Na institut procesního práva v podobě zpětvzetí návrhu (§ 96 o. s. ř.) nepochybně dopadá zákaz zneužití práva vyjádřený v § 2 o. s. ř., přičemž rozhodovací činnost Ústavního soudu ohledně posuzování náhrady nákladů řízení (zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu) poukazuje rovněž na aspekt zabránění zjevné (zřejmé) nespravedlnosti. Ze strany některých žalobců se začínají rozmáhat případy „sofistikovaného“ zpětvzetí návrhu, kdy se snaží dosáhnout uložení povinnosti náhrady nákladů řízení žalované straně, a to s odkazem na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, která bude rovněž zmíněna v tomto příspěvku.

Každý žalobce jako tzv. „pán sporu“ (autor tohoto příspěvku zastává obecný názor, že pánem sporu, a to pohledem spravedlivého a odborného rozhodování, by měl přednostně být vždy soudce nebo rozhodce, a to oproti účastníkům sporného řízení) je zajisté oprávněn dovolávat se ochrany svých práv prostřednictvím tomu odpovídajícího žalobního návrhu, přičemž žalobce musí do určité míry očekávat, že může narazit na pečlivou procesní obranu práva bdělého, druhého účastníka sporu, tedy žalobcova „soupeře“. Je to tedy výlučně sám žalobce, kdo se stává prvotním procesněprávním hybatelem, který však celou situaci nakonec nemusí úspěšně ustát.

Žádný žalobce si tak nemůže být předem jistý zaručeným vítězstvím, a je tak nucen dohrát jím zahájenou a procesně spuštěnou „hru“ zásadně až do konce, představovaného vydáním meritorního rozhodnutí ve věci. Žalobce se ale může z nějakého důvodu, někdy více či méně oprávněného a někdy i z čistě účelového (viz níže), rozhodnout, že je zapotřebí „hru“ raději zastavit a nepokračovat dál v zahájeném sporném řízení. Zásadně přitom bude volit zpětvzetí návrhu dle § 96 o. s. ř.[1]

Někteří žalobci ovšem přistupují ke zpětvzetí návrhu teprve až v momentě, kdy jim začíná být jasné, že daný spor pomalu ztrácejí a vůči žalované straně právně zaostávají, a to především v situaci, kdy pouze a jen žalující strana začíná být soudcem nebo rozhodcem vyzývána dle § 118a o. s. ř. (především k doplnění skutkových tvrzení nebo k prokázání stále sporných tvrzení) a žalující straně se ani přes takto učiněnou výzvu nepodaří úspěšně překlenout a zlepšit svoji procesní pozici, obzvláště pokud je výlučně žalující strana opakovaně vyzývána, resp. opakovaně „popoháněna“, dle § 118a o. s. ř. Žalobce se tak pomalu, ale jistě dostává do úzkých.

Procesně zaostávající žalující strana, která si potřebuje alespoň nějak „zachovat tvář“ nebo z nějakých právně taktických důvodů odmítá připustit, aby ve věci bylo vydáno meritorní rozhodnutí, tak z čistě účelového důvodu raději přistoupí k „sofistikovanému“ zpětvzetí návrhu, v rámci něhož bude nejen tvrdit, ale i dokládat, že celý žalobou uplatněný nárok, konkrétně žalobou požadované peněžité plnění, bylo žalobci uhrazeno až po podání žaloby, a proto je nutné trvat na tom, aby žalovaná strana zaplatila žalobci plnou náhradu nákladů řízení; žalobce byl totiž se svým žalobním nárokem zcela procesně úspěšný. Podstatné je pouze to, že zažalovaná pohledávka žalobce byla v průběhu řízení uspokojena, a není podstatné, zda tak bylo učiněno s vědomím žalované strany, nebo kdo zaplatil zažalovanou pohledávku. Na problematiku náhrady nákladů řízení se má nahlížet jen z procesního hlediska (viz níže zmíněná rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, na kterou je některými žalobci poukazováno).

