Recenze – Restorativní přístupy při řešení trestní činnosti

ŠACHOVÁ M., Petra. Restorativní přístupy při řešení trestní činnosti. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 236 s. ISBN: 978-80-7400-756-9.

Publikace vydaná nakladatelstvím C. H. Beck v roce 2019 se orientuje na možnosti restorativního řešení kriminality a jejích následků, a to pohledem momentální právní úpravy české i zahraniční s návaznými úvahami de lege ferenda.

Autorka JUDr. Petra Masopust Šachová, Ph.D. působí na katedře trestního práva Právnické fakulty Palackého univerzity v Olomouci. Je odbornicí na téma restorativní justice, přičemž na ně dlouhodobě publikuje[1] v České republice i zahraničí a snaží se zapojení restorativních konceptů do právní praxe. O posledním zmíněném vypovídá i její koordinační zapojení v národní skupině v rámci evropského projektu Restorative Justice: Strategies for Change či její předsednictví v Institutu pro restorativní justici. Vhodné je rovněž zmínit, že v roce 2020 byla zvolena do výkonného výboru European Forum for Restorative Justice.

Autorka publikaci rozdělila na obecnou a zvláštní část, přičemž text rozvrhla stran tématiky logicky, v rámci devíti kapitol. Obecná část je zaměřena zejména na uvedení konceptu restorativní justice. K tomuto dochází skrze představení základních přístupů a snah o její definování různými autory, kdy autorka sama provádí určitou syntézu představených poznatků. Dostává se tak k průsečíku základních znaků restorativní justice, resp. kritérií hodnocení restorativnosti daného právního systému. Poměrně rigorózní vymezení pojmu restorativní justice hned ze začátku práce je vhodné, neboť se jedná o poměrně abstraktní problematiku blízko filozofickým základům práva. Tato oblast přitom nemusí být zcela známá pro právní odborníky hlouběji se nezabývající teoretickým podhoubím právního řádu (tím spíše pro laiky ze široké veřejnosti). Podle mého názoru je pak poněkud nešťastné předělení těchto obecnějších poznatků kapitolou 2., ve které autorka zasazuje restorativní justici do kontextu mezinárodního, resp. evropského. Následuje totiž kapitola 3., která se orientuje na další rozvíjení spíše filozofického pojetí restorativnosti práva. Domnívám se tedy, že ucelenosti textu pohledem čtenáře by prospělo spíše spojení kapitoly 1. a 3., neboť obě přibližují (na různé úrovni obecnosti) koncept restorativní justice, a to zejména pohledem na přístupy k němu ze strany různých autorů.

Pro další konkretizaci je velmi přínosná již zmíněná kapitola 3., ve které autorka představuje a zároveň kriticky hodnotí (ne)existující restorativní prvky v rámci předpisů českého trestního práva (trestního zákoníku, trestního řádu, z. o soudnictví ve věcech mládeže, z. o obětech trestné činnosti, z. o probační a mediační službě) či v rámci samotné trestněprávní praxe. V předmětné kapitole je znát systematický postup od obecného ke zvláštnímu, který prostupuje celou publikací. Autorka tak v rámci pojednání o restorativnosti jednotlivých předpisů zprvu vychází z jejich pojetí např. v důvodových zprávách a dále přechází k jednotlivým právním institutům. Rovněž je možné ocenit občasné zmínky o empirických poznatcích z oblasti aplikace a jejích výsledků při tvoření dalších autorčiných úvah. Za příklad může sloužit informace na str. 40 v rámci textu o alternativních trestech, podle které je míra recidivy při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody shodná s tou, při uložení alternativního trestu. Případně je možné hovořit o tabulkách mapujících četnost využívání odklonů v trestním řízení (viz str. 47-48).

