K základním otázkám svěřenského fondu (reakce na kritiku)

Luboš Tichý
Tomáš Troup

Před časem byl na stránkách Bulletinu advokacie otištěn článek Vlastimila Pihery a Kateřiny Ronovské (dále jen „kritici“) s názvem „K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech“.[1] V něm je polemizováno (mimo jiné) s názory Luboše Tichého, obsaženými v příspěvku nazvaném „Vlastnictví bez vlastníka v českém svěřenském fondu (skica na margo trustu v českém právu)“.[2] 

 

I. Předmět kritiky, východiska a způsob výkladu sporných témat 

1. Vymezení oblastí kritiky

Článek kritiků se týká tří zásadních otázek režimu svěřenského fondu, a to tzv. bezsubjektového vlastnictví, subjektivity svěřenského fondu, a konečně jeho postavení v insolvenčním řízení. První dvě otázky mají kruciální význam, neboť souvisejí s obecnou koncepcí dvou základních institutů soukromého práva (vlastnictví a právní osobnost), třetí pak je výsledkem (průnikem) pojetí naší koncepce do insolvenčního řízení jako jednoho z příkladů její reflexe.

Kritizovaný článek L. Tichého došel k závěru, že chápání majetku ve svěřenském fondu jako jmění bez vlastníka je pojmově nesmyslné a z hlediska koncepce vlastnictví v českém právu nepřípustné a pro praxi problematické. Proto je třeba vlastnické právo k tomuto jmění přičítat svěřenskému fondu jakožto entitě s právní osobností (subjektivitou), za niž jedná svěřenský správce.

Argumentaci kritiků lze tak shrnout do tří problémových okruhů:

  • Bezsubjektové vlastnictví

Ohledně kritizované myšlenky principiální neudržitelnosti konstrukce bezsubjektového vlastnictví kritici uvádějí, že argumentace L. Tichého „reflektuje – shodně jako québecký občanský zákoník – francouzskou historickou subjektivistickou teorii jmění“, z níž „vyplývá princip jednoty jmění“. „Tento princip (…) v podstatě znemožňuje zavést právní instituty odpovídající funkčně anglickému trustu (), protože k tomu může dojít buď tak (…), že jedna osoba může mít více možných jmění (…) nebo, že může být vyčleněno jako autonomní, tedy zůstat nepřiřazeno určité osobě (jako je tomu v Québecu).“ Kritici dále uvádějí, že ani ve středoevropských právních řádech není subjektivistická teorie dogmaticky sledována. Údajně tak tomu „je i v českém právu, kdy lze odkázat na existenci oddělených jmění ve formě podílových fondů, účastnických fondů, doplňkového penzijního spoření, pozůstalosti či režimu svěřenského nástupnictví“. Posléze kritici tvrdí, že i „německá právní teorie s odděleným jměním jako tzv. Sondervermögen běžně pracuje“.

  • Právní osobnost svěřenského fondu

Ohledně závěru, že svěřenský fond by měl být výkladem § 1448 odst. 3 o. z. nebo jeho novelizací považován za právnickou osobu, kritici uvádějí, že tento výklad je „ve zjevném rozporu nejen s textem dotčeného ustanovení, ale i jeho smyslem a účelem“, neboť pak by svěřenský správce nemohl vlastnická práva k majetku vykonávat „vlastním jménem“ ve smyslu § 1448 odst. 3 o. z. Nebylo by možné pak mluvit o „odděleném a nezávislém vlastnictví“. Ve smyslu § 1448 odst. 2 o. z. má prý být také kritizovaná koncepce v rozporu se záměrem zákonodárce „nepřiznávat svěřenskému fondu postavení právnické osoby“, protože pak by prý byla úprava svěřenského fondu bez racionálního odůvodnění (sic!) v zásadě duplicitní k úpravě nadačního fondu.

  • Aplikovatelnost insolvenčního práva na svěřenský fond

Klíčovou otázku, zda svěřenský fond (jako účelově vymezený majetek bez právní osobnosti) může podléhat insolven­čnímu právu, zodpovídají kritici bez jakýchkoliv pochybností kladně. Důvodem je prý to, že „dlužníkem z dluhů vzniklých v souvislosti se správou svěřenského fondu nepochybně není (…) svěřenský fond, ale svěřenský správce (který je osobou)“.

2. Předmět a cíl příspěvku. Východiska a způsob našeho výkladu

Přirozeně prvotním úkolem tohoto příspěvku je vypořádat se s kritikou, kterou považujeme za neoprávněnou. To však není naším cílem; nejde nám o nějaké debatní vítězství. Náš cíl je dvojí: jedná se jednak o to, abychom předešli problémům, k nimž může při pozitivistickém výkladu platné právní úpravy dojít, a jednak chceme přispět i k rozpracování některých klíčových právnědogmatických otázek, které může najít později uplatnění nejenom v souvislosti se svěřenským fondem.

Specifikum problematiky úpravy svěřenského fondu převzaté z občanského zákoníku kanadské provincie Québec příznačné svojí tzv. smíšenou jurisdikcí v českém právu spočívá v tom, že se vlastně jedná o dvojnásobný právní implantát. K prvnímu „křížení“ konceptů kontinentální a právní kultury angloamerické došlo již v Québecu, kde byla snaha vytvořit konstrukci, která bude plnit funkce angloamerického trustu, a výsledkem této snahy byla fiducie, založená na konstrukci bezsubjektového vlastnictví. Ke druhému křížení pak dochází v našem právním řádu, když se takto konstruovaná fiducie má začleňovat do středoevropského systému civilního práva.

Klíčovým hlediskem v této diskusi je, zda užitky ze zavedení cizích právních kategorií či institutů (včetně jejich implantovaného výkladu) převáží nad riziky, jež z jejich zavedení vyplývají. Jinak řečeno, jde o to, do jaké míry kritizované pojetí přiznávající svěřenskému fondu určitou míru právní osobnosti (jež směřuje k podstatně vyšší míře asimilace cizích a u nás neznámých institutů a jež spočívá v určité formalizaci, a tedy na první pohled v omezení flexibility implantátu ve srovnání s výše uvedeným liberálním přístupem k implantovaným kategoriím) rozptýlí pochybnosti („omyly a mýty“ dle mínění kritiků), které jsou mu vytýkány.

Abychom vyvrátili argumenty kritiků (které budí zdání, že jejich cílem není existující problémy řešit, ale jen je takříkajíc zamést pod koberec) a ospravedlnili koncepci představenou v kritizovaném článku, považujeme za nutné zabývat se smyslem implementovaného institutu v kontextu českého právního řádu poněkud šířeji. Nejdříve se budeme hlouběji zabývat podstatou svěřenského fondu a jeho účelem v českém právu (ad II.). Následně se budeme podrobněji věnovat otázce vlastnictví jako subjektivního práva (ad III.). Subjektivní právo předpokládá osobu, které je právo přiřazováno. U práva majetkového, resp. v případě svěřeného majetku, je jí vlastník (držitel). Proto se ve čtvrté části (IV.) zabýváme otázkou osoby takového vlastníka, kterou by měl být svěřenský fond – právnická osoba s omezenou subjektivitou. Kategorie vlastníka (držitele) svěřeného (vyčleněného) majetku nemá jen právnědogmatický smysl, nýbrž zcela konkrétní praktický význam. Svěřenský správce nemůže jednat na účet nesubjektu.[3] V části páté (V.) řešíme, vycházejíce z dosud shromážděných poznatků, otázku odpovědnosti za jednání svěřenského správce vůči třetím osobám, kterou zákonodárce vylučuje.[4] Otázka subjektivity (právní osobnosti) svěřenského fondu je klíčová proto i pro řešení úpadku svěřenského fondu v insolvenčním řízení (viz VI.).

II. Podstata svěřenského fondu. Účel transplantátu a české právo 

Pro splnění záměru tohoto příspěvku je třeba si uvědomit smysl svěřenského fondu a osvětlit jeho právní úpravu v kontextu českého právního řádu. V prvním kroku je proto třeba vyjasnit úmysl zákonodárce. Ten lze reálně zjistit především z důvodové zprávy, neboť jiné prameny, jako např. zápisy z jednání Komise pro přípravu občanského zákoníku a jiné materiály, nejsou bohužel dostupné.

