ÚS k náhradě nemajetkové újmy u zvlášť zranitelné oběti znásilnění

Ústavní soud zveřejnil dne 13. srpna svůj nález sp. zn. II. ÚS 3003/20, v souladu s nímž vyhověl ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky, dívky s poruchou autistického spektra znásilněné při hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Bohnice, a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým byla stěžovatelka odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na civilní řízení. Podle ÚS byla částka odškodnění „excesivně nízká“. ÚS ve svém nálezu zdůraznil, že dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí ke vzniku újmy, nelze snížit náhradu této újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení plně chápat zásah do svého základního práva. I kdyby stěžovatelka nebyla schopna zejména s ohledem na Aspergerův syndrom plně chápat zásahy do svých práv, k nimž došlo při jejím opakovaném znásilnění, nesměla by tato skutečnost vést ke snížení náhrady, která jí bude přiznána.

 

Stěžovatelka je osobou s poruchou autistického spektra – Aspergerovým syndromem. Od dětství se neztotožňuje s mužským pohlavím a vystupuje jako dívka, její jméno a příjmení bylo změněno na neutrální a probíhala u ní rovněž léčba z důvodu poruchy pohlavní identity v dětství. V roce 2018, v době, kdy bylo stěžovatelce dvanáct let, byla na základě rozhodnutí soudu hospitalizována. Na dětské psychiatrii ji umístili na chlapecké oddělení. Zde byla stěžovatelka po dobu dvou měsíců opakovaně znásilňována (přinejmenším) jedním z hospitalizovaných chlapců. Tento mladistvý byl v trestním řízení odsouzen za provinění znásilnění k podmíněnému trestu odnětí svobody. Stěžovatelka, která v trestním řízení vystupovala jako poškozená, se na něm domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Z požadované částky jí Vrchní soud přiznal 75 000 Kč a ve zbytku ji napadeným výrokem odkázal na civilní řízení.

I když se Vrchní soud zabýval náhradou újmy relativně podrobně, bylo v posuzovaném případě třeba vyvinout větší úsilí, aby stěžovatelka nebyla nucena se opětovně domáhat svých práv v civilním řízení, a to s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka je zvlášť zranitelnou obětí a že ke vzniku újmy u ní došlo v návaznosti na rozhodnutí veřejné moci o její hospitalizaci.

Při znásilnění je zpravidla porušena nedotknutelnost osoby a vždy dochází i k porušení nedotknutelnosti soukromí jednotlivce, neboť donucení k pohlavnímu styku je zásahem do jednoho z nejniternějších aspektů soukromého života. V náhradě újmy způsobené při znásilnění je proto třeba spatřovat pokračování práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. U tak závažných zásahů, k jakým dochází při znásilnění, nadto opakovaném, se přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč jeví jako neúměrně nízká a neodpovídá ani částkám, které v obdobných věcech shledal jako přiměřené Nejvyšší soud (v případech, na něž Ústavní soud odkázal, se jednalo se o částky 300 000 a 400 000 Kč, které řádově odpovídají náhradě požadované stěžovatelkou).

Ústavní soud dále zdůraznil, že dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí ke vzniku újmy, nelze snížit náhradu této újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení plně chápat zásah do svého základního práva. I kdyby stěžovatelka nebyla schopna zejména s ohledem na svůj Aspergerův syndrom plně chápat zásahy do svých práv, k nimž došlo při jejím opakovaném znásilnění, nesměla by tato skutečnost vést ke snížení náhrady, která jí bude přiznána. V této souvislosti neobstojí úvahy Vrchního soudu, že stěžovatelka je specifickou osobou, na jejíž hodnoty a vnímání nelze nahlížet měřítkem běžného dospívajícího.

Vrchní soud tedy tím, že přiznal stěžovatelce excesivně nízkou náhradu nemajetkové újmy, která jí byla způsobena znásilněním, a se zbytkem nároku ji odkázal do občanskoprávního řízení, porušil základní právo stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí.

II. senát Ústavního soudu proto vyhověl ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým byla stěžovatelka odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na civilní řízení. Tímto výrokem totiž bylo porušeno základní právo stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/20 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

Go to TOP