Ústavní soud k odpovědnosti za škodu způsobenou neúplnou informací
Ústavní soud zveřejnil dne 22. března 2022 svůj nález sp. zn. III. ÚS 3528/20, jímž vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení § 2950 o. z., jehož výklad byl předmětem zrušeného rozhodnutí krajského soudu, stanoví, že ten „kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“ I v případě použití toliko druhé věty předmětného ustanovení (tzv. nekvalifikovaný zástupce) je však třeba zdůraznit, že náhrada dopadá nejen na škodu způsobenou radou, ale i neúplnou (!) informací. V případě náhrady škody podle § 2950 věty druhé o. z. je pak nerozhodné, zda byla rada či informace poskytnuta úplatně, nebo bezúplatně.
Stěžovatelé J. M. a J. K. se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích domáhali, aby jim žalovaní 1), 2) a 3) zaplatili společně a nerozdílně částku 1 720 000 Kč z titulu náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení. První žalovaná spolu s třetím žalovaným, který jednal na základě plné moci udělené druhým žalovaným, nabízeli počátkem roku 2014 k prodeji pozemek a rodinný dům, které byly v podílovém spoluvlastnictví první žalované a druhého žalovaného. Při uzavření kupní smlouvy přitom první žalovaná se třetím žalovaným zamlčeli stěžovatelům skutečnost, že proti druhému žalovanému bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin vraždy, která měla být spáchána v předmětném rodinném domě. Poté, co stěžovatelé uhradili část kupní ceny ve výši 1 720 000 Kč, rozhodl Katastrální úřad pro Pardubický kraj o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva stěžovatelů k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, protože předběžným opatřením okresního soudu ze dne 21. 11. 2014 bylo druhému žalovanému k návrhu pozůstalých po zavražděné zakázáno disponovat s jeho spoluvlastnickým podílem na předmětných nemovitostech, čímž kupní smlouva pro nemožnost plnění zanikla.
Okresní soud uložil první žalované a druhému žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku ve výši 1 720 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 341 630,70 Kč. Návrh stěžovatelů, aby spolu s nimi byl zavázán též třetí žalovaný, soud zamítl.
Odvolací Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích řízení zastavil co do částky
258 000 Kč, neboť první žalovaná tuto částku stěžovatelům zaplatila. Dále rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil vydání bezdůvodného obohacení pouze druhému žalovanému, a to každému ze stěžovatelů v rozsahu jedné poloviny. V odůvodnění krajský soud uvedl, že nesdílí právní názor okresního soudu spočívající v tom, že by k vydání bezdůvodného obohacení byli první žalovaná a druhý žalovaný zavázáni společně a nerozdílně. Porušení právní povinnosti první žalovanou a třetím žalovaným nemohlo podle odvolacího soudu stěžovatelům způsobit škodu, neboť šlo o informaci o vlastnosti domu, která by vedla k vadnosti plnění, pro niž mohli žalobci žádat slevu z kupní ceny nebo odstoupit od smlouvy.
Dovolání stěžovatelů poté Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že se krajský soud neodchýlil od jeho ustálené judikatury. K odpovědnosti první žalované a třetího žalovaného za škodu Nejvyšší soud uvedl, že do řetězce příčin mezi porušením povinnosti počínat si poctivě a vznikem škody (zánikem závazku z kupní smlouvy pro nemožnost plnění), vstoupila na jejich jednání nezávislá skutečnost v podobě návrhu třetích osob na vydání předběžného opatření zakazujícího druhému žalovanému disponovat s jeho spoluvlastnickým podílem na nemovitostech. Tuto rozhodující skutečnost však žalovaní „nemohli předpokládat“.
Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti mj. namítali, že první žalovaná a třetí žalovaný jim vědomě zatajili informaci o tom, že druhý žalovaný v nemovitosti zavraždil třetí osobu, a tudíž bude s největší pravděpodobností předlužen pro povinnost nahradit nemajetkovou újmu pozůstalým. Šlo podle nich přitom o zásadní informaci, kterou kdyby měli, nepřistoupili by k uzavření kupní smlouvy o předmětné nemovitosti. Toto jednání první žalované a třetího žalovaného je podle stěžovatelů nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy.
