Jeden z mých kolegů se nedávno vyjádřil na sociálních sítích, že „největší problém české advokacie je, že jejímu vedení nevadí, že volit orgány Komory lze jen prezenčně pár hodin v jednom dni v Praze. K prohloubení důvěry advokátů v Komoru je nutné dát všem 14 tisícům advokátů reálnou možnost volit orgány Komory, což lze jen on-line volbami“. To není jen odvážné prohlášení, ale prohlášení, ze kterého vyplývá, že jeho autor buď o problémech české advokacie ví opravdu jen velmi málo, nebo situaci úmyslně dezinterpretuje.  Problematika byla navíc už několikrát veřejně komentována, ale s ohledem na to, že všechny jiné názory jsou bez jakékoliv diskuse prostě ignorovány, nezbývá, než je trpělivě opakovat znovu a znovu.

Tedy především – otázka on-line voleb určitě není největším problémem české advokacie. Je to sice problém nepochybně zajímavý a v současné době – kdy posedlost digitalizací všeho je prostě všeobjímající – také velmi populární. Jenže je to spíše problém komfortu, než existence a výkonu advokacie.

V současné době představuje daleko větší problém ochrana základních pilířů advokacie – nezávislost, samospráva a mlčenlivost. Na všechny tyto tři pilíře je vykonáván ze strany státu trvalý tlak a stát se je ve vlastním zájmu (nebo spíše v zájmu úředníků a vládního establishmentu) snaží trvale omezovat. Nezávislá a státními orgány obtížně manipulovatelná advokacie je něco, co jakákoliv státní moc těžko snáší, ale s ohledem na to, že určitá nezávislost a samospráva byla zachována advokacii i za okupace i za předchozího režimu, působilo by nepochybně hodně zvláštně, kdyby ji současná vláda nějakým legislativním či administrativním trikem zlikvidovala.

Nicméně tlak trvá, a to nejen ze strany současné vlády, ale bohužel i ve volebních programech a prohlášeních dalších politických stran se objevují nepokryté útoky na českou advokacii a plány, jak s advokáty „zatočit“ do budoucna. Podřídit je státním úředníkům, omezit jejich povinnost mlčenlivosti (zejména zavést povinnost advokátů „donášet“ na své klienty policii a finančnímu úřadu), omezit jejich postavení a procesní práva v rámci soudního řízení i změnit pravidla výkonu advokacie. Tato situace sice není omezena jen na Českou republiku, nicméně zdá se, že v současné atmosféře je tento tlak v ČR možná přece jen o něco větší než v jiných jurisdikcích.

Dalším, zcela zásadním, problémem je advokátní tarif. Ten trápí českou advokacii již déle než dvě desetiletí. V souvislosti s povodněmi v roce 1997 byla zavedena tzv „povodňová daň“, což reálně znamená snížení tarifu o 20 %. Toto opatření mělo být dočasné, nicméně tato dočasnost trvá již více než 20 let. Vedení ČAK se o nápravu stavu snaží téměř celou tuto dobu, nicméně dosaženo bylo zatím jen slibů, a to ještě jen v oblasti návratu k původnímu stavu, nikoliv k navýšení o inflaci, která je za tuto dobu nikoliv bezvýznamná. Ministerstvu spravedlnosti se ostatně ani nelze divit – v jeho zájmu by bylo, aby byl tarif co nejnižší – snížilo by to výdaje na nutnou obhajobu a samozřejmě z tarifu se vypočítávají náklady řízení, a to s perspektivou tisíců žalob proti státu v důsledku nezákonných pandemických opatření hraje samozřejmě roli. Navíc – čím méně MS zaplatí na nutných obhajobách a nákladech řízení, tím více mu v rámci rozpočtu zbude na jiné účely – například na valorizaci platů úředníků. Platy soudců nezmiňuji, do těch se opravdu navážet nechci. Nicméně problémem je, že otázku tarifu samotná ČAK nevyřeší. Kompletní novela vyhlášky včetně paragrafovaného znění a důvodové zprávy byla ministerstvu vedením ČAK předána již v květnu 2019 a toto téma je otvíráno znovu a znovu při každém jednání. To je podle mě docela zásadní problém – tedy nad rámec těch, které jsem již zmínil.

Z onoho prohlášení, které jsem si dovolil v úvodu citovat, jaksi vyplývá, že v současné době advokáti nemají reálnou možnost volit orgány Komory. To je tedy lež opravdu nestoudná a říkám lež, nikoliv omyl – argumenty byly řečeny a situace vysvětlena již opakovaně. Žádný advokát není omezen jakýmkoliv způsobem ve svém aktivním právu, a dokonce ani v pasivním volebním právu žádným pravidlem (doporučuji důkladně prostudovat stálý volební řád ČAK). Pokud by snad slovo „reálně“ mělo znamenat, že cesta do Prahy na sněm a několikahodinová účast na něm jednou za čtyři roky je přílišnou časovou dotací či finančním nákladem pro advokáta, nevím, jak by takový advokát mohl vůbec advokacii provozovat. Cestovat k soudu či na jednání do jiného okresu nebo kraje je přece zcela běžnou součástí naší práce a nedovedu si představit, že by to měla být jednou za čtyři roky nepřekonatelná překážka, která by „reálně“ měla znemožnit advokátovi jeho účast. Já sám osobně jsem osm let cestoval každý týden do Bratislavy (což je vzdálenost, která jistě pokryje vzdálenost z drtivé většiny míst v ČR do Prahy) s tím, že jsem cestoval čtyři hodiny vlakem tam (a pracoval ve vlaku), čtyři hodiny měl na práci v pobočce a čtyři hodiny měl na práci ve vlaku na cestě domů. Takže absolvovat něco podobného jednou za čtyři roky nemůže znamenat ani pro velmi zaměstnaného advokáta „reálnou“ nemožnost se voleb účastnit.

A když už budeme zmiňovat on-line volby jako jediný způsob, jak umožnit „reálně“ všem advokátům volit – jak se budeme stavět k tomu, pokud se z nějakých (třeba technických) příčin nebude možné z některých regionů ve stanoveném čase připojit k volebnímu serveru? Mimochodem – přesně to se stalo během voleb do Slovenské advokátní komory – ti, kteří se chtěli připojit ze zahraničí, prostě neměli šanci. Vím, že systém bude muset být takový, aby podobné riziko minimalizoval, ale co když přece? Budou ti, kteří se nemohli připojit, omezeni ve svém volebním právu? Neměly by být takové volby zpochybněny? Nebude to pak přesně ta situace, kdy se nebudou moci všichni advokáti účastnit?

Takže pokud nám jde skutečně o problémy české advokacie, zabývejme se těmi skutečnými a velkými. Leda by měl někdo zájem na tom, aby se ty skutečné neřešily.

JUDr. Martin MAISNER, PhD., MCIArb, advokát a nezávislý rozhodce, stávající člen představenstva ČAK, člen uskupení Kandidátka 21 a platformy Moderní advokacie