Z důvodové zprávy vyplývá, že při řešení otázky, odkud převzít podobu specifického institutu správy majetku označovaného též jako institut obdobný trustu (trust-like institut), bylo rozhodnuto převzít québeckou fiducii s odůvodněním, že „si právo Québecu zachovalo svůj výrazný charakter kontinentálního práva, jemuž tento institut common law funk­čně přizpůsobilo, jednak i z toho důvodu, že tamější občanský zákoník zavedl dosti podrobná pravidla o správě cizího majetku, jehož recepce se jeví jako funkční právě proto, že se institut trustu zamýšlí zavést do tuzemského práva jako nový“.[5]

Ze srovnání s québeckými prameny vyplývá, že tyto obecné důvody byly prakticky totožné s těmi québeckými. V nich se lze dočíst, že cílem bylo rozvinout dosavadní úpravu správy cizího majetku pomocí flexibilní struktury tak, aby vyhovovala zájmu obchodu a potřebám severoamerické společnosti vůbec.[6] Potud je přístup českého zákonodárce chvályhodný.

Zásadní pochybení českého zákonodárce však spočívají v tom, že zjevně neprovedl analýzu velmi poučného vývoje samotné québecké úpravy (včetně zásadního odporu akademické obce proti přijímané koncepci a toho, že v jejím jádru jsou již ve své době kontroverzní a následně překonané myšlenky P. Lepaullea).[7] Nevzal v úvahu ztroskotání konceptu bezsubjektového vlastnictví v jiných právních řádech (viz dále) a neuvědomil si rozdíl mezi tzv. smíšeným právním řádem (mixed legal system) Québecu a zcela odlišnou tradicí, na níž spočívá české občanské právo.

Tyto myšlenky, jež mají přiblížit zásadní kontextuální souvislosti relevantní pro řešení otázky vlastnictví svěřeného majetku, nás vedou k poznání, že kritizovaný koncept (viz Tichého článek) není v žádném případě v rozporu se smyslem a účelem svěřenského fondu. Pro nedostatečnou adaptaci institutu, jenž má plnit některé úkoly angloamerického trustu, dochází při „automatické“ transplantaci institutu québecké fiducie včetně neadekvátního výkladu nejen k zásadnímu rozporu s koncepcí českého vlastnického práva, ale i k závažným praktickým problémům. Podstatné je, že, jak ještě ukážeme (IV. a V.), cíle a smyslu transponovaného institutu, a tedy svěřenského fondu, je možné plně dosáhnout účinnější transpozicí.

III. Vlastnictví a jeho koncepce. Vlastnictví bez vlastníka a tzv. zvláštní jmění

1.  Úvod

V kritizovaném článku[8] je obsažena argumentace proti bezsubjektovému jmění ve svěřenském fondu, neboť každému subjektivnímu právu je imanentní subjekt tohoto práva. To platí nepochybně i pro vlastnictví v české úpravě svěřenského fondu. Kritici proti tomuto názoru namítají, že jde o subjektivistické pojetí vlastnictví, jež znemožňuje „zavést právní instituty odpovídající funkčně anglickému trustu (trust-like)“. Podle kritiků může mít jedna osoba více jmění nebo jmění může být vyčleněno jako autonomní a „nepřiřazeno určité osobě“, jako tomu je v québeckém právu.

Stojíme tedy před základní koncepční otázkou, která představuje jádro naší diskuse. Jde o to, zda a do jaké míry může existovat majetek (jmění) bez vlastníka (tzv. autonomní jmění), tedy osoby, které náleží subjektivní vlastnické právo. Zabývejme se tedy v obecné rovině nejprve touto otázkou, a posléze uvažujme o problému, který s tím souvisí, tedy o otázce zvláštního jmění (majetku), resp. o tom, zda – ve smyslu kritiků – může jedna osoba mít více (relativně samostatných) jmění.

2. O subjektivním právu a bezsubjektovém vlastnictví 

Podle kritiků se v jimi kritizovaném článku vychází z tzv. subjektivní teorie jmění, která má původ ve francouzském právu. Tak tomu není. Pojmovým základem platným nejen pro vlastnické, ale pro všechna subjektivní práva, je vazba k subjektu, ať jím je fyzická, či právnická osoba. Tento dlouho nezpochybnitelný koncept mající kořeny v právu římském byl několikrát v dějinách kontinentálního práva probírán,[9] avšak nakonec s jednoznačným vítězstvím „subjektivní“ doktríny, k níž se lapidárně, ale jednoznačně připojuje Krčmář. Vlastnictví podle něho znamená něco, co by bylo možné nazvat právní příslušností věci k osobě,[10] která ji i majetek využívá na základě svého subjektivního práva. Toto pojetí vlastnictví nám připadá jako samozřejmé a přirozené. Je tomu tak mimo jiné proto, že nebylo v české nauce nikdy zpochybňováno. V občanském zákoníku dokonce doznalo v § 1011 normativního výrazu. Zde zakotvený základní znak vlastnictví, resp. subjektivního vlastnického práva, tedy vztah mezi vlastníkem a jeho věcí jakožto předmětem jeho vlastnictví, lze považovat za pojmový základ vlastnictví. Ust. § 1011 o. z. má nepochybně kogentní charakter.

Subjektivní právo jako jeden ze základních pojmů právního řádu je totiž základem právního postavení subjektu práva, jenž je jeho nositelem, které zahrnuje jeho nároky vůči ostatním právním subjektům. Subjektivní právo má základ buď v zákoně (pozitivním právu), anebo v právním jednání.

Bezsubjektové právo, které Jhering považoval za contradictio in adjecto,[11] a bezsubjektové vlastnictví jakožto dlouhodobý stav je německému BGB[12] stejně jako jiným středoevropským právním řádům cizí. Může existovat jen výjimečně jako přechodné řešení, není-li vyhnutí. Jde o situa­ce, kdy existující právo nelze jako aktivum nikomu přičíst, či situace přechodné nejistoty ohledně nositele práva tak, aby se předešlo zániku jeho práva, či jde-li o ochranu třetích osob.[13] Jde o dočasná řešení, jímž je např. pozůstalostní majetek spravovaný správcem předtím, než jej např. dohodou nabudou dědici.[14] Tento koncept nebyl dodnes ani v nauce, ani v judikatuře kontinentálních, zejména středoevropských právních řádů, zpochybněn a argumenty kritiků nejsou natolik fundované, aby přesvědčily o nutnosti změny základního paradigmatu českého práva.

Některé prvky bezsubjektového vlastnictví jsou však součástí québeckého konceptu fiducie, na němž se podílejí nejen vlivy angloamerického trustu, ale zcela nepochybně i doktrína účelového majetku, mající kořeny v německé pandektistice a jí ovlivněném učení Saleillese, významného představitele francouzské nauky, o níž kritici soudí, že je základnou „subjektivistické teorie jmění“.[15] Tento institut byl formován kanadskou judikaturou,[16] utvářenou paralelně, ale paradoxně nezávisle na učení Lepaullea. Jeho dílo totiž nebylo v Québecu až do druhé poloviny 20. století, a tedy až po jeho odvolání samotným autorem,[17] známo, ale již svůj vrchol zaznamenává kodifikací svého pojetí, nepochybně za přispění i názorů v judikatuře, v samotném občanském zákoníku (QCC).

