Konstatoval-li krajský soud, že je nutné vycházet z § 142 odst. 2 o. s. ř. a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru úspěchu s jejím předžalobním návrhem, jeho závěry nejsou správné, neboť úspěch či neúspěch ve věci je vždy nutné poměřovat ve vztahu k žalobnímu, nikoli předžalobnímu nároku. Uvedené ustanovení tak soud může použít pouze za situace, kdy žalobě zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne, neboť základem pro rozhodnutí o výši nákladů řízení je v takovém případě míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém ten který z účastníků byl úspěšný. Žalobou uplatněný nárok se přitom rovná 100 %, při částečném úspěchu z tohoto základu přísluší každému z účastníků určitá v procentech vyjádřená část. Účastník, který uspěl ve větší míře, má právo na náhradu nákladů řízení, jejichž míra odpovídá rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany.

Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ust. § 150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci existují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim tímto ustanovením, či nikoli. Ústavnímu soudu proto zpravidla takové hodnocení nepřísluší, Ústavní soud může pouze zvážit, zda příslušný soud posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Zásada úspěchu ve věci zakotvená v § 142 o. s. ř. je přitom pouze modifikována možností soudu použít § 150 o. s. ř. v případě, kdy by důsledná aplikace § 142 o. s. ř. a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.

Jakkoli tedy Ústavní soud není oprávněn nahrazovat úvahu obecných soudů o tom, zda v určité věci je či není splněn důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., je z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu povinen posoudit, zda skutečně existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči účastníkovi ke svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé.

 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadeného usnesení krajského soudu, neboť byla toho názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i v čl. 90, 95 a 96 Ústavy České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu vedeného u okresního soudu Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem pro uznání uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat stěžovatelce na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně, a to s účinností ode dne 11. 1. 2021 do dne právní moci rozsudku, kterým bude manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozvedeno (I. výrok), a dále mu uložil povinnost zaplatit stěžovatelce dlužné výživné (II. výrok). Vedlejšímu účastníkovi byla dále uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 500 Kč (III. výrok) a stěžovatelce zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 32 152 Kč (IV. výrok). Okresní soud ve vztahu k nákladovému výroku v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není přiměřené postupovat při určení odměny advokátky stěžovatelky podle § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tedy z tarifní hodnoty ve výši pětinásobku ročního plnění, a proto při stanovení nákladů stěžovatelky, která měla v řízení plný úspěch, přihlédl k § 755 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dovodil, že upravená vyživovací povinnost by mohla trvat jen do července 2023. Okresní soud tedy vycházel z tarifní hodnoty dané součtem plnění výživného za 31 měsíců.

Proti IV. výroku rozsudku okresního soudu o nákladech řízení podali stěžovatelka i vedlejší účastník odvolání. Stěžovatelka poukázala na § 8 odst. 2 advokátního tarifu a uvedla, že okresní soud nedůvodně vyšel z předpokladu ukončení manželství účastníků nejpozději v červenci roku 2023, když tento závěr nelze vyvodit z žádných důkazů či tvrzení účastníků. Návrh na rozvod manželství zatím žádný z účastníků nepodal, a je proto nutné vycházet ze současného stavu. Správný výpočet tedy vychází z odměny advokátky stěžovatelky za čtyři úkony po 9 740 Kč a čtyři paušální náhrady, z daně z přidané hodnoty a dále z náhrady za jízdné a za ztrátu času, celkem 48 848 Kč. Vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka nemá právo na tak vysokou náhradu nákladů, neboť řízení o výživném manželky není skutkově ani právně složité, a tomu by měla odpovídat i výše vyúčtovaných nákladů. Vedlejší účastník uvedl, že manželství může být rozvedeno i dříve než v červenci 2023, s úvahou okresního soudu tedy nesouhlasil. Okresní soud podle vedlejšího účastníka také nevzal v úvahu, že vedlejší účastník nárok stěžovatelky uznal a navrhl uzavření smíru, stěžovatelka však trvala na nákladech řízení ve výši 36 455 Kč. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelka před podáním žaloby uplatnila nárok na výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně a dále nárok na výživné pro dceru a na vypořádání majetku, tyto neúměrné požadavky vedlejší účastník důvodně odmítl, a proto žádal, aby právo na náhradu nákladů nebylo přiznáno žádnému z účastníků.

Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil ústavní stížností napadeným usnesením tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10 528 Kč (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud měl za to, že okresním soudem zvolený postup vycházející z odhadu doby, do které může manželství účastníků trvat, v dané věci není přiléhavý, neboť není zřejmé, jak dlouho by mohlo rozvodové řízení trvat, pokud vůbec bude zahájeno, a závěr o právní moci rozsudku o rozvodu manželství není podložen žádnou kvalifikovanou úvahou. Krajský soud proto uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že před zahájením řízení stěžovatelka požadovala na výživném manželky částku 10 000 Kč měsíčně, je nutné vycházet s použitím § 150 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z § 142 odst. 2 o. s. ř. a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru jejího úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem. Současně krajský soud uvedl, že vedlejší účastník zahájení soudního řízení nezavinil, neboť předžalobní požadavky stěžovatelky důvodně odmítl. Stěžovatelka požadovala původně částku 10 000 Kč měsíčně, rozsudkem pro uznání jí bylo přiznáno 6 000 Kč měsíčně, úspěch tedy měla z 60 % a při aplikaci zásad § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na úhradu 20 % účelně vynaložených nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady představují podle krajského soudu čtyři úkony právní služby z tarifní hodnoty 360 000 Kč, tedy čtyřikrát 9 740 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu), čtyři paušální náhrady po 300 Kč, náklady jízdného k jednání okresního soudu 110,40 Kč a náhrada za ztrátu času 100 Kč, to vše s připočtením částky odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem 48 848 Kč, z toho 20 % činí 10 258 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud pochybil, když při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel s použitím § 150 o. s. ř. z § 142 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatelka upozornila, že před podáním žaloby se značným časovým předstihem dne 3. 11. 2020 zaslala vedlejšímu účastníkovi výzvu s návrhem na mimosoudní vyřízení, žalobu stěžovatelka podala až dne 11. 1. 2021. Vedlejší účastník měl značný časový prostor, aby své stanovisko důkladně zvážil, k návrhu stěžovatelky se vyjádřil a eventuálně navrhl jinou výši plnění. Vedlejší účastník se však vyjádřil až k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. Stěžovatelka zdůraznila, že vedlejší účastník byl po celou dobu řízení i před jeho zahájením zastoupen advokátem, musel si tedy být vědom následků své nesoučinnosti či zamítavého postoje. Stěžovatelka měla za to, že předmět řízení je určován žalobou, nikoli předžalobní upomínkou, když žalobce je oprávněn s žalobou disponovat a požadovat plnění podle svého uvážení na základě vyhodnocení skutkového stavu. Domáhala-li se stěžovatelka žalobou nároku výživného manželky ve výši 6 000 Kč měsíčně a s touto částkou vedlejší účastník v průběhu řízení vyslovil souhlas, stěžovatelka měla plný úspěch ve věci samé a náleží jí právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka se neztotožnila s názorem krajského soudu, že je třeba vycházet z § 150 o. s. ř. V dané věci nejsou dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, naopak je nutné přihlédnout k přístupu vedlejšího účastníka, který se stěžovatelkou před podáním žaloby nekomunikoval a následně navrhoval zamítnutí žaloby. Byl to tedy právě vedlejší účastník, kdo zavinil podání žaloby, neboť nebyl-li by pasivní, mohli účastníci o věci před podáním žaloby jednat, případně mohl vedlejší účastník navrhnout svou představu výše výživného. Má-li však krajský soud za to, že vedlejší účastník předžalobní požadavky stěžovatelky důvodně odmítl, a ze vztahu mezi předžalobní upomínkou a následným rozhodnutím ve věci samé dovozuje důvody hodné zvláštního zřetele, stěžovatelka s jeho závěrem nesouhlasí.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud předně poukázal na to, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, a další, dostupná stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha – jen procesní – soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně.

