Ústavní soud: Odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností

Dne 7. září 2021 zveřejnil ústavní soud svůj nález IV. ÚS 3011/20, podle něhož platí, že ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje požadavky na vymezení příslušnosti orgánu soudní moci, je třeba vykládat tak, že současně vymezuje požadavky na určení osoby, která bude nezávisle a nestranně soudní moc v konkrétní věci vykonávat a která se tak bude také jevit. Pravidla pro její určení musí splňovat i kvalitativní požadavky vylučující jejich účelové zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Odnětí již přidělené věci musí být podle Ústavního soudu vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli; takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění „plynulého chodu“ orgánu soudní moci, popř. běžné nerovnoměrné zatížení jednotlivých soudců v již přidělených věcech, a to tím spíše, předvídá-li rozvrh práce příslušného soudu jiné řešení.

 

Stěžovatelé J. R. a V. B. byli (spolu s dalšími dvěma obžalovanými) rozsudkem Městského soudu v Praze uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Uvedeného jednání se podle městského soudu dopustili – zkráceně uvedeno – tak, že mezi roky 2010 a 2011 s úmyslem zkrátit daňovou povinnost nově zakoupené obchodní společnosti D., s. r. o., u daně z přidané hodnoty nakupovali drahé kovy od jiné obchodní společnosti ve Slovenské republice, aby je obratem přeprodávali dalším společnostem, přičemž si byli vědomi, že ekonomická situace společnosti D. jim neumožňuje odvádět z realizovaných prodejů DPH, neboť provádí prodej vzácných kovů jako ekonomicky ztrátovou činnost a figuruje mezi ostatními společnostmi jako tzv. fakturační mezičlánek. Za uvedené jednání byli odsouzeni stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a stěžovatelka k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, která Vrchní soud v Praze zamítl.

Proti rozsudku vrchního soudu podali všichni čtyři obvinění dovolání, která Nejvyšší soud odmítl. K uplatněné námitce porušení práva na zákonného soudce uvedl, že za rozhodující podle ustáleného výkladu § 265b odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, považuje skutečnost, zda se na provedení procesního úkonu podíleli soudci určení rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k úkonu došlo. Podle Nejvyššího soudu odvolání stěžovatelů měl projednat senát 3 To, jehož členy byli ke dni konání veřejného zasedání tři předsedové a jedna soudkyně. Její rozhodování v dané věci tak nemůže být porušením práva na zákonného soudce, neboť v pozici zákonného soudce obviněných byla. Jinou věcí by bylo, podílela-li by se na rozhodování v pozici předsedkyně senátu, neboť to jí nepříslušelo. To se ovšem nestalo, protože v takovém postavení rozhodoval JUDr. J. H., který byl zároveň určen i jako soudce zpravodaj, u něhož se logicky především očekává i detailní nastudování a znalost spisu. Odvolání obsahovalo konkrétně vymezené otázky, kterými bylo třeba se zabývat. Navíc podle Nejvyššího soudu nešlo o skutkově a právně složitou kauzu, která by vyžadovala nadstandardně dlouhé studium spisu, bránící tomu, aby se s ním seznámili všichni členové senátu. Všichni obžalovaní byli zastoupeni obhájci a nevznesli při veřejném zasedání námitku nesprávného složení senátu. Neinformování o změně senátu nepředstavuje podle Nejvyššího soudu porušení práv stěžovatelů.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka J. R. namítala, že v dané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce. V řízení u Vrchního soudu v Praze byla podle jejího tvrzení evidentně porušena pravidla pro prvotní přidělování a následné přerozdělování věci mezi soudci. Uvedené porušení stěžovatelčiných práv prohloubil Nejvyšší soud, který se odmítl námitkou stěžovatelky zabývat, ačkoliv šlo o řádně uplatněný dovolací důvod.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy v dané věci porušily princip presumpce neviny a zásadu (sc. pravidlo) in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů fakticky přenesly důkazní břemeno na stěžovatelku. Ta odmítla jejich názor, že negativní skutečnosti nelze bez dalšího prokázat (a tudíž mohou jít k tíži obžalovaného), neboť na takovou situaci dopadá zásada in dubio pro reo. Přestože vrchní soud tuto námitku obhajoby rekapituloval v tzv. naraci, v samotném odůvodnění svých závěrů se s ní nevypořádal.