Bezsubjektové vlastnictví je v rozporu i s dosavadní koncepcí vlastnictví, majetku a jmění, jak byly tyto instituty chápány významnou částí nauky v Québecu. Vlastnické právo je prima facie subjektivní právo; vlastnictví se váže k osobě.[18] Právo vlastníka je výlučné a absolutní.[19] Vlastnictví nemůže být potlačeno či „přerušeno“ tím, že svým převodem pozbývá vlastníka.[20] Na neudržitelnost konceptu bezsubjektového vlastnictví poukazuje velmi přesvědčivě québecký autor Brierly.[21] Podle něho je vlastnické právo konkrétní osoby (sám se přimlouvá je přiznat správci) naprosto klíčové pro fungování québecké fiducie, která je podle jiného významného kanadského autora na první pohled zvráceností.[22] K bezsubjektovému vlastnictví vyslovila své kritické připomínky celá řada dalších představitelů akademické obce, jako je již uvedený Macdonald,[23] který konstatuje, že výjimka obsažená v čl. 1261 v zásadě ničí koncept vlastnictví obsažený v čl. 2 CCQ. Jinými kritiky jsou Talpis a McAuley,[24] resp. Oosterhoff.[25]

V rozporu s jednoznačnou a kontinentálněprávní koncepcí subjektivního vlastnického práva převzal český zákonodárce québeckou fiducii vycházející ze základní myšlenky Lepaulleova díla z roku 1932.[26] Na tom je, i když paradoxně, pozoruhodné, ale nikoliv zavádějící, jak uvádějí kritici,[27] jestliže lze dokázat, že Lepaulle svoji teorii zavrhl; majetek by podle něho neměl být depersonalizován.[28] Řešení spatřoval v tom, že svěřený majetek má vlastnicky patřit samotné fiducii.[29]

3. Problémy bezsubjektového vlastnictví a jejich řešení v některých jurisdikcích

Právní řády, jež byly ovlivněny bezsubjektovým konceptem vlastnictví vyvinutým Lepaullem, se logicky střetly s problémy, které tento koncept přináší. Louisiana nakonec akceptovala, že správce je vlastníkem svěřeného majetku.[30] K tomuto řešení dospěla jurisdikce i ve státě Svatá Lucie,[31] Skotsku,[32] stejně jako jurisdikce v Jihoafrické republice.[33]

Též francouzský profesor René David byl koncepcí Lepaullea inspirován při tvorbě etiopského občanského zákoníku z roku 1960. Pojem účelového majetku (partrimoinesʼ affectation) je součástí úpravy nadací a fideikomisí (fiducií), jež jsou přizpůsobeny angloamerickému pojetí.[34] Avšak tato masse autonome není majetkem bez vlastníka, neboť má právní osobnost. V etiopském občanském zákoníku jsou tak rozlišovány personifikované osobní útvary (personnes morales) a personifikované majetkové masy s právní subjektivitou.[35] Nejvýznamnějším příkladem je Mexiko, jehož právní řád[36] byl Lepaulleovým konceptem bezsubjektového vlastnictví bezprostředně po jeho vzniku výrazně ovlivněn, avšak poté, co jeho uskutečňování vedlo ke stálým obtížím, mexický nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vydaných do začátku 50. let 20. století dospěl k závěru, že správce je vlastníkem majetku fiducie (fideicomiso).[37] Waters přiznává, že (v době sepsání jeho příspěvku v roce 1990) nezná žádnou další jurisdikci, která by se vydala cestou bezsubjektového vlastnictví jako Québec.[38] To zřejmě platilo až do doby, kdy český zákonodárce a jeho někteří interpreti tento problematický experiment uvádějí ortodoxně v život.

4. Tzv. zvláštní majetek a více „samostatných“ majetků (jmění) ve vlastnictví jednoho subjektu

Kritici na podporu doktríny autonomního (odděleného) jmění (tedy majetku bez vlastníka) v českém právním řádu uvádějí příklad z německého práva, kde existuje tzv. zvláštní majetek, tedy Sondervermögen.[39]

Abychom přesvědčivě vyvrátili tuto argumentaci, a to nejen vůči kritikům, ale srozumitelně vysvětlili naše argumenty, je pro pochopení podstaty výkladu § 1448 odst. 3 o. z., a vůbec pojetí svěřenského fondu, zapotřebí důkladnějšího výkladu.

Právní řády upravují s ohledem na zvláštnosti (charakteristické vlastnosti) rozdílných předmětů vlastnictví různé druhy vlastnických režimů (nazývaných též druhy či kategoriemi vlastnictví), jež jsou nutné pro právní a obchodní styk. Plynou z povahy samotného vlastnictví, odpovídají lidské zkušenosti, a mají tak důvod v účelu zákona.[40] Právní nauka pak vytvořila určité pojmy, které odpovídají těmto různým režimům (kategoriím), jež s ohledem na rozdílnosti v každém jednotlivém právním řádu vystihují charakterové vlastnosti příslušných právních režimů. Tak např. ve švýcarské právní teorii se rozlišují výlučné vlastnictví a společné vlastnictví, individuální vlastnictví a kolektivní vlastnictví, vlastnictví k movitým věcem a k nemovitostem, veřejnoprávní vlastnictví, duševní vlastnictví a též i fiduciární vlastnictví.[41]

Tak tomu je i u „oddělených jmění ve formě podílových fondů, účastnických fondů doplňkového penzijního spoření, pozůstalosti a režimu svěřenského nástupnictví“.[42] Tato jmění však neztrácejí svého vlastníka, a tedy nejsou od něho oddělena.[43] Kritici se proto mýlí, jestliže na toto jmění poukazují jako na určitou kategorii bezsubjektového vlastnictví, která by odpovídala vyčleněnému majetku ve svěřenském fondu,[44] či patrimoine d’ affectation.[45] Nejde o nic jiného než různé režimy vlastnictví, jejichž předmět, tj. majetek, může sloužit různým účelům, a proto má různý režim. To však neznamená, že by takto účelový spravovaný majetek neměl vlastníka a že se tak jedná o stejnou situaci, kterou kritici dovozují pro svěřenský fond.

Obdobně jako v českém právním řádu, platí i v německém právu, že určitému subjektu mohou patřit rozdílné majetkové soubory, z nichž některé je možné označovat jako hlavní majetek (Hauptvermögen) a jiné jako zvláštní majetek (Sondervermögen).[46] Obdobně jako v českém právu platí i v německém právu pro otázky zvláštního majetku numerus clausus.[47] Takovým zvláštním majetkem je např. majetek společnosti, majetek spadající do manželského majetkového práva, pozůstalostní majetek a dědický podíl nebo insolvenční majetková podstata. Tímto způsobem nakládá s pojmem zvláštní jmění (majetek, Sondervermögen) i rakouské právo. Tak např. nabyvatel určitého podílu na majetku nebo zvláštního majetku z pozůstalosti odpovídá za dluhy až do výše převzatých aktiv.[48] Pojmem zvláštní jmění (Sondervermögen) se označují též věci z pozůstalosti, které dědic získá, přičemž odpovídá za dluhy váznoucí na pozůstalosti pouze v poměru k jednotlivým získaným věcem.[49]

Nejde však o právní institut, jehož režim by se v zásadních rysech odlišoval od obecného standardu, resp. u něhož by platila v zásadě jiná pravidla, zejména ohledně jeho vlastnictví. Nelze tedy, jak kritici tvrdí, vidět v tomto institutu paralelu s režimem québecké fiducie. Rozhodně není možné usuzovat na autonomní jmění nebo bezsubjektové vlastnictví tohoto majetku, resp. že by takový majetek neměl svého vlastníka (ten je mu přirozeně zachován a jen jsou stanovena zvláštní pravidla pro nakládání s ním).[50]

Kritici napadají argumentaci prvního autora tohoto článku, který údajně brání tomu, aby jedna osoba měla více relativně samostatných majetků, neboť zastává francouzskou historickou subjektivistickou teorii jmění založenou na principu jednoty jmění, jenž znemožňuje zavést právní instituty odpovídající funkčně anglickému trustu. Svoji argumentaci kritici nedokládají, a ani dosti dobře nemohou. Doktrína jednoty jmění jako součást subjektivní teorie vlastnictví mající kořeny v učení štrasburských učenců Aubryho a Raua[51] byla překonána nejen novější francouzskou naukou o objektivním vlastnictví, která připouští různé druhy vlastnictví podle účelu jmění, jež náleží jediné osobě. Nejlepším důkazem o tom je samotná legislativní praxe. Ta umožňuje nejen fyzickým, ale i právnickým osobám podřídit část svého jmění různým režimům. Tak tomu je především podle zákona o fiducii, jehož text byl pak vtělen do občanského zákoníku,[52] čl. L.526-1 obchodního zákoníku,[53] dle zákona 2003-706 z 1. srpna 2003 o finančním zajištění (sur la securité financière) a zejména pak dle zákona 2010-658 z 15. června 2010 o společnosti s ručením omezeným o jediném podnikateli (relative à l’entrepreneur individuel à responsabilité limitée – EIRL).[54]

Tato kritika je tedy zcela lichá. A navíc, aby měl vlastník několik druhů vlastnictví, jak je již doloženo, netřeba část jeho jmění odtrhovat od vlastníka a činit z něho vlastnictví bez vlastníka, bez subjektu.