Někteří žalobci, a to v rámci výše naznačeného „sofistikovaného“ zpětvzetí návrhu, tedy tvrdí a dokládají, že jejich peněžitý nárok jim byl přímo uhrazen až po podání žaloby buď:

 (a) v „horším“ případě třetí osobou, která je ve zpětvzetí návrhu konkrétně specifikována a která nemá vůbec žádný vztah k účastníkům sporného řízení („kde se vzala, tu se vzala“); nebo

(b) v o něco „lepším“ případě takovou osobou, která má nějaký procesní vztah k žalobci, především se jedná o osobu svědka navrhovanou samotným žalobcem.

Na oba účastníky sporného řízení, tedy na žalobce a žalovaného, shodně působí zákaz zneužití práva vyjádřený v § 2 o. s. ř., přičemž tento zákaz nepochybně působí rovněž na institut zpětvzetí návrhu jako procesní nástroj.

V neposlední řadě, a to pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení z důvodu zastavení řízení, kterému předcházelo učiněné zpětvzetí návrhu, dopadá rovněž věta poslední § 6 o. s. ř., dle níž ustanovení tohoto zákona, tedy občanského soudního řádu, musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. Zapovězena by tak měla být taková aplikace § 146 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, jejímž výkladem a použitím dochází ke zne­užívání posuzovaného právního ustanovení.

„Sofistikované“ zpětvzetí návrhu, včetně s tím souvisejícího rozhodování o náhradě nákladů řízení, by mělo být podrobeno nejen působení § 2 ve spojení s § 6 větou poslední o. s. ř., ale i působení níže uváděné rozhodovací činnosti Ústavního soudu.

Rozhodovací činnost zmiňovaná některými žalobci

Učiněné „sofistikované“ zpětvzetí návrhu je někdy argumentačně doprovázeno odkazem na následující rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, a žalobci je proto výslovně a „přesvědčeně“ požadováno, aby jim plnou náhradu nákladů řízení hradila strana žalovaná, neboť požadavek žalobce byl uspokojen až v průběhu sporného řízení, čímž je žalobce procesně zcela úspěšný:

„… Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoli z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je nutné usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoli. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. …“.[2]

Do popředí má tak vystupovat procesní hledisko (zcela irelevantní je hledisko hmotného práva), kde je podstatné jen to, zda byl nárok žalobce uspokojen a zda se tak žalobce domohl uplatněného nároku; zkoumání právní povinnosti žalovaného uspokojit žalobce rovněž není podstatné.

Jinak řečeno, je namítáno, že pro účely náhrady nákladů řízení nemá docházet k žádnému hlubšímu posuzování, ale postačí jen to, že žalobcův požadavek byl uspokojen po podání žaloby (aspekt usuzování z procesního hlediska).

V této souvislosti je ze strany žalobců ovšem přehlíženo a zamlčováno, jaká byla vlastní skutková stránka věci rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým je argumentováno, tj. co bylo po skutkové stránce určující či jinak rozhodující. Po skutkové stránce buď totiž pojišťovna žalované (v konečném důsledku a nadneseně řečeno, subjekt na straně žalované) neuhradila žalobci včas plnění z pojistné události, resp. k tomuto plnění došlo pojišťovnou žalované ve prospěch žalobce až po podání žaloby, nebo došlo k vyslovení vzájemného souhlasu se zpětvzetím žalob účastníky řízení (byl podán protinávrh coby procesní obrana proti podané určovací žalobě, čímž nastal vzájemný souhlas s učiněnými zpětvzetími). Účastníci řízení tudíž byli procesně vzájemně a shodně (ne)úspěšní. Nelze tudíž opomíjet skutkovou stránku věci rozhodnutí, na nějž je odkazováno.

„… Byla-li pohledávka žalobce uhrazena po podání žaloby, není důležité, kdo za žalovanou plnil, zda to bylo s jejím vědomím, či zda se jednalo o pokus vyhnout se povinnosti platit náklady řízení, je třeba aplikovat § 146 odst. 2, neboť v tomto případě byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. Tíži tohoto jednání nemůže nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena, tedy kdo byl ve své podstatě úspěšný, v daném případě žalobce. …“.[3]

Jinak řečeno, žalobcem je namítáno, že pro účely náhrady nákladů řízení není vědomost žalované o úhradě zažalované pohledávky relevantní, ani to, kdo za žalovanou plnil. Určující jsou pouze formalistické přístupy.

