Postup a rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení musí vyhovovat obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Zkrácení odměny, resp. náhrady nákladů řízení, které nebylo žádným způsobem odůvodněno, odporuje ústavně zaručenému právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Závěru obvodního soudu, že předmětem řízení bylo určení dědického práva po určitém zůstaviteli, nikoli určení práva k nemovité věci, kde by v určitých případech přicházelo v úvahu vycházet z hodnoty nemovitosti, není z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Postup obvodního soudu, který při rozhodování o nákladech řízení ve věci žaloby na určení práva, že určitá osoba je dědicem, použil § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, je tedy zcela ústavně souladný.

K tomu lze nad rámec věci dodat, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně týká stěžovatele, a tudíž nelze podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby. Namítají-li tedy stěžovatelé, že platná právní úprava zakládá disproporci mezi mírou náročnosti advokátem poskytované služby a odměnou za ni, tedy že je zasaženo do práva advokáta na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), týkají se tyto námitky nikoli stěžovatelů, nýbrž advokáta zastupujícího stěžovatele v soudním řízení, a nejsou proto z hlediska ústavního přezkumu relevantní.

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1052/21

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé, kteří se podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu, neboť byli toho názoru, že jimi byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 28, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z obsahu spisu vedeného u obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že obvodní soud napadeným rozsudkem určil, že stěžovatelé jsou dědici po zemřelém zůstaviteli (výrok I.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům k rukám jejich právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 51 545 Kč (výrok II.).

O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tak, že přiznal v řízení úspěšným stěžovatelům nárok na náhradu nákladů řízení v částce 51 545 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč (2x 2000 Kč) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu (2x převzetí a příprava zastoupení dne 29. 10. 2019, 2x žaloba, vyjádření ve věci samé ze dne 3. 3. 2020 a 6. 3. 2020), včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, dále z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu (účast na jednání dne 27. 8. 2020 v rozsahu dvou úkonů právní služby, podání ve věci ze dne 28. 9. 2020 a účast na jednání dne 21. 12. 2020 v rozsahu dvou úkonů právní služby), včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celé jako odměna za dva účastníky násobené x 2 x 0,80 podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 21 % z částky 39 200 Kč ve výši 8 232 Kč. Dále soud přiznal stěžovatelům účelně vynaložené náklady ve výši hotových výdajů na reprografické práce 78 Kč a 35 Kč.

Proti II. výroku rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Městský soud napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 40 050 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že obvodní soud při svém rozhodování o výši odměny advokátky správně aplikoval § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, neboť předmětem řízení nebyla „dědická věc“ ve smyslu § 8 odst. 7 této vyhlášky, ani nešlo o určení práva k věci, nýbrž o určení právního vztahu penězi neocenitelného. Podle citovaného ustanovení se za tarifní hodnotu považuje částka 35 000 Kč a ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2 500 Kč. Závěry vyslovené ve stěžovateli poukazovaném nálezu nejsou podle městského soudu pro daný případ využitelné, neboť v něm byla řešena otázka odměny advokáta v řízení o určení, že nemovitost náležela do společného jmění manželů, jeho předmětem tedy bylo právo penězi ocenitelné. Městský soud dodal, že sami stěžovatelé při placení soudního poplatku postupovali podle položky 4 bodu 1. c) sazebníku poplatků, tedy že předmětem řízení není peněžité plnění.

Stěžovatelé nesouhlasili se způsobem výpočtu nákladů řízení, jak byl proveden obecnými soudy. Předmětem řízení bylo podle stěžovatelů určení dědického práva, tedy práva na pozůstalost po zůstaviteli, která je penězi ocenitelná. Stěžovatelé proto zastávali názor, že v jejich věci neměl být aplikován § 9, ale § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Výše mimosmluvní odměny by tak byla stanovena podle tarifní hodnoty odpovídající ceně obsahu pozůstalosti, a pouze v případě, že by hodnota těchto věcí nebyla ocenitelná penězi anebo by byla zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, připadal by v úvahu postup podle § 9 advokátního tarifu.

Při sjednávání právního zastoupení stěžovatelé odhadli hodnotu celé pozůstalosti částkou 2 500 000 Kč, která byla posléze stranami příslušné příkazní smlouvy pojata jako tarifní hodnota pro výpočet mimosmluvní odměny. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely z tarifní hodnoty 35 000 Kč [§ 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu], přičemž městský soud dospěl k celkové výši nákladů řízení v částce 33 813 Kč bez DPH, zatímco náklady řízení požadované stěžovateli byly ve výši 199 590 Kč.

