Stanovisko generálního advokáta ve věci C-83/21 Airbnb Ireland a Airbnb Payments UK k daňové právní úpravě krátkodobých pronájmů, která ukládá povinnosti realitním zprostředkovatelům: Volný pohyb služeb nebrání uložení povinnosti shromažďovat a předávat informace ani povinnosti provádět srážku daně u zdroje. Avšak povinnost zvolit si daňového zástupce je nepřiměřeným omezením volného pohybu služeb.

Airbnb je nadnárodní skupina, jež spravuje na internetu portál s týmž názvem, který umožňuje zprostředkovat kontakt mezi pronajímateli, kteří mají k dispozici ubytovací prostory, a osobami hledajícími tento typ ubytování. Od zákazníka vybírá platbu za poskytnuté ubytování před začátkem pronájmu a převede tuto platbu na účet pronajímatele, pokud nájemce nevyjádřil svůj nesouhlas.

Italská zákonná úprava z roku 2017 zavedla nový daňový režim uplatňovaný na krátkodobé pronájmy nemovitostí mimo podnikatelskou činnost, který se vztahuje na Airbnb jakožto správce portálu realitního zprostředkovávání a jenž je uplatňován na smlouvy o pronájmu nemovitostí určených k bydlení fyzickými osobami nepodnikateli na nejvýše 30 dní bez ohledu na to, zda jsou uzavírány přímo s nájemníky nebo prostřednictvím osob vykonávajících realitní zprostředkovatelskou činnost či osob, které spravují on-line portály. Od 1. června 2017 příjmy plynoucí z takových nájemních smluv podléhají srážkové dani u zdroje se sazbou 21 % a údaje o nájemních smlouvách musejí být předávány orgánům finanční správy. Osoby vykonávající činnosti realitního zprostředkovatele, pokud přijímají platby nájemného, a rovněž osoby, které spravují on-line portály, musejí v postavení plátce daně srážet daň z nájemného a odvádět ji do státní pokladny. Osoby, které nejsou rezidenty, u nichž se má za to, že nemají stálou provozovnu v Itálii, mají povinnost si zvolit daňového zástupce, který je osobou odpovědnou za dodržování daňových povinností.

Airbnb Ireland UC a Airbnb Payments UK Ltd, které patří do nadnárodní skupiny Airbnb, podaly žalobu, kterou se domáhají zrušení rozhodnutí ředitele finanční správy, kterým byla aplikována nová daňová právní úprava. Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), k níž Airbnb podala kasační stížnost, požádala Soudní dvůr o výklad několika ustanovení unijního práva s ohledem na povinnosti uložené vnitrostátní zákonnou úpravou zprostředkovatelům v oblasti krátkodobého pronájmu nemovitostí.

Generální advokát Maciej Szpunar ve svém stanovisku předneseném dne 7. července 2022 zastává zaprvé názor, že povinnost shromažďovat a předávat informace orgánům finanční správy, jakož i povinnost srážet daň a povinnost zvolit si daňového zástupce nepředstavují technické předpisy ve smyslu směrnice 2015/1535¹. Z toho vyplývá, že Itálie neměla povinnost oznámit je nejprve Komisi, jejíž nesplnění by bylo sankcionováno nemožností namítat je vůči jednotlivcům. Otázkou neoznámení italské zákonné úpravy Komisi a nepoužitelností italských ustanovení na Airbnb se vnitrostátní soud skutečně zabýval. Generální advokát s odkazem na rozsudek Airbnb Ireland² zadruhé učinil závěr, že článek 56 SFEU³, který se týká volného pohybu služeb, nebrání uložení povinnosti shromažďovat a předávat informace ani povinnosti srážet daň u zdroje. Pokud jde o srážkovou daň, třebaže generální advokát podtrhl, že představuje zátěž, která je podstatě významnější než pouhá informační povinnost, vyloučil, že by se jednalo o nepřímou diskriminaci přeshraničních poskytovatelů služeb, jak tvrdila Airbnb, která poukazovala na to, že téměř všechny platformy přítomné na italském trhu jsou usazeny v jiných členských státech.

Podle generálního advokáta je naprosto konzistentní uložit zprostředkovatelům, kteří jsou zapojeni do platby nájemného, povinnost srazit daň, neboť činnost významného počtu fyzických osob, které nepodléhají povinnostem, jež mají podnikatelé, je z povahy věci v daňové rovině těžko kontrolovatelná. Kromě toho daňový režim se nezaměřuje na zdanění služeb Airbnb, ale na zdanění služeb pronájmu nemovitostí, které se nacházejí na italském území, na něž jsou tyto služby navázány. Tento režim tedy mimo jakoukoli pochybnost spadá do daňové pravomoci italské vlády.

Naproti tomu pokud jde o povinnost zvolit si daňového zástupce, generální advokát připomněl, že Soudní dvůr již v rozsudku Komise v. Španělsko⁴ judikoval, že povinnost zvolit si daňového zástupce uložená španělskou právní úpravou přeshraničním poskytovatelům služeb právě pro účely předávání informací a provedení srážky daně zakládá nepřiměřené omezení volného pohybu služeb, takže odporuje článku 56 SFEU. Z toho vyplývá, že povinnost zvolit si daňového zástupce, kterou ukládá italská zákonná úprava, je v rozporu s článkem 56 SFEU.

A konečně, generální advokát vytyčil relevantní unijní právní rámec. Je toho názoru, že všechny uvedené povinnosti, které spadají do daňové oblasti, jsou vyloučeny z působnosti směrnic 2000/31, o službách informační společnosti, a 2006/123, o službách na vnitřním trhu. Z toho vyplývá, že italská právní úprava, která je ukládá, rovněž stojí mimo působnost těchto směrnic.

Úplné znění stanoviska se na internetové stránce CURIA zveřejňuje v den, kdy je generální advokát přednesl.

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com