Stěžovatel V. B. ve své ústavní stížnosti namítal, že působil ve společnosti G. M. (dlouhodobě dobře fungující, uznávané a prosperující společnosti) na pozici obchodního manažera, na rozdíl od ostatních obžalovaných neměl přístup k informacím a účtům podezřelé společnosti D. Navzdory tomu byl označen za organizátora celé trestné činnosti. Soudy přitom vyšly pouze z nevěrohodných (a dalšími důkazy nepodložených) výpovědí jednoho z obžalovaných a přehlížely důkazy potvrzující stěžovatelovu nevinu. Dále stěžovatel namítal, že vrchní soud mu neumožnil vyjádřit se k dané věci jinak než prostřednictvím ustanoveného advokáta. Vrchní soud ho při jeho vyjádření opakovaně přerušil s tím, že má pouze právo tzv. závěrečného návrhu. Aplikace institutu nutné obhajoby, jako omezení práva hájit se sám, neopravňuje soud odejmout obviněnému právo být slyšen k provedenému dokazování a hodnocení důkazů. Konečně stěžovatel poukázal na pochybení při zpracování a hodnocení klíčového znaleckého posudku.

Ústavní soud konstatoval, že v uvedené věci došlo k rozšíření senátu o nového člena (stážistu), který pak byl na základě neformálního rozhodnutí předsedy senátu určen jako nově rozhodující soudce za jiného (stávajícího) člena senátu. Své rozhodnutí předseda senátu opřel o část rozvrhu práce, uvádějící, že „Předseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů“. Podle Ústavního soudu jde tedy z hlediska dodržení práva na zákonného soudce o kvalitativně odlišnou situaci, pročež na ni nelze závazně aplikovat závěry uvedeného nálezu.

Z napadených rozhodnutí i z vyjádření účastníků řízení je patrné, že došlo k předmětné výměně rozhodujících soudců z důvodu „plynulého chodu věcí v senátě“. Takový důvod však podle Ústavního soudu neobstojí a bylo již i vzhledem k době nástupu soudkyně-stážistky dnem 1. 1. 20210 zbytečné vypořádávat návrh stěžovatelky na zjištění okamžiku, ve kterém k určení složení došlo vzhledem k tomu, co bylo k významu složení senátu v době podání návrhu a provádění možných změn podle zákona a rozvrhu práce uvedeno. Běžné organizační obtíže spojené s nerovnoměrným zatížením jednotlivých soudců nemohou být důvodem k překročení mezí daných čl. 38 odst. 1 Listiny. Podobný postup by mohl obstát toliko ve výjimečné situaci, byl-li by např. konkrétní senát natolik zatížen nečekaným nápadem věcí, že by nebylo možné očekávat jejich rozhodnutí v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Taková situace však podle zjištěných skutečností nenastala. Vrchní soud sice ve svém vyjádření uvedl, že k rozšíření senátu 3 To došlo z důvodu jeho „vytížení“, to však stěží odpovídá popsané extrémní situaci. Navíc není ze zjištěných skutečností zřejmé, z jakého důvodu nebylo možné řešit toto vytížení jinak, např. ustoupením od ústavně nechráněného principu specializace soudců nebo snížením „nápadu“ nově došlých věcí přetíženým soudcům. Zvolený postup v posuzované věci by tedy neobstál ani z hlediska principu proporcionality. Odnětí již přidělené věci musí být podle Ústavního soudu vždy až poslední z možností a musí se odehrát na základě předem daných a transparentních pravidel vylučujících libovůli. Ačkoliv ani takový postup není (např. za zvláštních okolností personálně malých soudů či specializovaných soudců) způsobilý úplně zabránit manipulacím s přidělováním a přerozdělováním věcí, považuje jej Ústavní soud za nutné minimum, navíc při hodnocení v podmínkách konkrétního (tedy nikoli „malého“) soudu.

Právní věta: 

  1. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je autonomním ústavním pojmem. Jeho obsah proto není vymezen zákony a rozvrhem práce, nýbrž naopak, zákony upravující organizaci a výkon soudní moci musí být vykládány a aplikovány v souladu s jeho ústavními požadavky. Protože jde nejen o jednu ze základních záruk ústavně konformního výkonu soudní moci, nýbrž i její předpoklad, nemůže se Ústavní soud, shledá-li, že došlo k jeho porušení, zabývat v souladu se zásadou minimalizace zásahů do nezávislého soudního rozhodování, důvodností dalších námitek proti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, neboť by to představovalo předčasný, a tím i neústavní zásah do nezávislosti rozhodování obecných soudů.
  2. Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje požadavky na vymezení příslušnosti orgánu soudní moci, je třeba vykládat tak, že současně vymezuje požadavky na určení osoby, která bude nezávisle a nestranně soudní moc v konkrétní věci vykonávat a která se tak bude také jevit. Pravidla pro její určení musí splňovat i kvalitativní požadavky vylučující jejich účelové zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Odnětí již přidělené věci musí být podle Ústavního soudu vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli; takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění „plynulého chodu“ orgánu soudní moci, popř. běžné nerovnoměrné zatížení jednotlivých soudců v již přidělených věcech, a to tím spíše, předvídá-li rozvrh práce příslušného soudu jiné řešení.

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že jimi došlo k porušení ústavního práva stěžovatelů na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů IV. senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu i usnesení Vrchního soudu v Praze.

 

Celý text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3011/20 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

Go to TOP