Do českého právního řádu byla transplantována struktura trustového typu (svěřenský fond) ve formě autonomního jmění. Tato forma je pro účely kontinentálního právního řádu krajně nekoncepční. Čas proto ukázal, že právní řád svěřenský fond ve formě autonomního jmění sice přijal, ale z funkcionálního hlediska jako novou kvaziprávnickou osobu. V tomto příspěvku nejprve obhajuji tezi, že současná právní úprava je z koncepčního hlediska neudržitelná a de facto je hojena tím, že ke svěřenskému fondu je přistupováno, jako by právnickou osobou byl. Přesto prezentuji dílčí závěr, že z hlediska de iure svěřenský fond právnickou osobou není a žádná struktura trustového typu by jí ani být neměla. Závěrem nastiňuji koncepční návrhy na nápravu analyzovaného stavu, jejichž cílem je přiblížit svěřenský fond angloamerickému trustu a současně zajistit větší souladnost „českého trustu“ s kontinentálním právním řádem.

Svěřenský fond není v českém právním řádu novinkou. Naopak lze tvrdit, že již má (byť jen sedmiletou) aplikační historii. Od počátku této historie byl svěřenský fond opatrně přirovnáván k právnickým osobám.[1] Polemika postupně vygradovala až k bezprostřednímu označení svěřenského fondu za právnickou osobu (srov. prof. Tichý[2]) a obratem ke stejně jednoznačnému odmítnutí této teze (srov. doc. Ronovská a dr. Pihera[3]). Druhý názorový proud, tedy že svěřenský fond je souborem jmění[4] (nikoli majetku, jak uvádí zákon[5]) bez právní osobnosti, lze k dnešnímu dni stále označit za hlavní.[6]

Tyto rozpory vyplývají z krajně problematické a nekoncep­ční konstrukce struktury trustového typu v českém právním řádu; zákonodárce zamýšlel konstruovat kontinentální non-subjektivní institut podobný angloamerickému trustu.[7] Tvrzení o absenci právní osobnosti svěřenského fondu je však dle mého názoru jen těžko udržitelné ve světle následujících skutečností. Svěřenský fond:

a) je oddělenou sférou jmění (dluh svěřenského fondu není dluhem žádné z osob na něm zúčastněných a vice versa), čímž dochází k afirmativnímu a defenzivnímu oddělení majetku od zakladatele.[8] Také má manažera zodpovědného za naplňování účelu svěřenského fondu a konkrétní soubor majetku, ze kterého se může uspokojit věřitel.[9] Tedy svěřenský fond plní funkce právnické osoby.[10] (Jakkoli za dlužníka pro forma označujeme svěřenského správce, dluh se nestává součástí jeho jmění, a proto de facto dlužníkem není – je jím svěřenský fond.);[11]

b) splňuje všechny základní znaky právnické osoby, navíc právní úprava jeho vzniku, fungování a zániku je právnickým osobám nápadně podobná (vznik konstitutivním zápisem,[12] vnitřní řád[13] a konec správy z obdobných důvodů jako zrušení právnické osoby);[14]

c) je daňovým subjektem.[15] V zákonech, kde není rozhodné, zda je subjekt právnickou nebo fyzickou osobou, je označen za poplatníka,[16] v zákonech, kde to rozhodné je, je stanovena fikce právnické osoby.[17] Zároveň může být na poli daňového práva přímo odpovědný z deliktu a povinný k úhradě sankce;[18]

d) může být obchodním svěřenským fondem, jehož účelem je provozovat závod,[19] když uvedené není zákonem vyloučeno.[20] Lze si jen těžko představit provozovatele závodu bez právní osobnosti;[21]

e) předpokládá existenci vlastnictví, které pojmově představuje vztah mezi subjektem a objektem,[22] bez subjektu.[23] (Toto rozbití samotné podstaty vlastnického práva nelze vysvětlovat jako pravidlo speciální vůči obecné úpravě vlastnického práva,[24] když z obecné úpravy vlastnického práva jako vztahu při absenci subjektu nic nezbývá.)