Stěžovatelé poukázali na nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), ve kterém Ústavní soud označil za nežádoucí situace, kdy je evidentní, že předmět řízení má vysokou hodnotu, ale jen proto, že tato hodnota nebyla v řízení přesně vyčíslena, soud použil pro určení nákladů řízení § 9 advokátního tarifu považující za tarifní hodnotu částku mnohonásobně nižší. Stěžovatelé brojili taktéž proti nesprávnému posouzení úkonu právní služby ze dne 27. 8. 2020 a 21. 12. 2020 (účast na jednání před soudem), jak je provedl městský soud. Zatímco obvodní soud použil § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu pro výpočet odměny za úkon delší dvou hodin, městský soud nikoli, aniž svůj postup jakkoli zdůvodnil. Závěrem stěžovatelé upozornili, že soudy obou stupňů rozhodly o náhradě 21 % DPH jakožto součásti celkových nákladů řízení úspěšných stěžovatelů, přestože právní zástupkyně stěžovatelů v průběhu celého nalézacího řízení nebyla plátkyní daně z přidané hodnoty podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se způsobem výpočtu nákladů řízení před obvodním soudem.

Ústavní soud poukázal na to, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), či ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], což způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení – určování její výše, značně rezervovaně.

Ústavní soud však současně připomněl, že ačkoli se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy řádného procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít podle Ústavního soudu na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny. Tak tomu v posuzované věci nebylo.

Stěžovatelé ve svém odvolání proti výroku rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení namítali, že obvodní soud 1. učinil součástí nákladů řízení i náhradu daně z přidané hodnoty, ačkoli zástupkyně stěžovatelů nebyla plátkyní této daně, 2. snížil o 20 % za společné úkony při zastupování dvou osob nejen odměnu, ale také paušální náhrady výdajů a 3. opomenul rozhodnout o úkonu právní služby ze dne 28. 5. 2020 (soudem vyžádané sdělení stěžovatelů). Dále stěžovatelé namítali nesprávné použití § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.

Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že městský soud se v napadeném usnesení zabýval pouze otázkou nesprávného použití § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, odvolací námitky pod body 1-3 odvolání vůbec neučinil předmětem svého přezkumu. V bodě 8 odůvodnění svého usnesení městský soud provedl vlastní výpočet nákladů řízení před obvodním soudem, kdy bez bližšího odůvodnění stejně jako obvodní soud přiznal náhradu za šest úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (2x příprava a převzetí zastoupení, 2x podání návrhu ve věci samé a písemná vyjádření ze dne 3. 3. 2020 a 6. 3. 2020), ačkoli stěžovatelé v odvolání poukázali na opomenutý provedený úkon právní služby – sdělení stěžovatelů ze dne 28. 5. 2020 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Na rozdíl od obvodního soudu přiznal městský soud za účast právního zástupce při jednáních před obvodním soudem ve dnech dne 27. 8. 2020 a 21. 12. 2020 a za písemné podání ve věci ze dne 28. 9. 2020 namísto pěti úkonů právní služby pouze tři úkony právní služby, byť je z obsahu spisu zřejmé, že obě jednání byla v délce přesahující dvě hodiny [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], na druhou stranu je z jeho výpočtu nákladů řízení zřejmé, že tzv. režijní paušál o 20 % za společné úkony při zastupování dvou osob nesnižoval. Stejně jako obvodní soud zahrnul městský soud i přes výslovné odvolací námitky stěžovatelů do nákladů řízení i daň z přidané hodnoty ve výši 21 % s odkazem na § 137 o. s. ř.

Ústavní soud zdůraznil, že obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek a není oprávněn selektivně odepřít použití určitého ustanovení – v daném případě § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, podle kterých mimosmluvní odměna náleží za úkon právní služby spočívající v písemném podání nebo návrhu ve věci samé a za účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to za každé započaté dvě hodiny. Podle čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy České republiky je sice obecný soud při rozhodování oprávněn posoudit soulad podzákonného právního předpisu se zákonem, pokud tak ovšem hodlá učinit, musí svůj postup řádně odůvodnit. Z usnesení městského soudu není podle Ústavního soudu patrné, že by soud takový rozpor shledal, jako pravděpodobnější se jeví, že nevycházel z řádně zjištěných skutečností, jak vyplývají z obsahu spisu.

