Rozpaky nad evidencí skutečných majitelů

Vlastimil Pihera
Kateřina Ronovská

Začátkem června 2021 nabude účinnosti zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „ZESM“). Podle jeho důvodové zprávy[1] si klade za cíl „řádně transponovat do českého právního řádu některé nové požadavky týkající se evidování skutečných majitelů“ páté AML směrnice (dále jen „AML směrnice“)[2] a taktéž odstranit nedostatky dosavadní úpravy evidence obsažené v § 118a a násl. zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob a evidenci svěřenských fondů.

Hlavním požadavkem plynoucím z AML směrnice je zajištění rozkrytí vlastnických struktur až po skutečného majitele tak, aby měly informace v něm obsažené dobrou vypovídací schopnost, tj. aby byly úplné, přesné a aktuální.

V síti veřejných evidencí zaváděných v jednotlivých členských státech, které by měly být v budoucnu vzájemně propojené, mají uvíznout všechny fyzické osoby, které mají z konkrétní vlastnické struktury ultimátní majetkový prospěch nebo které ji ovládají. Veřejný přístup k informacím o skutečných majitelích má především umožnit, „aby tyto informace byly ve větší míře zkoumány občanskou společností, včetně tisku nebo organizací občanské společnosti, a přispívá k zachování důvěry v integritu obchodních transakcí a finan­čního systému“.[3]

Nelze zastírat, že autoři následující stati mají o legitimitě tohoto cíle značné pochybnosti. Kontrolu ze strany „veřejnosti“ nad majetkovými poměry všech soukromých osob (snad i pod dojmem své vlastní životní zkušenosti) nepovažují za rozumnou cestu rozvoje společnosti. Za pochopitelnou (a snad i odůvodněnou) ji vnímají např. v situaci, kdy je nakládáno s prostředky z veřejných rozpočtů. U soukromých účelů (typicky správy rodinného majetku bez větších vnějších efektů) ji naopak považují, stejně jako francouzský ústavní soud,[4] za zásah do ústavně garantovaného práva na soukromí.[5]

V následujícím příspěvku se však snaží tyto pochybnosti ignorovat a AML směrnici chápou jako danost. Pozornost zaměřují výhradně na praktické obtíže a nejasnosti, které vyvolává implementace této směrnice do českého práva novým zákonem o evidenci skutečných majitelů. 

Zpřístupnění evidence skutečných majitelů veřejnosti 

V souladu s AML směrnicí mají být veškeré údaje v evidenci skutečných majitelů právnických osob přístupné veřejnosti. Dosavadní filtr ve formě požadavku na prokázání oprávněného zájmu v souvislosti s problematikou AML však zůstává zachován ve vztahu k evidenci skutečných majitelů trustových či podobných struktur.

AML směrnice takto diferencuje zřejmě pod dojmem rozhodnutí francouzského ústavního soudu z roku 2016,[6] v němž soud shledal neomezený přístup veřejnosti k údajům o skutečných majitelích francouzské fiducie (obdoby českého svěřenského fondu) ústavně nekonformním zásahem do soukromého života. Český zákon tuto distinkci (na rozdíl od některých jiných jurisdikcí, jako je Rakousko nebo Německo, které se ji rozhodly ignorovat) respektuje.

Zde narážíme na první paradox. Je otázkou, jak přistupovat k (v praxi častým) případům, kdy je podíl v obchodní korporaci ve svěřenském fondu. S ohledem na zvýšenou ochranu údajů o skutečných majitelích svěřenských fondů by bylo logické, aby se ve výpisu z evidence skutečných majitelů obchodních korporací ovládaných prostřednictvím svěřenských fondů objevila pouze informace o existenci takového svěřenského fondu s tím, že přístup k údajům o osobách „za svěřenským fondem“ (tedy především přístup k údajům o jejich beneficientech) by se řídil pravidly přístupu k informacím o skutečných majitelích svěřenského fondu. Takový přístup je uplatňován např. v Belgii.[7]

Česká právní úprava tuto otázku neřeší. Nevyjímá tyto korporace z povinnosti registrovat své konečné majitele ani nerozšiřuje na takové údaje ochranu jinak poskytovanou informacím o konečných majitelích svěřenských fondů. Tím zároveň ochranu do značné míry neguje, protože ji činí obsoletní ve vztahu ke všem svěřenským fondům (a podobným trustovým strukturám), v nichž je držen podíl v korporaci. To je ovšem většina tzv. rodinných svěřenských fondů, v nichž jsou obvykle drženy podíly v rodinných společnostech. Tento výsledek se nám proto jeví jako značně podivný.

