Následující řádky pojednávají o přípustnosti odvolání proti rozsudku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit tzv. bagatelní částku. Touto výkladovou otázkou se nad rámec meritorního rozhodování zabýval ve svém nedávném rozhodnutí i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 29. dubna 2021, č.j. 12 Cmo 83/2021-67.

 

Obecný právní základ

Směnečné řízení je specifickým řízením, kdy ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. „předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je vyloučeno. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání.“

Jedním ze všeobecně známých specifik tohoto řízení je skutečnost, že se proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodává standardní odvolání a ani odpor, tak jako v případě platebního rozkazu, nýbrž se zde uplatňuje institut námitek, jejichž řádné, tj. odůvodněné a včasné, podání automaticky neruší vydaný směnečný platební rozkaz, ale pomyslně zahajuje tzv. námitkové řízení. Po podání námitek dochází dle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení k jejich projednání v rámci ústního jednání.

Tyto námitky představují jeden z druhů řádných opravných prostředků, který je možné podat do všech výroků směnečného platebního rozkazu. Chce-li však žalovaný napadnout pouze tu část směnečného platebního rozkazu, kterou se rozhoduje o nákladech řízení, podává v souladu s odstavcem šestým výše zmíněného ustanovení jako opravný prostředek standardní odvolání.

 

Přípustnost odvolání

Institut řádného opravného prostředku – odvolání – je možné ve směnečném řízení uplatnit v několika případech, jednak jak již bylo uvedeno výše proti nákladovému výroku směnečného platebního rozkazu a jednak proti rozsudku, kterým je zakončeno námitkové řízení. Vedle toho pak i proti rozsudku, kterým bylo ve věci rozhodnuto v případě, že směnečný platební rozkaz byl zrušen a probíhalo standardní nalézací řízení.

Ke zvláštní a v soudní praxi poněkud sporné situaci ohledně přípustnosti odvolání dochází v případě, kdy po projednání řádných námitek soud dojde k závěru, že vydaný směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti. V takovém případě totiž rozhoduje soud o skutečnosti, zda již vydané rozhodnutí (směnečný platební rozkaz) ponechá v platnosti či nikoliv. Vyvstává tedy otázka, zda ve chvíli, kdy se posuzuje směnečný platební rozkaz, který ukládá žalovanému povinnost zaplatit směnečnou sumu, jež i společně se směnečnou odměnou nepřesahuje částku 10 000 Kč, se jedná o spor s tzv. bagatelním peněžitým řízením, tj. spor u něhož dle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné.

Uvedené ustanovení přesně říká, že „odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání“. Základní otázka tedy zní, zda předmětem námitkového řízení je posouzení námitek a následné ponechání předmětného směnečného platebního rozkazu v platnosti, či případně jeho zrušení, anebo je předmětem námitkového řízení stále ještě pouze bagatelní peněžité plnění.

Tato otázka nebyla doposud explicitně žádným odvolacím (až na nedávné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze – viz níže) soudem řešena, je proto nutné zamyslet se nad nastalými možnostmi v rámci směnečného řízení a na základě jejich komparace dojít k určitým východiskům řešení této právní a výkladové mezery.

Jednou z možností, jak může probíhat směnečné řízení, je postup, kdy se směnečný platební rozkaz standardně doručí žalovanému, ten v zákonné patnáctidenní lhůtě nepodá námitky a směnečný platební rozkaz nabude právní moci. Nepodaří-li se však žalovanému směnečný platební rozkaz doručit do vlastních rukou, ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., dojde ze strany soudu k jeho zrušení a zaslání výzvy oběma stranám, zda souhlasí s tím, aby soud dle ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl i bez jednání, a to „jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí“. Soud je v takovém případě povinen poučit účastníky, že nebudou-li na výzvu soudu reagovat, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání souhlasí. V takovém případě soud rozhodne standardně rozsudkem o povinnosti zaplatit předmětnou bagatelní částku, proti tomuto rozsudku pak není odvolání přípustné.

Druhou možností pak je situace, kdy žalovaný směnečný platební rozkaz převezme a podá proti němu řádné námitky, tyto soud projedná v rámci ústního jednání a vydá rozsudek, kterým ponechává směnečný platební rozkaz v platnosti. Některé soudy jsou pak toho názoru, že v takovém případě je odvolání přípustné, neboť předmětem námitkového řízení bylo již pouze posouzení, zda směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti či nikoliv, tj. nikoliv bagatelní peněžité plnění. V obou případech se jedná sice o stejné plnění, ale procesní kroky žalovaného by tak mohly ovlivnit jeho právo na podání opravného prostředku.