Výše uvedené platí podle názoru Ústavního soudu i pro použití § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., podle kterého náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát, notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy nebo patentový zástupce v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Z obsahu spisu ani z (k výzvě soudu stěžovateli) předloženého vyčíslení nákladů řízení nevyplývá, že by zástupce stěžovatelů byl plátcem daně z přidané hodnoty.

Zkrácení odměny, resp. náhrady nákladů řízení jako takové, které nebylo žádným způsobem odůvodněno, považoval Ústavní soud za odporující ústavně zaručenému právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud naopak neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ve způsobu, jakým obecné soudy vyložily § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.

Ústavní soud poukázal na to, že podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu platí, že částka 35 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že interpretace § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu je zásadně věcí právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů (usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2269/11, či ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2582/07).

Ústavní soud v nálezech ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239), ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41), a ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), vyslovil právní názor, že z dikce § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu v tehdy platném znění jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč (dnes 35 000 Kč) „se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Podle Ústavního soudu lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Předmětem právního úkonu byla věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 3 citované vyhlášky.“ Obdobný názor zaujal Ústavní soud i v nálezu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07 (N 53/56 SbNU 571), zde ve vztahu k odměně advokáta v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a v nálezu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747), ve vztahu k odměně advokáta v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem.

Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), na který stěžovatelé poukazují v ústavní stížnosti, uvedl, že s ohledem na novelizaci § 9 advokátního tarifu v tehdy platném znění, provedenou vyhláškou č. 486/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013, již není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 598/2000 a sp. zn. I. ÚS 712/01, v souladu s nímž paušální částka podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných. Ústavní soud proto nálezem sp. zn. IV. ÚS 2688/15 zrušil rozhodnutí obecných soudů, které pojem nepoměrné obtíže interpretovaly nepřiměřeně extenzivně, když spatřovaly „nepoměrné obtíže“ zejména v tom, že zjišťování ceny předmětných nemovitostí by vedlo ke vzniku dalších nákladů a zapříčinilo by prodloužení sporu.

K takovému pochybení však podle Ústavního soudu v posuzované věci nedošlo. Stěžovatelé se svou žalobou domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli, nešlo tedy o spor týkající se určení vlastnictví ke konkrétní nemovitosti. Závěru obvodního soudu, že předmětem řízení bylo určení dědického práva po určitém zůstaviteli, nikoli určení práva k nemovité věci, kde by v určitých případech přicházelo v úvahu vycházet z hodnoty nemovitosti, proto neměl Ústavní soud z pohledu ústavnosti co vytknout. Postup obvodního soudu, který při rozhodování o nákladech řízení ve věci žaloby na určení práva, že určitá osoba je dědicem, použil § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, shledal Ústavní soud ústavně souladným.

Navrhovali-li stěžovatelé, aby „pro případy řízení o určení dědického práva bylo ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění změn, zrušeno, resp. aby řízení o určení dědického práva byla výslovně z tohoto ustanovení vyjmuta“, nepovažoval Ústavní soud tento jejich návrh za návrh na zrušení podzákonného právního předpisu podle § 64 odst. 2 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť ve své podstatě stěžovatelé nenavrhovali zrušení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ale domáhali se toho, aby toto ustanovení nebylo aplikováno ve věcech žalob na určení dědického práva.

K tomu nad rámec věci Ústavní soud dodal, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně týká stěžovatele, a tudíž nelze podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby. Namítali-li tedy stěžovatelé, že platná právní úprava zakládá disproporci mezi mírou náročnosti advokátem poskytované služby a odměnou za ni, tedy že je zasaženo do práva advokáta na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), týkají se tyto námitky nikoli stěžovatelů, nýbrž advokátky zastupující stěžovatele v soudním řízení (srov. usnesení ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 11/98).

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením městského soudu bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto napadené usnesení městského soudu zrušil, a ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Aniž by Ústavní soud předjímal obsah nového rozhodnutí, konstatoval, že úkolem městského soudu bude, aby při opětovném rozhodování o nákladech řízení respektoval shora uvedené právní závěry Ústavního soudu ­– zejména aby se řádně vypořádal s aplikací § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu na posuzovanou věc.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.