Po přihlédnutí k výše uvedenému lze mít důvodně za to, že ohledně náhrady nákladů řízení nelze ze strany žalobců „sofistikovaně“ bez dalšího přebírat a aplikovat čistě procesní hlediska a pohledy, vyjádřené v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, ale je nutné se zaměřit rovněž na skutkovou stránku věci, která je určující či jinak rozhodující. Nelze tudíž vždy a automaticky, resp. formalisticky, přenášet povinnost náhrady nákladů řízení na žalovanou stranu s pouhým poukazem na čistě procesní hlediska a pohledy na věc (opomíjet rozhodující a určující skutkové stránky věci vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž je žalobci odkazováno).

Korigující rozhodovací činnost Ústavního soudu 

Pro účely náhrady nákladů řízení lze nalézt rozhodnutí Ústavního soudu, která si kladou za cíl zabránit zjevné (zřejmé) nespravedlnosti:

„… 19. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dává soustavně najevo, že orgánům veřejné moci, soudy nevyjímaje, nelze tolerovat příliš formalistický postup vedoucí v důsledku ke zřejmé nespravedlnosti, a to ani při rozhodování o nákladech soudního řízení. Opakovaně se vyjádřil též k případům rozhodování o nákladech řízení, které bylo zastaveno, podle § 146 odst. 1 a 2 o. s. ř. V nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3375/17 (N 115/89 SbNU 749), zdůraznil, že ani uvedená ustanovení nelze používat slepě či zcela mechanicky, bez ohledu na konkrétní okolnosti věci a bez jejich komplexního zhodnocení. Pro nalézání práva je totiž nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, neboť výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná nespravedlnost …“.[4]

Zdůrazněna je tedy nezbytnost vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu (ohled na konkrétní okolnosti věci a jejich komplexní zhodnocení), včetně zákazu slepé či zcela mechanické aplikace zákona (náhrada nákladů řízení, které bylo zastaveno), jejímž výsledkem může být zřejmá (zjevná) nespravedlnost; netoleruje se příliš formalistický postup vedoucí ke zřejmé (zjevné) nespravedlnosti.

„… 23. … Pro nalézání práva je nezbytné vycházet z individuál­ních rozměrů každého jednotlivého případu, neboť výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná nespravedlnost. …

24. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci, a především ostatním soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad …
25. … I procesní úspěch a neúspěch ve věci v souvislosti se zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení je třeba posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti. …“.[5]

Do popředí má tak vystupovat zákaz aplikace zákona, jehož výsledkem je zjevná nespravedlnost, včetně zákazu formalistického postupu, který povede k sofistikovanému odůvodnění zřejmé nespravedlnosti; povinnost odchýlit se od znění zákona (nevázanost doslovným zněním zákona), pokud to vyžaduje některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu, včetně požadavku posuzovat (zastavení řízení v důsledku zpětvzetí návrhu) věci v širších souvislostech s respektem k zachování základních principů spravedlnosti.

Právní dopady a význam takovéhoto rozhodnutí jednoznačně převáží nad pouhou aplikací zákona (povinnost odchýlit se od znění zákona a nevázanost doslovným zněním zákona). Hledisko zabránění zřejmé (zjevné) nespravedlnosti a jejímu sofistikovanému odůvodňování je naprosto neoddiskutovatelné.

„Sofistikované“ zpětvzetí návrhu a náhrada nákladů řízení k tíži žalobce 

Právě po přihlédnutí k výše uvedené rozhodovací činnosti Ústavního soudu ohledně náhrady nákladů řízení, a to při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, lze mít důvodně za to, že by nemělo zůstat „nepotrestáno“ žádné „sofistikované“ zpětvzetí návrhu žalobce, jelikož je zapotřebí posuzovat věc v širších souvislostech (nespoléhat se jen na doslovnou aplikaci zákona) a pohledem individuálních rozměrů každého jednotlivého případu (konkrétní okolnosti věci a jejich komplexní zhodnocení), včetně zachování principu spravedlnosti. Upřednostnění a plné respektování ústavněprávního rozměru vyjádřeného zabráněním či nepřipuštěním zřejmé (zjevné) nespravedlnosti.

