Po Milostivém létu přichází zastavování vybraných bagatelních exekucí

Na konci ledna letošního roku skončila první oddlužovací akce zahrnutá do poslední velké novely exekučního řádu označovaná jako tzv. Milostivé léto. V mediálním prostoru Milostivého léta však zůstala upozaděna v pořadí druhá akce na zastavování exekucí, která se časově s Milostivým létem částečně překrývá a v současné době nadále trvá. Důvodem je patrně značná technická odlišnost těchto dvou institutů a jiný okruh exekucí, na které dopadá.

Lukáš Jícha

Vybranou bagatelní exekuci zde rozumíme exekuci identifikovanou souborem pozitivních i negativních podmínek. Konkrétně se jedná o tyto podmínky:

  • Jde o exekuci pro peněžité plnění
  • Povinným je fyzická osoba
  • V řízení byla vyznačena doložka provedení exekuce (usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci)
  • Po dobu posledních tří let před účinností novely počítaných od vyznačení doložky provedení exekuce nebylo nic vymoženo
  • Exekuce byla ke dni vyznačení doložky provedení exekuce vedena pro částku nepřevyšující částku 1500 Kč bez příslušenství

Leitmotivem k zastavování vybraných bagatelních exekucí je vypořádání se státu s problematikou kumulovaného zatížení enormním příslušenstvím pohledávky zejména při vymáhání bagatelních pohledávek, které byly přisouzeny v době účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kam spadají zejména pohledávky z přepravy osob. Dále je tu velká šance na zastavení bezvýsledných exekucí pro drobné pohledávky na pokutách a místních poplatcích, vyplývající ze samosprávy a přenesené působnosti veřejné správy.

Je-li předmětem exekuce například jen příslušenství jistiny, která byla buď zaplacena nebo je vymáhána odděleně v jiném řízení, pak jde o bagatelní exekuci. Oprávněný jejímu zastavení může zabránit jen složením zálohy na další vedení exekuce. Výše zálohy byla vyhláškou stanovena v částce 500 Kč.

Z výše uvedeného plyne, že zastavování bagatelních exekucí má své místo tam, kde důvodem zastavení je kvalifikovaná fikce nemajetnosti povinného a nezájem oprávněného o další pokračování v exekuci.

Kvalifikovaná fikce nemajetnosti povinného je založena na předpokladu, že nedošlo-li k vymožení pohledávky v posledních třech letech před novelou, patrně se tak již nestane. Sluší se však poznamenat, že čas není a ani nemůže být v exekuci jediným určujícím znakem, neboť délka řízení nesouvisí vždy s nemajetností povinného, ale může být založena čistě na důvodech procesních jako například obstrukce dlužníka nebo přerušení exekuce v horším pořadí podle zákona o souběhu exekucí do doby, než skončí dříve nařízené exekuce postihující tentýž majetek.  Ve zhruba 40 procentech exekucí, které jsou úspěšné, se první peněžní prostředky vymohou v době delší než 3 roky od zahájení exekuce. Celá pětina dražeb nemovitých věcí se provádí v exekucích starších deseti let.

Proto zákonodárce není vůči oprávněnému tak striktní a umožňuje mu odvrátit zastavení exekuce složením zálohy na její další vedení. Nezájem oprávněného o další pokračování v exekuci se tak projeví v tom, že na výzvu exekutora nesloží zálohu na pokračování v exekuci.

Pokud tedy ve sledovaném období od 1. 1. 2019 do 1. 1. 2022 nebylo nic vymoženo, pak exekutor do 31. 3. 2022 vyzve oprávněného ke složení zálohy na další vedení exekuce. Úhrady vymáhané pohledávky učiněné po nabytí účinnosti zákona nemají na povinnost oprávněného složit pokračovací zálohu a zastavení exekuce vliv. Z povahy věci samozřejmě záloha nebude požadována a exekuce nebude zastavena pouze v případě, že v mezidobí dojde k jejímu plnému vymožení a tím zániku pověření exekutora k provedení exekuce.

Zákon stanoví okruh výjimek, kdy se výzva ke složení zálohy nezašle a exekutor exekuci nezastaví. K tomu nedojde, probíhá-li proti povinnému insolvenční řízení nebo pokud jsou vymáhány pohledávky výživného, pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona, pohledávky náhrady újmy způsobené poškozenému ublížením na zdraví nebo pohledávky náhrady újmy způsobené úmyslnými trestnými činy.

Z uvedeného výčtu vybočuje snad jen probíhající insolvenční řízení. To lze zdůvodnit ve dvou směrech. Prvním je otázka nákladů exekuce, kdy se nepředpokládá, že by v insolvenčním řízení byl exekutor i oprávněný plně uspokojen na nákladech. Druhým důvodem je skutečnost, že zastavením exekuce se pohledávka oprávněného stává naturální obligací a nemůže být uplatněna před soudem ani jiným orgánem, tedy ani v insolvenčním řízení. V rozsahu přiznané náhrady navíc závazek povinného zaniká. Administrativní zátěž pro oprávněného, insolvenčního správce i insolvenční soud by pak byla nepoměrně vyšší než užitek pro insolvenčního dlužníka. Pro případ kolize exekučního a insolvenčního řízení proto novela počítá s odložením zastavování bagatelních exekucí na dobu po skončení insolvenčního řízení, které neskončilo osvobozením dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek. Pokud totiž oddlužení skončí osvobozením dlužníka od placení vymáhané pohledávky, pak je tu jiný privilegovaný důvod zastavení exekuce mimo režim zastavování bagatelních exekucí.