Jedna osoba – nejen podle francouzského práva, ale i jiných kontinentálních právních řádů včetně práva českého – může vlastnit různé druhy majetku (jmění) jakožto předmětu svého vlastnického práva. Podle svého účelu podléhají jednotlivé majetkové druhy relativně rozdílnému právnímu režimu odpovídajícímu jejich účelu. To platí i o vyčleněném, resp. svěřeném majetku podle § 1448 o. z., stejně jako to lze bez problému dovodit i z québeckého práva. Stav, podle kterého může osoba vlastnit několik majetkových souborů s relativně odlišným právním režimem, není ovšem třeba dovozovat z konceptu angloamerického trustu a jeho vlivu na québeckou fiducii.

5. Bezsubjektové vlastnictví v québeckém právu a nepřípustnost této koncepce v českém občanském zákoníku

Koncept bezsubjektového vlastnictví v québecké fiducii lze ovšem odůvodnit konkrétními ustanoveními v QCC. Majetek totiž může být podle čl. 2 odst. 2 přidělen určitému účelu, a to v rámci stanoveném zákonem. Princip omezenosti základních druhů či typů vlastnictví je mimo jiné vyjádřen v čl. 911 a 915 QCC.[55] Podle prvního ustanovení je možné, aby každý člověk byl svěřenským správcem majetku přivlastňovaného za konkrétním účelem, jak to odpovídá shora uvedenému čl. 2. Přivlastnění pouze určitému účelu tak výslovně umožňuje čl. 915. Québecký zákonodárce byl tak více než angloamerickým pojetím majetku a vlastnictví trustu ovlivněn názory pandektisty Brinze o účelovém, a tedy nikoliv zvláštním vlastnictví, které ovšem nabývá správní subjektivity.[56]

Na rozdíl od québeckého řešení nelze v českém občanském právu existenci bezsubjektového vlastnictví dovodit, a pokud je mylně našimi kritiky konstatována a odůvodňována, pak jde o řešení nepřípustné.

V první řadě nelze tak jednoduše na základě logického výkladu dovozovat, že nepatří-li majetek svěřený do svěřenského fondu ani zakladateli, ani správci, ani obmyšlenému, je majetkem bez vlastníka.[57]

Základy výkladu, podle něhož existence bezsubjektového vlastnictví plyne z čl. 1261 QCC, jemuž je blízká dikce § 1448 odst. 3 o. z., jsou-li v citovaných základních koncep­čních ustanoveních QCC v čl. 2 a 1915, jež formují koncepci vlastnictví v québeckém soukromém právu.

Právě ve svém základu (základním pojetí) se české vlastnictví v občanském zákoníku zásadně od québeckého konceptu odlišuje. Účelové vlastnictví jakožto pojmový základ vlastnictví svěřeného majetku bez subjektu, a tedy jako zvláštní typ vlastnictví postrádající vztah věcí (jmění) k osobě a z něhož lze dovozovat vlastnictví a jmění bez pána, nepřipouští.

Český občanský zákoník upravuje různé druhy vlastnictví s ohledem na osoby vlastníka (např. SJM), jejich počet (podílové vlastnictví), předmět (duševní vlastnictví či vlastnictví k bytům) a jiné druhy. Všem těmto druhům je ovšem imanentní vztah subjektu k předmětu vlastnictví, tedy k věci jako základ subjektivního vlastnického práva, neboli vztah vlastníka k předmětu vlastnictví. Dovodit tedy výkladem § 1448 odst. 3 bezsubjektové vlastnictví jako nový vlastnický typ však nejen podle chápání samotného institutu vlastnictví, ale především podle jeho úpravy v občanském zákoníku, nelze.

6. Majetek či jmění ve svěřenském fondu – nutnost teleologické redukce či novely zákona

V této souvislosti je ovšem zapotřebí ještě upozornit na jeden problém české úpravy svěřenského fondu, resp. svěřenského majetku v § 1448. Jak známo, český zákonodárce rozlišuje pojmy „majetek“ a „jmění“.[58] Vykládat tedy v kontextu svěřenského fondu jmění jako masu věcí oproštěnou od dluhů, tedy doslova jako majetek, by bylo stejně pochybné, jako je učení o majetku bez vlastníka. I když by byl svěřenský fond na začátku vytvořen pouze z aktiv, tj. skutečně pouze z majetku, a nikoliv jmění, dluhy mohou vzniknout později právě výkonem vlastnických práv k tomuto majetku (viz majetek ve svěřenském fondu jako provozovaného závodu), a tak ve svěřenském fondu bude nikoliv jen majetek, ale i jmění. Nelze ovšem připustit, že by dluhy výkonem vlastnických práv k majetku byly přičítány svěřenskému správci. Proto je třeba analyzované ustanovení § 1448 o. z. interpretovat tak, že ve vlastnictví svěřenského fondu je veškeré jmění, které souvisí s jeho majetkem (paradoxním způsobem je tak zcela bez důvodu přenášena i problematika vztahu těchto dvou pojmů v QCC, ohledně nichž panují značné nejasnosti).

7. Mezitímní závěr

a) V českém právu nelze připustit koncepci bezsubjektového vlastnického práva jenom proto, že toto pojetí obsahuje převzatá zahraniční úprava, která je sama o sobě velmi problematická.

b) Ve středoevropských jurisdikcích sice existovaly či dokonce i existují výjimečné fenomény, které lze za bezsubjektová práva pokládat. Jde však o řešení časově omezená, a i v těchto případech, jako je tomu v rakouském právu, dochází k redukci jejich výskytu.

c) České právo v souladu s kontinentální právní tradicí připouští různé druhy majetku (majetkových souborů) náležejících jedinému vlastníku. Tato koncepce je dostatečně flexibilní k tomu, aby efektivně fungovala i v režimu svěřenského fondu.

d) Institut zvláštního majetku (Sondervermögen) existuje jak v právu německém, tak rakouském, avšak v jiném smyslu, než jak to tvrdí kritici. Jeho účelem není vydělit majetek z vlastnictví konkrétní osoby a podřídit ho jakémusi bezsubjektovému vlastnictví jako v případě québecké fiducie, nýbrž podřídit jej jinému režimu nakládání s tímto majetkem, než je tomu podle obecných pravidel.

e) Chápání svěřeného majetku vloženého do svěřenského fondu jako majetku bez vlastníka na základě interpretace předpisu v § 1448 odst. 3 o. z. je nepřípustné, neboť odporuje fundamentálnímu principu českého (a potažmo kontinentálního) konceptu vlastnictví, totiž, že jeho předmět „někomu patří“ (viz § 1011 o. z.).

f) § 1448 odst. 3 o tom, že „majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ale ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno“, nelze nutně interpretovat tak, že je bez vlastníka a že jej nelze vlastnicky přičítat jinému subjektu, např. svěřenskému fondu.

IV. Svěřenský fond jako vlastník svěřeného majetku – řešení a jeho důvody 

1. Návrh řešení

Dosavadní poznatky jsou logickým základem k dalšímu kroku, kterým je překonání cizího a rozporuplného jevu bezsubjektového vlastnictví v českém právním řádu.

Naše řešení je podmíněno tím, že nesmí potlačit samotný institut svěřenského fondu, resp. jeho funkce. Cílem je jeho adaptace tak, aby mohl fungovat v souladu s českým právem. Řešení tedy spočívá ve vytvoření předpokladu existence vlastnictví k majetku vyčleněnému z vlastnictví zakladatele. Vyjdeme-li z předpokladu nejmírnějších prostředků dosažení našeho cíle, nelze přisuzovat vlastnictví (a to ani materiál­ně ve smyslu tzv. obchodního vlastnictví) ani zakladateli, ani správci, ani obmyšlenému. Za vlastníka je proto třeba pokládat samotný svěřenský fond.[59] To ale předpokládá zabývat se otázkou jeho způsobilosti k právům (právní osobnosti).

