Ústavní soud svým nálezem vyhověl ústavní stížnosti ve věci sp. zn. II. ÚS 1292/21 a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4. Pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba vážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Jestliže se obecný soud s touto otázkou i přes výslovnou námitku účastníka řízení nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí, dopustí se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V listopadu 2018 uzavřel stěžovatel s právním předchůdcem žalobkyně IFIS investiční fond, a. s., smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 4 000 Kč. Ty žalobkyni nevrátil. V době uzavření smlouvy byl stěžovatel stižen duševní poruchou trvalého rázu, kvůli níž byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2019 omezen ve svéprávnosti. Podle tohoto rozsudku stěžovatel mimo jiné není způsobilý nakládat s finanční částkou přesahující 500 Kč týdně a majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 500 Kč, a uzavírat smlouvy, jimiž by se zavazoval k opakovanému či trvajícímu plnění, placení úroků či smluvní pokuty.

Žalobkyně uznala, že smlouva o spotřebitelském úvěru je v důsledku duševní poruchy stěžovatele neplatná, a žalobou se proto domáhala zaplacení částky 4 000 Kč (bez příslušenství) z titulu bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Dotčenou smlouvu o spotřebitelském úvěru posoudil jako absolutně neplatnou, protože stěžovatel nebyl pro svou duševní poruchu způsobilý tuto smlouvu uzavřít. Částka 4 000 Kč byla tedy stěžovateli poskytnuta bez právního důvodu, čímž došlo k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. V tomto směru není podle obvodního soudu rozhodující, zda byl stěžovatel způsobilý k právnímu jednání, neboť „bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, který vznikl zasláním předmětné částky žalovanému na bankovní účet, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zaviněné či protiprávní jednání na straně obohaceného“. Neobstojí proto stěžovatelova námitka, že žalobkyně vydala finanční prostředky nezodpovědně, což by mělo jít k její tíži. Rovněž podle obvodního soudu neobstojí námitka, že předmětná částka měla být následně předána jiným osobám, které zneužily duševní poruchy stěžovatele. Bezdůvodné obohacení totiž vzniklo mezi stěžovatelem a žalobkyní, nikoli mezi žalobkyní a třetí osobou, které měl stěžovatel bez právního důvodu finanční prostředky předat. „S ohledem na způsob poskytnutí úvěru“ dále na rozhodnutí obvodního soudu neměly vliv závěry Nejvyššího soudu z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 527/2020 ze dne 10. 7. 2020, na nějž stěžovatel poukazoval. Osobní situaci stěžovatele obvodní soud zohlednil tak, že stanovil delší lhůtu k plnění (3 měsíce od právní moci rozsudku) a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že dle napadeného rozsudku nese plnou právní odpovědnost za převzetí plnění, ačkoli byl v rozhodné době podle znaleckého posudku duševně nezpůsobilý k právnímu jednání. Obvodní soud se podle něj dále nezabýval jeho námitkami o porušení dobrých mravů, o zneužití práva ze strany právního předchůdce žalobkyně při uzavírání spotřebitelské smlouvy a o neobjednaném plnění. Stěžovatel tvrdí, že byl při uzavírání spotřebitelských smluv zneužíván třetími osobami.

Závěry Ústavního soudu
Ústavní soud je toho názoru, že mohou nastat případy, u nichž budou úvahy o použití korektivu dobrých mravů při posuzování bezdůvodného obohacení osob s omezenou svéprávností na místě. Například by mohlo jít o situace, kdy poskytovatel úvěru poskytne spotřebiteli ze zištných důvodů úvěr, přestože ví, že daný spotřebitel není kvůli svému psychosociálnímu postižení, či dokonce omezené svéprávnosti způsobilý uzavřít platnou úvěrovou smlouvu. Pochybnosti o souladu s dobrými mravy rovněž mohou vyvstat, jestliže poskytovatel úvěru úmyslně opomene svou zákonnou povinnost posoudit spotřebitelovu úvěruschopnost, tj. schopnost plánovaný úvěr splatit [tato povinnost vyplývá z § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, a vyzdvihl ji také Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 (N 32/92 SbNU 334)].