Těchto pět diskrepancí svědčí o hluboké nekoncepčnosti, kterou není možné vysvětlovat jako „specifika“ svěřenského fondu nebo „funkcionální pohled“ na právo. Právní řád musí dávat jednotný smysl a současný stav (de facto právnická osoba, de iure bez právní osobnosti) je neudržitelný. Z uvedeného plyne také současné vnímání svěřenského fondu laickými uživateli práva, resp. veřejností, pro kterou je rozhodné, že zde je samostatná sféra jmění s vlastním managementem, vnitřním předpisem a stanoveným účelem, za jejíž dluhy nikdo neručí – ergo právnická osoba.

I přes vše zde uvedené níže zdůvodňuji, proč (byť je současná právní úprava vadná) svěřenský fond de lege lata právnickou osobou není a ani by se jí de lege ferenda neměl stát. Příspěvek si klade za cíl nastínit takové koncepční změny, které by svěřenský fond přiblížily angloamerickému trustu a současně zajistily větší souladnost svěřenského fondu s kontinentálním právním řádem.

Otázka právní osobnosti svěřenského fondu de lege lata

Pojímám za výchozí bod skutečnost, že obecná úprava právnických osob v českém právním řádu vyvěrá z teorie fikce změkčené o prvky teorie reality.[25] Hodnocení fundamentálních teoretických východisek úpravy právnických osob a návrhy na přechod k teorii reality by byly mimo vymezené téma a rozsahem by přesahovaly možnosti jediného příspěvku. Na druhou stranu připouštím, že téma svěřenského fondu je způsobilé tuto diskusi opět otevřít, a pokud bychom se v závěru přiklonili k teorii reality, uznali bychom, že svěřenský fond je právnickou osobou.

De lege lata však musíme vycházet z uzákoněné[26] teorie fikce změkčené o prvky teorie reality. Tuto koncepci lze vyjádřit tak, že každé entitě, která je odlišná od člověka,[27] musí zákon právní osobnost konstituovat, a to výslovně nebo alespoň tak, aby byla „ze zákona bez pochybností zřejmá“.[28] Proto samotné vedení odborné diskuse na téma, zda svěřenský fond je nebo není právnickou osobou, je contradictio in adiecto. Lakonicky řečeno, kdyby bylo ze zákona bez pochybností zřejmé, že svěřenský fond je subjektem práva, byly by odborné texty na toto téma bezpředmětné.

Důvodová zpráva k o. z. přitom přímo ke svěřenským fondům uvádí: „Svou povahou se svěřenské fondy blíží nadacím, liší se od nich však zejména nedostatkem právní osobnosti.“[29] Absence právní osobnosti svěřenského fondu je dále potvrzena v důvodové zprávě k zákonu o zvláštních řízeních soudních[30] a systematickým zařazením svěřenského fondu mezi absolutní majetková práva. Z hlediska komparativního byl svěřenský fond převzat z quebecké úpravy,[31] která tamní fiducii výslovně nepřiznává právní osobnost.[32] Zákonná úprava s absencí právní osobnosti svěřenského fondu počítá i v jednotlivých ad hoc ustanoveních na jiných místech právního řádu.[33] Tento závěr akceptovala také aplikační praxe.

Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, že svěřenský fond je fundací, a dospěl k závěru, že: „Právní názor soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity (…) plynoucí z výslovné právní úpravy (…), je správný.“[34] Se svěřenským fondem jako entitou bez právní osobnosti pracuje také judikatura nižších stupňů soudní soustavy v jiných věcech.[35]

Výklad normy by měl hledat vůli zákonodárce,[36] přičemž vůle zákonodárce je v tomto případě jednoznačná a koherentní napříč českým právním řádem i zahraniční předlohovou úpravou. Svěřenský fond není a nemá být subjektem práva. Shora uváděné koncepční vady účinné právní úpravy svěřenského fondu proto trvají. Reakcí na vadnou normu by měl být podnět k její nápravě, nikoli návrh na její úmyslnou interpretaci a aplikaci přímo proti textu zákona a proti vůli zákonodárce, kterou norma představuje.[37] De lege aplicata tedy nelze zde uvedené pominout a jednat, jako by svěřenský fond právnickou osobou byl (byť by takovým postupem došlo k vyřešení shora specifikovaných vad).

