Právo na zákonného soudce je v oboru procesního práva živě diskutovaným tématem. Svědčí o tom např. článek s názvem „Soumrak nad právem na zákonného soudce v české trestní praxi“, publikovaný v Bulletinu advokacie č. 1–2/2021 na str. 76–82. V tomto článku bylo kritizováno rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla odmítnuta dovolání obviněných, kteří namítali, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce.

Závěry, k nimž článek dospěl, byly správně opřeny o takový výklad dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst.1 písm. a) tr. ř., který pod zákonnou dikci „soud, který nebyl náležitě obsazen“ zahrnuje nejen organizační (institucionální) hledisko vyjadřující, zda rozhoduje senát či samosoudce a jak je složen senát, pokud jde o přítomnost a počet soudců či přísedících, ale i personální hledisko určující konkrétní osobu soudce, který rozhoduje, resp. se na rozhodnutí jako člen senátu podílí. Personální hledisko „náležitého obsazení soudu“ je tím, co dává zásadní význam rozvrhu práce soudu, protože právě rozvrh práce soudu je aktem obsahujícím pravidla, z nichž vyplývá – či přesněji řečeno má vyplývat – příslušnost soudce jako konkrétní osoby.

Součástí širší problematiky práva na zákonného soudce je také otázka, jak má být rozhodnuto o opravném prostředku, jímž bylo důvodně namítnuto porušení tohoto práva. Na první pohled se nabízí zdánlivě jednoduchá odpověď, že porušení práva na zákonného soudce je podstatnou vadou řízení a že taková vada odůvodňuje zrušení rozhodnutí. Věc je ale komplikována, uváží-li se další otázka, která nutně vyvstává, a to je otázka odstranitelnosti uvedené vady v řízení následujícím po zrušení rozhodnutí. Uvedenou vadu nemůže odstranit sám soud druhého stupně, rozhoduje-li o odvolání nebo o stížnosti jako řádných opravných prostředcích, ani sám Nejvyšší soud, rozhoduje-li o dovolání nebo o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádných opravných prostředcích. Za tohoto stavu přichází v úvahu jen to, aby věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu, u něhož bylo právo na zákonného soudce porušeno. V této spojitosti je třeba položit si také otázku, zda to je vždy řešení způsobilé k odstranění uvažované vady. Zde je nutné konstatovat, že zmíněnou vadu lze odstranit jen v některých případech a že v některých případech to možné není.

Připomeňme, že zákonným soudcem je soudce, jehož příslušnost k rozhodnutí ve věci vyplývá z pravidel, která jsou stanovena v rozvrhu práce soudu ve znění účinném v době nápadu věci k soudu. Účelem institutu zákonného soudce je garantovat příslušnost soudce podle pravidel stanovených před nápadem věci a tím vyloučit, že teprve po nápadu věci se bude řešit otázka výběru soudce, který ve věci rozhodne. Taková situace je totiž spojena s potenciální svévolí, resp. s možností prosazovat různé zájmy na tom, aby ve věci rozhodoval určitý soudce nebo naopak aby určitý soudce ve věci nerozhodoval. Zároveň jde o živnou půdu pro nežádoucí zasahování exekutivy (státní správy soudů) do výkonu soudní moci. Proto je třeba, aby v rozvrhu práce soudu byla obsažena také pravidla, podle kterých se určí jiný soudce, jehož příslušnost nastoupí, jestliže „původní“ zákonný soudce z nějakého legitimního důvodu nemůže rozhodovat, např. z důvodu vyloučení podle § 30 tr. ř., z důvodu zániku soudcovské funkce nebo z důvodu přeložení k jinému soudu v době po nápadu věci, z důvodu dlouhodobé nemoci apod. Jde o to, že i tento nově nastoupivší soudce musí mít atributy zákonného soudce.

Jestliže je zjistitelné, který soudce měl rozhodovat podle pravidel uvedených v rozvrhu práce účinného v době nápadu věci k soudu, avšak místo něho rozhodoval jiný soudce, a jestliže ten soudce, který byl zákonným soudcem, je nadále soudcem daného soudu, pak nic nebrání tomu, aby při novém projednání a rozhodnutí věci figuroval zákonný soudce. V takovém případě je vada spočívající v porušení práva na zákonného soudce poměrně snadno odstranitelná.

