V souvislosti s přijetím novely zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“], provedené zákonem č. 33/2020 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2021, nás tato novela vede k hlubšímu zamyšlení nad dosavadní právní úpravou zákona o obchodních korporacích jako takového. Předmětem tohoto příspěvku je zastavení se nad otázkou dispozitivnosti norem právní úpravy akciové společnosti ve vztahu ke statusové otázce s přihlédnutím k působnosti valné hromady akciové společnosti.

Je to možná poněkud překvapivé, ale na otázku dispozitivnosti a kogentnosti či míry dispozitivnosti a kogentnosti celé řady jednotlivých ustanovení norem právní úpravy obchodních společností ve vztahu ke statusové otázce, nevyjímaje z toho akciovou společnost, existují různé právní názory.

Ostatně i obecná otázka dispozitivnosti a kogentnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), je rovněž předmětem odborných diskusí a rozborů v četné odborné literatuře.[1]

Mým cílem rozhodně není zabývat se problematikou kogentnosti a dispozitivnosti norem občanského zákoníku nebo zákona o obchodních korporacích v plné šíři ani se v této věci zabývat hluboce teorií, která je dle mého názoru dostatečným způsobem odborně pokryta. Cílem tohoto příspěvku je přispět malým dílem do diskuse k tématu dispozitivnosti a kogentnosti norem právní úpravy akciové společnosti s přihlédnutím ke statusové otázce ve vztahu k působnosti valné hromady akciové společnosti. Jiné pojetí příspěvku by bylo nad rámec jeho možností, ostatně i takto zúžené téma je poměrně obsáhlé. 

Úvod do problematiky dispozitivnosti a kogentnosti právních norem a malý historický exkurs

Úvodem považuji za nezbytné vyjasnit, co se rozumí pojmy „dispozitivnost“ a „kogentnost“ právních norem. Zjednodušeně je možné napsat, že od dispozitivních norem je možné se odchýlit, zatímco od kogentních norem to možné není,[2] i když Knapp považuje rozlišení dispozitivních a kogentních norem podle toho, zda je možné se od nich odchýlit, či dokonce jejich použití vyloučit, za velmi povrchní, byť, jak sám uvádí, přiznává tomuto rozlišení jistou instruktivnost. Knapp[3] osobně spatřuje rozdíl mezi normou kogentní a dispozitivní v následujícím, cituji: „… že obě sice z hlediska ústavněprávního platí a jsou účinné, kogentní norma však – aforisticky řečeno – svého adresáta v určité situaci k něčemu zavazuje, kdežto dispozitivní norma ve srovnatelné situaci nezavazuje nikoho k ničemu. Zavazuje ho teprve tehdy, kdy se jí v dané situaci sám podřídí, a teprve tehdy se jí (tj. k jejímu prosazení) dostane státního donucení.“ Tento závěr je nepochybně správný a úplný a lze jej pro účely tohoto příspěvku zobecnit v tom směru, že za dispozitivní normu je považována taková právní norma, od které se lze v důsledku autonomie vůle subjektu odchýlit, zatímco za kogentní právní normu je považována ta, kde možnost odchýlit se od právní normy dána není. Pro úplnost si dovoluji ještě upozornit na teorii,[4] která ještě jemněji rozlišuje kogentní právní normy, kdy rozlišuje mezi absolutně kogentním právem vůbec nepřipouštějícím jakoukoli autonomii vůle jednajícího subjektu a relativně kogentním právem, u kterého jde – jak konstatuje Eliáš[5] – o kogentní právo, které vylučuje autonomii vůle zákazem odchylky narušující standard daný právním pravidlem jako standard závazně chtěný zákonodárcem. Pro účely tohoto příspěvku nebudu rozlišovat mezi relativně a absolutně kogentními právní normami.

V teorii neexistuje shodný názor to, co má být předmětem dispozitivnosti a kogentnosti. Tak Knapp[6] k této věci uvádí, „… že kogentně nebo dispozitivně může být upraveno cokoli, co právo upravuje, tj. především lidské chování stricto sensu, ale i vlastnost subjektu (např. zletilost), předmět (např. věc v právním smyslu, věc movitá atd.), forma právního úkonu, lhůta atd.“ Tégl[7] k tomu naopak uvádí, že je nezbytné rozlišovat mezi právními normami a ustanoveními zákona. Argumentuje tím, že povaha dispozitivnosti či kogentnosti jako její vlastnosti se váže k normě jako pravidlu chování, přičemž ustanovení zákona představuje jen „komunikátor právní normy“. Tégl[8] si je však současně vědom toho, že existují taková ustanovení zákona, která neobsahují pravidla chování, a dospívá k závěru, že např. u legálních definic vymezujících pojmy nemá vůbec smysl hovořit o jejich dispozitivnosti či kogentnosti. Je možné uvést, že celou diskusi na téma, k čemu se vlastnost dispozitivnosti či kogentnosti vztahuje, pak částečně shrnul Eliáš,[9] když zkonstatoval, že kategorické soudy o otázce kogentnosti či dispozitivnosti právní normy nutně selhávají, nicméně vyjevil názor, že ve směru otázky právní regulace vážící se k otázce svobody člověka právně relevantně projevit vůli a tímto vyvolat požadované právní následky „mají význam i ta zákonná ustanovení, která se nedotýkají lidského chování stricto sensu, ale také jen nepřímo“. Všechny tyto aspekty jasně ukazují, jak je problematika dispozitivnosti a kogentnosti právních norem složitá, což je poněkud překvapivé, neboť by mělo být zřejmé, k čemu se pojmy dispozitivnost a kogentnost vztahují. Považuji sice obsah pojmu „dispozitivnost“ a „kogentnost“ za vlastnost právních norem, nicméně vidím hranici ve shodě s Eliášem[10] jako neostrou. Jsem přesvědčen o tom, že i definice pojmů užívaných v právní úpravě mají v principu kogentní povahu.

I v případě nedávné historie je možné konstatovat, že zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), neupravoval ve vztahu k právní úpravě obchodních společností obecné právní pravidlo posuzování dispozitivnosti či kogentnosti těchto norem. Obecné pravidlo řešící vztah dispozitivnosti a kogentnosti právních norem obsahoval pouze zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), kdy ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. normovalo, že „účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení[11] zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit“.