Srovnání s Milostivým létem

Zatímco Milostivé léto vycházelo z principu „pokud nezaplatíš, zůstaneš v exekuci“ a pro zastavení exekuce vyžadovalo aktivitu povinného, zejména pak uhrazení jistiny dluhu a symbolických nákladů exekuce, pak v případě zastavování vybraných bagatelních exekucí se žádná aktivita povinného nevyžaduje, neboť princip je přesně opačný, kdy platí, že „vše se zastaví, pokud oprávněný nesloží zálohu na náklady exekuce.“ Vybrané exekuce tak budou zastaveny z moci úřední. Na rozdíl od Milostivého léta okruh exekucí není omezen statusem oprávněného, ale předmětem exekuce a typizovanou procesní situací kvalifikované fikce nemajetnosti povinného a nezájem oprávněného na pokračování v exekuci.

Srovnání s povinným zastavováním exekucí po 6 letech

Oproti povinnému zastavování exekucí po šesti letech podle § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu je při zastavování bagatelních exekucí lhůta pro posouzení fikce nemajetnosti povinného zkrácena na 3 roky. Rozhoduje jen výše dluhu a nejsou stanoveny žádné výjimky pro vyloučení z okruhu zastavovaných exekucí jako je tomu v § 55 odst. 12 exekučního řádu. Není tak rozhodné, zda povinný řízením obstruuje nebo vlastní nemovitost. I v takovém musí exekutor oprávněného vyzvat ke složení zálohy, jinak exekuci zastaví. Stejně tak lhůta pro posouzení fikce nemajetnosti běží i v případě, že exekuce byla odložena.

Společným znakem obou systémů pak je, že aktivita je na oprávněném, aby poté, co obdrží výzvu ke složení zálohy na náklady exekuce, složil stanovenou zálohu, jinak bude exekuce zastavena.

Rovněž okruh pohledávek osvobozených od povinnosti složit zálohu je oproti úpravě v § 55 odst. 12 zúžen. Při zastavování bagatelních exekucí se rovněž nepočítá se žádostí oprávněného o osvobození od povinnosti složit zálohu nepočítá.

Rozdílný je i přístup k náhradě nákladů exekuce. V případě zastavování vybraných bagatelních exekucí zákon počítá s částečným odškodněním exekutora za to, že exekuci musel zastavit, náhrada bude činit 1050 korun + DPH. V případě zastavování exekucí po 6 letech zákon až na spotřebované zálohy na náklady exekuce nepočítá vůbec s žádnou náhradou nákladů exekuce a pohledávka exekutora na náklady exekuce zaniká.

Srovnání se standardním zastavením exekuce pro nemajetnost povinného

Při standardním zastavení exekuce pro nemajetnost povinného se uplatní ustanovení § 89 exekučního řádu modifikované výkladem ve světle judikatury Ústavního soudu. V takovém případě má zásadně povinnost hradit náklady exekuce nemajetný povinný.

Ústavní soud zastává názor, že rovněž v případě zastavení exekuce pro nemajetnost dlužníka je třeba uplatnit právní názor o vztahu zavinění a náhrady nákladů exekuce vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.) na vztah mezi soudním exekutorem a povinným, tedy že i v tomto případě je třeba posuzovat, zda povinný „procesně“ zavinil zastavení exekuce, a v kladném případě mu uložit povinnost k náhradě jejích nákladů. Skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by (v principu) právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno (a to jako důsledek „rizika podnikání“) jen výjimečně, jmenovitě pak tam, kde nelze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat ani povinnému, ani oprávněnému; v takových případech však není vyloučeno v jeho prospěch (i v režimu shora předznamenaném uvedeným nálezem) užít druhou větu ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a oprávněnému stanovit povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (alespoň) účelně vynaložené výdaje. (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/18).

V takovém případě má exekutor nárok na plnou náhradu nákladů exekuce, která však vzhledem k nemajetnosti povinného je spíše hypotetická. Z hlediska Ústavního však ani takový nárok nelze exekutorovi odepřít, což je problematické zejména z pohledu zániku i již vzniklých nákladů exekuce a nároku na jejich náhradu, jak předvídají všechny tři nově zaváděné modely zastavování exekucí. Nejproblematičtější je situace v případě Milostivého léta, kde zcela jistě není možné hovořit o bezvýslednosti exekuce, ale o odepření nároku exekutora na odměnu z vymoženého plnění, což jen nedávno zapověděl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21.


JUDr. Lukáš Jícha, soudní exekutor
Foto: Pixabay.com

 

 

 

 

Go to TOP