Právní osobnost (subjektivita) a vlastnictví nejsou odlišné koncepty, nýbrž jeden předpokládá druhý. Právní subjektivitu mají útvary, které na základě své organizace tvoří zvláštní zájmové jednotky, u nichž lze zájmy této jednotky odlišit od zájmů jednotlivých členů. To lze dovodit i u majetkových mas, které jsou svým zakladatelem určeny k účelům trvalé povahy.[60]

Okolnost, že český zákonodárce vtělil do úpravy svěřenského fondu tolik znaků právnické osoby, znamená, že tento útvar je třeba uznat za právnickou osobu. Lze tak dovodit, že tyto znaky jsou ve svém souhrnu dostačující pro jeho (byť omezenou) právní osobnost. Svěřenský fond podle § 1448 a násl. o. z. musí ke své platné existenci mít název, organizační strukturu, a jak vyplývá i z § 1419 a 1420, uznává se nejen jeho právní, ale i deliktní způsobilost, a koneckonců lze dovodit i určité znaky způsobilosti procesní. Konstrukt zakotvený v § 1448 odst. 3 o. z. má v sobě nepochybně prvky nepřímého zastoupení a komisionářské smlouvy. Jednání vlastním jménem na účet svěřenského fondu svěřenským správcem to plně prokazuje. Jednáním na účet, resp. cizí účet, se totiž rozumí uzavírání obchodů, jejichž přínosy a ztráty se nedotýkají správce svěřenského fondu jakožto smluvní strany se třetí osobou, nýbrž se přenášejí na svěřenský fond, u něhož se tedy nutně předpokládá subjektivita. Správce totiž může jednat jen na účet subjektu práva. Jak již shora naznačeno, za subjekt práva považuje zákonodárce svěřenský fond i v § 1419 odst. 2 a násl. o. z., neboť předpokládá společnou odpovědnost správce a svěřenského fondu za závazky, jež z jednání správce při plnění jeho povinností vzniknou, jednal-li na účet svěřenského fondu. Svěřenský fond tak splňuje předpoklady právnické osoby podle její druhé definice v § 20 o. z.

2. Funkční chápání subjektivity

Právní subjektivitu potřebujeme, protože musíme vědět, kdo je podle dispozic právních norem povinen se stanoveným způsobem chovat a od koho může být takové chování vynucováno. V našem případě jde tedy zejména o to, kdo je vlastníkem majetku vyčleněného zakladatelem svěřenského fondu, na čí účet jedná svěřenský správce, kdo odpovídá za protiprávní jednání správce a kdo je účastníkem insolven­čního řízení. Pro právní regulaci nepostačuje rozlišovat subjekt – nesubjekt, ale stále více se objevují mezipolohy – entity s omezenou, částečnou subjektivitou nebo bez ní, avšak přece vykazující určité prvky právní relevance své existence. Kdysi se zdálo nepřípustné, aby vznikaly tzv. koncernové podniky vybavené jen částečnou právní subjektivitou. Dnes je její odstupňování běžné a nijak nepřekvapuje.[61]

Obsah pojmu právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti) je třeba chápat z hlediska funkcionálního. Zahrnuje nepochybně některé znaky, jež jsou příznačné (elementární) pro právnickou osobu, včetně jména či označení, jež je součástí identity, resp. individuality, kterou právní subjekt má, tedy způsobilost být subjektem právního, společenského a obchodního styku. Mít práva znamená předpoklad jejich výkonu, a tedy komplementárně i způsobilost mít povinnosti, tedy odpovídat za výkon práv a jeho následky. V našem případě to znamená mít majetek jako předpoklad obligačních, ale i věcněprávních jednání a současně základ pro nesení odpovědnosti za tato jednání.

I když to z české právní úpravy výslovně nevyplývá,[62] právní způsobilost žádné osoby není neomezená. Nejen částečná právní osobnost (subjektivita) má omezenou právní způsobilost. Ani u plnohodnotné právnické osoby nelze totiž uvažovat o neomezené způsobilosti mít neomezená práva a povinnosti. To vyplývá již z povahy věci a z rozdílu mezi právnickou a fyzickou osobou. Právnická osoba není způsobilá mít práva a povinnosti v oblasti rodinného práva. Příkladně k tomu Hurdík[63] uvádí, že právnické osoby jsou zásadním způsobem omezeny v rozsahu způsobilosti k právům a povinnostem. Dovozuje, že na rozdíl od fyzických osob je jejich subjektivita speciální a je limitovaná svým rozsahem. Tento Hurdíkův závěr, jak sám jeho autor uvádí, nemá oporu v zákonných textech, nýbrž vyplývá jako jediný možný – ze speciální subjektivity. Ust. § 20 odst. 2 větu druhou o tom, že právnická osoba „může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti“, lze interpretovat ve smyslu právní subjektivity i tak, že taková práva a povinnosti mohou být omezeny předmětem činnosti. Z uvedené dikce totiž nelze usuzovat na „kogentní“ nezávislost rozsahu práv a povinností na předmětu činnosti. Svěřenský fond má tedy s ohledem ke své „právní povaze“ omezenou právní způsobilost, jež se však vztahuje ke všem oblastem práva, v nichž ze své povahy může jako právnická osoba vystupovat. Zcela oprávněně lze tvrdit, že elementární rysy (prvky) svěřenského fondu v úpravě občanského zákoníku jsou charakteristickými rysy právnické osoby.[64]

Kritici též namítají, že v důsledku našeho přístupu by došlo ke zdvojení úpravy svěřenského fondu a fondu nadačního. V tomto ohledu obdobně jako v jiných kritici předkládají nepřesvědčivý argument. Rozdíl mezi těmito dvěma instituty spočívá nikoliv v tom, že jeden je subjektem práva a druhý právní způsobilost (osobnost) nemá, ale především v odlišném účelu a vnitřní struktuře obou institutů. Dvoustranný právní vztah a existence beneficienta je přece tím, čím se svěřenský fond od fondu nadačního liší. Nesubjektivita svěřenského fondu je součástí nikoliv výslovné právní úpravy, ale problematického chápání (výkladu) tohoto v českém právu dosud neznámého institutu a překážkou jeho začlenění (asimilace) do českého právního řádu. Trvat na neexistenci právní subjektivity svěřenského fondu jako argumentu pro odlišení od jiného právního institutu vzdor tomu, že právě tato okolnost způsobuje těžkosti při jeho používání, je malicherné a iracionální.

Naše pojetí spočívající v přiznání (omezené) právní osobnosti svěřenského fondu a chápání svěřenského správce jako osoby, jíž jedná svěřenský fond ve smyslu české koncepce jednání právnické způsobilosti (na pomezí čistě zástupčí a čistě orgánové doktríny), tak znamená nejen zlepšení postavení samotného svěřenského správce, ale především podstatně účinnější ochranu třetích osob v případě jeho protiprávního jednání. Svěřenský správce se podle naší koncepce stává „součástí“ svěřenského fondu s právní způsobilostí omezenou výlučně na majetkové dispozice, jež mu umožňuje odpovídající postavení v příslušných právních oblastech (režimech), jakými jsou insolvenční právo, výkon rozhodnutí, ale i právo daňové apod.

Je ve veřejném zájmu přizpůsobit implantát českému právnímu prostředí, mimo jiné i v zájmu právní jistoty.