Tato právní úprava se pak používala i na právní normy obsažené v obchodním zákoníku. Tehdejší teorie vycházela z názoru, že právní úprava obchodních společností je založena na principu víceméně kogentnosti právní úpravy, kde odchylky od právní úpravy byly možné, pokud to zákon stanovil výslovně. Názor, že právní úprava obchodního zákoníku týkající se obchodních společností byla koncipována jako kogentní, artikulovali s odkazem na předchozí odbornou literaturu např. Ronovská s Havlem.[12] Oba autoři k tomuto závěru dospěli na základě tehdejší literatury. Jako příklad závěru o kogentnosti právní úpravy obchodních společností v obchodním zákoníku lze uvést Plívu,[13] který uváděl, že „Pro aplikaci ustanovení obchodního zákoníku má velký význam právní povaha jeho jednotlivých ustanovení. Jde o otázku, zda a v jakém rozsahu mohou osoby, na které se obchodní zákoník vztahuje, svými projevy vůle působnost jeho ustanovení vyloučit. Obecně taková možnost obchodním zákoníkem dána není.“

Plíva[14] v této souvislosti uvádí, že zásadně dispozitivní je mj. část třetí obchodního zákoníku upravující obchodně závazkové vztahy, ale nikoli část druhá obchodního zákoníku. Méně paušálně se ve vztahu ke druhé části obchodního zákoníku k otázce kogentnosti vyjadřuje Dědič,[15] když rovněž konstatuje absenci právní úpravy, která by zcela jasně vymezovala kogentní normy, a závěrem s ohledem na tuto skutečnost uvádí, že je třeba vycházet z ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Absence právní úpravy jasně vymezující kogentnost právní úpravy obchodních společností jej ale vede k závěru, že bude nezbytné posuzovat kogentnost a dispozitivnost právní úpravy mj. obchodních společností ve vztahu ke každé jednotlivé právní normě ve smyslu ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb., neboť se tato právní úprava převážně dotýká i práv třetích osob. Právní názory odborníků o převažující kogentnosti norem právní úpravy obchodních společností v obchodním zákoníku vedly k tomu, že teorie ani praxe se příliš nesnažily nalézt meze dispozitivnosti a kogentnosti těchto právních norem ve vztahu k autonomii vůle osob zakládajících obchodní společnosti, či po jejich vzniku meze autonomie vůle jejich společníků ke skutečnostem tuto vůli omezujícím – jako je limit veřejného pořádku či otázka statusu těchto obchodních společností. Residua tohoto přístupu vztahující se k otázce kogentnosti a dispozitivnosti právní úpravy obchodních společností pak v praxi přetrvávají dodnes, viz např. diskuse nad možností ustanovovat více statutárních ředitelů akciové společnosti,[16] což vyřešila tato novela zákona o obchodních korporacích tím, že zrušila funkci statutárního ředitele.

V současnosti je třeba uvést, že základní ústavní rámec dispozitivnosti dává čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto ustanovení vyplývá, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Kromě tohoto základního ústavního rámce je zcela zásadním ustanovením pro posuzování dispozitivnosti a kogentnosti norem právní úpravy ust. § 1 odst. 2 o. z., které je tzv. generální klauzulí.[17] Tato generální klauzule normuje následující: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Obsah výslovného zákazu blíže vysvětluje již důvodová zpráva k o. z.[18] Důvodová zpráva totiž uvádí, že byl opuštěn odkaz na povahu ustanovení obsažený v předchozí právní úpravě občanského zákoníku (konkrétně v ust. § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), neboť ta vedla často k neodůvodněným závěrům o kogentnosti daného ustanovení. Ust. § 1 odst. 2 o. z. normuje v důvodové zprávě nevyslovenou zásadu, že tam, kde není výslovný zákonný zákaz, je ujednání odchylky od zákona přípustné, ledaže se tím poruší dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku[19] uvádí blíže způsoby vyjádření tohoto zákazu, a to buď výslovně formulací slovy „zakazuje se“, nebo výslovným uvedením důsledku odklonu od kogentního ustanovení zákona poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží. Byť uvedené ust. § 1 odst. 2 o. z. věta za středníkem vyvolává dojem, že se jedná o vymezení dispozitivnosti a kogentnosti norem, není tomu tak. Text výše uvedeného ust. § 1 odst. 2 věty za středníkem o. z. se týká pouze ujednání osob a toho, zda od zákonných ustanovení odchylující se ujednání osob neporušuje veřejný pořádek, dobré mravy či právo týkající se postavení osob.

Právní úprava obsažená v ust. § 1 odst. 2. o. z. nezapře svůj zdroj inspirace, kterým byla švýcarská právní úprava. Tuto skutečnost nezastírá ostatně ani důvodová zpráva k občanskému zákoníku[20] a s tím související literatura.[21] Ust. čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona (část pátá občanského zákoníku)[22] ve věci kogentnosti a dispozitivnosti právních norem uvádí, že zákon vylučuje dohodu stran odchylující se od zákonných příkazů v případě, že by odchylka od jejich textu byla v rozporu s morálkou (mravy), veřejným pořádkem nebo osobnostními právy (právy spojenými s osobností),[23] aniž by řešilo následky uvedeného porušení. Uvedené ust. čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona dle Pelikánové a Pelikána[24] „… nehovoří o ustanoveních, která výslovně zakazují odchylku (jako věta před středníkem komentovaného ustanovení – pozn: jde o odkaz na již zmiňované ust. § 1 odst. 2 o. z.), ale o pravidlech (regle de droit strict, unabänderliche Vorschrift), od nichž se nelze odchýlit. Toto pravidlo tak kogentnost norem v originále nevymezuje, jen na ni odkazuje.“

Je třeba zdůraznit, že formulace úpravy ust. § 1 odst. 2 o. z. je jiná než uvedená švýcarská úprava,[25] neboť stricto sensu by uvedené ust. § 1 odst. 2 o. z. znamenalo, že by kogentní byla pouze ta ustanovení norem, která by tuto kogentnost o sobě výslovně stanovila, přičemž v jiných případech by byla odchylka možná. K tomu Pelikánová a Pelikán[26] uvádějí, že „Důvodová zpráva ukazuje, že taková revoluční změna nebyla zamýšlena a jde skutečně jen o formulační chybu.“ Je však v souladu s výše uvedeným třeba zdůraznit, že česká právní úprava poměrně široce respektuje autonomii vůle jednajících subjektů, a jak uvádí Havel s Ronovskou,[27] na koncepci respektující tuto širokou autonomii vůle navázal také zákon o obchodních korporacích. K tomu dodávám, že nebylo důvodu, aby právní úprava zákona o obchodních korporacích vycházela koncepčně z jiného přístupu k otázce dispozitivnosti a kogentnosti právní úpravy, neboť by to zavedlo jistou disharmonii v našem právním řádu. Na druhou stranu je třeba připustit, že z hlediska „uživatelského“ komfortu bylo jednodušší, když obchodní zákoník vycházel z principu, že povoleno je pouze to, co je výslovně povoleno, přičemž uvedené povolení se často vyjadřovalo slovy „… pokud stanovy neurčí jinak“. 