Ústavní soud však současně připomněl, že ačkoli se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc, jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud uvedl, že v nyní posuzované věci krajský soud při svém rozhodování o výši nákladů řízení použil § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Krajský soud přitom vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka ve svém předžalobním návrhu požadovala po vedlejším účastníkovi původně částku 10 000 Kč měsíčně, rozsudkem pro uznání jí bylo přiznáno 6 000 Kč měsíčně, a měla tedy úspěch z 60 %. S takovým způsobem aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. se však Ústavní soud neztotožnil.

Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala žalobou ze dne 17. 12. 2020 vydání rozsudku, kterým by byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit jí na její výživu částku 6 000 Kč. Vedlejší účastník se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 25. 1. 2021, ve kterém s požadovanou částkou ve výši 6 000 Kč nesouhlasí a navrhuje zamítnutí žaloby. V protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 23. 2. 2021 se uvádí, že stěžovatelka trvá na výši výživného v částce 6 000 Kč, vedlejší účastník navrhuje částku 4 000 Kč. Poté, co soud při ústním jednání prezentoval předběžný právní názor, že s ohledem na majetkovou situaci vedlejšího účastníka je namístě považovat požadavek stěžovatelky za plně oprávněný, uznal vedlejší účastník po poradě se svým zástupcem nárok stěžovatelky ve výši 6 000 Kč, požadoval však, aby každá ze stran nesla své náklady řízení. Stěžovatelka trvala na náhradě nákladů řízení, proto nebyl uzavřen soudní smír, nýbrž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání tak, že vedlejší účastník je povinen přispívat stěžovatelce na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně a nahradit jí náklady řízení ve výši 32 152 Kč.

Podle Ústavního soudu nelze popsaný průběh soudního řízení interpretovat jiným způsobem, než že stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná, neboť nárok, který jí byl soudem přiznán, odpovídá v plné výši jejímu nároku uplatněnému žalobou. Konstatoval-li tedy krajský soud, že je nutné vycházet z § 142 odst. 2 o. s. ř. a stanovit výši účelně vynaložených nákladů stěžovatelky podle poměru úspěchu a neúspěchu s jejím předžalobním nárokem, jeho závěry nejsou správné, neboť úspěch či neúspěch ve věci je vždy nutné poměřovat ve vztahu k žalobnímu, nikoli předžalobnímu nároku. Ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. by tak mohl soud použít pouze za situace, kdy žalobě zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne. Základem pro rozhodnutí o výši nákladů řízení by v takovém případě byla míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém ten který z účastníků byl úspěšný. Žalobou uplatněný nárok se přitom rovná 100 %, při částečném úspěchu z tohoto základu přísluší každému z účastníků určitá v procentech vyjádřená část. Účastník, který uspěl ve větší míře, má právo na náhradu nákladů řízení, jejich míra pak odpovídá rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany.

Ústavní soud konstatoval, že tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť, jak již bylo uvedeno, stěžovatelka byla ve věci plně úspěšná. Za takové situace bylo namístě postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelce tak měla být přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů v plné výši. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že krajský soud dospěl k závěru o pouze částečném úspěchu stěžovatelky ve věci a k použití § 150 o. s. ř., jehož aplikace je v napadeném usnesení poněkud nejasně odůvodněna okolnostmi věci – zejména tím, že stěžovatelka před zahájením řízení požadovala po vedlejším účastníkovi výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně.

Takový postup je podle Ústavního soudu nejen svévolný, ale také nelogický, když ve věci je rozhodující, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 6 000 Kč, tuto částku pak vedlejší účastník odmítl nejen písemně ve vyjádření k žalobě, ale i později při jednání před okresním soudem. Bylo pouze na vedlejším účastníkovi, jaký procesní postup zvolí, neuznal-li žalobní nárok stěžovatelky ve výši, která jí byla posléze žalobou přiznána. Nelze však tuto skutečnost ani s přihlédnutím k předžalobnímu postupu stěžovatelky interpretovat tak, že zahájení soudního řízení nezavinil, a spatřovat v ní skutečnosti předpokládané v § 150 o. s. ř.