K této problematice bych ráda připomněla rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, dospěl k závěru, že „občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni. Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení)“.

Problematické je právě rozlišné postavení žalovaného v právu na podání opravného prostředku, které by mělo být sjednocené prostřednictvím soudního poučení, v němž by se soudní praxe měla přiklánět k tomu, že v daném případě není odvolání přípustné.

Dalším z ukazatelů pro výše uvedený závěr je i způsob výpočtu nákladů řízení, kdy rozhodnutí o jejich náhradě je součástí výrokové části rozsudku, kterým se ponechává směnečný platební rozkaz v platnosti. Základní sazbu za jeden právní úkon v námitkovém řízení vypočítáváme z peněžité částky (směnečné sumy spolu se směnečnou odměnou) a nikoliv podle sazby nepeněžitého plnění. I to svědčí o tom, že v době vydání rozsudku je předmětem řízení stále peněžité plnění.  Tento názor je podpořen i komentářovým výkladem, dle kterého je „rozhodující předmět řízení, tedy požadovaná výše plnění v době rozhodování (vyhlášení rozsudku) soudu prvního stupně; je nevýznamné, v jakém rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl”.[1]

„Zhodnocení kvantitativní přípustnosti odvolání určující výše peněžitého plnění, které bylo předmětem řízení v době vydání prvostupňového rozsudku, a nikoliv výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto.“[2] Což lze analogicky přenést i na posuzovanou situaci, kdy předmětem řízení v době vydání prvostupňového rozsudku je bagatelní peněžité plnění, a nikoliv posouzení námitek. Tím by se mělo „vyloučit, aby v řízení, jehož předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, bylo odvoláním brojeno proti rozhodnutím vydaným v rámci tohoto řízení, avšak netýkajícím se peněžitého plnění (např. mezitímní rozsudky)“.[3]

Ani u bagatelních věcí pak pochopitelně nelze vyloučit uplatnění základních kautel spravedlivého procesu, jež povolávají obecný soud k tomu, aby své rozhodnutí, byť v kvantitativně nevýznamné právní věci, srozumitelně a logicky odůvodnil a vypořádal se se všemi námitkami vznesenými účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15).

 

K výše uvedenému závěru se ve svém nedávném rozhodnutí přiklonil i Vrchní soud v Praze, který se zabýval odvoláním účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh na opravu rozsudku, v němž byl nesprávně poučen o možnosti podání odvolání. Vrchní soud v Praze dospěl v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 12 Cmo 83/2021, k názoru, že „v řízení vedeném podle ust. § 175 odst. 4 o. s. ř. je na základě včasných a odůvodněných námitek žalovaného prověřována správnost vydaného směnečného platebního rozkazu, tedy meritorního rozhodnutí, ukládajícího povinnost k zaplacení peněžité pohledávky. Jde o další fázi (téhož) řízení, které je zahájeno návrhem na vydání směnečného (šekového) platebního rozkazu ve smyslu ust. § 175 odst. 1 o. s. ř. Názor soudu prvního stupně, podle něhož proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ukládajícímu zaplacení částky nepřevyšující 10 000 Kč, lze podat odvolání (tj., že je vyloučena aplikace ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.), proto není správný. Současně je třeba zdůraznit, že okolnost, že se účastníkům dostalo od soudu prvního stupně nesprávného poučení o možnosti podat odvolání proti shora označenému rozsudku, přípustnost odvolání nezakládá, jestliže zákon odvolání proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, výslovně zapovídá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07)“.

 

Na závěr je vhodné připomenout, že posuzovanou hodnotou sporu se pro tyto účely rozumí směnečná suma spolu se směnečnou odměnou dle čl. I ust. § 48 odst. 1 bod 4) zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, avšak pouze v případě, je-li žalobcem směnečná odměna požadována.

 

Autoři Mgr. Simona Úlehlová, doktorandka Katedry občanského práva PF UK a asistentka soudce NS ČR, a Mgr. Ing. Vladimír Kertész, doktorand Katedry finančního práva PF UK
Foto: canva.com

 

---

[1] ŠÍMA, Alexander. § 202 [Nepřípustnost odvolání]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 754.

[2]  Jirsa, Jaromír Občanský soudní řád, 3. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI].  Wolters Kluwer [cit. 2021-8-25].  ASPI_ID KO99_p2c1963CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

[3] Tamtéž.