Akciová společnost, statusové otázky a její obecné limity

K omezení vůle jednajících osob může dojít např. z důvodu ochrany právního postavení osob (označovaný jako tzv. status). Jak v literatuře uvádějí Melzer a Tégl,[28] právní normy upravující osobní status osob jsou typicky právními normami, které chrání veřejný pořádek. V rámci úpravy zákona o obchodních korporacích vymezil tzv. statusovou otázku Nejvyšší soud,[29] když konstatoval, že mezi statusové otázky patří např. vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnost, rozhodování orgánů (tj. zejména problematika jejich svolání, usnášeníschopnosti, hlasovacích většin, osvědčování rozhodnutí těchto orgánů veřejnou listinou). Přes vymezení statusové otázky uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu však diskuse nad obsahem pojmu „statusová otázka“ v režimu právní úpravy obchodních korporací nepolevila. Ani právní teorie nenašla shodu na tom, jak široké je vymezení této oblasti.[30] Jak uvádí Eichlerová,[31] existují názory, že je třeba za statusovou otázku pokládat vše to, „co souvisí se základní charakteristikou obchodní korporace a s její organizační strukturou“, na druhou stranu je třeba k ní řadit „jen ty základní znaky obchodní korporace, které ji odlišují od ostatních forem a bez jejichž naplnění bychom již nemohli uvažovat o tom, že jde o konkrétní formu obchodní korporace“. Havel[32] má za to, že zákon se slovy „právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“ zjevně přiklonil k širšímu pojetí statusových otázek.

Lze uvést, že existuje principiální shoda na tom, že za statusovou otázku obchodních korporací se považuje i vymezení orgánů obchodních korporací. V této souvislosti např. Pelikán[33] ve vztahu k vnitřnímu vymezení orgánů korporací uvádí, že zakladatelům nepřísluší modifikovat základní organizační strukturu obchodních korporací. Tento názor odůvodňuje jednak tím, že by se narušil veřejný pořádek, neboť by mohly vzniknout právní formy, se kterými zákonodárce nepočítal, a jednak tím, že by mohlo dojít k porušení práv třetích osob, zejména věřitelů, ale i společníků, které jsou touto dělbou moci v korporaci lépe chráněny. Dále pak Pelikán uvádí případy, kdy se lze od právní úpravy obchodních korporací odchýlit. S těmito předestřenými závěry lze souhlasit, včetně argumentace uvedené v daném článku.

Melzer a Tégl[34] rovněž uvádějí, aniž by blíže své názory argumentovali, že mezi statusové věci týkající se právnických osob náleží vnitřní struktura orgánů právnických osob, jejich působnost a pravidla jednání. Stejně tak Pelikán a Pelikánová[35] uvádějí, že za „právo týkající se postavení osob“ je u právnických osob možné považovat „zřejmě i ustanovení určující vnitřní právní uspořádání jednotlivých forem právnických osob“.

Mezi statusové otázky řadí Hurdík[36] s odkazem na Melzera a Tégla[37] u právnických osob zákonem stanovenou typovou vnitřní strukturu orgánů, která v sobě zahrnuje „společné typové zákonné organizační znaky právnické osoby stanovící jejich minimální předpoklady existence organizační struktury jako samostatného subjektu práva“.

Havel[38] ve vztahu k obchodním korporacím do statusových otázek zahrnuje mj. minimální pravidla vnitřní organizace a zpravidla také základní působnost jejich orgánů. Současně Havel uvádí, že „zákon stanoví strukturální minima“ obchodní korporace, a „nikoliv detail“, a vyjadřuje názor, že se nedomnívá, že „… kogentní je v tomto smyslu každé pravidlo o působnosti orgánů, protože jednak sám zákon někdy počítá s odchylkami, ale zejména proto, že obchodní korporace stojí na smluvním základě, tedy se předpokládá, že vůle nejvyššího orgánu by jistě měla mít možnost určité kompetenční otázky modifikovat či delegovat“. Havel pak spatřuje základ pro úvahu o kogentnosti pravidel ve vztahu k právnickým osobám poměřování principu autonomie vůle s veřejným zájmem na „existenci pravidel vymezujících existenci a fungování právnických osob“.

Podstatně podrobněji se statusovými otázkami zabýval Eliáš,[39] který rovněž vymezil okruh statusových otázek právnických osob. Mezi statusové otázky mj. také zařazuje určení, který orgán je statutárním orgánem právnické osoby a jak se vytváří, s výjimkou případů, kdy je toto určení ponecháno na autonomii vůle zakladatelů. Současně s tím Eliáš upozorňuje, že se otevírá závažná otázka, nakolik je možné s odkazem na statusovou otázku považovat právní úpravu vnitřních poměrů právnických osob za kogentní. Zdůrazňuje s odkazem na Štenglovou, Havla a Kuhna,[40] že je třeba zohlednit při posuzování regulace vnitřní struktury obchodní korporace ochranu těch, kteří mají v konkrétních případech informační deficit. K tomu blíže Eliáš uvádí, že „Nelze přitom pominout zásadu vnitřní autonomie právnických osob, chceme-li dospět k závěru, že určitá zákonná úprava vnitřních poměrů právnické osoby soukromého práva je kogentní, musíme to zargumentovat s odkazem na § 1 odst. 2 o. z. a s respektem k principu legální licence i ústavním limitům zákonodárcovy možnosti svobodu omezit. Právo upravující postavení právnické osoby nezahrnuje její vnitřní řád. To přirozeně nebrání, aby některá zákonná pravidla regulující vnitřní poměry právnické osoby byla uznána za kogentní z jiných právních důvodů než z odkazu na statusovou otázku.“

Eichlerová[41] se naopak přiklání k užšímu pojetí statusové otázky, a to, že mezi statusové otázky patří pouze základní otázky, které se týkají orgánů obchodních korporací, jejich působnosti a rozhodování. Má za to, že je třeba každé konkrétní pravidlo podrobit materiálnímu přezkumu jeho funkčnosti. Ve vztahu k valné hromadě společnosti s ručením omezeným dospívá Eichlerová[42] k dílčímu závěru, že působnost valné hromady o volbě jednatele společnosti s ručením omezeným není statusovou otázkou, a tento svůj názor ještě zobecňuje v tom směru,[43] že působnost valné hromady samé nepatří mezi statusové otázky.

Ronovská s Havlem[44] dokonce vytvořili jakousi „matici kogentnosti“. V rámci této matice kogentnosti zařadili mezi kogentní ta ustanovení, která upravují „stěžejní minimální kompetenční strukturu povinných orgánů právnické osoby s účelem zachování předpokládaného odlišení statutárních a jiných orgánů právnické osoby“.

Současně se oba autoři domnívají, že tato matice musí projít testem funkcionality konkrétní právnické osoby a smyslem a účelem konkrétního pravidla, jak předvídá ust. § 580 odst. 1 o. z., a dále uvádějí, že je třeba vždy vážit, „zda např. přesun dílčích kompetencí rozhodnutím všech společníků z nejvyššího orgánu na jiný orgán korporace není jen dalším projevem autonomie vůle, protože takováto delegace nemá za následek narušení pravidel pro to, abychom určité pravidlo chápali jako kogentní (např. přesun kompetence volby členů povinných orgánů na speciální, k tomu jmenovaný výbor apod.)“.

