V minulých měsících některé subjekty, zajišťující fungování internetových stránek v České republice, reagovaly na usnesení vlády České republiky ze dne 25. února 2022 č. 127 (dále jen „usnesení“) zablokováním konkrétních internetových stránek označených za dezinformační [1]. Tato situace předestírá zásadní právní otázky ve vztahu k porušení zákazu cenzury stanoveného čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

 

V bodě III usnesení vláda České republiky právně nezávazně vyzývá „všechny relevantní subjekty k přijetí potřebných opatření vedoucích k zamezení šíření nepravdivých a zavádějících informací v kybernetickém prostoru, které slouží k manipulování obyvatelstva České republiky směrem k ospravedlnění a schvalování aktuální ruské vojenské agrese vůči Ukrajině“. Za tímto účelem byla Národním centrem kybernetických operací označena zcela nepřezkoumatelným způsobem řada zpravodajských, komentátorských a dalších webů.

Níže uvedená právní analýza tyto webové stránky a jejich jakýkoliv charakter žádným způsobem nehodnotí, neboť se k tomu jednak autor necítí povolán, jednak je to pro právní posouzení zcela irelevantní.

Pro elementární právní analýzu této situace je třeba právně identifikovat právní základ pro vydání takového usnesení, charakter absolutního zákazu cenzury vyjádřeného Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě způsob jakým k zablokování konkrétních stránek došlo za podpory politiků a vysoce postavených státních činitelů.

Z právní analýzy naší advokátní kanceláře vyplývá, že k blokaci docházelo celkem na dvou úrovních, kdy některé z označených „dezinformačních“ webů byly blokovány přímo na úrovni národního správce domény .cz, další pak byly blokovány na základě individuálních rozhodnutí jednotlivých operátorů poskytujících internetové služby.

Za této situace je tedy vhodné předeslat, že celá situace má rovinu soukromoprávní, a rovinu veřejnoprávní – kdy soukromoprávní rovinou rozumíme aktivní blokaci označených webů soukromoprávními subjekty, a v rovině veřejnoprávní pak právně nezávaznou výzvu státu k tomu, aby k aktivní blokaci docházelo.

 

K charakteru usnesení vlády

Vláda je v mezi svých pravomocí oprávněna přijímat nadpoloviční většinou svých členů usnesení, která jsou závazná pro členy vlády, ministerstva a jiné správní orgány a orgány veřejné moci (viz ustanovení § 21 zákona č. 2/1969 Sb.). Takováto usnesení jsou v obecné rovině určitými interními normativními instrukcemi pro státní orgány, ale v žádném případě však nejsou právními předpisy, a zcela jistě nejsou obecně závaznými normativními akty. Zcela jistě však představují výkon státní moci.

Proto se zcela bez dalšího uplatní limitace výkonu státní moc článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V případě výzvy relevantním subjektům k přijetí opatření k zamezení nepravdivých a zavádějících informací v kybernetickém prostoru se však nejedná o případ, který by měl vymezené meze pro výkon státní moci, a vláda České republiky tedy zřejmě jednala v rozporu s tímto článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Určitou formu arbitrárního postupu v zájmu ochrany důležitých zájmů států ve značném rozsahu poskytuje Vojenskému zpravodajství zákon č. 289/2005 Sb. v ustanoveních § 16a a následujících tohoto zákona.

V nynějším případu však k takovému zákonem předpokládanému postupu nedošlo, ba naopak bylo postupováno způsobem, který právo nezná, a tedy v rozporu s výše citovaným ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Aniž by autor článku hodnotil vliv jakýchkoliv z blokovaných webů v České republice, a motivaci jejich fungování, lze si dle jeho názoru jen stěží představit, že by kterýkoliv z nich měl vliv takového rozsahu, že by byl sto ohrozit důležité zájmy státu ve značném rozsahu, a opačný názor by jistě vzbuzoval významné obavy o soběstačnost a obranyschopnost České republiky, která by per eliminationem mohla být významně ohrožena publikací článků s minoritním dosahem na internetu.

