Předmětem tohoto článku je představení interpretace ust. § 792 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se zaměřením na výklad pojmu veřejný pořádek a jeho vzájemného vztahu s pojmem zájem dítěte dle citovaného ustanovení. Článek je vystavěn na ověření závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 (č. 95/2019 Sb. rozh. civ.), ve kterém byla poprvé v judikatuře dovolacího soudu řešena právní otázka, za jakých okolností veřejný pořádek vyžaduje, aby bylo prominuto zmeškání lhůty k popření otcovství.[1] Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství rozhodnutím soudu je možné na základě ust. § 792 o. z., pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Je tedy vyžadováno naplnění obou kritérií kumulativně. Podle závěrů citovaného usnesení Nejvyššího soudu mohou být tato dvě kritéria v kolizi, resp. postačuje, aby pouze jedno z kritérií nebylo naplněno, a soud zamítne návrh na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství.

z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, se dále podává, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství v intencích ust. § 792 o. z. je třeba chápat jako „výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte.“ Nejvyšší soud uvedl, že je třeba pojem veřejný pořádek vykládat v kontextu práva soukromého a veřejného samostatně a zároveň i v rámci soukromého práva samého je nutné k výkladu pojmu veřejný pořádek přistoupit specificky ve vztahu k jednotlivým soukromoprávním institutům, protože o. z. ani důvodová zpráva k o. z. neobsahují jednotnou definici tohoto pojmu.

Nejvyšší soud pojem veřejný pořádek v oblasti rodinného práva chápe jako korektiv autonomie vůle rodičů, když povinnost zohledňovat jako přední hledisko zájem dítěte je třeba vztáhnout také k samotným rodičům, a nikoliv jen státním orgánům (např. § 875 odst. 1 o. z.). Nejvyšší soud upozorňuje na to, že dítě není pouze „pasivním příjemcem dobrodiní poskytovaných mu právními předpisy, ale má být především jejich aktivním nositelem, k čemuž je ovšem třeba zapotřebí pomoci, k níž jsou, nejsou-li tu, nebo nechtějí-li rodiče, povolány orgány vyjmenované v čl. 3 Úmluvy“.[2] Tento požadavek Nejvyšší soud zdůrazňuje v souvislosti s tím, že dítě není podle české právní úpravy, na rozdíl od právních úprav zahraničních, nadáno aktivní věcnou legitimací k podání žaloby na popření otcovství, přičemž odkazuje na právo dítěte znát své rodiče, pokud to je možné.[3]

Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uvedl, že na rozdíl od kritéria zájmu dítěte je kritérium veřejného pořádku ve smyslu ust. § 792 o. z. podmínkou objektivní. Nejvyšší soud zdůraznil, že nelze kritérium veřejného pořádku ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Nejvyšší soud zopakoval závěry své dosavadní judikatury,[4] tedy že dosažení souladu biologického, právního a sociálního otcovství by mělo být pravidlem, avšak není-li toho možné dosáhnout, tak je třeba při zohlednění konkrétních okolností případu zvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje. Nejvyšší soud v této souvislosti v citovaném usnesení dovodil, že „Takové hodnocení je však součástí posuzování naplnění podmínky zájmu dítěte a jeho vyvažování se zájmy dalších účastníků, neboť jde o okolnosti ryze subjektivního charakteru.“ Tímto Nejvyšší soud ve svém důsledku učinil závěr, že v rámci výkladu pojmu veřejný pořádek podle ust. § 792 o. z. nelze zohlednit zájmy dotčených osob a provést vyvažování těchto zájmů a práv dotčených osob. Tento postup Nejvyšší soud podřazuje pod výklad kritéria zájmu dítěte podle ust. § 792 o. z. s odůvodněním, že se jedná, stejně jako v případě zájmu dítěte, o okolnosti ryze subjektivního charakteru. Nejvyšší soud nevymezuje, o jaké další účastníky vedle dítěte by se mělo jednat, a ohledně výkladu pojmu veřejný pořádek v intencích ust. § 792 o. z. dospívá k obecným formulacím, bez vymezení bližších kritérií zohledňovaných při výkladu pojmu veřejný pořádek.