U spotřebitelských vztahů vzniklých v riskantním prostředí obchodování s úvěry na internetu totiž nelze přenášet veškerá rizika pouze na spotřebitele, který je oproti poskytovateli úvěrů v postavení slabší smluvní strany. To platí zvláště u tak zranitelných skupin, jako jsou lidé s psychosociálním postižením a omezenou svéprávností či jednající v duševní poruše, kteří by se v opačném případě mohli stát terčem nepoctivých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. I proto Ústavní soud zdůrazňuje, že v případě stěžovatele bylo povinností obvodního soudu se s uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku vypořádat, když navíc stěžovatel na toto konkrétní rozhodnutí výslovně poukazoval. Nelze také přehlížet, že podkladem pro užití korektivu dobrých mravů nejsou jen obecné základy spravedlnosti, ale i ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. II. ÚS 1292/21 7 23.

Lze tedy shrnout, že pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba vážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Jestliže se obecný soud s touto otázkou i přes výslovnou námitku účastníka řízení nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí, dopustí se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 527/2020 zmínil obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku toliko jednou větou o tom, že „s ohledem na způsob poskytnutí úvěru“ nemá na případ stěžovatele vliv. Z této strohé a mnohoznačné formulace není dle názoru Ústavního soudu zřejmé, proč by dotčené závěry Nejvyššího soudu nebyly ve věci stěžovatele použitelné. Lze se jen dohadovat, zda se obvodní soud mínil od rozhodnutí Nejvyššího soudu skutkově odlišit. Pokud ano, učinil tak zjevně nedostatečným způsobem. Vůbec totiž nevysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti mezi oběma případy a proč by kvůli nim nemohl obstát právní názor Nejvyššího soudu, že vznik bezdůvodného obohacení na straně osob s omezenou svéprávností je třeba posuzovat také ve světle dobrých mravů.

Přestože z pohledu stěžovatele i výsledku řízení byla námitka rozporu s dobrými mravy (podpořená odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu) klíčová, obvodní soud se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak nevypořádal. Stěžovatelovy argumenty o nesprávném postupu předchůdce žalobkyně při uzavírání spotřebitelské smlouvy pouze krátce odmítl s tím, že nemohou obstát kvůli tomu, že bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav nezávisející na zavinění nebo protiprávním jednání. S touto charakteristikou bezdůvodného obohacení se sice ztotožnil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 527/2020, ale nepovažoval ji za důvod k vyloučení úvah o dobrých mravech. Právě naopak – Nejvyšší soud dovodil, že pokud pro to svědčí specifické okolnosti případu, je třeba korektiv dobrých mravů u bezdůvodného obohacení osob s omezenou svéprávností používat. Na to obvodní soud ve věci stěžovatele zcela rezignoval a na stěžovatelova tvrzení související s námitkou rozporu s dobrými mravy v odůvodnění napadeného rozsudku nereagoval.

Teprve ve vyjádření pro Ústavní soud obvodní soud naznačil, že za relevantní faktor považoval to, že předchůdce žalobkyně nevěděl o stěžovatelově omezené svéprávnosti. V samotném odůvodnění napadeného rozsudku však obvodní soud nezmínil ani tento argument.

Obvodní soud se tedy dostatečně nevypořádal se stěžovatelovou námitkou rozporu s dobrými mravy, kterou Ústavní soud považuje za zásadní pro výsledek sporu, a bez řádného zdůvodnění nepřihlížel k judikatuře Nejvyššího soudu, jíž se stěžovatel dovolával. Obvodní soud tak v napadeném rozsudku nedostál výše rozebraným požadavkům práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. 27. Ústavní soud pro úplnost dodává, že žádným způsobem nepředjímá výsledek případu stěžovatele v dalším řízení před obvodním soudem, neboť rolí Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli výklad podústavního práva. Obvodní soud bude proto nyní mít prostor znovu se s ohledem na konkrétní okolnosti věci zabývat stěžovatelovou námitkou rozporu s dobrými mravy a řádné zdůvodnit, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení obstojí, či nikoli.

Právní věta: Pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba vážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Jestliže se obecný soud s touto otázkou i přes výslovnou námitku účastníka řízení nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí, dopustí se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1292/21 je dostupný zde.

Zdroj. Ústavní soud 
Foto: canva.com