Svěřenský fond tedy de lege lata není subjektem práva. Tuto skutečnost nelze překlenout interpretací (odmítáme-li výklad contra legem).

Návrh nápravy vad svěřenského fondu de lege ferenda 

Výše uvedený problém non-subjektu, který se funkčně chová jako právnická osoba, je možné řešit dvěma způsoby. Personifikací svěřenského fondu, čímž by se stav de iure dostal do souladu se stavem již panujícím de facto, nebo tím, že právní osobnost svěřenskému fondu „propůjčí“ svěřenský správce při současném zániku koncepce autonomního jmění.[38]

První varianta, personifikace svěřenského fondu, by byla kapitulací na myšlenku struktury trustového typu v českém právním řádu; svěřenský fond by se stal právnickou osobou, která by byla ve světle již účinného fundačního práva zcela nadbytečná,[39] resp. plnil by zásadně totožné funkce jako nadační fond.[40]

Proto je vhodné vady napravit ve směru angloamerického trustu (a nikoli fundace), což je v souladu s původním smyslem a účelem svěřenského fondu.[41] Trust kontinentálního práva by měl být vnímán jako samostatný koncept,[42] který spočívá v tom, že správce drží a vlastní svěřený majetek[43] ve prospěch beneficienta. Věřitelé správce se z tohoto majetku nemohou uspokojit, neboť majetek správci neslouží a uspokojení věřitele beneficienta z tohoto majetku brání to, že beneficient majetek nevlastní.[44]

Žádný trust by neměl být samostatným jměním. Musí být ryzím majetkem,[45] neboť součástí trustu nikdy nemůže být dluh, a tento majetek není samostatný, když jej drží a vlastní správce ku prospěchu třetí osoby. Vyžaduje-li správa trustu převzetí dluhu, bere tento dluh správce na svou osobu a je oprávněn si z trustu při splnění podmínek stanovených (i) účelem trustu, (ii) statutem a (iii) zákonem odčerpat náhradu nebo přímo převést část majetku trustu věřiteli na úhradu svého osobního dluhu.[46]

Může tak vzniknout zdánlivá nespravedlnost v případě, kdy dluh věřitele nelze z osobního majetku správce uspokojit a věřitel nemůže žalovat (non-subjektivní) soubor majetku – trust. Tato situace by byla řešena tím, že má-li věřitel vykonatelnou pohledávku za správcem, může navrhnout nahrazení projevu vůle správce odčerpat majetek z trustu. Pokud však soud shledá, že správce by za daného stavu nebyl oprávněn z trustu daný majetek vyjmout, nelze jeho vůli nahradit (nelze za něj vykonat právo, které nemá). Kontrahovat se správcem by tak mohlo být riskantnější nebo složitější než kontrahovat s právnickou osobou, neboť věřitel by si před uzavřením smlouvy musel být jistý, že správce je oprávněn z trustu plnění vyjmout, alternativně že správcův osobní majetek postačí k uspokojení jeho pohledávky. Stranou smlouvy (a dlužníkem) by tak byl svěřenský správce osobně, který je zároveň nadán možností čerpat při splnění tří výše uvedených podmínek plnění pro věřitele z trustu.

Svěřenský fond by tak měl být konstrukcí, ve které je majetek vlastněn správcem ve prospěch obmyšleného, přičemž tento vztah má účinky erga omnes. Řešení spočívající v přiznání vlastnického práva k vyčleněnému majetku správci na rozdíl od současného pojetí:

a) je kompatibilní s kontinentální povahou vlastnického práva,[47]

b) respektuje princip numerus clausus věcných práv[48] a

c) respektuje historický kontext trustu.[49]

Navrhovaným postupem by rovněž došlo k vyřešení shora uváděných problémů svěřenského fondu, resp. zanikl by svěřenský fond jako obdoba fundace a vznikl by svěřenský fond jako obdoba angloamerického trustu, což bylo původním záměrem zákonodárce.[50]

Především by však vznikl institut, kterým by zakladatel mohl svěřit správci majetek, aby jej užil ke konkrétnímu účelu, přičemž sepětí tohoto majetku s jemu stanoveným účelem by bylo tak těsné, že by bylo účinné i vůči třetím osobám. Resp. při odčerpání majetku z trustu v rozporu s jeho účelem nebo statutem nebo zákonem by vždy vznikla povinnost majetek do trustu vrátit (to nevylučuje případné nároky na náhradu škody způsobené správcem třetí osobě).