Odborné (vědecké) právní texty se vcelku běžně vyznačují tím, že se jejich autoři straní rozsáhlejšího využití empirických výzkumů pro podporu, vyvrácení či inspiraci jejich úvah. Jakkoliv je možné ocenit alespoň snahu autorky o začlenění empirických informací do její publikace, nelze podle mého názoru mluvit o zcela uspokojivém výsledku. Vždy samozřejmě záleží na tematickém zaměření dané publikace. Pakliže se v textu autor či autorka snaží o čistě racionalistický výklad právních norem, není přístup poněkud ignorující empirii problematický. Ovšem v situaci, kdy je publikace zaměřena na trestně politické úvahy, hodnocení toho, zda by měla být přijata úprava té či oné povahy, a z jakých důvodů, nelze tyto dvě oblasti striktně oddělovat. Ostatně obdobné názory na právní vědu či více specificky vědu trestního práva existují i v historické rovině. Sám se shoduji s přístupem Franze von Liszta, který pod vědu trestního práva řadil i obory kriminální antropologie, psychologie a statistiky.[2] Úkolem těchto oblastí je se navzájem informovat a podporovat či prolínat, nikoliv přehlížet se.

Právě zmíněný problém je pak relevantní i pro kapitolu 5., ve které se autorka zabývá účelem a smyslem trestu. Za příklad tak může sloužit str. 68, na které autorka říká, že M. Wright uvádí, „… že výsledky posledních psychologických studií ukazují na v nejlepším případě krátkodobost trvání přínosných vlivů trestů na pachatelovo chování.“. V tomto případě je možné sledovat, že autorka cituje slova M. Wrighta, který vycházel z nějakých konkrétních studií. Je pak poněkud na škodu, že tyto výzkumy nejsou přiblíženy a jsou prezentovány s „přeskokem“ přes jiného autora. Zejména pak proto, že pro hypotézy týkající vhodnosti zařazení intenzivnějších či více prvků restorativní justice do právního řádu a praxe, jsou právě tyto studie zvláště významné. Podle mého názoru by bylo více než na místě, citovat přímo daný výzkum nebo tento alespoň více přiblížit, byť třeba jen v poznámce pod čarou. Obdobně je možné hovořit o poměrně rozsáhlých úvahách autorky o roli emocí v restorativním procesu v podkap. 2. kap. 5. bez snahy o podložení relevantními vědeckými poznatky. Z pohledu čtenáře se pak jeví předmětné části publikace jako pouhé hypotézy, které by samy potřebovaly hlouběji podložit. Tím nechci snižovat jejich hodnotu, nicméně je třeba si uvědomit rozdíl mezi hypotézou a faktem a na něj navazující trestně politickou úvahou. Pakliže k některým úvahám opravdu nebylo možné nalézt relevantní vědecké zdroje, které by je podporovaly, považuji za vhodné tuto skutečnost alespoň zmínit na místě, kde je úvaha prezentována. Ve shora rozvedeném ohledu je však možné nalézt i konkrétnější odkazy na vědecké studie. Odkazuji tak kupř.  na str. 82, kde autorka cituje výzkum A. Morrise a G. Maxwella či podkap. 2.1 kap. 5. zahrnující poznatky ze strany některých psychiatrů. Přesto se domnívám, že v relevantních částech jinak právně zaměřených prací je případné uvádět konkrétnější data daných vědeckých studií, což se ani v posledních uvedených případech neděje. Vůbec nejlepší částí publikace, z právě řešeného pohledu, je podkap. 3.1 kap. 6., v níž je prezentován meta-analytický výzkum Shermana a Sranga z nějž vyplynuly poznatky o vlivu restorativních prvků justice na efektivitu trestního řízení. V kontextu celé publikace se však domnívám, že obdobné odkazy mají své místo v dřívějších částech práce, resp. všech relevantních částech (jak bylo naznačeno výše). I přes vše uvedené, musím autorku ocenit, že se zcela nevyhýbala empirii a zřejmě se snažila směřovat, podle mého názoru, správným směrem. Jedná se tak spíše o výtku pro budoucí výzkum autorky i jiných s cílem v některých aspektech motivovat a povýšit metody užívané v právně vědecké oblasti.