Hurychová[45] vychází z užšího pojetí statusové otázky, který je postaven na principu autonomie vůle a je vždy navázán na materiální posouzení konkrétní právní normy z hlediska jejího účelu a smyslu. Ve vztahu k otázce možnosti přenést působnost valné hromady při schvalování smlouvy o výkonu funkce (nepočítaje v to výslovné případy umožňující odchylku pro případ tzv. německého dualistického modelu a v rámci monistického modelu vnitřní struktury akciové společnosti) Hurychová dospívá k názoru, že závěr o dispozitivnosti ust. § 59 odst. 2 z. o. k. upravujícího v této věci působnost valné hromady není výkladem jdoucím proti zákonu, čímž zákon tuto odchylku v působnosti valné hromady umožňuje. Současně Hurychová konstatuje, že by zákon „neměl bránit praxi v nastavení svých vnitřních rozhodovacích mechanismů odlišně dle vlastních potřeb“ za předpokladu, že „takové vnitřní uspořádání nezpochybňuje samotný charakter akciové společnosti jako zákonem vymezené formy obchodní korporace“. Závěrem pak Hurychová shrnuje své názory s přihlédnutím k principu autonomie vůle do závěru, že akcionáři dle své vůle mohou delegovat působnost valné hromady ke schvalování smlouvy o výkonu funkce členů představenstva na jiný orgán společnosti.

Šuk[46] má za to, že vymezení orgánů, které musí právnická osoba zřizovat, spadá mezi statusové otázky, přičemž současně upřesňuje, že vymezením orgánů rozumí „nejen určení jejich názvu, ale také úpravu toho, jak a kým se tyto orgány obsazují, jak tyto orgány rozhodují a jaká je jejich působnost“. Pokládá si řečnickou otázku ve znění, cituji: „Co jiného však (vedle jeho názvu a způsobu jeho obsazování) definuje orgán, než právě jeho působnost (tj. vymezení záležitostí, o nichž rozhoduje)?“ Šuk zároveň uvádí, že záleží na úvaze zákonodárce, jak podrobně upraví u jednotlivých právních forem jejich orgány, včetně vymezení jejich působnosti. V této souvislosti konstatuje, že míra podrobnosti právní úpravy dané formy právnické osoby je ovlivňována rolí této právnické osoby ve společenských vztazích. Přes skutečnost, že považuje vymezení působnosti orgánů právnických osob za součást statusu, se Šuk přiklání k závěru, že to samozřejmě na druhou stranu neznamená, že vše, o čem tyto orgány rozhodují, náleží do působnosti práva upravujícího postavení osob. Dospívá naopak k závěru, že značná část působnosti orgánů není upravena tímto právem týkajícím se postavení osob, a uvádí celou řadu příkladů, kdy se nejedná o právní úpravu postavení osob – schvalování účetní závěrky, tiché společnosti, finanční asistence, rozhodování o rozdělení zisku, schvalování či odvolání prokury a další. K tomu dodává, že i když vymezení obligatorně zřizovaných orgánů právnických osob považuje za součást statusové úpravy, má za to, že se od úpravy odchýlit lze, neboť ust. § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. nezakazuje „jakákoliv jednání odchylující se od právních norem spadajících do práva týkajícího se postavení osob, ale pouze ujednání tyto právní normy porušující. Přitom platí, že ne každé odchýlení lze bez dalšího kvalifikovat jako porušení.“

Poté, co proběhly výše uvedené teoretické diskuse týkající se statusové otázky, se nepřímo s ohledem na skutečnost, že statusové otázky jsou součástí veřejného pořádku, k této otázce vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, ve vztahu k formě právních jednání. V tomto rozsudku, ve kterém v rozporu s dosavadní judikaturou[47] NS jinak interpretoval adjektivum „zjevně“,[48] uvedl, že ne každé odchýlení se od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Za postižené absolutní neplatností pak Nejvyšší soud považuje pouze taková porušení veřejného pořádku, která jsou ve smyslu ust. § 588 věty první o. z. nepochybná. Soud dále zdůrazňuje, že zakázaná jsou dle ust. § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných, v § 1 odst. 2 o. z. výslovně ne­uvedených chráněných hodnot. Soud dále v konkrétním případě zkonstatoval, že současně platí závěr, že i v případě nedodržení požadavku na určitou formu právního jednání uvedeného v ust. § 13 z. o. k. je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti daného případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy.

Ke smyslu a účelu právní normy mohu dodat s přihlédnutím ke svým praktickým zkušenostem, že je často obtížné při aplikaci pravidla obsaženého v příslušné právní normě interpretovat jasný účel a smysl právní normy, ten, který byl v literatuře i v právní praxi zmiňován – často s jistým despektem – jako „úmysl zákonodárce“, neboť posouzení dané normy konkrétní osobou dle mého názoru může vést k různým závěrům ohledně kogentnosti právní normy. Z uvedeného judikátu NS však jasně vyplývá, že bude třeba naplnění smyslu a účelu právní normy vždy testovat. Tento přístup k právní normě ohledně testování smyslu a účelu právní normy, coby poněkud liberálnější přístup, je evidentně posílením autonomie vůle jednajícího a je třeba ho pozitivně přijmout. Slabinu tohoto přístupu však vidím v oslabení právní jistoty jako neodmyslitelného prvku právního státu, a to především v situaci, kdy převažuje prvně uvedený, tedy „kogentnější“ přístup k právní úpravě orgánů obchodních společností, včetně akcio­vé společnosti. To vše za situace, kdy judikát naznačuje požadavek na nepochybnost či jednoznačnost závěru o tom, že k narušení veřejného pořádku došlo.

Lze si tedy položit otázku, jakou může mít kdokoli právní jistotu v tom směru, že úprava konkrétní působnosti valné hromady akciové společnosti ve stanovách projde testem smyslu a účelu zákona a umožní mi projevit autonomii vůle při tvorbě či úpravě stanov?

Mám za to, že názor opírající se o širší pojetí statusové otázky je právě s ohledem na zachování principu právní jistoty prakticky přijatelnější, a je z tohoto důvodu veřejností více akceptován. Naopak nevýhodou širšího pojetí statusové otázky s přihlédnutím k akciové společnosti je skutečnost, že neumožňuje adaptaci právních poměrů situaci v konkrétní akcio­vé společnosti.