Jinými slovy: Vláda ČR není zásadně žádným právním předpisem zmocněna k vydání takovéhoto usnesení, a tímto usnesením překročila limity čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takové usnesení není právně závazné pro soukromoprávní subjekty, které se jím tedy řídit nemusely, a bez dalšího blokovat tedy nemohly, nicméně je takové usnesení stále výkonem státní moci.

 

K charakteru čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

Svoboda projevu je právem relativním a zásadně zákonem omezitelným (kupř. trestním právem, které výslovně sankcionuje šíření poplašné zprávy, podněcování k nenávisti vůči skupině osob etc.) – přesto však čl. 17 odst. 3 výslovně stanoví, že cenzura je nepřípustná.

Omezení svobody projevu spočívající v cenzuře je tedy explicitně zakázáno. Zásadní skutečností je to, že adresátem zákazu cenzury je pouze veřejná moc (veřejné orgány), nikoliv soukromá právnická či fyzická osoba. Není tedy vyloučeno, aby soukromé subjekty za určitých podmínek filtrovaly obsah informace a názory vstupující do veřejné diskuse. Seberegulace médií, či obecně jakýchkoliv fór určených k prezentaci a kumulaci názorů či informací je nejen přípustná, ale v mediálním prostoru také často nezbytná – do takovéto seberegulace má však čl. 17 odst. 3 Listiny veřejná moc absolutně zakázáno vstupovat.

V rovině akademické debaty lze uvést, že pojem cenzura není v rovině ústavní ani v rovině zákonné definován, zároveň ani Ústavní soud se cenzurou přímo dosud explicitně nezabýval. Dle některých autorů je cenzurou předběžná kontrola obsahu chystaného ke zveřejnění a určitá forma dohledu, který musí mít formu skutečně vymahatelné možnosti zabránit či zastavit publikaci nevhodného obsahu. Bylo by tedy možné argumentovat tím, že usnesení není právně závazným aktem, nicméně nynější zkušenost, kdy k cenzuře některých webů skutečně došlo, nám ukazuje, že i právně nezávazné usnesení vlády představuje reálnou možnost zásahu do svobody projevu. Ostatně jistě není odpovědnost občanů nebo subjektů, na které se vláda usnesením obrací, aby vůči jejím aktům měli takovou míru skepse, aby vládu podezřívali z porušení základních principů právního státu.

Ve zkoumaném případě nicméně usnesením vláda ČR výzvou relevantním subjektům zřejmě absolutní zákaz stanovený čl. 17 odst. 3 Listiny minimálně zprostředkovaně porušila, byť k vlastní blokaci takzvaně dezinformačních webů došlo teprve konáním jednotlivých soukromoprávních subjektů (doménových správců případně poskytovatelů internetového připojení).

Jinými slovy: Vláda ČR předmětným usnesením minimálně zprostředkovaně porušila absolutní zákaz cenzury stanovený čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to jednak proto, že na její popud k cenzuře došlo, jednak proto, že do oblasti omezení svobody projevu v této oblasti jí není dovoleno zasahovat.

 

K charakteru čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

Vedle Listiny základních práv a svobod je svoboda projevu zaručena taktéž čl. 10 EÚOLP, jíž je Česká republika vázána. Ta předpokládá, že svoboda projevu (tedy i svoboda údajně dezinformačních webů publikovat) může podléhat podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytně nutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je však vůči státům dlouhodobě velice restriktivní a velice důkladně posuzuje citovanou nezbytnost zásahu v demokratické společnosti (viz např. rozsudek ESLP Matúz v. Maďarsko ze dne 21. 10. 2014 nebo výrazněji Magyar Jeti Zrt v. Maďarsko ze dne 4. 12. 2018[2]).

