Letošní dvojročník je teprve první reprízou novinky v kategorii PRO BONO z roku 2019, kdy se JUDr. Gerhardt Bubník, LL.M., vážený člen advokátního stavu, který v roce 2015 vstoupil sám jako výjimečná osobnost českého práva do Právnické síně slávy, rozhodl k naprosto ojedinělému a velkorysému kroku. Jako zastánce tradiční etiky své profese si nesmírně váží těch, kteří bez nároku na odměnu pomáhají tam, kde cítí, že je toho velmi zapotřebí, a rozhodl se stát donátorem této kategorie.

Na základě uzavřené smlouvy bude vypláceno do konce života doktora Bubníka a po jeho úmrtí z jeho nadace, kterou založil, 50 tisíc korun výherci kategorie PRO BONO. Jako ocenění, že svým etickým výkonem advokacie dělá čest jejímu jménu.

Za rok 2019 ji jako první obdržel zakladatel neziskové organizace Pro bono aliance Mgr. Vítězslav Dohnal. V letošním dvojročníku se i finanční dotace zdvojnásobila a rozdělila mezi výše uvedené dva advokáty – Mgr. Miroslava Kučerku a Mgr. Ondřeje Mánka.

Celoživotním krédem doktora Gerhardta Bubníka je, že lidé mají mít vůči sobě navzájem respekt a že si mají vzájemně pomáhat. Zastává názor, že v širším kontextu je možné říct, že jakákoli pomoc ostatním je pro bono činností.

Jakou pro bono činnost obecně byste bez ohledu na to, zda se do ní zapojili právě advokáti, ocenil nejraději? Je nějaká oblast, kterou preferujete?

Za nejdůležitější pro bono činnost považují pomoc lidem, kteří se ocitli v těžké až kritické životní situaci. Za takové situace považuji živelní katastrofy, jako jsou zemětřesení, povodně, požáry a také válečné konflikty. Pomoc v těchto situacích, ať už finanční, materiální nebo osobní fyzickou činností, je prvořadá a samozřejmě důležitější nežli naše vlastní advokátní pro bono práce, tedy například bezplatná právní pomoc nemajetným.

Zapojil jste se v rámci své advokátní praxe někdy sám do dobrovolnické aktivity?

Samozřejmě jsem během mé dlouhé celoživotní advokátní praxe poskytl v mnoha případech bezplatnou právní pomoc, a to i v mezinárodních kauzách, které vyžadovaly hodně času i hodně práce.
Jinak nevím, jestli se i tomu dá říkat pro bono činnost, ale za minulého režimu jsem jezdil nejen jako student, ale později i jako advokát na různé bezplatné zemědělské brigády. Byly většinou týdenní a jednotili jsme řepu, sklízeli brambory nebo chmel. Poslední takovou brigádou, kterou si jakou advokát pamatuji, bylo sklízení sena ve vesnici Nesuchyně u Rakovníka Vzpomínám si, že tam byl se mnou z naší advokátní poradny i kolega JUDr. Milan Hořejš.

Zemědělské práce nebyly ale jedinou aktivitou, kterou jste dělal zdarma. Celoživotně jste se věnoval jako dobrovolný funkcionář sportu…

To je pravda, mojí celoživotní pro bono činností byla práce dobrovolného funkcionáře ve sportu. Už od 22 let, kdy jsem skončil závodní krasobruslařskou kariéru, jsem začal pracovat jako rozhodčí a této činnosti jsem věnoval veškerý volný čas. V zimní sezóně to byly všechny víkendy. Přitom v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech, kdy ještě nebyly všechny zimní stadiony kryté, jsme stáli celé dny na ledě, někdy v dešti, větru, vánicích, v mrazech…
I později, jako mezinárodní rozhodčí, jsem funkci vykonával bezplatně a na mezinárodní závody, například na mistrovství Evropy a světa a na olympiády, jsem si bral dovolenou. Totéž platí o mojí práci sportovního organizátora. Byl jsem více než desetkrát ředitelem v minulosti významného a prestižního mezinárodního závodu Pražská brusle. A tehdy jsme neměli žádné agentury, které by nám pomáhaly. Všechno jsme dělali my, dobrovolní funkcionáři, sami. Byl jsem ředitelem Mistrovství Evropy a Mistrovství světa a nebral jsem za to ani korunu. A to bylo již v době, kdy jiní lidé za takové funkce brali statisíce. Já na to naopak doplácel, protože to bylo na úkor mé vlastní výdělečné činnosti. Například v době konání Mistrovství světa v Praze v roce 1993 jsem se 14 dní nedostal ani jednou do kanceláře…

Přesto jste se ale nakonec odměny dočkal…

Třicet let jsem byl člen členem předsednictva Svazu krasobruslení, předsedou komise rozhodčích, 12 let předsedou Rozhodčí komise Českého olympijského výboru a nepřijal jsem ani korunu náhrady či odměny. Mojí odměnou se stala dvě ocenění – v roce 2007 Olympijský řád, který jsem dostal od MOV za 50 let dobrovolné práce sportovního funkcionáře na národní i mezinárodní úrovni, a Cena MOV za boj proti dopingu ve sportu, kterou jsem dostal o dva roky později.

Co byste jako donátor kategorie PRO BONO vzkázal kolegům – advokátům, kteří, ač nebudou oceněni, přesto pomáhali v době covidové nebo nyní, v době válečného konfliktu.

V dnešní době, kdy jsme prodělali pandemii a kdy zažíváme ostudnou válku na Ukrajině, je důležité, abychom my všichni, kteří jsme pomáhali a pomáháme jakýmkoliv způsobem, vydrželi a neztratili víru a ochotu pomáhat i nadále. Pomoc druhým vždycky znamenala a znamená sám něco obětovat, ať už ze svého majetku, ze svého volného času, ze svého pohodlí. Jde-li o tak závažnou a strašnou situaci, jakou je ruská agrese na Ukrajině, vyžaduje to i ochotu se uskrovnit a slevit ze svých vlastních nároků. Doufám a přál bych si, aby advokacie jako celek a všichni advokáti a advokátky pomáhali i nadále, i když se hospodářská situace v naši zemi zhorší, a aby pomáhali čelit náladám a tendencím, které budou hlásat, že pomoci už bylo dost a že se musíme nejdříve postarat sami o sebe. Naše země patří mezi vyspělé země s vysokou životní úrovní, a i když se ta poněkud zhorší, stále na tom budeme lépe než velká většina lidstva.

Redakce AD
Foto: ČAK