Nejvyšší soud prezentuje požadavek veřejného pořádku ve smyslu ust. § 792 o. z., který vyžaduje prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, jako objektivní situaci, pro jejíž posouzení nejsou relevantní konkrétní okolnosti na straně dítěte či rodičů. Jedná se podle názoru Nejvyššího soudu o situaci, která „odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu (konkrétní situaci rodičů či dítěte). Jinými slovy, prominout zmeškání popěrné lhůty lze pouze tehdy, pokud stávající stav vyvolává takové následky, které jsou v daném čase společensky nepřijatelné, neboť jsou v rozporu se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat.“ Jako příklad Nejvyšší soud uvedl „situaci, kdy prohlášení o určení otcovství k dítěti bylo učiněno na základě podvodu či v rozporu se zákonem, kdy jde o rodičovství incestní, které nadto není v souladu s biologickou realitou, apod.“

Nejvyšší soud poznamenává, že shodně je pojem veřejný pořádek vykládán ve francouzském právu v oblasti určování a popírání otcovství, přičemž podle důvodové zprávy k o. z. měla být francouzská právní úprava inspiračním zdrojem při použití tohoto pojmu v o. z. Je však nutné upřesnit, že důvodová zpráva k o. z. neodkazuje výslovně na francouzskou právní úpravu jako inspirační zdroj v oblasti rodinného práva. Zmínka je v důvodové zprávě učiněna pouze ve vztahu k pojmu veřejný pořádek v rámci výkladu k ust. § 1 o. z.[5]

Výklad pojmu veřejný pořádek v intencích ust. § 792 o. z., prezentovaný Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, lze hodnotit jako nepřiměřeně restriktivní, když by se jím měly řešit otázky podvodného jednání a incestního rodičovství. Nejvyšší soud dále opomíjí, že při akcentování prvku objektivnosti kritéria veřejného pořádku do té míry, že při jeho posouzení nehraje roli konkrétní situace rodičů a dítěte, nelze existující stav odtrhávat a izolovaně hodnotit od skutečností, které k jeho vzniku vedly. Příčinami vzniku takového stavu jsou vždy určitá jednání dotčených osob, tedy matky dítěte, právního otce a domnělého otce. Je tak nezbytné zkoumat příčiny vzniku objektivního stavu a dále to, do jaké míry jsou práva a zájmy dotčených osob včetně dítěte existencí tohoto stavu dotčeny.

Nejvyšší soud v jím předestřeném výkladu odděluje subjektivní zájmy účastníků řízení o popření otcovství na straně jedné a objektivnost existujícího stavu na straně druhé. Zároveň je třeba dodat, že není z citovaného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, na jakém základě dovozuje Nejvyšší soud závěr o tom, že zájmy účastníků řízení by měly být posuzovány v rámci kritéria zájmu dítěte, když toto samotné kritérium se týká pouze dítěte, a nikoliv jiných osob. Odkazuje-li Nejvyšší soud na prvek subjektivnosti zájmů účastníků řízení, nemůže tento prvek odůvodnit zkoumání zájmů jiných osob než dítěte v rámci kritéria zájmu dítěte, zvláště pokud zákonodárce zakotvil v ust. § 792 o. z. výslovně kritérium zájmu dítěte, a nikoliv zájmy jiných osob. Otázkou je rovněž vymezení okruhu osob, jejichž zájmy by měly být zkoumány, když Nejvyšší soud používá označení „účastníci řízení“. S odkazem na ust. § 420 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, se lze domnívat, že Nejvyšší soud má na mysli účastníky řízení o popření otcovství, tedy matku dítěte, dítě a právního otce dítěte.[6]

Nejvyšší soud však tímto vymezením opomíjí práva a zájmy domnělého otce, tedy biologického otce dítěte, který se domáhá popření otcovství, ale sám není, stejně jako dítě, nadán aktivní věcnou legitimací k podání návrhu na popření otcovství právního otce dítěte, ani návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ust. § 792 o. z.

