence povinnosti dodržovat přesně stanovený režim, případně i možnost obviněného trávit volný čas sportem či s rodinou v určitém okruhu od místa trvalého bydliště. Po zohlednění rozdílů, které soud prvního stupně shledal mezi vazbou a povinností zdržovat se v určitém časovém období v určitém místě s povinností hlásit se u probačního úředníka a zároveň s možnostmi, které byly obviněnému tímto povoleny, byla soudem prvního stupně započtena 1/3 požadované doby.

K podanému odvolání Vrchní soud v Praze, jakožto odvolací soud, upřesnil ve prospěch odsouzeného postup při posuzování míry komfortu obviněného po dobu uloženého dohledu probačního úředníka s uloženými povinnostmi. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 15 To 9/2022, především konstatoval, že: „… je zcela namístě obviněnému takto v rámci téhož trestního řízení stanovenou povinnost zohlednit, a to při individuálním posouzení míry zásahu do jeho svobody pohybu s ohledem na konkrétní stanovený čas, ve kterém byl povinen zdržovat se na stanoveném místě“. Správnost daného postupu dovozuje odvolací soud nejen z ust. § 92 odst. 4 tr. zákoníku, ale analogicky i z výkladu ust. § 60 odst. 4 tr. zákoníku, na které odkazuje ust. § 73 odst. 3 tr. řádu, a následně na něj navazuje ust. § 61 tr. zákoníku.[9] Ust. § 61 tr. zákoníku přitom určuje pravidla přeměny, a tak i vzájemného zápočtu trestů, jejichž podstatou je omezení pohybu odsouzeného.

Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí dále uvádí, že: „Individuálnost posouzení okolností každého konkrétního odsouzeného by však měla být imanentním znakem pro postup dle § 92 odst. 4 tr. zákoníku. Je třeba vidět nuance v hodnocení míry v omezení osoby odsouzeného, který měl vazbu nahrazenou povinností zdržovat se v konkrétním místě jen a pouze s výjimkou zaměstnání, nutné cesty k němu a případně plnění pouze dalších uložených povinností či dříve stanovených trestů či opatření (např. návštěva probačního úředníka, plnění stanovených ochranných opatření, ambulantní léčení atd.), v kontrastu třeba osoby odsouzeného, který v rámci povinnosti dle § 73 odst. 3 tr. řádu měl stanoveny i časy osobního volna.“

Odvolací soud s ohledem na výše uvedené proto opětovně posuzoval míru komfortu domácího prostředí od vazby, kdy především zohlednil míru omezujících povinností odsouzeného.

V případě, kdy byla obviněnému nahrazena vazba dohledem probačního úředníka a povinnostmi, díky kterým mohl být pouze v zaměstnání, doma nebo na schůzce u probačního úředníka, avšak neměl k dispozici žádný volný čas, došlo k započtení v rozsahu 2/3 posuzovaného období.

Za období, kdy měl obviněný uložené povinnosti upraveny tak, že měl k dispozici celkem 5 hodin osobního volna týdně a po tuto dobu se musel zdržovat v katastru obce, neměl však povinnost být doma ani na pracovišti, považoval odvolací soud za přiměřené započtení v rozsahu 1/3 posuzovaného období.

Závěr

Lze uzavřít, že pokud soud[10] nepostupoval analogicky dle ust. § 334 odst. 1 tr. řádu a nerozhodl o započítání doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, do trestu, je namístě doporučit podání návrhu na započtení. Při rozhodování o započtení doby uloženého dohledu probačního úředníka a povinností by soud měl následně vždy případ individuálně posoudit a důsledně zohlednit konkrétní míru zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Přestože je bezpochyby dán odlišný komfort domácího prostředí od prostředí výkonu vazby, je třeba vždy vzít v potaz i omezující povinnosti uložené obviněnému a míru intenzity zásahu do jeho práv.

 

Mgr. Jana Kulířová, působí jako advokátka v PPS advokáti s.r.o. v Hradci Králové

JUDr. Ervín Perthen, MBA, působí jako advokát, partner PPS advokáti s.r.o. v Hradci Králové

---

[1] § 92 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále „tr. zákoník“.

[2] § 334 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále „tr. řád“.

[3] „O započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena.“

[4] „Obviněný, nad nímž byl vysloven dohled probačního úředníka nahrazující vazbu, je povinen se ve stanovených lhůtách dostavit k probačnímu úředníkovi, změnit místo pobytu pouze s jeho souhlasem a podrobit se dalším omezením stanoveným ve výroku rozhodnutí, která směřují k tomu, aby se nedopustil trestné činnosti a nemařil průběh trestního řízení. Orgán rozhodující o vazbě může současně uložit obviněnému povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotních služeb u poskytovatele zdravotních služeb v důsledku jeho onemocnění nebo úrazu; pro stanovení časového období se použije přiměřeně § 60 odst. 4 trestního zákoníku. Obviněný je povinen probačnímu úředníkovi umožnit vstup do určeného obydlí nebo jeho části.“

[5] V. Kalvodová: § 92 [Započítání vazby a trestu], in F. Ščerba a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání (1. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2021, marg. č. 46.

[6] § 73 tr. řádu.

[7] Autorský kolektiv odboru vládní legislativy Úřadu vlády pod vedením JUDr. Josefa Vedrala, Ph.D.: Metodická pomůcka pro přípravu návrhů právních předpisů (III. část), vláda.cz [online]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/lrv/dokumenty/Metodicka_pomuckaIII.pdf.

[8] „Soud stanoví časové období, ve kterém je odsouzený povinen se zdržovat v určeném obydlí nebo jeho části, v pracovních dnech, ve dnech pracovního klidu a pracovního volna s přihlédnutím zejména k jeho pracovní době a k času potřebnému k cestě do zaměstnání, k péči o nezletilé děti a k vyřizování nutných osobních a rodinných záležitostí, aby při zajištění všech nezbytných potřeb odsouzeného a jeho rodiny ho přiměřeně postihl na svobodě. Soud může odsouzenému povolit navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna.“

[9] § 61 tr. zákoníku:

(1) Ukládá-li soud trest domácího vězení, stanoví pro případ, že by se pachatel vyhýbal nástupu výkonu tohoto trestu, bez závažného důvodu porušil sjednané podmínky jeho výkonu, zaviněně nevykonával ve stanoveném časovém období uložený trest či jinak mařil výkon tohoto trestu nebo nevedl řádný život, náhradní trest odnětí svobody až na jeden rok; náhradní trest odnětí svobody nesmí přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. O výkonu náhradního trestu odnětí svobody může soud rozhodnout i během doby stanovené pro výkon trestu domácího vězení; rozhodne-li o výkonu náhradního trestu odnětí svobody, stanoví zároveň i způsob jeho výkonu.

(2) Pokud odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se náhradní trest odnětí svobody vykoná, po výkonu poloviny uloženého trestu domácího vězení, soud délku náhradního trestu odnětí svobody stanovenou podle odstavce 1 zkrátí na polovinu.

(3) Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat trest domácího vězení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o výkonu náhradního trestu odnětí svobody, a

a) stanovit nad odsouzeným na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dohled,

b) prodloužit dobu výkonu tohoto trestu až o jeden rok, přičemž nesmí překročit nejvyšší výměru tohoto trestu stanovenou v § 60 odst. 1,

c) stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dosud neuložené přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost podle § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život, nebo

d) stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku některé z výchovných opatření podle § 60 odst. 7, je-li ve věku blízkém věku mladistvých.

(4) Na výkon dohledu se použijí obdobně § 49 až 51.

[10] Zpravidla s nařízením výkonu trestu.