Osobně bych uvítal i třetí přístup k dané problematice kogentnosti a dispozitivnosti právních norem, a to doplnění užšího pojetí statusové otázky v režimu obchodních společností o testování právní úpravy nejen smyslem a účelem zákona, ale i explicitně principem ochrany třetích osob jako součásti veřejného pořádku. Lze shrnout, že by se za dispozitivní normu považovala tedy nejen ta právní norma, kde účel a smysl této právní normy by nevyžadoval její kogentnost, ale i ta právní norma, která by nebyla v rozporu s principem ochrany třetích osob jako součásti veřejného pořádku. V této situa­ci bych mohl jako příklad uvést ust. § 421 odst. 1 písm. f) z. o. k., podle kterého je v působnosti valné hromady volba a odvolání členů jiných orgánů společnosti určených stanovami.

V případě, že bychom vycházeli z užšího pojetí statusové otázky doplněného principem ochrany práv třetích osob, stanovy by mohly určit, že členy jiných (fakultativních) orgánů společnosti volí a odvolává i jiný orgán než valná hromada, popř. že mohou být vydány akcie s vysílacím právem akcionáře umožňujícím mu vysílat do těchto fakultativních orgánů jejich člena či členy.

Lze si položit otázku, proč by v tomto případě měla být omezena autonomie vůle akcionářů znemožňující konstruo­vat úpravou stanov tvorbu fakultativních orgánů dle jejich potřeby, když odpovídající většina s uvedenou konstrukcí souhlasí? Důvod omezení jejich autonomie vůle zde lze jen obtížně nalézt a dle mého názoru to ochrana práv třetích osob ani nevyžaduje. 

Statusová otázka ve světle působnosti valné hromady akciové společnosti

Jak bylo uvedeno výše, mezi statusové otázky patří v principu i působnost orgánu právnické osoby. Je tedy možné si položit otázku, zda lze považovat celou působnost valné hromady za kogentní v tom směru, že se nelze od právní úpravy vymezení působnosti valné hromady dané zákonem o obchodních korporacích odchýlit.

V této části příspěvku se budu už pouze zabývat některými příklady té působnosti valné hromady, aniž bych řešil problematiku veškeré působnosti valné hromady, kterou by bylo možné případně svěřit jiným orgánům než valné hromadě ve smyslu ust. § 421 odst. 2 písm. p) z. o. k. Rovněž se nebudu zabývat problematikou změny stanov na základě jiných právních skutečností či dohodou všech akcionářů, neboť tyto záležitosti výslovně řeší ust. § 421 odst. 2 písm. a) z. o. k. Jakýkoli jiný přístup by ještě zvýšil rozsah tohoto příspěvku.

Úvodem u této problematiky je třeba uvést, že sám zákon výslovně připouští situace, kdy je možné delegovat působnost valné hromady na jiný orgán společnosti.

První z nich je případ, kdy v souladu s ust. § 421 odst. 2 písm. a) z. o. k. může rozhodovat představenstvo či správní rada za podmínek stanovených v ust. § 511 až 515 z. o. k. o zvýšení základního kapitálu upisováním nových akcií, podmíněné zvýšením základního kapitálu nebo z vlastních zdrojů společnosti.

Dalším případem je volba a odvolání členů představenstva, což může rozhodovat v souladu s ust. § 438 odst. 1 z. o. k. dozorčí rada. Novela z. o. k. nyní dokonce umožňuje vydávat tzv. vysílací akcie, jejichž vlastník může vysílat do představenstva, dozorčí rady nebo správní rady člena nebo členy těchto orgánů za podmínek stanovených v ust. § 438a, 448b a 458 z. o. k. V případě dozorčí rady upravuje zákon možnost část členů dozorčí rady volit zaměstnanci v souladu s ust. § 448a z. o. k.

Je možné, že by stanovy mohly určit působnost i jiných orgánů než valné hromady v záležitostech uvedených v ust. § 421 odst. 2 z. o. k.?

Může rozhodovat o změně stanov (kromě případů, kdy dochází ke změně stanov dohodou všech akcionářů, rozhodnutím představenstva nebo správní rady v důsledku rozhodnutí představenstva nebo správní rady o zvýšení základního kapitálu nebo ke změně, ke které dochází na základě jiných právních skutečností) jiný orgán než valná hromada? Mám za to, že nikoli, že nelze přenést působnost valné hromady měnit stanovy na jiný orgán, neboť stanovy jsou smlouvou svého druhu uzavřenou mezi zakladateli, která je specifická tím, že se mění specifickým, zákonem stanoveným způsobem. Bylo by v rozporu s veřejným pořádkem, pokud by změna této smlouvy byla vyňata z rozhodování účastníků této smlouvy a dána do působnosti jiného orgánu společnosti.

O zvýšení základního kapitálu dle ust. § 421 odst. 2 písm. b) z. o. k. rozhoduje valná hromada s výjimkou případu, kdy o zvýšení základního kapitálu na základě pověření valné hromady rozhoduje představenstvo, popř. správní rada. Z uvedené konstrukce je zřejmé, že zákonodárce výslovným připuštěním možnosti pověřit představenstvo, popř. správní radu, k rozhodování o zvýšení základního kapitálu za podmínek stanovených v ust. § 511 a násl. z. o. k. tím obecně vyloučil rozhodování o zvyšování základního kapitálu jinými orgány než valnou hromadou. Jaký smysl by měla právní úprava vymezující podmínky zvyšování základního kapitálu rozhodnutím představenstva, popř. správní rady, pokud by mohlo představenstvo, popř. správní rada, rozhodovat o zvýšení základního kapitálu bez jakéhokoli omezení? Z uvedeného mi tedy vyplývá, že o zvýšení základního kapitálu s výjimkou, kdy zvýšením základního kapitálu je pověřeno představenstvo, popř. správní rada, bude vždycky rozhodovat valná hromada.

Valná hromada dle ust. § 421 odst. 2 písm. c) z. o. k. rozhoduje o možnosti započtení peněžité pohledávky vůči společnosti proti pohledávce na splacení emisního kursu. Mám za to, že působnost valné hromady nemůže vykonávat jiný orgán, neboť v tomto případě má uvedené rozhodnutí přímý vliv na právní postavení akcionáře, o započtení jehož pohledávky jde, a tato působnost by měla být svěřena pouze nejvyššímu orgánu společnosti. V případě, kdy je možnost započtení rozhodnutím valné hromady vyloučena, může totiž celý postup zvýšení základního kapitálu ve vztahu k tomuto akcionáři skončit tím, že k zachování nebo zvýšení jeho podílu na základním kapitálu nedojde. Skutečnost, že zákon přikládá této působnosti valné hromady důležitost, je podtržena i tím, že dle ust. § 416 odst. 1 z. o. k. o schválení možnosti započtení vzájemné pohledávky společnosti a akcionáře, resp. budoucího akcionáře, rozhoduje valná hromada alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných akcio­nářů.