Pojem veřejný pořádek nelze striktně oddělovat od práv a zájmů dotčených osob vyplývajících z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)[7] již z toho důvodu, že právo jednotlivce na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a samotný zájem dítěte jsou nutně součástí pravidel, na nichž je nezbytné v demokratické společnosti trvat, tedy součástí veřejného pořádku. V případě veřejného pořádku nelze samotný pojem veřejný pořádek označit za princip, nýbrž až jeho jednotlivé složky vyjadřují konkrétní principy, základní práva či právní hodnoty.[8] Jak mimo jiné vyplývá z důvodové zprávy k o. z., veřejný pořádek „prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti“.[9] Jedná se tedy o pravidla určité kvality, určité významnosti. Z. Kühn definuje v nejširším slova smyslu právní principy jako „pravidla, která tvoří základ určitého právního institutu, zákona, právního odvětví nebo (v případě obecných principů právních) právního řádu jako celku“.[10] A. Gerloch vymezuje principy jako „nejobecnější pravidla chování, v koncentrované podobě vyjadřující obecné cíle práva, kterými jsou základní hodnoty (život, svoboda, rovnost, jistota, majetek a další až po nejobecnější hodnotu, hodnotu spravedlnosti), k jejichž naplnění a ochraně působení práva směřuje“.[11] Pro účely výkladu pojmu veřejný pořádek v intencích ust. § 792 o. z. lze konstatovat, že se jedná o základní práva osob přímo dotčených popřením otcovství po uplynutí popěrné lhůty,[12] tedy právo na ochranu rodinného a soukromého života matky, právního otce, domnělého otce a dítěte, včetně zájmu dítěte, který je vymezen jako samostatné kritérium v ust. § 792 o. z. Dále také princip právní jistoty, který může být dotčen zásahem do existujícího právního stavu po uplynutí určitého časového období. Uvedený závěr je podpořen také závěry judikatury Ústavního soudu, na kterou je vhodné zaměřit pozornost při hledání účelu ust. § 792 o. z., jelikož Ústavní soud, jako ochránce ústavnosti, při své rozhodovací činnosti poměřuje právní úpravu s ústavními principy zahrnujícími základní práva a svobody.[13]

Za účelem ověření výše uvedeného závěru o výkladu pojmu veřejný pořádek podle ust. § 792 o. z. je dále věnována pozornost vymezení kritérií pojmu veřejný pořádek v intencích citovaného ustanovení, a to na základě recentního objektivního výkladu a historického subjektivního výkladu. Aplikací jednoduchého subjektivně historického výkladu, subjektivně teleologického výkladu a formálně systematického výkladu není možné dospět k jednoznačnému závěru o vymezení definičních znaků veřejného pořádku. Provedením historické komparace, v rámci subjektivně historického výkladu pojmu veřejný pořádek dle ust. § 792 o. z., lze konstatovat, že v minulosti byly v české právní úpravě popírání otcovství po uplynutí popěrné lhůty používány pojmy jako veřejný zájem zakotvený ve vládním nařízení č. 180/1941 Sb., obecný zájem upravený v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), zájem společnosti podle zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „ZR“), účinného ve znění do 31. 7. 1998, a zájem dítěte podle ZR ve znění účinném od 1. 8. 1998. Po provedené analýze těchto pojmů je možné učinit závěr, že žádný z uvedených pojmů není aplikovatelný pro účely výkladu veřejného pořádku podle ust. § 792 o. z.[14] Zájem dítěte podle ZR ve znění účinném od 1. 8. 1998 je zachován jako samostatné kritérium zájmu dítěte dle ust. § 792 o. z. Pojem veřejný pořádek tak nebyl, na rozdíl od o. z., v minulosti v české právní úpravě popírání otcovství zakotven samostatně ani v kombinaci s jiným kritériem.

