Ústavní soud zveřejnil dne 15. února 2022 svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2108/21, podle něhož platí, že je-li veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši za určité časové období (byť není rozhodováno o přiznání plnění, nýbrž o jeho zrušení), v němž je celkovou spornou peněžitou částku možno zjistit jednoduchým početním úkonem, přičemž rozsudek o takové žalobě zahrnuje nejen řešení otázky existence práva a povinnosti (např. vyživovacího závazku), nýbrž i jeho výše, je postup, ve kterém je dána přednost použití § 8 odst. 2 před § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

„Otázka, kterou nyní jednoznačně vyřešil Ústavní soud, bývala pravidelným předmětem advokátních debat i soudních sporů. Důvodem nejasného výkladu je zastaralá vyhláška č. 177/1996 Sb., Advokátní tarif, který v mnoha případech umožňuje vícero výkladů. Je pochopitelné, že právní zástupci na obou stranách „barikády“ přesvědčovali soud o použití ustanovení, které bylo pro jejich klienta výhodnější. Nyní již bude zřejmé, že spor o zrušení vyživovací povinnosti je ve skutečnosti sporem o peněžité plnění, což je také výklad, který odborníci zabývající se advokátním tarifem dlouhodobě prosazovali. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu je logické a osobně jeho vydání vítám,“ sdělila Advokátnímu deníku advokátka a prezidentka Unie rodinných advokátů JUDr. Daniela Kovářová, která je také spoluautorkou komentáře k Advokátnímu tarifu.

 

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově bylo rozhodnuto, že vyživovací povinnost stěžovatele, stanovená dřívějším rozsudkem okresního soudu, přispívat vedlejší účastnici jako manželce od 31. 10. 2013 na její výživu částkou 15 000 Kč měsíčně, se s účinností od 20. 4. 2018 do zániku manželství účastníků dne 25. 5. 2019 snižuje na částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy od každého prvního dne v měsíci k rukám vedlejší účastnice (výrok I); ve zbývající části, domáhal-li se stěžovatel dalšího snížení výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od 20. 4. 2018 do 25. 5. 2019, se žaloba zamítá (výrok II); vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 63 618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně (výrok III) a stěžovatel je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 9 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).

K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud, že se odvolání stěžovatele proti výroku I okresního soudu odmítá (výrok I); rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II mění tak, že povinnost stěžovatele platit vedlejší účastnici výživné manželky, stanovená předchozím rozsudkem okresního soudu, se ve zbývající výši 5 000 Kč měsíčně s účinností od 20. 4. 2018 do 25. 5. 2019 zrušuje (výrok II); vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli k jeho rukám náhradu nákladů řízení před okresním soudem v částce 37 314 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (napadený výrok III), a vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli k jeho rukám náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

Ústavní stížností napadený výrok III odůvodnil krajský soud tak, že nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že odměna za jeho právní zastoupení advokátkou měla být vypočtena jako pětinásobek ročního plnění (tj. 900 000 Kč) podle § 8 odst. 2 věty za středníkem vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), ani podle § 8 odst. 2 věty před středníkem advokátního tarifu, jak to učinil okresní soud, nýbrž je nutno s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, podle kterého, domáhá-li se v soudním řízení vedeném o vyživovací povinnosti povinný, vydání rozhodnutí o tom, že oprávněnému již právo na poskytování výživného nenáleží, jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku, aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně použil podústavní právo, když posouzení, zda jde o přímo určitelnou hodnotu předmětu řízení, posuzoval nikoliv s ohledem na relevantní skutečnosti určité výše výživného a určité doby, za kterou mělo výživné vedlejší účastnici původně náležet, nýbrž s ohledem na typ žalobního petitu.

…

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3890/2015 dospěl ke shora dovolávanému závěru, podle kterého, jde-li o předmět řízení, který je „vymezen v žalobním návrhu, lze rozlišit několik druhů řízení o výživném pro zletilé dítě. Předně jde o žalobu, kterou se zletilé dítě domáhá toho, aby soud uložil rodičům povinnost poskytovat mu výživné. V tomto případě jde o žalobu na plnění (výživné) s tím, že pravomocný rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje řešení otázky existence práva a povinnosti (vyživovacího závazku). Žalobou na plnění se zahajuje také řízení, jehož předmětem je snížení nebo zvýšení výživného. Domáhá-li se však rodič, aby soud rozhodl o tom, že zletilému dítěti již právo na poskytování výživného nenáleží (tedy, že právo zletilého dítěte na výživné relativně zaniklo pro jeho schopnost samo se živit, nebo pro rozpor dalšího poskytování výživného s dobrými mravy), jde o určovací žalobu, neboť v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze existence vyživovacího závazku.“

Oproti tomu Ústavní soud již ve svém odkazovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3514/13 konstatoval, že „nelze považovat za svévolné, pokud obecný soud použil při stanovení výše nákladů řízení § 8 odst. 2 advokátního tarifu hovořící o opětujícím se plnění, i když předmětem žaloby je návrh na zrušení onoho opětujícího se plnění, tedy návrh na zrušení výživného, nikoli návrh na jeho stanovení, zvýšení či snížení.“