Ústavní soud poukázal na § 150 o. s. ř., podle kterého, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že § 150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle kterého soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim § 150 o. s. ř., či nikoli. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití § 150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Uvedené přitom nemůže nic změnit na skutečnosti, že soud musí vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), jež je pouze modifikována možností soudu použít § 150 o. s. ř., kterou soud mimořádně využije v případech, kdy by důsledná aplikace § 142 a násl. o. s. ř. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.

Ústavní soud konstatoval, že takovým způsobem však krajský soud v nyní posuzované věci nepostupoval, když použití § 150 o. s. ř. ústavně souladným způsobem neodůvodnil a § 142 odst. 2 o. s. ř. nesprávně aplikoval za situace, kdy byla stěžovatelka ve věci plně úspěšná. K uvedenému přistupuje skutečnost, že krajský soud aplikoval § 150 o. s. ř., aniž by na možnost takového svého postupu účastníky řízení upozornil. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že podmínkou aplikace § 150 o. s. ř., pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, je vytvoření procesního prostoru účastníkům řízení k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí o nákladech řízení již účastník řízení nemá procesní prostředky k uplatnění svých námitek [viz např. nálezy ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353), ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1610/16 (N 34/84 SbNU 393), ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 899/15 (N 187/83 SbNU 71), ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 2397/17 (N 23/88 SbNU 301), ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 3237/17 (N 21/88 SbNU 285), a další]. Taktéž v nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 998/20, Ústavní soud uvedl, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení „za situace, kdy chtěl ve věci vyjít z odlišných skutkových zjištění než okresní soud a po právní stránce rozhodnout na základě odlišného ustanovení právního předpisu než okresní soud, měl ve věci nařídit jednání, přičemž stěžovatelé (i vedlejší účastnici) měli právo být krajským soudem s tímto jeho postupem seznámeni tak, aby ve vhodném okamžiku vyjádřili své stanovisko, příp. navrhli jiné důkazy či svůj právní názor na posuzovanou věc“.

Ústavní soud uvedl, že jakkoli není oprávněn nahrazovat úvahu obecných soudů o tom, zda v určité věci je či není splněn důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., je z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu povinen posoudit, zda skutečně existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi ke svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Jak bylo naznačeno výše, odůvodnění rozsudku krajského soudu žádnou takovou srozumitelnou úvahu neobsahuje, když použití § 150 o. s. ř. je odůvodněno poukazem na skutečnosti, které neposkytují odpověď na otázku, z jakého důvodu by přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v této konkrétní věci bylo pro vedlejšího účastníka nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Takovou úvahu nelze považovat ani za zřejmou či dovoditelnou a úlohou Ústavního soudu ani není ji dotvářet. Nezbývá tak než uzavřít, že k nepřiznání plné náhrady nákladů řízení stěžovatelce došlo bez toho, aby bylo náležitě odůvodněno naplnění podmínek pro takové rozhodnutí podle § 150 o. s. ř. Toto pochybení krajského soudu mělo za následek porušení základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny) stěžovatelky, která mohla jinak důvodně předpokládat, že jí bude podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud také nepřehlédl, že 20 % z částky 48 848 Kč, představující podle krajského soudu výši stěžovatelkou účelně vynaložených nákladů, nečiní 10 258 Kč, jak tvrdí v závěru napadeného usnesení krajský soud, který uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit tuto částku stěžovatelce (jakožto úspěšné z 60 %) na náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postupem krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem. Jak již přitom Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo na soudní ochranu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (čl. 36 odst. 4 Listiny).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil.

 

Nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2618/21 naleznete ZDE.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu
Foto: ÚS/Aleš Ležatka