ÚS k povinnosti odůvodnění rozhodnutí o podmínečném propuštění z vězení
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 688/21 zveřejněného dne 22. června 2021 platí, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění jeho zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Mimořádnost tohoto zákonného institutu ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě.
Stěžovatel JUDr. D. T. byl stíhán za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, které se měl dopustit v letech 2001 až 2003 ve prospěch zločinného spolčení. Později byl v řízení před obecnými soudy uznán vinným a pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na šest let.
V říjnu roku 2020 požádal stěžovatel o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odůvodněním, že již vykonal polovinu trestu, po celou dobu jeho výkonu se choval řádně, beze zbytku plnil své povinnosti a několikrát byl kázeňsky pochválen, přičemž za své řádné chování byl zařazen v první prostupné skupině vnitřní diferenciace. Zároveň uvedl, že na svobodě má zajištěno jak ubytování, tak i zaměstnání na pozici firemního právníka.
Obvodní soud pro Prahu 6 vzhledem ke všem okolnostem jeho žádosti vyhověl a zároveň mu stanovil zkušební dobu podmíněného propuštění v trvání šesti let.
Ke stížnosti státního zastupitelství Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu zrušil a žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl. Shledal, že na podmíněné propuštění neexistuje zákonný nárok, a poukázal na to, že stěžovatel se sice ve výkonu trestu chová bezproblémově, nicméně jeho hodnocení není nadprůměrné.
Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že je rozhodnutí městského soudu nespravedlivé a neodůvodněné. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil všechny podmínky, při jejichž splnění má soud odsouzeného propustit na svobodu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění jeho zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Mimořádnost tohoto zákonného institutu ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě.
Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Rozhodl-li soud, že ani splnění všech podmínek podmíněného propuštění neznamená automatické vyhovění žádosti, zaměnil tak limitovanou soudcovskou úvahu za úvahu zcela volnou o tom, že tento mimořádný benefit přísluší jen těm nejlepším odsouzeným. Takové právní východisko je však zcela v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
Stojí-li úvaha Městského soudu v Praze v podstatě na „pocitu“, že dosavadní doba výkonu uloženého trestu není dostačující, pak zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění za situace, kdy stěžovatel vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, se spíše jeví jako výraz jisté generální prevence vůči pachatelům organizované a společensky vysoce nebezpečné trestné činnosti. Každý případ je však třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného. Nenaplnění podmínky polepšení stěžovatele je pak co do argumentace obecné nedostatečně odůvodněné, zčásti vnitřně rozporné a formalistické, je-li opřeno zejména o existenci vykonatelné pohledávky, kterou stěžovatel nesplácí, přičemž chybí odpověď na otázku, zda stěžovatel byl objektivně schopen ji splácet dle představ městského soudu, když k tomu žádné dokazování prováděno nebylo.
S ohledem na výše uvedené III. senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 688/21 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com