Mimo zmíněné výhrady je kapitola 5. o smyslu a účelu trestu velmi zajímavým přehledem retributivních a utilitárních teorií trestání se začleněním restorativního konceptu mezi ně, resp. vymezením různých prvků těchto systému proti sobě. K tomuto je zajímavým prvkem autorkou vytvořená tabulka srovnávající některé aspekty zmíněných teorií na str. 73. Autorka rovněž rozpracovala analýzu účelu trestu v českém právním prostředí, a to jak z pohledu právních předpisů, tak i z toho judikaturního či obecněji právně filozofického. Rovněž je správně poukázáno na poněkud zvláštní intelektuální alchymii retributivního nazírání na trest, podle které je trestem nastolována jakási kosmická rovnováha. Vzhledem k tomu, jak intuitivní je pro většinu lidí uvažování o odplatě za „zlé činy“, bývají občas obdobné myšlenky mnohdy přecházeny bez hlubšího kritického zhodnocení. Autorka však tyto podrobuje kritické reflexi, byť zejména skrze názory BrunckaZehra, což považuji za přínosné.  Opět se však neubráním dojmu o možném lepším systematickém členění publikace. Kapitola o účelu a smyslu trestu by tak působila přiléhavěji k úvodním teoretickým vymezením restorativní justice, s až poté navazující konkretizací obsaženou v kap. 4. nazvanou „Co restorativního zná české trestní právo?“. Hlouběji v předmětné kapitole, jsou pro inspiraci zohledněny i zahraniční přístupy ke trestání (Maďarska, Belgie, Nového Zélandu). Za nejpřínosnější však považuji závěr kapitoly, ve kterém autorka předkládá specifický návrh modifikace právní úpravy stran vymezení účelu trestu s významnějším začleněním restorativních prvků. Zároveň předkládá možnost zavedení nového institutu restorativní dohody, který blíže popisuje a rozpracovává včetně přesnějšího návrhu jednotlivých ustanovení. Považuji poté za velmi ocenitelné, že autorka neprivileguje pouze restorativní prvky účelu trestu, ale integruje je mezi jeho jiné (zejména klasičtěji utilitární) účely.  Tento přístup vypovídá o tom, že autorka neprezentuje jednostranný či příliš úzký pohled na danou problematiku, ale uvědomuje si širší souvislosti a snaží se dospět k objektivně vyváženému řešení.

V kapitole 6. se autorka zaměřila na otázky spojené s oběťmi trestných činu a jim poskytnutým zadostiučiněním. Kapitola je z hlediska systematiky členěna vhodně. Nejdříve jsou tak vymezeny potřeby oběti restorativním prizmatem s obecným představením typů restorativních programů, jež je možné využít. Dále je zhodnocena česká právní úprava, stran potenciálu naplnění potřeb oběti v trestním řízení, včetně analýzy judikatury Ústavního soudu. Shoduji se s autorkou, že i přes obecné odkazy trestního řádu na restorativní koncept jsou snahy zákonodárce v této oblasti nevyvážené, resp. „nedotažené“ a vzhledem k možným benefitům intenzivnějšího začlenění restorativních programů se jeví jako případné vytvoření nových právních institutů či modifikaci těch stávajících. Autorka závěrem předmětné kapitoly opět předkládá vlastní návrh konkrétních ustanovení (či modifikace těch stávajících). Tyto se mj. týkají jak účelu trestního řádu, doplnění základních zásad trestního řízení, tak i specifičtěji způsobu vyšetřování policejním orgánem, možnosti zastavení trestního stíhání nebo třeba podoby institutu dohody o vině a trestu či procesní stránky navrhovaného institutu restorativní dohody. Předmětná ustanovení jsou formulována precizním právnickým jazykem, i když je na některých místech možné sledovat jakousi „hyperverbálnost“. Nicméně poslední zmíněné není tolik výtkou, jako spíš upozorněním na složitost dané problematiky, která může vyžadovat zevrubné slovní vyjádření.

