Soudní dvůr EU zpochybnil svévolné přemisťování soudců v Polsku
Soudní dvůr Evropské unie zpochybnil dne 6. října 2021 ve svém rozsudku ve věci C-487/19 W. Ź. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu, „CECPA“ – Jmenování) další část polské justiční reformy, kterou dlouhodobě kritizuje Evropská komise. Podle SD EU může přeřazování polských soudců na jiná místa bez jejich souhlasu porušovat princip nezávislosti justice. SD EU konstatoval, že usnesení, jímž soud posledního stupně rozhodující samosoudcem odmítl opravný prostředek soudce přeloženého proti jeho vůli, musí být považováno za neplatné, pokud bylo jmenování tohoto samosoudce provedeno v jasném rozporu se základními pravidly týkajícími se vytvoření a fungování dotyčného soudního systému
Nejvyšší orgán justice EU se zabýval případem polského soudce W. Ż., který byl proti své vůli přemístěn z jednoho oddělení regionálního soudu do jiného – soudce byl v srpnu roku 2018 přeložen z oddělení Sądu Okręgowego (krajský soud) v K. (Polsko), kde působil do tohoto data, na jiné oddělení tohoto soudu. W. Ż. podal proti tomuto rozhodnutí stížnost ke Krajowe Radzie Sądownictwa (Národní rada soudnictví, Polsko; „KRS“), která svým usnesením ze dne 21. září 2018 řízení týkající se jeho stížnosti zastavila. Poté W. Ż. podal proti tomuto usnesení opravný prostředek k Sądu Najwyższemu (Nejvyšší soud, Polsko).
Zároveň s tímto opravným prostředkem podal W. Ż. návrh na vyloučení všech soudců Nejvyššího soudu zasedajících v Kolegiu pro mimořádnou kontrolu a veřejné záležitosti („CECPA“) tohoto soudu, které bylo v zásadě příslušné k rozhodnutí o uvedeném opravném prostředku, z projednávání jeho opravného prostředku. Tvrdil, že vzhledem ke způsobu, jakým byli členové tohoto kolegia jmenováni, neposkytují požadované záruky nezávislosti a nestrannosti.
V tomto ohledu W. Ż. zejména tvrdí, že návrh na jmenování do funkce soudců Nejvyššího soudu všech osob zasedajících v CECPA, jichž se týká návrh na vyloučení, byl obsažen v usnesení KRS ze dne 28. srpna 2018 č. 331/2018. Toto usnesení napadli v celém rozsahu žalobou u Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud, Polsko) jiní účastníci nominačního řízení, ve vztahu k nimž KRS nepředložila Prezydentowi Rzeczypospolitej Polskiej (prezident Polské republiky; „prezident republiky“) návrh na jejich jmenování do funkce soudců Nejvyššího soudu. I přes tuto žalobu a odklad vykonatelnosti tohoto usnesení nařízený Nejvyšším správním soudem jmenoval prezident republiky některé z kandidátů uvedených v tomto usnesení do funkcí soudců tohoto kolegia.
Navzdory probíhajícím řízením prezident republiky následně dne 20. února 2019 na základě stejného usnesení č. 331/2018 jmenoval A. S. do funkce soudce Nejvyššího soudu zasedajícího v CECPA. Dne 8. března 2019, bezprostředně před zahájením jednání v Izbie Cywilnej (Občanskoprávní kolegium) Nejvyššího soudu, které bylo příslušné k rozhodnutí o výše uvedeném návrhu na vyloučení, CECPA, rozhodující samosoudcem A. S., jenž nedisponoval spisem ve věci a nevyslechl W. Ż., vydalo usnesení o odmítnutí opravného prostředku W. Ż. z důvodu jeho nepřípustnosti.
V tomto kontextu se Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu obrátilo na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.
Soudní dvůr ve svém rozsudku z 6. října 2021 nejprve připomněl, že zásada účinné soudní ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, představuje obecnou zásadu unijního práva, která vychází z ústavních tradic společných členským státům, byla zakotvena v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod1 a nyní je zakotvena v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)2. Dále zdůrazňuje, že polský obecný soud, jako je krajský soud, k němuž je W. Ż. přidělen jakožto soudce, může rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva, a proto je jakožto „soud“ ve smyslu tohoto práva součástí polského systému procesních prostředků v „oblastech pokrytých právem Unie“ ve smyslu SEU3. Aby takový soud mohl poskytovat účinnou soudní ochranu, má zásadní význam zachování jeho nezávislosti.