Dodatek: Před uzavřením tématu je nutné doplnit, že navrhované řešení spočívající v přiblížení svěřenského fondu ideji trustu má v kontextu kontinentálního právního řádu své limity. Angloamerický trust nelze do kontinentálního právního řádu bez dalšího zasadit, neboť flexibilní angloamerický trust je regulován flexibilitou angloamerického práva: v angloamerickém právním prostředí není ničím neobvyklým, že trust je před soudem „neuznán“ pro porušení obecných zásad spravedlnosti (typicky vůči věřitelům zakladatele). Kontinentální právní řád si právě naopak více než obecných zásad spravedlnosti cení právní jistoty.[51] Vztah svěřenského fondu a věřitelů zakladatele z hlediska de lege lata i z hlediska de lege ferenda je však samostatným tématem. Toto téma lze obecně označit za komplikované, což je dáno především převzetím svěřenského fondu ze smíšené jurisdikce, která má např. odlišnou úpravu relativní neúčinnosti (odporovatelnosti).[52] Problematiku by bylo pro účely „českého trustu“ nutné řešit speciální úpravou relativní neúčinnosti.

Závěr

Přeshraničně ojedinělá koncepce struktury trustového typu jako autonomního jmění byla kritizována už v zemi svého původu.[53] S dávkou nadsázky lze konstatovat, že „autonomní“ jmění, které je ovládáno jmenovaným manažerem, podle vnitřního předpisu, pro naplnění stanoveného účelu, za jehož dluhy nikdo neručí, není ničím novým, resp. je právnickou osobou.

Postupem podle teorie reality by řešení bylo nasnadě. Český právní řád však vychází z teorie fikce a zákonodárce nejenže neprojevil vůli personifikovat svěřenský fond, ale konzistentně vyjadřuje vůli právě opačnou; trvá na absenci právní subjektivity svěřenského fondu. Z toho důvodu má prim argument literou zákona,[54] a to i přesto, že je opakovaně a důvodně dovozován závěr, že svěřenský fond je z funkcionálního hlediska obdobný právnickým osobám.[55] Z tohoto stavu nicméně vyplývá řada vad, které lze souborně charakterizovat jako propast mezi stavem de facto, podle kterého uživatelé práva jednají, jako by svěřenský fond byl právnickou osobou, a de iure, podle kterého dle výslovné vůle zákonodárce svěřenský fond právnickou osobou není. Ve světle této situace je možné se zamýšlet nad klady a zápory teoretických východisek právnických osob a zejména zvažovat, zda nenastal čas k příklonu k teorii reality.

Aby se svěřenský fond zbavil těchto vad a začal plnit svou funkci struktury trustového typu, měl by být konstruován tak, aby došlo ke svěření majetku (nikoli jmění) do vlastnictví svěřenského správce (nikoli vlastnictví bez vlastníka).[56] Tento majetek by svěřenský správce držel odděleně od svého jmění a při splnění podmínek stanovených účelem svěřenského fondu, statutem a zákonem by mohl z majetku jeho část odčerpat. Tato omezení by neplatila jen vůči svěřenskému správci, ale také vůči třetím osobám – nikdo by se nemohl domáhat plnění ze svěřenského fondu za jiných než účelem, statutem a zákonem stanovených podmínek. Taková konstrukce by samozřejmě předpokládala speciální úpravu relativní neúčinnosti právního jednání.

Druhá smluvní strana by tak de iure i de facto (nejen de iure, jako je tomu k dnešnímu dni) kontrahovala se svěřenským správcem jako subjektem práva, který by byl osobně zavázán k plnění dluhů ze smlouvy vzešlých a zároveň oprávněn při splnění podmínek svěřenského fondu čerpat plnění z něj, a to buď přímo pro svého věřitele, nebo pro sebe jako náhradu za dluh osobně převzatý a splněný ve prospěch (při plnění účelu) svěřenského fondu.