Valná hromada v souladu s ust. § 421 odst. 2 písm. d) z. o. k. rozhoduje o vydání vyměnitelných a prioritních dluhopisů. Vyměnitelné a prioritní dluhopisy jsou zvláštním druhem dluhopisů, které jsou spojeny s podmíněným zvýšením základního kapitálu dle ust. § 505 z. o. k. S ohledem na návaznost vydání vyměnitelných a prioritních dluhopisů na zvýšení základního kapitálu mám opět za to, že o vydávání nemůže rozhodnout jiný orgán než valná hromada.

Co se týče volby a odvolání členů představenstva dle ust. § 421 odst. 2 písm. d) z. o. k., zde je z konstrukce zákona zřejmé, že členové představenstva mohou být voleni jednak dozorčí radou (§ 438 odst. 1 z. o. k.), nebo ustanovováni akcionářem (§ 438a z. o. k.) při vydání akcií s tzv. vysílacím právem. Podobně zákon umožňuje volbu členů dozorčí rady i jinými orgány než valnou hromadou, když upravuje za podmínek stanovených v ust. § 448a z. o. k. volbu členů dozorčí rady zaměstnanci a za podmínek stanovených v ust. § 448b z. o. k. opět s využitím tzv. vysílacího práva akcionářem.

Co se týče volby a odvolání členů jiných orgánů akciové společnosti určených stanovami, zde zastávám názor, že členy těchto dobrovolně stanovami zřizovaných orgánů nemusí v zásadě podle povahy jejich působnosti volit a odvolávat valná hromada, nicméně jak bude uvedeno dále, neplatí tento závěr bezvýhradně. Dle mého názoru není v rozporu s veřejným pořádkem, aby stanovy určovaly, že členové jiných – fakultativních – orgánů jsou ustanovováni do funkce jiným orgánem než valnou hromadou, a není pro to ani věcný důvod.

Koneckonců, pokud by tyto členy fakultativních orgánů ustanovoval jiný orgán než valná hromada (představenstvo, popř. správní rada či dozorčí rada), vždy by zprostředkovaně prostřednictvím orgánů, které by je ustanovovaly do funkce, rozhodovali o členech těchto fakultativních orgánů akcionáři. Pro úplnost dodávám, že o odměňování těchto členů fakultativních orgánů by rozhodoval ten orgán, který je ustanovoval do funkce.

Lze si např. představit zřízení orgánu, který by v souladu s ust. § 271 odst. 1 z. o. k. rozhodoval o udělení souhlasu s převodem akcií na jméno. Z textu ust. § 271 odst. 1 z. o. k. jasně vyplývá úmysl zákonodárce poskytnout akciové společnosti volnost v rozhodování o tom, který orgán bude o udělení souhlasu s převodem akcií rozhodovat, zda to bude valná hromada, představenstvo, dozorčí rada, či jiný zvláštní orgán uvedený ve stanovách. To mne vede k závěru, že v tomto případě není důvodu, aby o volbě a odvolání členů tohoto zvláštního orgánu udělujícího souhlas s převodem akcií na jméno rozhodovala valná hromada. Možnost volit členy tohoto zvláštního orgánu udělujícího souhlas s převodem akcií na jméno představenstvem či dozorčí radou má poměrně racionální důvod, zejména má-li akciová společnost větší množství akcionářů.

V případě, že by se snížil z jakéhokoli důvodu počet členů tohoto zvláštního orgánu rozhodujícího o udělování souhlasu s převodem akcií na jméno, a tento orgán by nemohl o udělování souhlasu s převodem akcií rozhodovat, bylo by třeba rychle počet jeho členů doplnit tak, aby se stal usnášeníschopným. Tato flexibilita by mohla být ohrožena, pokud by o volbě člena tohoto orgánu rozhodovala valná hromada, což by mohlo poškodit akcionáře žádajícího o udělení souhlasu s převodem akcií na jméno.

A proč by vlastně měl existovat zvláštní orgán rozhodující o udělení souhlasu s převodem akcií na jméno? Třeba proto, že by byl vybaven odborně zdatnými osobami, které by byly schopny kvalifikovaně posoudit, aniž by k tomu potřebovaly stanovisko jiné osoby, zda souhlas s převodem akcií udělí, či nikoli. Nicméně mám však rovněž za to, jak bylo uvedeno již výše, že nelze přijmout bezvýhradně závěr, že vždy mohou být členové fakultativních orgánů bez dalšího voleni jiným orgánem než valnou hromadou. Záleží dle mého názoru především na působnosti tohoto fakultativního orgánu. Tak např. v případě orgánu, který by se vyjadřoval k návrhům představenstva na volbu či odvolání členů představenstva či dozorčí rady valnou hromadou, by členové tohoto orgánu mohli být ustanoveni do funkce i jiným orgánem než valnou hromadou, neboť není důvod, aby tento spíše konzultativní orgán byl povinně ustanovován do funkce valnou hromadou.

Rozhodování valné hromady o schválení řádné, mimořádné nebo konsolidované účetní závěrky a v případech stanovených zákonem i mezitímní účetní závěrky dle ust. § 421 odst. 2 písm. g) z. o. k. dle mého názoru nelze přenést na jiný orgán společnosti, protože předmětem je rozhodování o základním ekonomickém rámci společnosti, od kterého se odvíjí i rozdělování výsledků hospodaření společnosti, přičemž ještě je účetnictví upraveno veřejnoprávními předpisy. Lze si tedy obtížně představit, že by jiný orgán společnosti mohl schvalovat jakoukoli řádnou, mimořádnou nebo konsolidovanou účetní závěrku a popř. mezitímní účetní závěrku v případech stanovených zákonem (srov. ust. § 495 odst. 1 z. o. k.).

V souladu s ust. § 421 odst. 2 písm. h) z. o. k. rozhoduje o rozdělení zisku a o rozdělení jiných vlastních zdrojů valná hromada. Ta rovněž rozhoduje o úhradě ztráty. S ohledem na skutečnost, že rozhodování o rozdělení zisku a úhradě ztráty má zásadní dopad na akcionáře, neboť se jedná v podstatě o jedno z nejdůležitějších práv akcionáře, mám za to, že o aplikaci tohoto práva mohou rozhodnout pouze akcionáři na valné hromadě. Zrcadlově obráceným je pak případ rozhodování o úhradě ztráty společnosti. I v tomto případě bude vždy rozhodovat valná hromada společnosti.

Valná hromada rozhoduje dle ust. § 421 odst. 2 písm. i) z. o. k. o podání žádosti k přijetí účastnických cenných papírů společnosti k obchodování na evropském regulovaném trhu nebo o vyřazení těchto cenných papírů. K přijetí těchto rozhodnutí je třeba kvalifikované tříčtvrtinové většiny hlasů akcionářů vlastnících tyto akcie. Tato skutečnost svědčí tomu, že zákonodárce považuje tuto působnost valné hromady za zásadní. Je to dle mého názoru z toho důvodu, že možnost obchodovat s akciemi na evropském regulovaném trhu, popř. vyřadit tyto akcie z obchodování na evropském regulovaném trhu, má zásadní dopad na možnost zcizení těchto akcií, a tedy na možnost akcionářů realizovat své vlastnické právo. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že o těchto skutečnostech může rozhodovat pouze valná hromada.

