Do sporu o tzv. teritorialitu exekutorů přibyl velmi závažný argument, ve skutečnosti ovšem hned argumentů několik. A všechny jsou proti této teritorialitě. Dne 2. 11. 2021 vydal Ústavní soud ČR nález (sp. zn. Pl. ÚS 15/18), jímž zamítl návrh senátorů na zrušení části exekučního řádu. Ústavní soud především odmítl tvrzení zmíněné skupiny senátorů, ale i celé řady dalších osob, podle něhož byla neústavní současná úprava, umožňující oprávněnému svobodný výběr exekutora.

Za sebe bych dodal, že toto odmítnutí je naprosto rezolutní a do budoucna zcela vylučuje další použití tohoto argumentu.

Nelze jistě přehlédnout to, co je uvedeno v odst. 65 nálezu. V něm Ústavní soud reflektuje předchozí sumář argumentů pro a proti teritorialitě exekutorů a k tomu dodává, že by mělo být především věcí politického rozhodnutí zákonodárce, aby určil, na který z těchto aspektů je případně třeba klást větší důraz. Zda je pro funkceschopnost soustavy vymáhání dluhů důležitější zájem na ochranu věřitelů, k čemuž směřuje zachování stávajícího systému, nebo naopak – podle navrhovatelů je třeba tento zájem potlačit a vyzdvihnout potřebu ochrany dlužníků. Z pohledu Ústavního soudu jsou oba tyto zájmy rovnocenné.

Nelze tak vyloučit další pokus o změnu současné právní úpravy, ovšem tento pokus již nebude moci být odůvodněn tvrzením o neústavnosti současného systém. Zřetelné to je z odst. 55 nálezu, v němž Ústavní soud odmítá tvrzení, že by současná právní úprava exekučního řádu odporovala právu na zákonného soudce. Následně pak vysvětluje, proč nelze na exekutory nahlížet jako na soudce. Činí tak způsobem, který je jistě srozumitelný, byť z mého pohledu skoro zbytečný, neboť se tato diference jevila zřejmá i jen po pouhém přečtení relevantních norem.

Proto také tento odstavec končí větou: „Z tohoto důvodu nelze o porušení práva na zákonného soudce při posuzování napadených ustanovení vůbec uvažovat.“ V tomto duchu pak Ústavní soud pokračuje dále, když například jasně uvádí, že exekuční řád poskytuje dostatečné záruky pro nezávislý výkon exekuční činnosti. Tyto záruky nezávislosti pak podrobně vyjmenovává, což bych za sebe opět označil za vcelku nadbytečné, neboť by to mělo být zřejmé komukoliv s elementárním právním vzděláním.

Požadavek na změnu exekučního řádu ve prospěch teritoriality exekutorů byl zdůvodňován jednak zmíněnou a nyní již vyvrácenou námitkou neústavnosti stávající úpravy, k čemuž pak byly přidávány další argumenty. Spíše však nepodložené a zejména ničím nedoložené dohady. Pro případné další spory o teritorialitu to znamená, že již nebude možné zásadní námitku protiústavnosti exekučního řádu doplňovat temnými spekulacemi například o korupci, zadávání exekucí provázející, ale bojovníci proti věřitelům budou muset předložit zcela zásadní a zcela konkrétní důkazy, osvědčující, že nynější systém je z funkčního hlediska do té míry nevyhovující, aby bylo třeba hledat jiný. A takové důkazy tito bojovníci nemají. Kdyby je měli, už by ležely na stole, protože v některých momentech byl spor mezi teritorialisty a jejich odpůrci hodně vyhrocený.

Podobně, kdyby byl k dispozici dostatečně reprezentativní vzorek dlužníků, kteří neplatí jen proto, že nemohou zajít za exekutorem a nahlédnout do spisu o jejich exekuci, což je též namítáno, jistě by již také byl představen. Za sebe dodávám notorietu, totiž, že poslední, co chce 99 % dlužníků vidět nebo s kým se setkat, je exekutor. Pod stůl tedy nepadá jen námitka neústavnosti exekučního řádu, ale fakticky i všechny další námitky, dle mého soudu zcela neopodstatněné.

Zbývá dodat, že jediné, co zůstalo po tomto sporu je rozkolísání trhu s pohledávkami. Nikoliv s chudobou, jak někteří fanatici tvrdí, protože postoupení většího počtu pohledávek u tzv. institucionálních věřitelů (peněžní ústavy, pojišťovny atd.) není žádným asociálním excesem, ale vcelku logickým ekonomickým opatřením, které je jasné každému, kdo ví, jak o těchto pohledávkách musí uvedení věřitelé účtovat. Trh by se tedy měl uklidnit. Též drobným věřitelům zůstane elementární právo vybrat si alespoň šikovného exekutora, když už povinný dobrovolně neplatí a dlužníkům zůstane to, co jim také zůstat mělo, totiž povinnost platit, minimálně na základě exekučního příkazu.

Pročež je, jak se říká, vymalováno.

JUDr. Tomáš Sokol, advokát – partner Brož & Sokol & Novák
Foto: legaltv.cz

Přetištěno z legaltv.cz s laskavým svolením autora i redakce.