 

Mgr. Jiří Jarolím působí v advokátní kanceláři ŠRÁMEK LEGAL s. r. o.

---

[1] Srov. např. I. Houfek: Trusty v rekodifikaci soukromého práva, Bulletin advokacie č. 5/2013, str. 71-73; B. Havel: Právní osobnost (právní subjektivita) svěřenského fondu ve světle českého občanského zákoníku, in L. Tichý, K. Ronovská, M. Kocí (eds.): Trust a srovnatelné instituty v Evropě, Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2014, str. 203, 205-206.

[2] L. Tichý: Vlastnictví bez vlastníka v českém svěřenském fondu (skica na margo trustu v českém právu), Bulletin advokacie č. 3/2020, str. 18 a násl.

[3] V. Pihera, K. Ronovská: K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech, Bulletin advokacie č. 7-8/2020, str. 44 a násl.

[4] V. Pihera: Nejpodivnější zvíře v lese – poznámky ke svěřenskému fondu, Obchodněprávní revue č. 10/2012, str. 278.

[5] Viz § 1448 odst. 2 ve spojení s § 495 větou první zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále „o. z.“.

[6] Ve věci právní osobnosti totožně např. J. Svejkovský: Svěřenské fondy – statut, institut věcného práva, Bulletin advokacie č. 5/2020, str. 36 a násl., či J. Svejkovský: Svěřenský fond – úprava podle občanského zákoníku, Ad Notam č. 2/2020, str. 24.

[7] Důvodová zpráva k § 1448-1452 o. z.

[8] § 1419 odst. 1 o. z. ve spojení s § 79 odst. 1 větou druhou a § 267b odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále „o. s. ř.“.

[9] H. Hansmann, R. Kraakman: The Essential Role of Organizational Law, The Yale Law Journal č. 110/2000, str. 391-396.

[10] B. Havel in op. cit. sub 1, str. 205-206.

[11] Uvedené neplatí u svěřenského nástupnictví, které bývá ke svěřenskému fondu připodobňováno jako další příklad autonomního jmění. Srov. op. cit. sub 3, str. 44 a násl.

[12] Čl. I, bod 18. zák. č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony, resp. § 1451 odst. 2 o. z. I přes kritiku: V. Pihera: Krocení trustů. Svěřenské fondy v hledáčku první novely občanského zákoníku, Obchodněprávní revue č. 5/2016, str. 129 a násl.

[13] § 1452 o. z.

[14] Srov. § 171 a 1471 o. z.

[15] § 20 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

[16] § 3 odst. 2 písm. b) a § 8 odst. 2 písm. b) zák. č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů; § 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 zák. č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů.

[17] § 17 odst. 2 písm. f) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů; § 4b odst. 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

[18] J. Svejkovský a kol.: Správa cizího majetku v novém občanském zákoníku, C. H. Beck, Praha 2015, str. 31-32.

[19] Srov. K. Horn: Podrobněji k svěřenskému fondu, Ad Notam č. 10/2014, str. 16-20; D. Elisher: Správa cizího majetku a svěřenský fond, in J. Dvořák a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek 3, Díl třetí: Věcná práva, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 181-182.

[20] B. Havel, V. Pihera: Trust, fiducie, treuhand v Evropě a svěřenství v České republice, in L. Tichý, K. Ronovská, M. Kocí (eds.): Trust a srovnatelné instituty v Evropě, Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2014, str. 54.

[21] Proti uvedenému bude namítáno, že provozovatelem závodu je svěřenský správce, a nikoli svěřenský fond. Tento argument však opět neustojí námitku, že práva a povinnosti z provozu vzniklé se připisují ke jmění ve svěřenském fondu, nikoli ke jmění svěřenského správce – tedy obdobně, jako je tomu např. v případě vztahu kapitálové obchodní korporace a jejího statutárního orgánu.

[22] Srov. § 1011 a § 1448 odst. 3 za středníkem o. z.