Rovněž jsem přesvědčen, že ani o zrušení společnosti s likvidací ve smyslu ust. § 421 odst. 2 písm. j) z. o. k. nemůže rozhodovat jiný orgán než valná hromada, neboť toto rozhodnutí rozhoduje o další existenci společnosti, a tím i účasti akcionáře na společnosti, o které by měli rozhodnout sami akcionáři. Jiná situace je rozhodnutí o přeměně společnosti, kde zák. č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále též „zákon o přeměnách“ nebo „PřeměnZ“), výslovně připouští výjimky ze schvalování přeměn valnou hromadou (srov. § 129 až § 131 a § 306a PřeměnZ), z čehož plyne, že v případech, kdy je dána působnost valné hromady výslovně v zákoně, nebylo by logické, aby mohl rozhodovat jiný orgán akciové společnosti než valná hromada.

O jmenování a odvolání likvidátora dle ust. § 421 odst. 2 písm. k) z. o. k. rozhoduje valná hromada v případě, že tak určí stanovy. Z uvedené dikce zákona je zřejmé, že likvidátora může jmenovat dle stanov i jiný orgán akciové společnosti. Kromě toho valná hromada rozhoduje dle ust. § 421 odst. 2 písm. l) z. o. k. o schválení konečné zprávy o průběhu likvidace a návrhu na použití likvidačního zůstatku. Tato působnost byla valné hromadě nově upravena novelou zákona o obchodních korporacích č. 33/2020 Sb., která dosavadní formulaci „schválení návrhu rozdělení likvidačního zůstatku“ novým textem zpřesnila.

Musí tedy vždy pouze valná hromada rozhodovat o schválení konečné zprávy o průběhu likvidace a návrhu na použití likvidačního zůstatku? Je třeba připomenout, že úpravu schvalování konečné zprávy o průběhu likvidace obsahuje pro právnické osoby občanský zákoník v ust. § 205 odst. 1 a 2. Z této právní úpravy vyplývá, že konečnou zprávu a návrh na použití likvidačního zůstatku (a též účetní závěrku) předloží likvidátor ke schválení tomu, kdo jej povolal do funkce. Tedy platí, že kdo se stal likvidátorem povolaným příslušným orgánem právnické osoby, předloží dle ust. § 205 odst. 2 o. z. konečnou účetní závěrku, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku tomu orgánu, který má působnost ho z funkce odvolat, popř. působnost ho kontrolovat. V případě, že u právnické osoby není takový orgán, předloží tyto doklady a návrhy ke schválení soudu. Byť je nepochybně ust. § 421 odst. 2 písm. l) z. o. k. speciálním k ust. § 205 odst. 1 a 2 o. z., lze z něho dovodit základní princip schvalování konečné zprávy a návrhu na použití likvidačního zůstatku, kterým je princip, že uvedenou zprávu a návrh schvaluje ten orgán, který povolává do funkce likvidátora, aby byla zajištěna odpovědnost a dohled nad činností likvidátora. Za použití tohoto principu mám za to, že pokud likvidátora jmenuje a odvolává jiný orgán než valná hromada, může schvalovat konečnou zprávu o průběhu likvidace a návrh na použití likvidačního zůstatku, byť literatura[49] uvádí, že uvedenou konečnou zprávu a návrh na použití likvidačního zůstatku schvaluje valná hromada bez ohledu na to, kdo likvidátora jmenuje a odvolává.

Valná hromada rozhoduje rovněž dle ust. § 421 odst. 2 písm. m) z. o. k. o schválení převodu nebo zastavení závodu nebo takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti. Toto zákonné ustanovení mělo svůj předobraz ještě v úpravě § 67a obch. zák. Není v možnostech tohoto příspěvku analyzovat detailně, o jakou majetkovou hodnotu, která podléhá souhlasu valné hromady, se jedná, neboť to by bylo na samostatný příspěvek. Vycházíme-li tedy z toho, že předmětem schvalování valné hromady je převod či zastavení závodu či takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti, může o této transakci rozhodovat jiný orgán akciové společnosti než valná hromada?

Je třeba si položit otázku, co je smyslem právní úpravy dávající valné hromadě působnost rozhodovat o této transakci. Je to nepochybně právo akcionářů rozhodovat o zásadních majetkových dispozicích, které mohou ovlivnit zásadním způsobem ekonomické fungování společnosti.

Jak uvádějí Filip s Lasákem,[50] účelem zařazení takových dispozic do působnosti valné hromady je dle jejich názoru nepochybně ochrana akcionářů před opatřeními a zásahy statutárního orgánu do majetkové struktury společnosti, jimiž by mohlo dojít ke změně podstaty společnosti, do které akcionáři investovali, a to ať již z hlediska složení majetku, nebo druhu její podnikatelské činnosti. Obecně pak oba spoluautoři zdůrazňují, že toto ustanovení je promítnutím základní zásady práva korporací, podle které o zásadních otázkách týkajících se kapitálové, majetkové, ale i organizační struktury akciové společnosti rozhodují akcionáři prostřednictvím valné hromady. Šuk[51] k tomu rovněž uvádí, že zákonodárce svěřením rozhodování o této transakci valné hromadě poskytuje akcionářům určitou ochranu před takovými zásahy představenstva či správní rady společnosti do majetku společnosti, v jejichž důsledku může dojít k podstatnému ovlivnění dalšího chodu společnosti. S tvrzeným účelem této právní úpravy, jak jsem uvedl již výše, lze souhlasit. Z tohoto důvodu mám tedy za to, že jiný orgán než valná hromada nemůže o uvedené transakci – převodu či zastavení závodu nebo určené části jmění – rozhodovat.

Dle ust. § 421 odst. 2 písm. n) z. o. k. valná hromada rozhoduje o převzetí účinků jednání učiněných za společnost před jejím vznikem. Základem této úpravy je unijní požadavek obsažený v čl. 8 směrnice 2009/101/ES o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření. Z tohoto článku směrnice vyplývá, že jestliže byly provedeny úkony jménem společnosti předtím, než tato společnost nabyla právní subjektivity (nyní právní osobnosti), a jestliže společnost nepřevezme závazky vyplývající z těchto úkonů, odpovídají za tyto závazky bez omezení společně a nerozdílně osoby, které jednaly, pokud není dohodnuto jinak. Z uvedené směrnice nevyplývá, že orgánem rozhodujícím o převzetí těchto závazků by měla být pouze valná hromada. Cílem této právní úpravy je zajistit ochranu společnosti a zprostředkovaně i akcionářů před jednáními třetích osob. Mám za to, že tutéž ochranu společnosti a akcionářů může zajistit i rozhodnutí představenstva či správní rady, navíc za situace, kdy na rozdíl od valné hromady musí jednat s péčí řádného hospodáře. Lze tedy přijmout závěr, že rozhodnutí o převzetí účinků jednání učiněných za společnost mohou stanovy společnosti svěřit představenstvu či správní radě akciové společnosti.

