Ústavní soud (ÚS) zveřejnil svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2047/21, jímž odmítl stížnost města Nymburk ve sporu se společností Automotive Painting Partners (APP, dříve AZOS) kvůli zápachu z lakovny. Potvrdil tak verdikt soudů nižší instance, podle kterého provoz společnosti neobtěžuje okolí zápachem víc než ostatní podniky v průmyslové zóně.

Jako soud prvního stupně se případem zabýval Okresní soud v Nymburku. Vyslechl řadu svědků a dospěl k závěru, že imise nepřekračují přiměřenou míru, což později potvrdil odvolací Krajský soud v Praze. Poté zasáhl Nejvyšší soud, ten nebyl spokojen s hodnocením toho, zda provoz je, či není úředně schválený.

Krajský soud v Praze ale i napodruhé zamítl odvolání města. Vycházel z právního názoru, že stavební povolení nebo dodatečné povolení stavby nebylo vydáno a že za takové povolení nelze považovat rozhodnutí ze 60. let minulého století. Proto je třeba kauzu posuzovat podle občanského zákoníku jako klasické imise, které nesmějí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousední nemovitosti, což se prý kolem lakovny nedělo.

V dovolání k Nejvyššímu soudu město Nymburk uvádělo, že skutková zjištění o míře zápachu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poukazovalo také na to, že pokud provoz v areálu není úředně schválený, společnost imisemi zasahuje do vlastnického práva města. Podle NS ale taková úvaha nefunguje automaticky, je potřeba rozlišovat přímé a nepřímé imise, přičemž jen ty přímé jsou zakázány bez ohledu na jejich míru. Ochrany proti nepřímým imisím se lze podle NS dovolat jen tehdy, pokud jde o „vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům, a které podstatně omezují obvyklé užívání pozemku“.

V ústavní stížnosti si město znovu stěžovalo na „extrémně vadné“ hodnocení některých důkazů. Podle něj plynou ze znaleckého posudku opačné závěry, než kterých se obecné soudy dovolávají. Znalkyně výslovně potvrdila, že látky produkované závodem Automotive Painting Partners mohou vyvolat psychosomatické potíže. Jsou-li proto tyto imise přímo způsobilé způsobit zdravotní potíže v prostředí, ve kterém se jiné zdraví nebezpečné imise nevyskytují, jde bez dalšího o imise nepřiměřené místním poměrům podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku.

Město dále tvrdilo, že pachové imise závodu jsou imisemi přímými, neboť jsou imisemi „bezprostředními“. Dále se tázalo, zda není namístě učinit závěr o nepřiměřenosti imisí místním poměrům již jen ze skutečnosti, že jde o závod úředně neschválený. Nymburk proto odkázal na § 1042 občanského zákoníku, podle kterého se může vlastník domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem zasahuje do jeho vlastnického práva. Úředně neschválený závod společnosti Automotive Painting Partners přitom zasahuje do vlastnického práva stěžovatele, města Nymburk, „neprávem“; výklad § 1013 odst. 1 občanského zákoníku provedený obecnými soudy se proto dostává do kolize s § 1042 téhož zákona.

Ústavní soud neshledal – pokud jde o námitky města – mezi hodnocením uvedeného znaleckého posudku provedeným obecnými soudy a jeho obsahem „extrémní nesoulad“. Zaprvé zdůraznil, že okresní soud i krajský soud nevycházely při hodnocení přiměřenosti imisí místním poměrům toliko z uvedeného znaleckého posudku, byť jej okresní soud označil za „stěžejní“. Zadruhé, obecné soudy při hodnocení vlivu imisí na zdraví obyvatel (přestože zdůraznily, že jde primárně o ochranu vlastnického práva města Nymburk, nikoli ochranu zdraví jeho obyvatel) vycházely zejména z posudku a měření zdravotního ústavu. Závěry znaleckého posudku v oboru chemie, specializace emise, imise a pachové látky (jehož interpretace je pro město rozhodná) v konkrétním zjištění o vlivu imisí na zdraví obyvatel považovaly za podpůrné. Pro obecné soudy přitom bylo rozhodné, jak se srozumitelně z napadených rozhodnutí podává, že „zdravotní problémy vznikají především na psychosomatickém základě“ a nemají přímou spojitost s imisemi závodu; psychosomatický původ zdravotních obtíží přitom výslovně připustil i zmíněný znalecký posudek. Uvedené aspekty však město ve své argumentaci opominulo.

Jde-li o další námitky města, ÚS uvedl, že „z napadených rozhodnutí se nepodává, že stěžovatel v řízení tvrdil, že imise závodu vedlejší účastnice jsou imisemi přímými. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu se podává, že stěžovatel takové tvrzení nevznesl ani v odvolacím řízení, Nejvyšší soud výslovně uvedl, že stěžovatel dovoláním nezpochybnil posouzení imisí jako přímých. Stěžovatel přitom ani netvrdí, že se obecné soudy s touto námitkou nevypořádaly“. Vzhledem k tomu Ústavní soud považuje uvedenou námitku za tzv. materiálně nepřípustnou.

ÚS konstatoval, že Nejvyšší soud stěžovateli srozumitelně a logicky (tj. řádně) v napadeném rozsudku vysvětlil, že samotná skutečnost, že závod společnosti Automotive Painting Partners nebyl úředně schválen, nemůže vést k úspěchu jeho tzv. negatorní žaloby. Uvedená argumentace stěžovatele představuje toliko pokračování polemiky s tvrzeními obecných soudů; žádnou ústavněprávní argumentaci stěžovatel nepřinesl. Za takové situace je nutné považovat napadená rozhodnutí za „projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti“.

ÚS z výše uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, města Nymburk, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl.

Zdroj: Ústavní soud, ČTK
Foto: canva.com