5. Mezitímní závěr 

  1. Uznání subjektivity má smysl tehdy, existuje-li relevantní zájem a též způsobilost právní subjektivitu uskutečňovat. Jinak řečeno, musí existovat předpoklady k uskutečňování rozumného účelu. Je zřejmé, že subjektivita předpokládá skutečnou existenci (entity, majetku aj.). Předpokládá se též schopnost identifikace, tedy existence označení, jména a sídla.
  2. Nejen z důvodu účinnosti (vynutitelnosti) práva, ale i k vyřešení problematiky vlastnictví bez vlastníka je třeba vlastnické právo přičítat právnímu subjektu.
  3. Základní kategorií je právní osobnost (právní způsobilost), kterou lze chápat nikoliv jen ve smyslu, že je, či není, nýbrž i jako vlastnost částečnou, omezenou nebo dílčí, jak to stanoví výslovně buď právní řád, jako tomu je v Rakousku, nebo k níž lze dospět výkladem, jako by to mělo být podle českého práva a zčásti tomu tak je v německé judikatuře a doktríně. Právní osobnosti odpovídá právnická osoba. I ta může být tedy omezená, dílčí či částečná, je tedy omezitelná.
  4. Svěřenský fond jako vyčleněná suma věcí (jmění, majetku) bez lidského elementu (členů či jiných fyzických osob) je způsobilý mít práva a povinnosti vztahující se (bezprostředně) k tomuto majetku (jmění). Zákon nevýslovně takto jeho právní osobnost chápe, jak to ostatně lze dovodit i z účelu svěřenského fondu.
  5. Rozumí se samo sebou, že postavení svěřenského správce (který nepochybně může spravovat i právnickou osobu) je třeba postavení svěřenského fondu jako právnické osobě přizpůsobit.

V. Svěřenský fond a insolvence

Kritici část svého příspěvku věnují také otázce úpadku svěřenského fondu. V této souvislosti pak mají za naprosto zjevné, že (i) svěřenský fond v úpadku být může a (ii) že dlužníkem ve smyslu insolvenčního práva bude v takovém případě svěřenský správce, který bude vystupovat vlastním jménem na účet svěřenského fondu (majetkovou podstatu tak bude tvořit jen majetek ve svěřenském fondu, a nikoliv osobní majetek svěřenského správce).

My naopak máme za to, že takové naprosto zjevné řešení z žádné zákonné normy nevyplývá a že je otázkou, zda takovou mezeru v zákoně je možné a žádoucí překonat (teleologickým) výkladem. Tato naše pozice bude níže odůvodněna jen v základních obrysech s tím, že podrobnější zdůvodnění bude provedeno v připravovaném rozsáhlejším textu.

V úpravě občanského práva narážíme na určitou dichotomii mezi ust. § 1448 odst. 3 o. z. na straně jedné a ust. § 1419 o. z. na straně druhé. V prvně jmenovaném ustanovení je vyřešeno jednání svěřenského správce ohledně aktiv (svým jménem na účet fondu); obdobné řešení však jasně nevyplývá z druhého jmenovaného ustanovení ohledně pasiv, když je zde řečeno, že „správci nevzniká osobní povinnost ze závazku“. Z toho se zdá vyplývat, že svěřenský správce není hmotněprávním dlužníkem, a zároveň zde není ani řečeno, že by měl ohledně pasiv právo jednat svým jménem na účet dlužníka (není bez zajímavosti, že kritici se ve svém příspěvku vědomě jakékoliv analýze ust. § 1419 o. z. vyhnuli). V mimoinsolvenčních soudních řízeních je snad tento nedostatek překlenutelný aplikací ust. § 79 odst. 1 o. s. ř., které se vztahuje i na situaci svěřenského správce coby žalovaného (a aplikací ust. § 267 o. s. ř. pro vykonávací řízení). Je však nejisté, zda ust. § 79 odst. 1 o. s. ř. má být podpůrně aplikováno i na insolvenční řízení, resp. zda by tato aplikace nebyla v rozporu se zásadami, na nichž stojí insolvenční řízení ve smyslu ust. § 7 ins. zák.[65]

Za této situace je namístě si primárně položit otázku, zda je z teleologického hlediska vůbec záhodno se o nějaký výklad, který by podřídil svěřenský fond působnosti insolven­čního práva, pokoušet. V této souvislosti není bez zajímavosti, že v jiných právních řádech, kde došlo k legislativnímu zakotvení kontinentální fiducie, tato nebývá bez dalšího kolektivním schématům insolvenčního práva podřízena. V Québecu bylo novelou federálního insolvenčního zákona, účinnou od roku 2009, výslovně upraveno, že ze všech různých fiducií budou insolvenčnímu právu podřízeny jen ty fiducie, jejichž podíly jsou přímo nebo zprostředkovaně kótovány na burze (u všech ostatních fiducií se naopak má za to, že insolvenčnímu právu nepodléhají). Ve Francii, kde došlo k legislativnímu zakotvení fiducie v roce 2007, se dovozuje, že fiducie žádnému insolvenčnímu režimu nepodléhá, protože tím by došlo ke zmaření úmyslu zákonodárce umožnit užití fiducie jako „královny všeho zajištění“, vyňaté z působnosti jakýchkoliv kolektivních insolvenčních schémat. Konečně je zde i otázka procesní ekonomie, a to, zda i v těch případech, kde sběh věřitelů (concursus creditorum) nebude nijak masivní, nařizovat obligatorní aktivizaci insolvenčního práva s jeho nemalými transakčními náklady.

Bude-li tato právně-politická otázka zodpovězena kladně (tj. svěřenský fond podřízen insolvenčnímu zákonu být má), je pak třeba hledat metodu, jak toho smysluplně dosáhnout. Dle našeho názoru lze zvažovat následující cesty.

První z nich je přirozeně ta, že svěřenskému fondu bude přiznána neomezená právní osobnost (s vědomím, že zcela neomezená právní osobnost reálně neexistuje – viz ad IV.). Tehdy jistě nevznikne žádný problém kompatibility svěřenského fondu s insolvenčním zákonem, který, zdá se, ve svých pozitivních ustanoveních počítá s tím, že dlužník je osobou, resp. má právní osobnost. Druhou cestou je pak ta, která by vycházela z toho, že svěřenskému fondu je přiznána alespoň omezená právní osobnost; ta však bude dostatečná na to, aby v případě jeho úpadku mohlo být aktivováno insolvenční právo.

Konečně třetí cestou je ta, která bude počítat s tím, že svěřenský fond žádnou právní osobnost nemá. V případě této třetí cesty pak lze uvažovat o jejích následujících variantách.

V první variantě by se akceptovalo, že české insolvenční právo (stejně jako např. insolvenční právo německé) umožňuje vést insolvenční řízení i vůči non-subjektu; důležité je totiž toliko to, zda je dostatečně určitě vymezena majetková (ručební) podstata (ust. § 19 o. s. ř. by tedy cestou ust. § 7 ins. zák. nenašlo v insolvenčním právu žádné uplatnění).

Ve druhé variantě by se vycházelo z toho, že svěřenský správce je hmotněprávním dlužníkem závazků, avšak ručební majetková masa je ztotožnitelná pouze s majetkem ve svěřenském fondu (tedy obdobné oddělení dlužníka a majetku, které nastává např. v případě insolvenční odporovatelnosti). Tato varianta však naráží na ust. § 1419 o. z., které ve většině případů svěřenského správce coby hmotněprávního dlužníka vylučuje.

Ve třetí variantě by svěřenský správce nebyl hmotněprávním dlužníkem, ale jen „procesním“ dlužníkem ve smyslu insolvenčního zákona. Jde o variantu, která je nejblíže názoru kritiků. Myšlenkově by se v podstatě jednalo o jakési Einziehungsermächtigung „naruby“ (když by se nepřímé zastoupení netýkalo pozice věřitele, ale pozice dlužníka), kde by příslušná dohoda o tom, že svěřenský správce (byť hmotněprávní nedlužník) bude ohledně pasiv jednat svým jménem na účet svěřenského fondu, byla dovozována ze statutu dotčeného svěřenského fondu. Současně je ovšem třeba dodat, že tato varianta by stejně byla velmi problematická, když insolvenční zákon neobsahuje dostatek ustanovení, která zajistí, že insolvenční řízení bude mít dopad jen a pouze na aktiva a pasiva svěřenského fondu, a nikoliv jeho správce (tato vada by se pak musela opět složitě překlenovat teleologickým výkladem).

Konečně poslední varianta by pracovala s východiskem, že pro účely insolvenčního zákona je dána fikce právní osobnosti svěřenského fondu. Myslíme si však, že k zavedení takové fikce by bylo zapotřebí výslovného ustanovení zákona.

