Ústavní soud zveřejnil dne 20. června 2022 svůj nález sp. zn. III. ÚS 356/22, v souladu s nímž platí, že je úkolem odvolacího soudu, aby v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumal také rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby. Nesprávným poučením o opravném prostředku krajský soud v této kauze odňal stěžovatelce, platformě nabízející přepravu, přístup k odvolacímu soudu, a porušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Krajský soud v Brně připustil změnu návrhu ve smyslu podání společnosti RYANAIR DAC (vedlejší účastnice řízení) ze dne 3. 9. 2021 (výrok I). Krajský soud dále zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se poskytování osobám, kterým prostřednictvím webu kiwi.com zprostředkovává uzavření smlouvy o letecké přepravě s vedlejší účastnicí řízení, následující informace: „Některé letecké společnosti vám za odbavení na letišti mohou účtovat poplatek. Budete se tak pravděpodobně muset odbavit na letišti a zaplatit poplatek, který si letecká společnost může účtovat.“ (výrok II). Krajský soud dále nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost zdržet se předávání vedlejší účastnici osobních údajů osob, kterým prostřednictvím webu kiwi.com zprostředkovala uzavření smlouvy o letecké přepravě s vedlejší účastnicí, o e-mailové adrese, bydlišti a platební kartě ve znění, ve kterém tyto osoby své osobní údaje stěžovatelce neposkytly (výrok III) a zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost odstranit závadný stav opravou osobních údajů osob, kterým prostřednictvím webu kiwi.com zprostředkovala uzavření smlouvy o letecké přepravě s vedlejší účastnicí, o e-mailové adrese a o platební kartě, které vedlejší účastnici předala ve znění, ve kterém tyto osoby své osobní údaje stěžovatelce neposkytly (výrok IV).

K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu v rozsahu odvoláním napadených výroků II, III a IV potvrdil.

Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť má za to, že „výkon usnesení, jež bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu, znamená pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout vedlejší účastnici“.

Stěžovatelka dále předkládá argumentaci, kterou v podstatných rysech uplatnila již v předchozím řízení, tudíž uvádí, že předběžné opatření vůbec nemělo být vydáno, jelikož pro to nebyly splněny procesní podmínky. V tomto ohledu upřesňuje, že krajský soud měl k návrhu vedlejší účastnice přistupovat jako k novému návrhu, tj. neměl připustit změnu původního návrhu postupem podle ustanovení § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Pokud by soud správně posoudil návrh jako nový, pak měla vedlejší účastnice složit jistotu podle ustanovení § 75b o. s. ř. a uhradit soudní poplatek podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, což však neučinila.

Po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se přitom zaměřil na otázku odvolacího přezkumu rozhodnutí o připuštění změny návrhu (výrok I. usnesení krajského soudu) a s tím související poučovací povinnosti o možnosti podání odvolání proti takovému rozhodnutí.

Jak ÚS konstatoval, obecné soudy pochybily, neboť nerespektovaly závěr plynoucí ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.), z něhož vyplývá, že je úkolem odvolacího soudu, aby v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumal také rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby (srov. bod 17 stanoviska).

Ústavní soud by přitom považoval za značně formalistické, pokud by tento závěr neměl být aplikován rovněž ve vztahu k rozhodnutím o předběžném opatření, a to s odůvodněním, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud má tedy za to, že právní závěr plynoucí z citovaného stanoviska je plně použitelný rovněž v rámci řízení o vydání předběžného opatření.

Převedeno na okolnosti nyní posuzovaného případu to znamená, že konkluze krajského a vrchního soudu by mohly být správné jedině tehdy, bylo-li by o ne/připuštění změny návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodováno samostatným procesním usnesením. V nyní posuzovaném případě však byla procesní situace zcela jiná, neboť – jak vyplynulo z provedené rekapitulace – o změně návrhu bylo rozhodováno až v rámci rozhodnutí o předběžném opatření. Ústavní soud v tomto ohledu uvádí, že toto řešení není „procesně šťastné“, neboť i v případě předběžných opatření je žádoucí, aby byl předmět řízení postaven najisto ještě před vynesením samotného rozhodnutí, byť se tedy jedná o rozhodnutí mající toliko předběžnou povahu. Přiměřeně tak lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu potvrzující, že jde o vadu řízení, připustí-li soud změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. až v rozsudku, jímž o změněné žalobě současně rozhodne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007).

Z uvedeného vyplývá, že v této konkrétní věci, v níž stěžovatelka brojí proti rozhodnutím o nařízení předběžného opatření, bylo ex lege přípustné odvolání, v jehož rámci by byla v plném rozsahu přezkoumána rovněž otázka připuštění změny návrhu, kteréžto odvolání však stěžovatelka – v důsledku chybného poučení krajského soudu – nepodala.

Ústavní soud proto zohledňuje, že stěžovatelka – jak již bylo řečeno výše – jednala zcela v souladu s poučením, které jí poskytl v závěru ústavní stížností napadeného usnesení krajský soud. (…) Odmítnutí stěžovatelčiny stížnosti pro nepřípustnost, a to v části, jíž brojí právě proti připuštění změny návrhu na nařízení předběžného opatření, by tak znamenalo porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Právní věty:

I. Je úkolem odvolacího soudu, aby v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumal také rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby.

II. Nesprávným poučením o opravném prostředku krajský soud odňal stěžovatelce přístup k odvolacímu soudu, a porušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 

III. Řídila-li se proto stěžovatelka nesprávným poučením krajského soudu o nepřípustnosti odvolání, jež nebylo napraveno ani navazujícím rozhodnutím vrchního soudu, musí zde být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti odvolání k vrchnímu soudu ve vztahu k přezkumu výroku I. usnesení krajského soudu, jímž byla připuštěna změna návrhu na nařízení předběžného opatření. Připuštěním změny návrhu byl redefinován předmět řízení, o němž bylo následně rozhodováno navazujícími výroky ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, což ovšem znamená, že rozhodnutí o změně návrhu mělo zásadní vliv na výsledek nyní posuzovaného případu.  

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky Kiwi.com, s. r. o., a zrušil usnesením Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 356/22 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com