Ústavní soud zveřejnil dne 30. července svůj nález sp. zn. II. ÚS 482/21, v něm konstatoval, že v demokratickém právním státě je nepřípustné, aby se konalo jednání soudu za přítomnosti osoby, jež se domáhá soudní ochrany svého ústavně zaručeného práva, aniž tato osoba může průběhu jednání rozumět a má možnost se v něm jakkoli vyjádřit a účinně se do něj zapojit. Tím, že kvůli absenci tlumočení nemá tato osoba účinnou možnost se do jednání zapojit, uplatňovat námitky, vyjadřovat se k prováděným důkazům a například také reagovat na tvrzení týkající se své osoby, dochází k porušení jejího práva na spravedlivý proces, specificky práva účastnit se a být slyšen v řízení, a práva na tlumočníka, a jakož i práva na osobní svobodu, které zahrnuje též záruky náležitého soudního přezkumu zbavení svobody.

Stěžovatel A. A. W., původem z Iráku, byl v červnu 2020 zajištěn policií za účelem předání podle tzv. dublinského nařízení do Rumunska, kde v minulosti podal žádost o mezinárodní ochranu. Po celou dobu uváděl, že se narodil v roce 2004 a je nezletilý. V Rumunsku však podle sdělení tamních úřadů uvedl odlišné jméno a jiný den a měsíc narození než v České republice; i tam ale byl považován za nezletilého. Na žádost policie byl stěžovateli z rentgenových snímků zápěstí určen kostní věk lékařskými metodami TW3 (Tanner, Whitehouse) a GP (Greulich, Pyle), a to 16,36 let metodou TW3 a 18,63 let metodou GP. Lékařka vyslovila závěr, že stěžovateli je 18–19 let, a na základě toho pak policie stěžovatele považovala za zletilého. Stěžovatel proto nebyl zastoupen opatrovníkem a byl zajištěn za podmínek a z důvodů, které by nepostačovaly pro zbavení svobody nezletilého.

U Městského soudu v Praze stěžovatel napadl rozhodnutí policie o prodloužení svého zajištění; městský soud jeho žalobu zamítl. Své rozhodnutí opřel zejména o lékařské závěry ohledně věku stěžovatele a o to, že stěžovatel měl opakovaně uvádět nepravdu o své totožnosti, takže jeho výpověď je podle soudu nevěrohodná. Městský soud rozhodl po jednání, kterému byl přítomen i stěžovatel, ale nebylo na něm zajištěno žádné tlumočení. Stěžovatel následně neuspěl ani u Nejvyššího správního soudu, který jeho kasační stížnost zamítl.

Ústavní soud nejprve zdůraznil, že v demokratickém právním státě je nepřípustné, aby se konalo jednání soudu za přítomnosti osoby, jež se domáhá soudní ochrany svého ústavně zaručeného práva, aniž tato osoba může průběhu jednání rozumět a má možnost se v něm jakkoli vyjádřit a účinně se do něj zapojit. Situace, v níž se stěžovatel ocitl, působí, jako by se stal účastníkem nepřijatelně kafkovského procesu, kdy se s člověkem jedná jako s předmětem či objektem, nikoli jako se subjektem práv. Stěžovatel se sice fyzicky účastnil jednání u Městského soudu v Praze, ale kvůli absenci tlumočení nemohl ani rozumět tomu, co se při jednání děje, ani se osobně jakkoli vyjádřit k probíraným otázkám, a to přestože jeho vyjádření by mohlo ovlivnit rozhodnutí soudu. Stěžovatel tak nedostal žádnou příležitost se vyjádřit ani k rozporům při udávání své totožnosti a vysvětlit je, přesto mu městský soud ve svém rozhodnutí právě tyto rozpory vytkl a přičetl k tíži. Tento nedostatek v řízení nemohla nijak kompenzovat ani skutečnost, že na jednání byla přítomna zástupkyně stěžovatele. Tím, že kvůli absenci tlumočení stěžovatel neměl účinnou možnost se do jednání zapojit, uplatňovat námitky, vyjadřovat se k prováděným důkazům a například také reagovat na tvrzení týkající se své osoby, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, specificky práva účastnit se a být slyšen v řízení, a práva na tlumočníka, a jakož i práva na osobní svobodu, které zahrnuje též záruky náležitého soudního přezkumu zbavení svobody.

Ústavní soud se dále zabýval i tím, jak probíhalo určení věku stěžovatele. Připomněl, že nedostatečná identifikace migrujících nezletilých může vést k nezákonnému zbavení svobody a k tomu, že se jim nedostane zvláštní podpory, kterou jim stát s ohledem na jejich zranitelné postavení musí poskytovat. Je proto nezbytné dodržet předepsané postupy a důkladně srovnat výsledky určení věku různými metodami. V případě stěžovatele ovšem nebyly dodrženy základní požadavky na to, jak má probíhat určování věku u osob ve věku hraničícím se zletilostí. Při lékařském vyšetření stěžovatele nebyl přítomen jeho zástupce ani tlumočník a stěžovatel ani nebyl seznámen s výsledky tohoto vyšetření a nedostal možnost se k nim vyjádřit. Navíc pro určení věku byly využity čistě medicínské metody určení kostního věku, což v daném případě nebylo dostatečné ani podle ustálené judikatury správních soudů. V důsledku všech popsaných nedostatků nebylo v posuzovaném případě možné akceptovat závěry o zletilosti stěžovatele, a prodloužením jeho zajištění jako zletilého proto došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu.

Ústavní soud vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že bez přesvědčivého odůvodnění odmítl provést důkazy, které stěžovatel navrhoval a předložil (kopie osobních dokladů stěžovatele), čímž v daném případě došlo rovněž k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů II. senát Ústavního soudu ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť jimi byla porušena práva stěžovatele na osobní svobodu, na spravedlivý proces a na tlumočníka, zaručená čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com