Na základě shora řečeného tak máme za to, že problematika vztahu svěřenského fondu a insolvenčního práva je podstatně složitější, než se autoři ve svém příspěvku snaží předestřít.

VI. Shrnutí

Je zřejmé, že subjektivita a vlastnictví nejsou a nemohou být oddělené koncepty. Vlastnictví, tedy universitas, znamená propojení obou kategorií. Jestliže uznáváme subjektivitu, musíme uznat i vlastnictví, resp. přičitatelnost vlastnictví.

Na rozdíl od québeckého občanského zákoníku si český zákonodárce s výjimečností svěřenského fondu a jeho zavedením do českého právního řádu nedělal starosti. A tak v českém občanském zákoníku postrádáme ve srovnání s québeckou úpravou, zcela nepochybně patřící do oblasti kontinentálního práva, podrobnější transpoziční ustanovení, odůvodňující odchylky tohoto institutu od pojetí jednotného vlastnického práva. Postrádáme tedy mimo jiné ustanovení, jež by odpovídalo čl. 915 CCQ o tom, že „Majetek náleží buď osobám anebo státu, nebo je v určitých případech přivlastněn určitému účelu“ („Les biens partiennent aux personnes ou a l’Etat, ou font, en certains cas, l’objet d’une affectation“).

Nedostatek těchto základních premis nutí chápání podstaty svěřenského fondu v § 1448 v jiném smyslu, než to prosazují kritici, tedy tak, jak to odpovídá koncepci vlastnictví v českém právu ve shodě s jeho kogentním ust. § 1011.

Sledujeme-li možné fungování svěřenského fondu, pak je třeba vážit slabiny (negativa) jeho právní úpravy a jejího výkladu našimi kritiky a přínosy, resp. slabiny našeho řešení. To směřuje k překonání těch zcela zásadních nevýhod (rizik) spojených s používáním svěřenského fondu (bezsubjektové vlastnictví, neexistence odpovědnosti správce za jednání vůči třetím osobám, neexistence odpovědnosti za dluhy svěřenského fondu). Kritici vytýkají kromě neodůvodněných dogmatickoprávních slabin především okolnost, že v našem pojetí svěřenský fond bude jenom duplicitou nadace a že funkce správce se stane nadbytečnou. Ve skutečnosti však tyto výtky nelze považovat za slabiny našeho řešení. Jak jsme na to poukázali, rozdíl mezi nadací a svěřenským fondem nespočívá v jejich právní formě, nýbrž v jejich účelu, který je odlišný.

Personifikace svěřenského fondu znamená i překonání (vyřešení) zásadních právnědogmatických problémů. Lze ji nepochybně považovat ve srovnání se současným právním stavem a jeho interpretací za řádné uvedení tohoto jistě významného a užitečného právního institutu do systému českého soukromého práva. Jinými slovy, řádnou „asimilací“ (transpozicí) transplantátu lze tak předejít pochybnostem ohledně elementárního rozporu tzv. autonomního bezsubjektového vlastnictví s tradičním pojetím subjektivního práva a práva vlastnického, včetně problému spočívajícího ve vybočení ze systému věcného práva (principu typové omezenosti – numerus clausus).

Postavení (fiduciárního) vlastníka svěřeného majetku má svěřenský fond, jejž – neboť je jako každá právnická osoba v našem právním řádu nesvéprávný – zastupuje a správu jeho jménem vykonává svěřenský správce.

Obmyšlený má obligačněprávní nárok na poskytnutí plnění přiznaných zakladatelem ze svěřenského fondu. Svěřenský fond je povinen respektovat pokyny zakladatele obsažené zejména v jeho statutu.

Náš model (návrh řešení) se nedotýká podstaty vlastnictví k vydělenému (svěřenému) majetku. Jde o vlastnické právo omezené na věcněprávní podstatu. Proto je lze považovat za vlastnictví fiduciární, typické pro tento typ správy majetku. Svěřenský fond (svěřenský správce) s ním může totiž nakládat jen podle jeho účelu, který je zpravidla vyjádřen a konkretizován ve statutu. Proto neplatí (viz již shora), že svěřenský správce je „oprávněn nakládat s majetkem ve svěřenském fondu stejně, jako by byl jeho skutečným vlastníkem“. Naopak platí rčení užívané pro správce věrné ruky (Treuhänder), že totiž na první pohled správce „může víc, nežli smí“.

I podle našeho návrhu platí, že svěřenský fond je povinen vymáhat zpět neoprávněně poskytnutá plnění, samozřejmě s výhradou dobré víry nabyvatele. Na postavení oprávněného vůči protiprávním jednáním uskutečněným za svěřenský fond svěřenským správcem se tedy nic nemění.

Okolnost, že svěřený (vyčleněný) majetek je oddělen od majetku svěřenského správce, se jen v našem modelu podtrhuje, neboť majetek představuje samostatnou omezenou právnickou osobu (s omezenou právní osobností).

Flexibilita svěřenského fondu zůstává však i v našem pojetí plně zachována. Během jeho existence lze měnit osoby v pozicích správce či obmyšleného, stejně jako činit změny v zaměření (orientaci) svěřenského fondu změnou statutu.

Mnohé námitky vznášené proti původní québecké koncepci svěřenského fondu jako právnické osoby a ojedinělá kritika vůči tomuto pojetí i v současné době, tvrdící formální těžkosti a ztrátu flexibility, jsou v případě našeho modelu zcela neoprávněné. Na procesu a podstatě zakládání svěřenského fondu podle českého práva se v naší koncepci nic nemění.

Uskutečnění naší koncepce lze provést výkladem platné právní úpravy. Legislativní změna dikce § 1448 o. z. by ovšem lépe přispěla k právní jistotě.

 

Prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc.,je vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze. 

Mgr. Tomáš Troup, LL.M.,je advokátem v Praze a odborným pracovníkem Centra právní komparatistiky při PF UK.


[1] Viz Bulletin advokacie č. 7-8/2020, str. 44-47.

[2] Viz Bulletin advokacie č. 3/2020, str. 18-24.

[3] Viz § 1448 odst. 3 věta první „… na účet (svěřenského) fondu“.

[4] Viz § 1419 odst. 1.

[5] Důvodová zpráva k § 1448 až 1452.

[6] Srov. např. Commentaires du ministre de la Justice, Québec: Les Publications du Québec 1993, sv. 1, str. 783 a k tomu ještě celou řadu dalších pramenů, zejména však str. 24-26.

[7] Viz dále III.2.

[8] Viz op. cit. sub 2, zejména str. 24 a násl.

[9] Viz spor mezi pandektisty v 19. století v Německu.

[10] J. Krčmář: Právo občanské, sv. I, 2. vydání, Všehrd, Praha 1932, str. 102.

[11] R. von Jhering, in Jher.Jb 10 (1871), str. 390 a násl., cit. podle R. Becker: Die Fiducie von Québec und der trust, Tübingen 2007, str. 303.

[12] Viz K. Larenz, M. Wolf: Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts, 9. vydání, C. H. Beck, München, str. 244.

[13] G. Hohner: Subjektlose Rechte, Bielefeld 1969, zejména str. 227-228.

[14] Proto také rakouský zákonodárce výslovně přiznal v poslední reformě dědického práva v § 546 ABGB „ležící pozůstalosti“ (hereditas iacens) právní subjektivitu.

[15] Viz op. cit. sub 1, str. 44, a R. Saleilles: Étude sur l’historie des sociétés en commandité, Annuaire de droit commercial 1897, str. 37 aj. – cit. podle R. Becker, op. cit. sub 10, str. 175.

[16] Viz zejména rozsudek nejvyšší kanadské (federální) soudní instance (the Supreme Court of Canada) ve věci Tucker v. Royal Trust Co. [1982], 1 S.C.R. 250 (S.C.C.).

[17] Viz op. cit. sub 2, str. 45.

[18] J. B. Claxton: Studies on the Quebec Law of Trust, Toronto 2005, str. 27.

