ÚS se zastal ženy, které soused znemožnil užívání cesty k domu

Dne 31. května 2022 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 2463/21, podle něhož mimo jiné platí, že je-li žalovaným nepravá držba namítána, musí soud k této otázce provést úplné dokazování. Byť povaha věci vyžaduje rozhodnout co nejrychleji (zákon ukládá soudu prvního stupně rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení), neznamená to, že by se v řízení dokazování k těmto otázkám neprovádělo. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek § 205a o. s. ř. Byť tedy lze námitku nepravé držby učinit i v rámci odvolacího řízení, skutečnosti a důkazy ji prokazující jsou již v odvolacím řízení omezeny neúplnou apelací.

 

Stěžovatelka se u Okresního soudu v Liberci domáhala žalobou z rušené držby, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zdržet se veškerých zásahů do nerušeného výkonu držby práva cesty žalobkyně k blíže specifikovanému pozemku (dále jen „příjezdová cesta“), a zdržet se jakéhokoliv zamezování či omezování přístupu žalobkyně k blíže specifikovanému pozemku, jehož součástí je stavba – rodinný dům. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že je vlastnicí nemovitosti sousedící s pozemkem žalovaného. Jedinou přístupovou cestou při jízdě motorovým vozidlem je příjezdová cesta, která je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Tato příjezdová cesta byla žalobkyní i předchozím vlastníkem využívána. Služebnost jízdy nebyla do katastru nemovitostí vložena. Žalovaný jako nový vlastník nemovitosti projevil nesouhlas s užíváním příjezdové cesty žalobkyní a její rodinou a její užití znesnadňoval různými překážkami. Jednání mezi žalobkyní a žalovaným byla bezvýsledná.

Dne 9. prosince 2020 odstavil žalovaný na příjezdovou cestu nákladní automobil, dne 29. prosince 2020 bylo auto přesunuto do středu příjezdové cesty. Jedině příjezdová cesta umožňuje přístup k nemovitosti žalobkyně. Žalobkyně v žalobě uvedla, že na základě dlouholetého užívání příjezdové cesty došlo k vydržení věcného břemene služebnosti cesty. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. Okresní soud vyšel z toho, že v řízení o žalobě z rušené držby soud nezjišťuje, zda se jedná o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, ale pokojného stavu. Aby byla žalobkyně s žalobou úspěšná, musí prokázat, že byla držitelkou práva, tedy že jej před zásahem žalovaného pokojně vykonávala a že toto právo žalovaný ruší. S ohledem na to, že se žalobkyni podařilo v řízení prokázat, že byla držitelkou práva cesty po příjezdové cestě, jako jediného přístupu k její nemovitosti, a žalovaný zasáhl do pokojné držby žalobkyně, neboť jí právo jízdy po příjezdové cestě přistavením nákladního vozidla omezil a později zcela zamezil, soud žalobě z rušené držby v plném rozsahu vyhověl.

Žalovaný podal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesení okresního soudu zčásti změnil a zčásti potvrdil tak, že žalovanému uložil povinnost zdržet se veškerých zásahů do nerušeného výkonu držby práva cesty žalobkyně k výše uvedenému pozemku spočívajících v zamezování či omezování přístupu žalobkyně k uvedenému pozemku po dobu šesti měsíců od právní moci tohoto usnesení. V rozhodnutí uvádí, že žalobci může být posesorní ochrana poskytnuta i tam, kde je zjevné, že mu žádné subjektivní právo nepřísluší, a že tedy např. držbu vlastnického práva vykonává jako nevlastník, když soud v daném řízení není oprávněn zkoumat právní otázky. Na druhou stranu je v § 1007 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku zmíněno, že proti žalobě na ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu, jejíž definici lze dovodit z ustanovení § 993 o. z. Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Posouzení, zda užívání cesty vychází z práva služebnosti nebo je pouhou výprosou, však již vyžaduje konkrétní skutkové a právní posouzení, ke kterému řízení o obnovení pokojného stavu nesměřuje. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně prokázala existenci držby sporné cesty ve formě pokojného užívání cesty za účelem příchodu a příjezdu ke své nemovitosti a dále prokázala rušení žalovaným i reálnou hrozbu, že toto rušení bude pokračovat i v budoucnu. V rozhodnutí ale soud také uvádí, že si je na druhou stranu vědom toho, že ze skutečností dosud tvrzených a prokázaných vyplývá, že žalobkyní tvrzené vydržení práva sporné cesty je nejisté. Žalobkyně si tak nemůže být jistá tím, že se svého práva úspěšně domůže petitorní žalobou. Oproti okresnímu soudu shledal odvolací soud důvody pro omezení žalobního požadavku ve vztahu k žalovanému jako vlastníkovi pozemku, kterým sporná cesta prochází. S ohledem na požadavek určitosti a vykonatelnosti žalobního petitu proto odvolací soud usnesení okresního soudu zčásti změnil a zčásti potvrdil. Krajský soud měl za to, že ačkoliv právní úprava žaloby z rušené držby je odlišná od předběžného opatření i v tom, že neukládá žalobci povinnost zahájit petitorní řízení ve stanovené lhůtě, s ohledem na dosud nejisté věcné právo žalobkyně by nebylo správné zatížit žalovaného podáním žaloby na ochranu svého vlastnického práva. Proto omezil účinnost svého rozhodnutí na dobu šesti měsíců, kterou považuje za přiměřenou k tomu, aby žalobkyně důkladně zvážila svůj další postup.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro ochranu rušené držby. Soud dovodil splnění podmínek pro vyhovění žalobě z rušené držby, nad rámec toho však věc posuzoval i optikou důvodů pro vydržení práva jako v případě petitorní žaloby. Protože shledal vydržení práva cesty jako nejisté, omezil povinnost ukládanou žalovanému na dobu šesti měsíců. Rozhodnutí bylo pro stěžovatelku zcela nepředvídatelné. Pokud odvolací soud postavil své rozhodnutí na výše uvedených závěrech, měl splnit svou poučovací povinnost podle § 118a a § 119a občanského soudního řádu.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, ověřil, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Právní věty:

I. Odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně prokázala existenci držby sporné cesty ve formě pokojného užívání cesty za účelem příchodu a příjezdu ke své nemovitosti a dále prokázala rušení žalovaným i reálnou hrozbu, že toto rušení bude pokračovat i v budoucnosti. Žalobkyně tedy unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzených rozhodných skutečností. Dodává‑li k tomu odvolací soud, že jí tvrzené vydržení práva sporné cesty je nejisté a žalobkyně si nemůže být jistá tím, zda se svého práva úspěšně domůže petitorní žalobou, je tento jeho závěr právně irelevantní. V řízení o žalobě z rušené držby je žalobci poskytována posesorní ochrana, chráněna je zde tedy jiná hodnota než v případě petitorní ochrany.

II. Je-li žalovaným nepravá držba namítána, musí soud k této otázce provést úplné dokazování. Byť povaha věci vyžaduje rozhodnout co nejrychleji (zákon ukládá soudu prvního stupně rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení), neznamená to, že by se v řízení dokazování k těmto otázkám neprovádělo.

III. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek § 205a o. s. ř. Byť tedy lze námitku nepravé držby učinit i v rámci odvolacího řízení, skutečnosti a důkazy ji prokazující jsou již v odvolacím řízení omezeny neúplnou apelací.

IV. Pokud by odvolací soud v souladu s § 205a o. s. ř. přihlédl ke skutečnostem a důkazům uplatněným žalovaným v odvolání a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně tvrzené nepravosti držby, bylo povinností soudu účastníky poučit podle § 118a o. s. ř.

V. Další zásadní otázkou se pak jeví, zda soud může v případě, když žalobě z rušené držby vyhoví, omezit povinnost uloženou žalovanému určitou dobou trvání, jak to učinil krajský soud. Omezení soudem uložené povinnosti lhůtou zákon na rozdíl od právní úpravy předběžných opatření podle § 76 odst. 3 o. s. ř. nepřipouští. Nejistota ohledně existence věcného práva není důvodem pro zvolený postup soudu, když se v řízení o žalobě z rušené držby existence věcného práva neprokazuje. Krajský soud v této věci také opomíjí fakt, že právě na tom, že žalovaný musí případně následně svá práva hájit podáním petitorní žaloby, je žaloba z rušené držby postavena (srov. sp. zn. III. ÚS 3018/18, bod 15.). Nelze tak po žalobkyni požadovat, aby poté, co soud její žalobě vyhoví, volila ještě další vhodný postup své obrany. Omezení doby trvání uložené povinnosti ve výroku rozhodnutí je tedy projevem libovůle ze strany soudu, analogické použití ustanovení týkajícího se předběžných opatření není přípustné, neboť jde o dva zcela samostatné instituty odlišné povahy a sloužící k jinému účelu.

 

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc.) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud přitom nijak nepředjímá rozhodnutí soudu o žalobě z rušené držby, avšak považuje za nezbytné, aby při dalším rozhodování byly zohledněny výše uváděné námitky. Povinností soudu také bude, aby své závěry řádně
ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2463/21 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

Go to TOP