Podle názoru Soudního dvora může přeložení soudce bez jeho souhlasu k jinému soudu nebo z jednoho oddělení téhož soudu do druhého potenciálně narušit zásady neodvolatelnosti a nezávislosti soudců. Takové přeložení totiž může představovat prostředek kontroly obsahu soudních rozhodnutí, neboť může nejen ovlivnit rozsah kompetencí dotčených soudců a vyřizování jim svěřených věcí, ale také mít významné důsledky pro jejich život a kariéru, a mít tak podobné účinky jako kárné opatření. V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že požadavek nezávislosti soudců vyžaduje, aby režim použitelný na překládání soudců bez jejich souhlasu poskytoval, stejně jako pravidla v kárné oblasti, zejména záruky nezbytné k tomu, aby se zabránilo jakémukoli riziku ohrožení této nezávislosti přímým nebo nepřímým vnějším zásahem. Je proto důležité, aby i v případech, kdy jsou taková opatření o přeložení bez souhlasu soudce stejně jako v kontextu projednávané věci přijímána předsedou soudu, k němuž dotyčný soudce náleží, mimo rámec kárného režimu platného pro soudce, mohla být tato opatření přijímána pouze na základě legitimních důvodů souvisejících zejména s rozdělením dostupných zdrojů za účelem zajištění řádného výkonu spravedlnosti, a aby taková rozhodnutí mohla být napadena u soudu postupem, který plně zaručuje práva zakotvená v Listině, zejména právo na obhajobu.
Konečně Soudní dvůr rozhodl o otázce, zda lze s ohledem na okolnosti, za nichž byl A. S. jmenován, tohoto soudce považovat za „nestranný a nezávislý soud, předem zřízený na základě zákona, ve smyslu unijního práva“. V tomto ohledu konstatuje, že tyto okolnosti4 v souhrnu, s výhradou konečného posouzení vnitrostátním soudem, jsou takové povahy, že umožňují dojít k závěru, že jmenování dotyčného soudce bylo provedeno při zjevném porušení základních pravidel pro postup jmenování soudců Nejvyššího soudu, který je nedílnou součástí vytvoření a fungování polského soudního systému. Dále s výhradou téhož mohou všechny tyto okolnosti vést vnitrostátní soud rovněž k závěru, že podmínky, za nichž došlo ke jmenování dotyčného soudce, ohrozily integritu výsledku dosaženého v procesu jmenování tohoto soudce tím, že mohou vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti tohoto soudce ve vztahu k vnějším skutečnostem a o jeho neutralitě ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, a mohou tudíž vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti uvedeného soudce, což může narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti musí justice u jednotlivců vzbuzovat.
Pokud předkládající soud dospěje k takovému závěru, bude pak nutné konstatovat, že podmínky, za nichž byl dotyčný soudce jmenován, brání v projednávaném případě tomu, aby jakožto samosoudce mohl představovat nestranný a nezávislý soud, předem zřízený na základě zákona, a aby v takovém složení rozhodl o přeložení soudce, který může stejně jako W. Ż. rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování a výkladu unijního práva, bez jeho souhlasu. V takovém případě by v souladu se zásadou přednosti unijního práva mělo být sporné usnesení o nepřípustnosti považováno za nicotné, aniž by tomu mohlo bránit jakékoli ustanovení vnitrostátního práva.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že vnitrostátní soud, u něhož byl podán návrh na vyloučení v souvislosti s opravným prostředkem, kterým soudce vykonávající funkci u soudu, jenž může rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování a výkladu unijního práva, napadá rozhodnutí o svém přeložení bez jeho souhlasu, musí, pokud je takový důsledek nezbytný s ohledem na dotčenou procesní situaci za účelem zaručení přednosti unijního práva, považovat usnesení, kterým soud rozhodující v posledním stupni samosoudcem odmítl tento opravný prostředek, za nicotné, pokud je ze všech podmínek a okolností, za nichž probíhal proces jmenování tohoto samosoudce, zřejmé, že toto jmenování bylo provedeno v jasném rozporu se základními pravidly, která jsou nedílnou součástí zřízení a fungování dotčeného soudního systému, a že je ohrožena integrita výsledku tohoto procesu tím, že u jednotlivců vyvolává legitimní pochybnosti, pokud jde o nezávislost a nestrannost dotyčného soudce, takže toto usnesení nelze považovat za vydané nestranným a nezávislým soudem, předem zřízeným na základě zákona.
Úplné znění rozsudku i jeho shrnutí se zveřejňuje na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.
Stanovisko generálního advokáta SD EU Evgenije Tančeva k věci C-487/19, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování) naleznete ZDE.
Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: canva.com
1 Články 6 a 13.
2 Článek 47.
3 Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec.
4 Konkrétně skutečnost, že 1) jmenování dotyčného soudce do CECPA bylo provedeno v rozporu s pravomocným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, kterým byl nařízen odklad vykonatelnosti usnesení KRS č. 331/2018, 2) toto jmenování bylo provedeno, aniž by se vyčkalo na rozsudek Soudního dvora ve věci A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Opravný prostředek), C-824/18 (viz též tisková zpráva č. 31/21), což narušilo účinnost systému předběžných otázek zavedeného článkem 267 SFEU; 3) nezávislost KRS, která dotyčnou osobu navrhla ke jmenování, vzbuzuje oprávněné pochybnosti, 4) ke jmenování a vydání předmětného usnesení o nepřípustnosti došlo ve stejnou dobu, kdy byl u Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu podán návrh na vyloučení směřující proti všem soudcům původně jmenovaným do CECPA.