Definiční kritéria pojmu veřejný pořádek podle ust. § 792 o. z. je možné dovodit na základě objektivně teleologického výkladu, který umožňuje nalézt vůli racionálního zákonodárce, a to s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141). Citovaným nálezem bylo ke dni 31. 12. 2011 zrušeno ust. § 57 odst. 1 ZR v původním znění.[15] Ústavní soud v předmětném nálezu vymezil kritéria, která měla být brána v potaz při tvorbě nové právní úpravy, a zároveň kritéria, která měly obecné soudy při rozhodování o návrzích na popření otcovství podaných matkou či právním otcem po uplynutí zrušené popěrné lhůty zvažovat do doby přijetí nové právní úpravy. Tato kritéria pro posouzení přípustnosti návrhu na popření otcovství jsou využitelná také při výkonu diskreční pravomoci soudu podle ust. § 792 o. z. Obecné soudy v době neaplikování popěrné lhůty podle zrušeného ust. § 57 odst. 1 ZR, ve znění do 31. 12. 2011, rozhodovaly rovněž o návrzích na popření otcovství podaných po uplynutí zrušené popěrné lhůty a musely zvažovat konkurující si zájmy dotčených osob a posoudit, zda při zvážení okolností konkrétního případu je namístě ještě návrh připustit a vést řízení o popření otcovství, či nikoliv. Ve své podstatě tedy soudy rozhodovaly v podobné situaci jako nyní v řízení podle ust. § 792 o. z.

S ohledem na požadavky kladené Ústavním soudem v citovaném nálezu lze v rámci recentního objektivně teleologického výkladu vymezit následující definiční kritéria pojmu veřejný pořádek ve smyslu ust. § 792 o. z., a to:

a) zda právní otec, který se domáhá popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty, věděl či mohl vědět, že není biologickým otcem dítěte již v době běhu popěrné lhůty,

b) pokud věděl, že není biologickým otcem dítěte, zda podnikl právní kroky k popření svého otcovství, pokud tak neučinil, tak z jakého důvodu,

c) časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství do podání návrhu na popření otcovství, resp. návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství dle ust. § 792 o. z., a zda žaloba s ohledem na tento časový prostor obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob,

d) jakým způsobem se projevuje otcovství právního otce k dítěti v rovině sociální,

e) jaké jsou rodinné vztahy a zda jsou ustáleny,

f) zajištění právní jistoty v rodinných vztazích,

g) zajištění rodinného zázemí pro výchovu dítěte,

h) právo na respektování rodinného a soukromého života matky dítěte ve smyslu čl. 8 Úmluvy,

i) právo na respektování rodinného a soukromého života právního otce dítěte ve smyslu čl. 8 Úmluvy,

j) právo na respektování rodinného a soukromého života domnělého (biologického) otce dítěte ve smyslu čl. 8 Úmluvy,

k) zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „ÚPD“),[16] zájem dítěte na dosažení souladu biologického, právního a sociálního rodičovství, právo na respektování rodinného a soukromého života dítěte ve smyslu čl. 8 Úmluvy, včetně práva dítěte znát své rodiče ve smyslu čl. 7 ÚPD a právo dítěte na zachování své totožnosti ve smyslu čl. 8 ÚPD,

l) za předpokladu, že by nedošlo ke změně právní úpravy, je třeba zvažovat také neexistenci popěrného práva dítěte a domnělého otce dítěte.