Přistupovat k „sofistikovanému“ zpětvzetí návrhu (z důvodu, že pohledávka žalobce byla přece uhrazena až v průběhu soudního řízení a další okolnosti s tím související již nejsou nijak relevantní a vůbec se pro účely zastavení řízení nezkoumají ani neposuzují; má se usuzovat jen procesní rozměr věci, tedy zda nárok žalobce byl uspokojen a jedno kým, jak je některými žalobci účelově dovozováno z výše uvedené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu) s tím, že doslovnou či jinak slepou nebo zjevně mechanickou aplikací zákona se žalobci nakonec pohledem náhrady nákladů řízení nemusí vůbec nic stát, čímž žalobce vyvázne z celé záležitosti tzv. „nepotrestán“, což zcela jednoznačně odporuje základním principům spravedlnosti.

Každé „sofistikované“ zpětvzetí návrhu by tak zásadně mělo být vždy „potrestáno“ uložením povinnosti žalobci zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení.

Závěry 

V tomto příspěvku zmíněná rozhodovací činnost Ústavního soudu, týkající se náhrady nákladů řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, vyžaduje při posuzování této otázky pečlivé zohlednění určitých požadavků, především požadavek na zohlednění individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které mají zabránit formalistickému pohledu na věc, jímž by došlo ke zřejmé (zjevné) nespravedlnosti nebo by takovouto nespravedlnost sofistikovaně odůvodnila zpravidla doslovná aplikace zákona či slepá nebo zjevně mechanická aplikace zákona.

To, jestli je zcela konkrétní zpětvzetí návrhu „sofistikované“ (žalobcem tvrzené a dokládané uhrazení pohledávky až v průběhu řízení) nebo ne, může do určité míry napovědět i to, zda:

(a) žalovaná strana vyslovila nesouhlas (z vážných důvodů) s učiněným zpětvzetím návrhu, pokud je k tomu žalovaná strana dle § 96 odst. 3 ve spojení s odst. 4 o. s. ř. oprávněna; nebo

(b) po jak dlouhé době ode dne zahájení řízení a v jaké fázi řízení žalobce přistupuje ke zpětvzetí návrhu; nebo

(c) zda lze z posuzovaného případu nějak dovodit, že žalobce začal pomalu tzv. ztrácet spor; nebo

(d) jaký, především procesní, vztah k účastníkům řízení má osoba, která přistoupila k úhradě zažalované pohledávky přímo žalobci až po podání žaloby; nebo

(e) zda existuje nějaká vědomost nebo souhlas žalovaného s úhradou zažalované pohledávky žalobci atd.

„Sofistikované“ zpětvzetí návrhu, na jehož základě je žalobcem výslovně požadováno uložení povinnosti nahradit náklady řízení žalovanému, je ukázkou zneužití práva dle § 2 ve spojení s § 6 větou poslední o. s. ř., a rovněž se jedná o ukázku zřejmé (zjevné) nespravedlnosti.

Každý žalobce, který se uchýlí k „sofistikovanému“ zpětvzetí návrhu (s ohledem na individuální rozměry každého jednotlivého případu, včetně ohledu na konkrétní okolnosti věci a jejich komplexní zhodnocení, se soudy mimo jiné budou vypořádávat i s otázkou, zda se jedná nebo nejedná o „sofistikované“ zpětvzetí návrhu), by neměl ohledně náhrady nákladů řízení odejít tzv. „nepotrestán“, neměl by být upřednostněn formalistický postup, kterým by došlo k odůvodnění zřejmé (zjevné) nespravedlnosti.

Zapovězen by měl být každý takový přístup směrem k § 146 o. s. ř., rozhodování o náhradě nákladů řízení, jehož výkladem a použitím dochází buď ke zneužívání posuzovaného právního ustanovení, nebo který povede k založení nebo „sofistikovanému“ odůvodnění zřejmé (zjevné) nespravedlnosti.

 

JUDr. Lukáš Sadecký působí jako advokát, člen rozkladových komisí a rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR.

---

[1] Jako vhodné se jeví poznamenat, že pouze v případě, že již začalo jednání, může žalovaná strana, a to jen z vážných důvodů, vyslovit nesouhlas se zpětvzetím návrhu; poté může soud rozhodnout, že zpětvzetí návrhu je neúčinné, a po právní moci usnesení pokračuje soud v řízení (viz § 96 odst. 3 ve spojení s odst. 4 o. s. ř.).

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013.

[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4097/2013.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 645/20.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3375/17.