Jinak tomu je v případě, kdy soudce, který byl zákonným soudcem a místo něhož rozhodoval jiný soudce, již není soudcem buď vůbec, protože mu funkce soudce mezitím zanikla, anebo není soudcem daného soudu, protože se mezitím stal soudcem jiného soudu. V naznačeném případě nelze vadu spočívající v porušení práva na zákonného soudce odstranit tím, že k novému projednání a rozhodnutí věci bude povolán soudce, který byl zákonným soudcem podle pravidel stanovených rozvrhem práce soudu ve znění účinném v době nápadu věci. Žádné z řešení, která se nabízejí, není úplně „čisté“ v tom smyslu, že už nemůže do hry uvést toho soudce, který byl zákonným soudcem. Lze uvažovat o tom, že vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí bude považováno za ekvivalent nápadu nové věci a že zákonný soudce se určí podle pravidel uvedených v rozvrhu práce účinného v době vrácení věci soudu, u něhož bylo porušeno právo na zákonného soudce. Na to by však musel rozvrh práce soudu výslovně pamatovat a popsanou situaci upravovat. Pokud bylo právo na zákonného soudce porušeno v řízení, v němž soud prvního stupně rozhodl rozsudkem, je možné vzít v úvahu postup, při němž by odvolací soud a případně Nejvyšší soud jako soud dovolací nebo jako soud rozhodující o stížnosti pro porušení zákona po zrušení rozsudku vrátil věc státnímu zástupci jen za účelem podání nové obžaloby. Podáním nové obžaloby by státní zástupce navodil stav, při němž by byl nově určen zákonný soudce. Zmíněné varianty se vyznačují očividnou krkolomností a zahrnují i možnost paradoxního vyústění spočívajícího v tom, že ten soudce, který ve věci původně rozhodoval a nebyl zákonným soudcem, jím nakonec bude při aplikaci pravidel účinných v době nového nápadu věci k soudu. Paradoxně by pak tutéž věc při novém projednání rozhodoval právě soudce, kvůli jehož účasti bylo předchozí rozhodnutí zrušeno.

V praxi lze zaznamenat také případy, v nichž právo na zákonného soudce zůstalo nenaplněno z jiného důvodu než proto, že místo soudce, který byl zákonným soudcem podle rozvrhu práce soudu účinného v době nápadu věci, rozhodoval jiný soudce. Jde o případy netransparentního určení soudce povolaného k projednání a rozhodnutí věci, přičemž nedostatek transparentnosti vyplývá již ze samotného nedokonale zpracovaného rozvrhu práce soudu. Například u některých soudů je praktikováno to, že do senátu – ve smyslu soudního oddělení jako organizační jednotky soudu – jsou zařazeni čtyři soudci, případně i více soudců, ačkoli senát jako procesní subjekt projednává a rozhoduje každou konkrétní věc vždy tak, že je složen ze tří soudců. Pokud rozvrh práce soudu nemá dokonale propracovaná pravidla, podle nichž se určují tři soudci představující senát, který projedná a rozhodne danou konkrétní věc, a je-li složení tohoto senátu závislé na nějakém nejasně podloženém operativním opatření následujícím po nápadu věci k soudu, pak se složení takového senátu jeví jako netransparentní. Ve skutečnosti tu nejde ani tak o to, že ten, koho se řízení a rozhodnutí týká, byl „odňat“ svému zákonnému soudci, ale spíše o to, že se mu nedostalo soudce s takovými atributy, jaké má mít zákonný soudce. V těchto případech je náprava velmi problematická, protože zákonného soudce v dané konkrétní věci nelze vůbec určit v důsledku nedokonalosti rozvrhu práce soudu. Stav vyplývající z nedokonale zpracovaného rozvrhu práce soudu lze napravit jen do budoucna, tj. nikoli ve vztahu k věcem, v nichž již bylo rozhodnuto, a to takovou změnou rozvrhu práce, která zajistí náležité stanovení dokonalých pravidel určujících osobu zákonného soudce. Za stanovení těchto pravidel nesou odpovědnost předsedové soudů, protože podle § 41 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, předseda soudu vydává rozvrh práce. Určitý díl odpovědnosti tu mají i soudcovské rady soudů, protože podle citovaného ustanovení předseda soudu vydává rozvrh práce po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Jde ovšem o odpovědnost v obecném právně-politickém smyslu, přičemž tento typ odpovědnosti neskýtá žádnou možnost nápravy ve věcech již rozhodnutých.

Z toho, co bylo uvedeno, pro advokátní praxi vyplývá, že úspěch opravných prostředků založených na námitce porušení práva na zákonného soudce závisí nejen na věcné důvodnosti takové námitky, ale i na tom, zda je vada spočívající v porušení práva na zákonného soudce v dané konkrétní věci odstranitelná. Advokát proto musí v dané konkrétní věci zvážit, zda je reálné, aby vytýkaná vada řízení byla napravena. Jinak musí být připraven na to, že soud rozhodující o opravném prostředku se uchýlí k pragmatickému řešení, při kterém nebude námitku porušení práva na zákonného soudce považovat za důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Autor JUDr. Petr Hrachovec působí jako člen zkušební komise ČAK pro obor trestní právo
Foto: canva.com