Lze tedy shrnout, že výklad ust. § 792 o. z. je třeba založit na existenci prostoru soudu k vážení v kolizi stojících hodnot. V tomto lze odkázat také na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2964/12 (N 219/75 SbNU 457), bod 29. Výše uvedená definiční kritéria pojmu veřejný pořádek dle ust. § 792 o. z. odpovídají také požadavkům Úmluvy a přístupu ESLP k otázce popírání otcovství po uplynutí popěrných lhůt.[17] Z pohledu ESLP je podstatné při odmítnutí žaloby na popření otcovství podané po uplynutí popěrné lhůty provést vážení v kolizi stojících zájmů a neodmítnout tuto žalobu pouhým odkazem na uplynutí popěrné lhůty. Přiměřenost sledovaného cíle je dána pouze tehdy, pokud mezi obecným zájmem na ochraně právní jistoty v rodinných vztazích a právem právního otce na přezkum právní domněnky ve světle biologických důkazů byla nastolena spravedlivá rovnováha.[18] Významným prvkem při rozhodování soudu je také hodnocení zájmu dítěte, a to mimo jiné i s přihlédnutím k tomu, zda může dítě samo, nejčastěji po dosažení určitého věku, rozhodnout o zahájení řízení o popření otcovství, či nikoliv.[19] Situace, v níž může právní domněnka převažovat nad biologickou a sociální realitou, bez ohledu na zjištěné skutečnosti a přání dotčených osob a bez skutečného prospěchu kohokoliv, není slučitelná, a to dokonce ani s ohledem na prostor pro uvážení ponechaný členským státům, s povinností zajistit účinné respektování rodinného života.[20] Podle ESLP je problematické, pokud soudy nepřezkoumávají osobní poměry stěžovatelů. Je nutné zkoumat zájmy dotčených osob, a to jak osobní poměry stěžovatele, tak vůbec nejlepší zájmy dítěte na tom, zda by mělo být otcovství popřeno, či nikoliv.[21]

Výklad pojmu veřejný pořádek v intencích ust. § 792 o. z. založený na vyvažování v kolizi stojících práv a zájmů dotčených osob, tedy matky dítěte, právního otce, domnělého (biologického) otce a dítěte, odpovídá také přístupu francouzské soudní praxe při rozhodování o popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty. Francouzská judikatura dovodila povinnost soudů rozhodovat o žalobách na určení či popření otcovství podaných po uplynutí popěrné (promlčecí) lhůty na základě provedeného testu proporcionality. Komparací s francouzskou právní úpravou, na kterou se Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, odkazoval, tak neobstojí závěr o objektivnosti a striktnosti výkladu pojmu veřejný pořádek při rozhodování soudu o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Nejvyšší soud v citovaném usnesení neposuzoval francouzskou právní úpravu komplexně, včetně systému popěrných lhůt, okruhu osob oprávněných k popření otcovství, judikatorně dovozené aplikace principu proporcionality po uplynutí popěrné lhůty a výkladu veřejného pořádku v širších souvislostech v oblasti určování a popírání rodičovství, a zaměřil se zřejmě pouze na výklad veřejného pořádku na základě art. 423 Code de procédure civil, který se nevztahuje výhradně jen na otázku popření otcovství a jehož účel je podstatně odlišný od účelu ust. § 792 o. z.[22]

Závěrem lze konstatovat, že pojem veřejný pořádek ve smyslu ust. § 792 o. z. nelze striktně oddělovat od zájmů dotčených osob včetně zájmu dítěte již z toho důvodu, že samotný zájem dítěte je nutně součástí pravidel, na nichž je nezbytné v demokratické společnosti trvat, tedy součástí kritéria veřejného pořádku. Ve skutečnosti tak nemůže dojít ke kolizi kritéria zájmu dítěte a veřejného pořádku, protože zájem dítěte není samostatnou kategorií, ale výsečí kritéria veřejného pořádku ve smyslu ust. § 792 o. z. Vyvažování zájmů a práv dotčených osob, tedy dítěte, matky dítěte, právního otce a domnělého (biologického) otce, je tak třeba činit v rámci posouzení kritéria veřejného pořádku. Uvedení kritéria zájmu dítěte v ust. § 792 o. z. a jeho výslovné vyčlenění vedle kritéria veřejného pořádku je nezbytné vnímat pouze jako zdůraznění zájmu dítěte na prominutí zmeškání popěrné lhůty tehdy, je-li dítě chráněno ÚPD, tedy v případech, kdy je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dítěte.[23]

Mgr. Erika Horníčková je doktorandkou na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

---

[1] Článek vychází z disertační práce autorky s názvem „Prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství ve světle zásady zájmu dítěte a veřejného pořádku“.

[2] Rozuměj Úmluva o právech dítěte, sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.

[3] Čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.

[4] Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013.