Ústavní soud následně ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 1551/16 tento svůj názor s odkazem na shora uvedené (sub 19) usnesení potvrdil a rozvedl, když v tehdejší věci zdůraznil, že „Krajský soud vycházel při výpočtu sazby mimosmluvní odměny zástupce vedlejšího účastníka za soudní řízení z tarifní hodnoty stanovené součtem opakujících se peněžitých plnění výživného, o které byl veden spor (§ 8 odst. 2 advokátního tarifu). Stěžovatelka svůj odlišný názor, dovolávající se aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu (uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy „nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi“), opírá o tvrzení, že v daném řízení nebylo předmětem peněžité plnění. Ústavní soud však považuje užití ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu krajským soudem za logické a přiléhavé. V dané věci byl totiž veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť nebylo navrhováno přiznání daného plnění, ale jeho zrušení), a to za zcela určité časové období, tedy celkovou spornou peněžitou částku bylo možno zjistit jednoduchým početním úkonem. Ústavní soud proto nemá za to, že by zde krajský soud vybočil z mezí ústavnosti, resp. interpretoval a aplikoval právní normu extrémně nesprávně (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3514/13).“

Těžiště věci spočívalo v posouzení, zda lze jako ústavně konformnímu přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého, jde-li o náhradu nákladů řízení ve věcech návrhu na zrušení výživného, je nutno postupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť jde o určovací žalobu. To by znamenalo, že v takovém případě není předmětem řízení plnění (výživné), ale pouze určení existence vyživovacího závazku. Oproti tomu byl Ústavním soudem ústavně konformním shledán právní názor, že v takovém případě je nutno použít § 8 odst. 2 advokátního tarifu, jelikož je veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši (byť není navrhováno přiznání daného plnění, ale jeho zrušení), kdy celkovou spornou peněžitou částku je možno zjistit jednoduchým početním úkonem.

…

ÚS konstatoval, že z hlediska systematiky i dikce jednotlivých ustanovení advokátního tarifu je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu „zbytkové“ ustanovení, které se pro výpočet odměny použije v případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že by toto ustanovení mělo být aplikováno až jako poslední možnost, kdy není možno posuzovanou věc podřadit pod žádné jiné ustanovení advokátního tarifu, a to dokonce i tehdy, kdy by se takové řešení nabízelo jako nejjednodušší možnost – např. v nálezu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 shledal, že „Nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí či práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů“. [obdobně též nálezy ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41), ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747), ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 (N 53/56 SbNU 571) či ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671)]. Zjednodušeně řečeno, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

Opětujícími se plněními ve smyslu § 8 odst. 2 advokátního tarifu jsou typicky plnění vyživovací povinnosti na zletilé dítě (pro nezletilé srov. speciální úpravu v § 9 odst. 2 advokátního tarifu), případně právě (jako v nyní souzené věci) vyživovací povinnost na manželku. V právní praxi pak nečiní problém situace, je-li předmětem řízení zvýšení či snížení vyživovací povinnosti, kdy je pak tarifní hodnotou nikoliv plná výše výživného, ale pouze rozdíl mezi výživným stávajícím a požadovaným, který je také předmětem řízení. K tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2000 sp. zn. 6 Co 872/2000, podle kterého „Je-li požadováno zvýšení výživného zletilého dítěte na dobu neurčitou, je tarifní hodnota pětinásobek hodnoty ročního plnění, kterým je rozdíl mezi dosavadním a nově požadovaným výživným, nikoliv celá výše požadovaného výživného. Právní pomoc se týká pouze tohoto rozdílu“.

 

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že ústavně konformním je výklad advokátního tarifu (§ 8 odst. 2 a § 9 odst. 1), podle kterého domáhá-li se jedna osoba žalobou, aby soud rozhodl o tom, že druhé osobě již právo na poskytování výživného nenáleží, jde o žalobu na plnění (výživné), avšak s tím, že pravomocný rozsudek o této žalobě v sobě zahrnuje nejen řešení otázky existence práva a povinnosti (vyživovacího závazku), nýbrž i jeho výše.

Právní věta: Je-li veden spor o peněžité plnění v konkrétní pravidelné výši za určité časové období (byť není rozhodováno o přiznání plnění, nýbrž o jeho zrušení), v němž je celkovou spornou peněžitou částku možno zjistit jednoduchým početním úkonem, přičemž rozsudek o takové žalobě zahrnuje nejen řešení otázky existence práva a povinnosti (např. vyživovacího závazku), nýbrž i jeho výše, je postup, ve kterém je dána přednost použití § 8 odst. 2 před § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pro úplnost ÚS uvedl, že právní úprava samozřejmě počítá i se situacemi, kdy by výše naznačený názor byl z hlediska konkrétních okolností souzené věci neudržitelný a pro neúspěšného účastníka např. až ekonomicky likvidační. Pak obecný soud může bezpochyby za splnění zákonem daných podmínek zvážit i v takové situaci aplikaci § 150 o. s. ř. Tím však Ústavní soud nijak nepredikuje další posouzení věci obecnými soudy v nyní posuzované věci.

 

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Filip, CSc.) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výrok III rozsudku Krajského soudu Ostravě – pobočky v Olomouci, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2108/21 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com