Po posouzení ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a seznámení se s obsahem vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Předmětem sporu byla především otázka, zda lze povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, popř. k náhradě škody, uložit nejen druhému žalovanému, ale též první žalované, která byla spolu s ním smluvní stranou kupní smlouvy na straně prodávající, a třetímu žalovanému, který při uzavírání kupní smlouvy se stěžovateli jednal na základě plné moci udělené druhým žalovaným. Krajský soud na tuto otázku odpověděl záporně, když přiznal stěžovatelům nárok pouze ve vztahu k druhému žalovanému. Jelikož tomu byla v adhezním řízení uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy v celkové výši 5 000 000 Kč, lze předpokládat, že soudně přiznaná pohledávka stěžovatelů vůči druhému žalovanému bude v exekučním řízení fakticky nedobytnou. Stěžovatelé proto mají právní zájem na tom, aby byla výše uvedená povinnost uložena nejen druhému žalovanému, ale též první žalované a třetímu žalovanému.
Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že mezi jednáním první žalované a třetího žalovaného na straně jedné a vznikem škody na straně druhé, není dána příčinná souvislost, resp. že u třetího žalovaného nebyly splněny podmínky stanovené v § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu k tomuto závěru však vykazuje ústavněprávní deficit, pro který Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Klíčový závěr krajského soudu, aprobovaný Nejvyšším soudem, že v posuzované věci došlo k „přetržení“ příčinné souvislosti, nelze považovat za náležitým způsobem odůvodněný.
V řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že první žalovaná a třetí žalovaný vědomě zamlčeli stěžovatelům podstatnou informaci, s jejímž vědomím by stěžovatelé s největší pravděpodobností vůbec neuzavřeli předmětnou kupní smlouvu. Krajský soud pak fakticky umožnil, aby žalobci těžili ze svého nepoctivého jednání, což zapovídá již obecné ustanovení § 6 odst. 2 o. z., které je kogentní, když jakékoliv vyloučení jeho použití je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přitom soudy dostatečně a konzistentně neozřejmily, proč ke vzniku škody došlo pouhou „shodou okolností“, na které nenesou první žalovaná a třetí žalovaný podíl. Ani sama skutečnost, že stěžovatelé při koupi nemovitosti nevyužili notářskou nebo advokátní úschovu, nemůže zbavit první žalovanou a třetího žalovaného odpovědnosti za nepoctivé právní jednání. Ze skutkových zjištění okresního soudu lze přitom dovodit, že nepoctivé jednání žalovaných bylo podstatnou (byť nikoliv jedinou) příčinou pro vznik škody.
Ustanovení § 2950 o. z., jehož výklad byl předmětem rozhodnutí krajského soudu ve vztahu ke třetímu žalovanému, stanovuje, že „kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“ I v případě použití toliko druhé věty předmětného ustanovení (tzv. nekvalifikovaný zástupce) je však třeba zdůraznit, že náhrada dopadá nejen na škodu způsobenou radou, ale i neúplnou (!) informací. Ze skutkových zjištění okresního soudu je přitom evidentní, že třetí žalovaný stěžovatelům poskytl v procesu kontraktace neúplné informace, když vědomě zamlčel, že druhý žalovaný v předmětné nemovitosti spáchal trestný čin vraždy. Tuto skutečnost krajský soud zcela opomenul. V případě náhrady škody podle § 2950 věty druhé o. z. je pak nerozhodné, zda byla rada či informace poskytnuta úplatně, nebo bezúplatně. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že třetí žalovaný odměnu obdržel, byť od obchodní společnosti Hypoteční banka, a. s., za zprostředkování financování koupě předmětných nemovitostí. Ani pro použití věty první § 2950 o. z. by přitom nebylo rozhodné, od koho škůdce odměnu obdržel – podstatné je, že nejednal nezištně. Pro založení odpovědnosti podle § 2950 věty druhé o. z. je pak třeba zavinění toho, kdo škodu způsobil. Z jazykového, systematického ani teleologického výkladu daného ustanovení přitom nelze dovodit, že by muselo jít o úmysl, jak požadoval krajský soud. Naopak plně postačuje i zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Za zásadní však Ústavní soud v dané věci považuje to, že se krajský soud zabýval pouze otázkou (ne)škodlivosti rady třetího žalovaného, opomenul se však náležitě vypořádat s tou částí právní normy, která se týká škody způsobené neúplnou informací, jíž se stěžovatelům bezpochyby dostalo.
Pochybení krajského soudu pak nenapravil ani Nejvyšší soud, který s ohledem na konkrétní okolnosti posoudil dovolání stěžovatelů přepjatě formalisticky. Stěžovatelé přitom jasně vymezili předpoklad přípustnosti dovolání a položili relevantní právní otázku k předpokladům odpovědnosti třetího žalovaného.
Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D.) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3528/20 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com