Zvláštní část publikace je věnována problematice trestu odnětí svobody. Přesněji řečeno jsou nejdříve relativně krátce zohledněny obecnější otázky role restorativní justice v oblasti vězeňství, reintegraci pachatele do společnosti s teoretickým rozborem hodnot restorativního pohledu na trest odnětí svobody a jeho stávající podoby. Velmi přínosnou je podle mého mínění kapitola 9., ve které jsou představeny techniky zahraničních restorativních programů. Autorka totiž navazuje českou právní úpravou výkonu trestu odnětí svobody a stávajícími možnostmi „zrestorativnění“ penitenciární praxe např. skrze programy zacházení, či řešení konfliktů vzniklých uvnitř věznic (např. projednáním kázeňského přestupku bez uložení trestu podle § 46 odst. 2 z. o výkonu trestu odnětí svobody). Samozřejmě i přes některé možnosti restorativního výkonu trestu odnětí svobody je zřejmé, že tyto nejsou plně rozvinuty a je třeba ocenit autorčin výklad k některým zahraničním programům či v závěru zhodnocené nedostatky české právní úpravy a praxe. Velmi zajímavým poznatkem pro mě byla např. informace o projektu „Křehká šance“ realizovaném Probační a mediační službou ČR, skrze který byly vytvářeny komise pro podmíněné propuštění vypracovávající stanoviska pro soud s tím, že i oběť samotná může této komisi zaslat vlastní vyjádření k případnému podmíněnému propuštění. Dalším poznatkem z uvedeného programu je provedení mediace mezi obětí a pachatelem či existence dílčího programu „Victim Impact Training“ s cílem zvýšit senzitivitu pachatele vůči oběti jeho trestného činu. Role oběti je tak posilována nejen v rámci adhezního řízení či opatrnosti vůči ní při dokazování trestné činnosti, ale silněji se integruje do snahy o resocializaci pachatele a nápravu narušených vztahů. Uvedené je bezesporu zajímavým krokem k rekonciliaci kriminalitou znesvářených vztahů ve společnosti a méně stigmatizujícího zařazení pachatele zpět do společnosti.

Myšlenky autorky či jí prezentované informace jsou bezesporu inspirující nejen z pohledu právní nauky, nýbrž i trestně politicky, čemuž napomáhá (i přes drobné výtky vyjádřené výše) osobité zpracování zejména úvah de lege ferenda, podnětných poznatků zahraničních autorů či právních řádů a schopnost autorky vyjadřovat se jasně a srozumitelně. Recenzovanou knihu určitě doporučuji všem právníkům zabývajícím trestněprávní teorií či praxí, případně i širší veřejnosti, která by díky schopnosti autorky výstižně prezentovat své úvahy a závěry, neměla mít problém pochopit její obsah. V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že posuzovaná kniha je obohacována rozsáhlým využitím cizojazyčné literatury rozličných tvůrců, aniž by docházelo ke zkomolení či zhoršení schopnosti porozumět jejímu obsahu. Některé výhrady, jež jsem k dané publikaci vyjádřil, jsou zastíněny jejím přínosem a originalitou jako celku, které nelze přehlížet.

Autor: Mgr. Tomáš Pliska[3]

Literatura:

  • VÁLKOVÁ, H.; KUCHTA, J. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 636 s. ISBN: 978-80-7400-429-2.
  • ŠACHOVÁ M., Petra. Restorativní přístupy při řešení trestní činnosti. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 236 s. ISBN: 978-80-7400-756-9.

[1] Kupř. Masopust Šachová P. Právo oběti na kvalitní restorativní služby ve světle směrnice č. 2012/29/EU. Trestní právo. 2019.; MASOPUST ŠACHOVÁ, Petra. Alternativní neznamená restorativní aneb o co restorativní justice vlastně jde?. Trestněprávní revue, 2016, roč. 2016, 11-12, s. 258-263.; MASOPUST ŠACHOVÁ, Petra. Restorativní justice v oblasti vězeňství: utopie, nebo výzva?  Časopis pro právní vědu a praxi, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2016, roč. 24, č. 1, s. 21-36. ISSN 1210-9126.

[2] VÁLKOVÁ, H.; KUCHTA, J. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 60.

[3] Mgr. Tomáš Pliska, doktorand, Katedra trestního práva, Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno; Asistent soudce Nejvyššího soudu ČR/ Department of criminal law, Faculty of law, Masaryk University, Brno, Czech Republic; Assistant to a judge of the Supreme Court of the Czech Republic / E-mail: Tpliska@seznam.cz

Go to TOP