[19] Tamtéž, s odvoláním na D.-C. Lamontange: Biens et proprieté, 3. vydání, Cowansville 1998, str. 141 a 142.

[20] Op. cit. sub 18, str. 28.

[21] E. C. Brierly: The New Québec Law of Trusts, in: P. H. Glenn (ed.): Droit québécois et droit Francais, Cowansville 1993, str. 383.

[22] Srov. D. W. M. Waters: Unification or Harmonisation? Experience with the Trust Concept in Mélanges en l’Honneur d’Alfred E. von Overbeck, Fribourg 1991, str. 591, 600.

[23] R. A. Macdonald: Reconceiving the Symbols of Property, 39 McGilll, J., passim. (1994).

[24] Viz J. A. Talpis, M. McAuley: The Quebec Trust in the Real World, in Canadien Institute for Advanced Legal Studies, 1992, str. 55 a násl.

[25] A. H. Oosterhoff: The New Quebec Trust, 1990-1991, 10 E TJ., str. 324 a 333.

[26] P. Lepaulle: Traité théorique et pratique des trusts, Paris 1932, str. 31.

[27] Viz op. cit. sub 1, str. 45.

[28] Viz op. cit. sub 15.

[29] Viz La notion de „trust“ et ses applications dans les divers systémes juridiques, Actes du Congrés international de Droit privé, sv. 2. Roma 1951, ND 1977, str. 197-208. Viz též A. Popovici: Trust québeckého a českého práva: autonomní vlastnictví? in: L. Tichý: Svěřenský fond a trust, Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2016, str. 35.

[30] Viz L. Oppenheim: The Drafting of a Trust Code in a Civil Law Jurisdiction, in: W. A. Wilson (ed.): Trusts and Trust-Like Devices, London 1981, str. 138-139.

[31] R. A. Landry, E. Caparros (eds.): Essays on the Civil Codes of Québec and St. Lucia, Ottawa 1984.

[32] W. A. Wilson: The Trust in Scots Law in Wilson, str. 237.

[33] Op. cit. sub 22, str. 604.

[34] R. David: Les sources du Code civil éthiopien, Revue Internationale du droit comparativ, 1962, str. 497 a násl.

[35] Patrimoines d’ affectation avec personnalité juridique, cit. podle R. Becker, op. cit. sub 11, pozn. 10, str. 169.

[36] Ley General de Títulos y Operaciones de Crédito z roku 1932.

[37] Dominio fiduciario, viz Arupuro Civil en revisión 4298/1974.

[38] Op. cit. sub 22, str. 605.

[39] Citace pramene, o který se kritici opírají (viz op. cit. sub 1, pozn. 5, von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Buch 1, Allgemeiner Teil, §§ 80-89 (Stiftungsrecht), Sellier-de Gruyter, Berlin, má předně chybné vročení, neboť v roce 2010 komentář s touto problematikou vydán nebyl. Autoři Hüttenmann a Rawert komentující zmíněná ustanovení BGB ve vydáních z let 2011 a 2017 však ani náznakem nepřipouštějí, že by zvláštní jmění (Sondervermögen) v nesamostatné nadaci mělo „autonomní“ povahu (bez vlastníka). Logicky nemůže mít ani právní osobnost.

[40] Chr. Althammer, H. Roth: Úvod k § 903 a násl. BGB, in: von Staudingers Kommentar zum bürgerlichen Gesetzbuch, Berlin 2016, str. 25, 28 a 58.

[41] Např. A. Meier-Hayoz: Das Sachenrecht, in Berner Kommentar, Bern 1981, str. 127 a násl.

[42] Viz op. cit. sub 1, str. 44.

[43] Viz k tomu § 102 odst. 1 zák. č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech: „Podílový fond je tvořen jměním. Vlastnické právo k majetku v podílovém fondu náleží společně všem podílníkům, a to v poměru hodnoty jimi vlastněných podílových jistin…“. Ani majetek v účastnickém fondu podle zák. č. 427/211 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, není autonomním či odděleným majetkem od svých vlastníků, jak to plyne z ust. § 93 odst. 2 věty první tohoto zákona: „Účastnický fond je souborem majetku, který náleží všem účastníkům a jiným osobám, na které přešlo právo na vyplacení prostředků účastníka, a to v poměru podle počtu penzijních jednotek.“

[44] Viz § 1448 odst. 2, 3 o. z.

[45] Čl. 1261 CCQ.

[46] Např. M. Wolf, J. Neuner: Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts, 10. vydání, München 2012, str. 302.

[47] Tamtéž.

[48] § 1409 ABGB.

[49] R. Welser: Bürgerliches Recht, sv. II, 13. vydání, Manz, Wien 2007, str. 132, resp. 578.

[50] Pojem zvláštní jmění (Sondervermögen) jakožto institut vyvinutý pandektisty přežil na rozdíl od účelového jmění (Zweckvermögen) do dnešní doby a neznamená nic jiného, než že určité jmění (majetek) je přiřazeno svému vlastníku. Německá nauka tak rozlišuje podle různých kritérií, mimo jiné podle počtu vlastníků zvláštního majetku nebo jeho významu, jeho různé druhy. Tvrdit, že v tomto případě jde o jakousi obdobu bezsubjektového vlastnictví neboli autonomního majetku fiducie, je absurdní. (Viz Dachuang Chen: Die Treuhand als Rechtsform für Sondervermögen, Nomos, C. H. Beck, München 2016, zejména str. 162-164).

[51] Viz op. cit. sub 2, str. 23, a zejména A. Arsac: La propriété fiduciaire: nature et régime, Droit, Université Panthéon-Sorbonne, Paris I 2013, str. 240 a násl.

[52] Viz zákon č. 2007–211 z 19. února 2007 a čl. 2021 a násl. Code Civil.

[53] Code de Commerce.

[54] Viz op. cit. sub 54, str. 239, 243, 245 a násl., 256 a 265 a další prameny tam citované, včetně takových autorit, jako je F. Terré: La personne et ses patrimoines. Des pépins par milliers, La semaine juridique édition générale 2010, č. 52, str. 1328 a násl.

[55] „Majetek náleží buď osobám anebo státu, nebo je v určitých případech přivlastněn určitému účelu“ („Les biens partiennent aux personnes ou a l’Etat, ou font, en certains cas, l’objet d´une affectation.“).

[56] Viz op. cit. sub 2, str. 23, s příslušnými odkazy na literaturu.

[57] Viz § 1448 odst. 3.

[58] Viz § 495.

[59] K tomuto řešení dospěl nejen samotný Lepaulle ve svém příspěvku, v němž zavrhl svoji koncepci o bezsubjektovém vlastnictví (viz výklad III.2 a pozn. 15), ale zastávají je především představitelé québecké nauky (viz M. Cantin Cumyn: La fiducie, un nouveau sujet de droit? Mélanges Ernest Caparros sous la direction de Jacques Beaulne, Wilson & Lafleur 2002, str. 129; S. Normand: La notion de modalité de la propriété, in: Mélanges offerts au professeur Frenette, PUL 2006, str. 255 aj).

[60] H. Koziol, R. Welser: Bürgerliches Recht, sv. I, 13. vydání, Wien 2006, 68, 69, i s odvoláním na Ostheima (R. Ostheim: Zur Rechtsfähigkeit von Verbänden im österreichischen bürgerlichen Recht, Wien 1967), str. 15 a násl.

[61] I. Pelikánová: Právnické osoby a jiné entity v právu unijním a českém, Karlovarské právnické dny 2018, str. 342.

[62] Viz § 20 o. z.: „Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.“

[63] J. Hurdík: Právnické osoby a jejich typologie, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 69 a násl.

[64] Viz k tomu velmi přesvědčivé závěry in F. Fabricius: Relativität der Rechtsfähigkeit, München und Berlin 1963, zejména str. 235-237. Jejím zakotvením bezsubjektového vlastnictví v QCC se fiducie angloamerickému trustu, jenž tento koncept nezná, nepřiblížila, ale podstatně vzdálila.

[65] Ust. § 267 o. s. ř. nelze bez výslovné recepce ze strany insolvenčního zákona v insolvenčním řízení dle ust. § 7 ins. zák. použít.

Go to TOP