[5] Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. [online], zvláštní část, str. 32. Dostupné z: obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/home/zakony-a-stanoviska)texty-zakonu. Důvodová zpráva uvádí výčet zemí, jejichž občanské zákoníky pracují s pojmem veřejný pořádek, jako např. Francie, Španělsko, Švýcarsko a Québec.

[6] J. Levý in K. Svoboda a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář [online databáze], 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2020 [cit. 1. 4. 2021], str. 846-849, bod 11. Dostupné z: databáze beck-online.cz.

[7] Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ve znění pozměňujících protokolů.

[8] Srov. Z. Kühn: Aplikace práva ve složitých případech, Karolinum, Praha 2002, str. 80, 94.

[9] Konsolidovaná důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. [online], zvláštní část, str. 32. Dostupné z: obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/home/zakony-a-stanoviska)texty-zakonu.

[10] Op. cit. sub 8, str. 78.

[11] Tamtéž.

[12] Srov. tamtéž. Z. Kühn rozlišuje základní lidská práva, která mohou operovat poměřování (je namístě hovořit o principech), a jiná základní lidská práva, která v právním myšlení operují jako právní normy. Prvně zmiňovaná skupina základních lidských práv má logickou strukturu principů a je nutné při jejich aplikaci přistoupit k poměřování těchto práv s dalšími principy, které přicházejí v úvahu, či základními právy s logickou podobou principů, či jinými právními elementy. Zároveň uvádí, že tato skupina základních práv má „specifickou váhu danou hierarchií společenských hodnot s nimi spojených a ústavními základy právního řádu“.

[13] Lze tedy předpokládat, že by racionální zákonodárce přijal právní úpravu souladnou s rozhodovací praxí Ústavního soudu, zvláště v situaci, kdy by se jednalo o nález Ústavního soudu, jímž bylo určité ustanovení právního předpisu zrušeno. Racionální zákonodárce by tak při přijetí nové právní úpravy dbal ratio decidenci zrušujícího nálezu Ústavního soudu a přijal novou právní úpravu co nejvíce souladnou se závěry vyslovenými Ústavním soudem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02 (U 35/28 SbNU 437).

[14] Podrobněji E. Horníčková: K pojmu veřejného pořádku jako kritéria pro prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, Acta Iuridica Olomucensia č. 3/2017, str. 187-206.

[15] Nález Ústavního soudu byl také podkladem k následnému upuštění od ingerence nejvyššího státního zástupce v oblasti popírání otcovství a jejího nahrazení založením pravomoci soudu na základě ust. § 792 o. z. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 (č. 95/2019 Sb. rozh. civ.)].

[16] Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.

[17] K tomuto podrobněji eurokonformní výklad založený na analýze judikatury ESLP provedený autorkou v disertační práci „Prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství ve světle zásady zájmu dítěte a veřejného pořádku“.

[18] Rozsudek ESLP ze dne 24. 11. 2009, Shofman proti Rusku, stížnost č. 74826/01, bod 45.

[19] Rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 1984, Rasmussen proti Dánsku, č. 9777/79.

[20] Rozsudek ESLP ze dne 27. 10. 1994, Kroon a další proti Nizozemsku, stížnost č. 18535/91.

[21] Rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2018, Doktorov proti Bulharsku, stížnost č. 15074/08.

[22] Podrobněji rozbor francouzské právní úpravy včetně výkladu pojmu veřejný pořádek v disertační práci autorky „Prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství ve světle zásady zájmu dítěte a veřejného pořádku“.

[23] Čl. 1 ÚPD stanoví, že „Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“ Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012 (č. 22/2015 Sb. rozh. civ.): „V případě zletilého dítěte jsou jeho zájmy zásadně rovnocenné zájmům ostatních účastníků, aniž by se zletilé dítě mohlo dovolávat vysokého standardu založeného Úmluvou o právech dítěte a není důvodu, aby test proporcionality zásahu do práva na soukromý život nebyl aplikován ve své obvyklé podobě. Vedle zájmu zletilého dítěte je proto třeba stejně pečlivě vážit a stejnou váhu přiznat také zájmům dalších osob, které by mohly být takovým rozhodnutím dotčeny.“