Ústavní soud zveřejnil dne 29. září 2021 nález sp. zn. III. ÚS 1873/21, podle něhož platí, že podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody totiž za situace, kdy stěžovatel objektivně vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít velmi negativní důsledky na jeho resocializační proces; pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí.

Obvodní soud pro Prahu 6 svým usnesením vyhověl žádosti stěžovatele J. T. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovateli byla současně podle § 89 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stanovena zkušební doba v trvání 7 let za současného vyslovení dohledu. Obvodní soud seznal, že se sice jedná o odsouzeného, který byl silně poznamenán svou kriminální minulostí a v minulosti nevyužil ani amnestie prezidenta republiky, nicméně je skutečností, že současné kázeňské hodnocení je vynikající.

Nyní ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo ke stížnosti státního zástupce usnesení obvodního soudu podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů zrušeno a podle § 88 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a contrario za užití § 331 odst. 1 tr. řádu byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítnuta. Dle městského soudu stěžovateli slouží ku prospěchu jeho přístup k výkonu trestu, zejména přesun do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, pracovní uplatnění na nestřeženém pracovišti s volným pohybem mimo věznici, rovněž projevená sebereflexe, přístup k finančním závazkům a snaha eliminovat kriminogenní faktory. Ani přesto však není soud přesvědčen, že by účelu trestu bylo dosaženo a jeho další výkon by byl nadbytečným. Rovněž nepovažuje za splněnou podmínku prognózy řádného života. Dle městského soudu dosud nelze (i s ohledem na poměrně dlouhé časové období, po které se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti, a s ohledem na jeho recidivu, a nikoliv ojedinělé vybočení z jinak řádného života) dospět k závěru, že je zde riziko recidivy v co nejvyšší míře minimalizováno. Připomenul, že tresty a jejich výměra jsou ukládány tak, aby vedly k naplnění svého účelu, a primárně mají být vykonány v celém rozsahu. Žádat o podmíněné propuštění je právem odsouzeného, avšak neexistuje na něj zákonný nárok. Závěrem městský soud stěžovateli doporučil pokračovat v jeho snaze a aktivním přístupu k výkonu trestu, což může v dalším průběhu výkonu trestu vést soud k závěru, že na svobodě skutečně řádný život povede.

Stěžovatel předně zpochybňuje správnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze. Věc byla totiž stížnostnímu soudu prvoinstančním soudem odeslána dne 28. 4. 2021 a již následný den 29. 4. 2021 bylo vyhlášeno usnesení městského soudu, jímž bylo stížnosti státního zástupce vyhověno. Dle stěžovatele nemohlo dojít v tak krátkém čase k dostatečnému seznámení se s obsahem spisu a tyto okolnosti budí dojem automatického rozhodnutí městského soudu takové věci zamítat. Dále stěžovatel namítá, že městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu v jeho neprospěch, a to aniž by znovu provedl jakékoliv důkazy. Tytéž důkazy přitom hodnotil jinak než soud prvního stupně, což je dle stěžovatele bez provedení důkazu nepřípustné. Namítá, že městský soud vytkl prvoinstančnímu soudu, že hodnotil důkazy pouze ve prospěch stěžovatele a jen kladně, přičemž však sám konkrétně neuvedl, co prvoinstanční soud hodnotil špatně.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i průběh řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

ÚS v nálezu konstatoval, že podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka).

…

Podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že nelze judikaturně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace.

…

Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí slouží k omezení či vyloučení libovůle a k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí. Požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí je dále úzce spojen i s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva; pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování obdobných případů.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, jej soudy mohou vést ke změně. Jak navíc konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1945/20, je třeba mít rovněž na paměti, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy stěžovatel objektivně vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít naopak velmi negativní důsledky na jeho resocializační proces; pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí.

V ústavní stížností napadeném usnesení, a to přesto, že již šlo o rozhodování o druhé jeho žádosti o podmíněné propuštění, stěžovatel žádný takový návod nedostal, s výjimkou doporučení, aby setrval ve své snaze i v aktivním přístupu k výkonu trestu, neboť právě to by dle soudu mohlo být v budoucnu důvodem ke změně jeho názoru o splnění prognózy vedení řádného života. Ačkoliv z tohoto doporučení vyplývá, že dosavadní aktivní způsob výkonu trestu stěžovatelem hodnotí soud pozitivně a nevznáší vůči žadateli žádné další požadavky, napadené usnesení neposkytuje stěžovateli žádné vysvětlení, proč za těchto okolností k takovému závěru soud nemohl dospět již nyní.

III. senát ÚS na základě výše uvedeného vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze tak ve svém novém rozhodnutí materiálně posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění a shledá-li, že tomu tak není, měl by svůj závěr pečlivě odůvodnit, aby bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí není výsledkem libovůle, ale skutečně přesvědčivé, racionální a přezkoumatelné úvahy soudu.

Právní věta: Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být rovněž jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby od něj bylo možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody totiž za situace, kdy stěžovatel objektivně vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít velmi negativní důsledky na jeho resocializační proces; pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1873/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com