ESLP zároveň posuzoval situace, kdy omezení předcházela buď právně přezkoumatelná sankce, nebo právně předpokládané a napadnutelné omezení. V případě české blokace je však situace ještě o to citlivější, neboť došlo státním orgánem k sestavení nepřezkoumatelného seznamu nežádoucích webů, na základě neznámých kritérií, a tyto weby pak byly zablokovány soukromoprávním subjektem. Možnosti právní obrany dotčených webů je tedy oproti případům, jež se dostaly před ESLP, daleko složitější a zásah do základních práv a svobod, potažmo do zákazu cenzury citlivější.

 

Okrajově k soukromoprávní rovině

U soukromoprávních subjektů a v soukromoprávní rovině je situace poněkud složitější, neboť není zásadně vyloučeno, aby soukromoprávní subjekt stanovil arbitrární a se zákonem souladné podmínky toho, za jakých podmínek bude doménovou či hostingovou službu poskytovat. Takovéto podmínky by však neměly být projevem svévole poskytovatele, měly by být arbitrárně přezkoumatelné a v neposlední řadě by o jejich existenci měli být jejich adresáti spraveni. Zároveň by rozhodnutí o zablokování mělo mít přezkoumatelnou formu – tak, aby se zablokovaný subjekt mohl relevantně právně brát o svá práva. V případě, že tomu tak není, jde jistě o zneužití silnějšího postavení smluvní strany, na které pak pamatuje soukromé právo – a dotčené subjekty tak mají možnost se úspěšně bránit před příslušnými orgány / soudy.

Soukromoprávní subjekty, a zejména pak poskytovatelé, jsou však vázání taktéž Nařízením EP a Rady EU 2015/2120 (známe jako nařízení o síťové neutralitě), které ve čl. 2 stanoví doslova: „Poskytovatelé služeb přístupu k internetu nesmějí provádět opatření řízení provozu, která jdou nad rámec opatření stanovených v druhém pododstavci, a zejména nesmějí blokovat, zpomalovat, měnit, omezovat, narušovat, zhoršovat nebo diskriminovat konkrétní obsah, aplikace nebo služby nebo jejich konkrétní kategorie.“ Z tohoto zákazu existují celkem tři výjimky, kterými jsou – zajištění dodržení právních předpisů, zachování integrity a bezpečnosti sítě a zabránění přetížení sítě.

Čtenář, nechť posoudí sám, zda nařčení z dezinformátorství spadá do některé z těchto kategorií.

 

Závěr

Český právní řád zná způsoby, jakými postupovat proti škodlivému obsahu na internetu, který nese znaky trestné činnosti nebo který je způsobilý ohrozit národní bezpečnost či důležité zájmy státu ve značném rozsahu.

Vůči těmto způsobům však mají logicky jejich adresáti možnosti právní obrany. Ze žádného z dokumentů, které jsou veřejnosti dostupné, však není možné seznat, jakým způsobem je publikace názorových článků na mnohdy minoritních internetových stránkách způsobilá ohrozit národní bezpečnost nebo důležité státní zájmy. Zároveň by takové omezení – ani kdyby bylo provedeno zákonným způsobem – jistě neprošlo testem proporcionality.

Vláda ČR zřejmě jednala v rozporu minimálně se dvěma články Listiny základních práv a svobod, pakliže zprostředkovaně cenzurovala internetové stránky, které nepřezkoumatelně označila za dezinformační, k čemuž nadto není zákonem zmocněna.

 

JUDr.  Denisa Sudolská, autorka působí jako advokátka v Praze
Foto: canva.com, archiv autorky

 

---

[1] Stranou nelze ponechat, že český právní řád pojem „dezinformační web“ nezná.

[2] Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že shledání objektivní občanskoprávní odpovědnosti provozovatele internetového zpravodajského portálu za obsah, k němuž vedl hypertextový odkaz umístěný v jednom z článků publikovaných na tomto portálu, představuje nepřiměřený zásah do práva provozovatele na svobodu projevu, který je v rozporu s článkem 10 Úmluvy.