Ústavní soud zveřejnil svůj nález sp. zn. I. ÚS 2959/20 z 29. června 2021, podle kterého platí, že při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě též vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. Stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné vykládat tak, že „pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit“.

Stěžovatel M. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 v roce 2019 odsouzen pro přečin těžkého ublížení na zdraví k 20 měsícům odnětí svobody, podmíněně odloženým na zkušební dobu 36 měsíců. Soud prvního stupně posléze zjistil, že stěžovatel byl během zkušební doby odsouzen pro jiný trestný čin – konkrétně se dopustil maření stanoveného zákazu řízení motorových vozidel, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací.

Ve veřejném zasedání, konaném dne 26.  6.  2020, Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodoval, zda přistoupí k proměně podmíněného trestu. Stěžovatel při zasedání svého dalšího trestního jednání litoval, uvedl, že trest obecně prospěšných prací přijal a auto prodal, takže dále jej již k řízení nebude nic lákat. Soud prvního stupně usoudil, že se sice stěžovatel dopustil ve zkušební době trestné činnosti, ta ale byla bagatelního rázu. Byť tedy byly formálně splněny podmínky pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, takový postup považoval za příliš přísný a ponechal podmíněné odsouzení v platnosti za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 stížnost. Namítla, že stěžovatel se další trestné činnosti dopustil v době podmíněného propuštění ze dvou výkonů trestů odnětí svobody uložených mu za jeho předchozí trestnou činnost (drogové delikty). Dále se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí nedá považovat za bagatelní. V neposlední řadě byl stěžovatel od června 2020 stíhán za další přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, což vědomě při veřejném zasedání zamlčel. Předchozí odsouzení zjevně neměla na stěžovatele dostatečný výchovný vliv. Ponechání podmínečného odsouzení lze považovat za nedostatečné a trest je třeba vykonat.

Napadeným usnesením stížnostní soud (Městský soud v Praze) v neveřejném zasedání usnesení soudu prvního stupně zrušil a rozhodl, že stěžovatel trest odnětí svobody v délce 20 měsíců vykoná. Ztotožnil se fakticky s argumentací státní zástupkyně a uzavřel, že postup, kdy je podmíněné odsouzení ponecháno v platnosti, přestože odsouzený zavdá příčinu k přeměně trestu, má být využíván výjimečně. Na straně stěžovatele přitom žádné mimořádné okolnosti pro podobnou výjimku nenašel.

Stěžovatel s napadeným usnesením stížnostního soudu a postupem mu předcházejícím nesouhlasí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil právo na soudní ochranu a princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí, zásadu kontradiktornosti soudního řízení, právo na rovnost účastníků a právo obviněného se hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Základní problém viděl v tom, že se nemohl proti rozhodnutí stížnostního soudu bránit. Ačkoliv soud prvního stupně stížnost státní zástupkyně zaslal stěžovateli a tím dal jasně najevo, že ten by měl mít možnost se k ní vyjádřit, stěžovateli byla stížnost doručena až 29. 7. 2020. Městský soud v Praze nicméně na doručení nevyčkal a rozhodl již osm dnů předtím v neveřejném zasedání, aniž by dal stěžovateli jakoukoliv možnost se proti tomuto novému vývoji v řízení hájit. Stěžovatel to považuje za porušení zásady kontradiktornosti řízení a dalších základních práv, což doložil odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozvíjí důvody, kterými by se snažil argumentaci státní zástupkyně zpochybnit a přesvědčit stížnostní soud, že přeměna na nepodmíněný trest není nutná (vhodná).

…

Jak je uvedeno v nálezu, stěžovatel podal dne 14. 9. 2020 proti stejnému usnesení stížnostního soudu jinou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl dne 24. 9. 2020 pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 2639/20). Díky velmi rychlému rozhodnutí stihl stěžovatel podat v zákonné dvouměsíční lhůtě ústavní stížnost znovu. Dle judikatury předchozí usnesení Ústavního soudu týkající se stejné věci nezakládá překážku věci rozhodnuté. Procesně zřídka vídaná situace se navíc v aktuálním řízení stala unikátní v tom, že Ústavní soud oproti odmítnutí prvotní ústavní stížnosti nyní (druhé) ústavní stížnosti vyhověl. Důvod rozdílnosti výroku vychází především z výrazně vylepšené argumentace stěžovatele. V nové ústavní stížnosti mnohem zřetelněji rozvedl ústavněprávní rozměr svých námitek a také konkrétně předestřel, jakými tvrzeními by se hodlal hájit oproti případné přeměně trestu před stížnostním soudem, pokud by k tomu dostal příležitost. Přitom právě chybějící argumenty v tomto směru byly důvodem, proč Ústavní soud první ústavní stížnost odmítl.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisem ÚS dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z ustálené judikatury ÚS plyne, že při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, a další rozhodnutí tam citovaná). Podle ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě též vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. Stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné vykládat tak, že „pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit“ (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03). Citovaný právní názor platí při rozhodování o přeměně podmíněného trestu obzvláště silně, neboť má dopad do osobní svobody jednotlivce.

Ustanovení § 330 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 trestního řádu, stanovující, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání u soudu, odráží zmíněný ústavněprávní význam možného důsledku takového rozhodnutí. Jelikož zde hrozí zásah do osobní svobody jednotlivce, musí mu být zaručena – mj. naplněním zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení – možnost se efektivně hájit proti skutkovým zjištěním a právním názorům učiněným v neprospěch odsouzeného… Jestliže se soud prvního stupně rozhodl ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, a teprve stížnostní soud hodlal zasáhnout do svobody odsouzeného přeměnou podmínky na trest nepodmíněný, mělo by být ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání.

V nyní projednávaném případě stěžovatel nedostal žádný prostor, aby se svou argumentací pokusil ovlivnit rozhodování stížnostního soudu. Dopad rozhodnutí stížnostního soudu byl pro stěžovatele zásadní, neboť rozhodl opačně než soud prvního stupně a výsledkem napadeného usnesení by bylo omezení jeho osobní svobody. Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu je přitom zřejmé, že změna rozhodnutí vycházela především z argumentace státní zástupkyně ve stížnosti.

ÚS přistoupil ke kasaci napadeného usnesení z důvodu procesního pochybení stížnostního soudu. Reflektoval aplikační důsledky principu subsidiarity, jimiž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, a věcně se již nezabýval v ústavní stížnosti vznesenými námitkami, kterými stěžovatel reagoval na argumentaci státní zástupkyně ve stížnosti a i jinak brojil proti přeměně trestu.

Stížnostní soud vyhověl stížnosti státní zástupkyně a změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně a stěžovateli proměnil podmíněný trest na trest nepodmíněný. Tím, že MS v Praze nedal stěžovateli možnost se ke stížnosti vyjádřit nebo nenařídil veřejné zasedání, bylo porušeno právo stěžovatele na rovnost stran v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zásada kontradiktornosti řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na uvedené ÚS ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Celé znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2959/20 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com