[23] I. Houfek, op. cit. sub 1, str. 72.

[24] Srov. op. cit. sub 3, str. 44 a násl.

[25] Srov. B. Havel, op. cit. sub 1, § 20, VII. Bezsubjektivní „osoby“, str. 271. Na toto téma však probíhá odborná diskuse. Srov. např. R. Frank: K povaze právnické osoby, Právní rozhledy č. 21/2014, str. 755-756.

[26] Srov. § 20 odst. 1 o. z.

[27] Čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv; čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.; čl. 5 ústavního zák. č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod.

[28] Důvodová zpráva k § 15-22 o. z.

[29] Důvodová zpráva k § 1448-1452 o. z.

[30] Bod 4) Svěřenský fond obecné části důvodové zprávy k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

[31] Chapitre CCQ-1991, Code Civil du Québec.

[32] M. Cumyn: Reflections regarding the diversity of ways in which the trust has been received or adapted in civil law countries, in L. Smith (ed.): Re-imagining the Trust, Trusts in Civil Law, Cambridge University Press, Cambridge 2012, str. 9.

[33] § 79 odst. 1 věta druhá ve spojení s § 267b odst. 2 o. s. ř.; § 42 odst. 5 a § 77b odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů; § 1 a násl. a § 65a a násl. zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů.

[34] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019.

[35] Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 8 Cmo 27/2019, ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 5 Cmo 22/2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2018, č. j. C 90457/RD13/KSBR/Fj, ze dne 3. 12. 2018, č. j. C 48816/RD47/KSBR.

[36] Srov. Ch. Perelman: Právna logika, Vydavateľstvo Kalligram, Bratislava 2014, str. 76.

[37] § 2 odst. 2 před středníkem o. z.; R. Dworkin: Ríša práva, Vydavateľstvo Kalligram, Bratislava 2014, str. 35-36.

[38] Srov. op. cit. sub 2, str. 18 a násl.

[39] Op. cit. sub 3, str. 44 a násl.

[40] Srov. důvodovou zprávu k § 1448-1452 o. z.

[41] Účelem bylo získat „český trust“, aby nedocházelo k odlivu majetku do zemí, které takový způsob správy umožňují. Srov. M. Kocí: Institut svěřenského fondu v NOZ, Bulletin advokacie č. 1-2/2014, str. 29.

[42] Tj. ne osoba, absolutní majetkové právo ani závazek.

[43] Srov. § 495 o. z.

[44] L. Smith: Trust and Patrimony, Estates, Trusts and Pensions Journal č. 28/2009, str. 26.

[45] Což i bylo původním úmyslem zákonodárce, jak vyplývá z dikce § 1448 o. z.

[46] Op. cit. sub 44, str. 10-11.

[47] Jak je upraveno v § 1011 o. z.

[48] Srov. T. Richter: Mezi smlouvou, vlastnictvím a korporací: právní úprava trustu v návrhu nového občanského zákoníku, in I. Štenglová (ed.): Pocta Miloši Tomsovi k 80. narozeninám, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 352-354.

[49] Srov. správce jako formální vlastník: M. Mlkvý: Historický vývoj inštitútu trustu v anglickom práve, Iurium Scriptum č. 2/2020, str. 80-89.

[50] Důvodová zpráva k § 1448-1452 o. z.

[51] Š. Klein: Ke změnám statutu svěřenského fondu, Ad Notam č. 2/2020, str. 25-26.

[52] Art. 1634 věta druhá, Art. 1635 chapitre CCQ-1991, Code Civil du Québec.

[53] Srov. M. Naccarato: La fiducie: réflexion sur la réception judiciaire d’un nouveau code, Les Cahiers de droit č. 3/2007, str. 505-524.

[54] Srov. op. cit. sub 3, str. 44 a násl.

[55] I. Houfek, op. cit. sub 1, str. 71-7; B. Havel, op. cit. sub 1, str. 205-206; op. cit. sub 2, str. 18 a násl.

[56] Řešení spočívající v přiznání vlastnického práva k majetku svěřenskému správci připouští (i když nepreferuje) prof. Tichý. Srov. op. cit. sub 2, str. 18 a násl.