Valná hromada rozhoduje dle ust. § 421 odst. 1 písm. n) z. o. k. o schválení smlouvy o tiché společnosti a jiných smluv, jimiž se zakládá právo na podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích společnosti. Mám za to, s ohledem na skutečnost, že o rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů rozhoduje valná hromada, že musí rozhodovat i o schválení těch smluv, v jejichž důsledku se zakládá právo na podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích společnosti. Jiný postup by mohl způsobit to, že prostřednictvím smlouvy o tiché společnosti a podobných smluv by mohlo být obcházeno pravidlo, že o rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů rozhoduje valná hromada.

Závěr

Závěrem ke statusové otázce a její kogentnosti si dovoluji konstatovat, že by bylo vhodné při případných dalších změnách právní úpravy soukromého práva zvolit takové legislativní řešení, alespoň na úrovni právní úpravy obchodních korporací, které by jasně upravilo, s ohledem na právní jistotu třetích osob, princip, kterým by se měla statusová otázka obchodních korporací řídit. Smyslem tohoto příspěvku pak bylo naznačit možnosti pro dispozitivnost právní úpravy ve vztahu k působnosti valné hromady.

 

JUDr. Radim Kříž, Ph.D., působí na Katedře podnikového a evropského práva FMV VŠE v Praze.

---

[1] Za všechny z komentářové literatury např. P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I, Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 17-25, či F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek 1, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 49-66.

[2] Např. F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 46, dále rovněž s výhradou jisté povrchnosti tohoto rozlišení i V. Knapp: O právu kogentním a dispozitivním (a také o právu heteronomním a autonomním), Právník č. 1/1995, str. 4.

[3] V. Knapp, op. cit. sub 2, str. 5.

[4] K. Eliáš: K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku, Sborník mezinárodní konference XXIII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2015, str. 57.

[5] Tamtéž.

[6] V. Knapp, op. cit. sub 2, str. 5.

[7] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 50.

[8] Tamtéž.

[9] Op. cit. sub 4, str. 56 a 57.

[10] Tamtéž, str. 56.

[11] K pojmu „povaha ustanovení“ viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 111/2003.

[12] K. Ronovská, B. Havel: Kogentnost úpravy právnických osob a její omezení autonomií vůle nebo vice versa? Obchodněprávní revue č. 2/2016, str. 33.

[13] S. Plíva in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, 11. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 2.

[14] Tamtéž, str. 3.

[15] J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Díl I., § 1-92e, Nakladatelství POLYGON, Praha 2002, str. 25.

[16] P. Šuk: Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic, Ad Notam č. 3/2019, str. 8, publikovaný rovněž ve Sborníku mezinárodní konference XXVII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2019, str. 512-531, připouští pluralitu statutárních ředitelů, opačného názoru jsou např. J. Dědič, J. Lasák in J. Dědič, J. Lasák: Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (2. část), Obchodněprávní revue č. 4/2013, str. 97-105.

[17] F. Melzer: Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy č. 7/2013, str. 255.

[18] Důvodová zpráva k občanskému zákoníku, sněmovní tisk Parlamentu ČR č. 362, VI. volební období, 2011, str. 584.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž, str. 578.

[21] Např. B. Havel: Úvahy ke statusovým limitům smluvní podstaty korporace, Právny obzor č. 4/2014, str. 378 a 378, či op. cit. sub 4, str. 59.

[22] Code des obligations ze dne 30. 3. 1911.

[23] Čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona zní v originálu takto: „La loi n’exclut les conventions des parties que lorsqu’elle édicte une re´gle de droit strict, ou lorsqu’une dérogation a´ son texte serait contraire aux moeurs, a´ l’ordre public ou aux droits attachés a´ la personnalité.“

[24] I. Pelikánová, P. Pelikán in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I. (§ 1 až 654, obecná část), Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 15.

[25] B. Havel: O kogentnosti, vypořádání újmy a ručení vlivné osoby ve světle nového soukromého práva, Obchodněprávní revue č. 1/2013, str. 14.

[26] Op. cit. sub 24, str. 15.

[27] Op. cit. sub 12, str. 38.

[28] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 161.

[29] Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015.

[30] Např. K. Hurychová: Schvalování odměn členů řídících orgánů akciových společností, Obchodněprávní revue č. 11-12/2016, str. 308, K. Eichlerová: Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou? in J. Bejček, J. Šilhán, J. Valdans (eds.): Dny práva 2015, Část I. – Zákonná regulace vs. smluvní úprava? AUB, Brno, str. 42, B. Havel, op. cit. sub 21, str. 378, J. Hurdík: Kogentnost a dispozitivnost ustanovení nového občanského zákoníku o právnických osobách. Ke vzájemné použitelnosti ustanovení o nadacích a nadačních fondech, Právní rozhledy č. 7/2014, str. 231.

[31] K. Eichlerová: Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou? in J. Bejček, J. Šilhán, J. Valdans (eds.), op. cit. sub 30, str. 42.

[32] B. Havel, op. cit. sub 21, str. 379.

[33] R. Pelikán: Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích, Obchodněprávní revue č. 9/2012, str. 248.

[34] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 63.

[35] I. Pelikánová, P. Pelikán in op. cit. sub 24, str. 16.

[36] J. Hurdík, op. cit. sub 30, str. 231.

[37] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 1, str. 63.

[38] B. Havel, op. cit. sub 21, str. 379 a 380.

[39] Op. cit. sub 4, str. 79 a násl.

[40] I. Štenglová, B. Havel a P. Kuhn in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 4.

[41] Op. cit. sub 31, str. 46.

[42] Tamtéž, str. 47.

[43] Tamtéž, str. 49.

[44] Op. cit. sub 12, str. 38.

[45] K. Hurychová, op. cit. sub 30, str. 310 a 311.

[46] P. Šuk, op. cit. sub 16, str. 6 a 7.

[47] Např. usnesení NS ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018.

[48] V uvedeném rozsudku soud interpretuje adjektivum „zjevně“ jako jednoznačnost, nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku došlo, nikoli jako vyšší míru intenzity takového porušení veřejného pořádku.

[49] Viz P. Šuk in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 40, str. 869.

[50] V. Filip, J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, II. díl, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 1923.

[51] P. Šuk in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 40, str. 870.