Další pochybnosti o vhodnosti přijatého řešení se týkají postavení fundací (nadací a nadačních fondů). AML směrnice vztahuje vyšší ochranu informací o skutečných majitelích na „svěřenské fondy a jiné druhy právních uspořádání, jako je například fiducie, určité druhy Treuhandu či fideicomisu, pokud se svou strukturou nebo funkcemi podobají svěřenským fondům“.[8] Uvážíme-li povahu fundací, nelze než uzavřít, že ve výsledku se jedná o zřejmou funkční obdobu svěřenského fondu.[9]

Současně i AML směrnice přistupuje k trustovým a fundačním strukturám principiálně shodně (konstruuje stejné nevyvratitelné domněnky), a to i ve vztahu k vymezení jejich skutečného majitele. Jsme přesvědčeni, že by měly být nadace a nadační fondy podřízeny stejné úpravě jako svěřenské fondy. Nedává totiž smysl, proč by měly být údaje o skutečných majitelích svěřenských fondů chráněny více než např. údaje o skutečných majitelích soukromých nadačních fondů.

Sám prostý fakt, že fundace jsou právnické osoby a mají na rozdíl od svěřenských fondů právní osobnost, nepovažujeme za přesvědčivý. Stejný názor publikoval již Panico,[10] nicméně jsme si vědomi i odlišných závěrů.[11] Zajímavé je, že byť se český zákonodárce k takovému kroku neodhodlal, přesto přístup k údajům o skutečných majitelích soukromých nadací a nadačních fondů do jisté míry omezil prostřednictvím novely § 34 rejstříkového zákona.[12] Toto řešení nicméně nepovažujeme za ideální, protože na jedné straně neposkytuje ochranu údajům o beneficientech těchto fundací, na druhé straně je ochrana těchto informací zase paradoxně silnější než údajů o skutečných majitelích svěřenských fondů.[13]

Vymezení skutečného majitele 

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy se skutečný majitel nově vymezuje nejen jako ten, kdo může uplatňovat rozhodující vliv, ale též jako ten, komu náleží podstatná část majetkového prospěchu právnické osoby nebo trustové struktury.

Nový zákon tak napravuje (minimálně z hlediska požadavku na implementaci již předchozí verze AML směrnice) chybnou definici skutečného majitele v zákoně č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu („AML zákon“). Tento posun současně přináší novou otázku; zatímco s koncepcí „rozhodujícího vlivu“ umí aplikační praxe s odkazem na koncernové právo relativně dobře pracovat, s tím, co se rozumí „podstatnou částí majetkového prospěchu“, se bude muset teprve vypořádat.

Zákon o evidenci skutečných majitelů současně přichází s dalším důležitým koncepčním posunem. Zatímco podle dosavadní právní úpravy existovaly vedle materiální definice vyvratitelné domněnky, kdo je skutečným majitelem (a které tedy bylo možné vyvrátit v případech, kdy nebyly naplněny materiální předpoklady), nově se materiální definice skutečného majitele doplňuje odlišně konstruovanými nevyvratitelnými domněnkami. Ty zároveň již neříkají, kdo se má za skutečného majitele v určité situaci považovat, ale jen to, kdo je jím vždy.

To má dvojí efekt. Jednak do budoucna nebude možné argumentovat, že např. 26 % hlasovacích práv nezakládá možnost uplatňovat rozhodující vliv (protože druhý společník disponuje zbývajícími 74 % hlasů). Jednak se na limity domněnek nelze odkazovat při identifikaci skutečného majitele. Jsou konstruovány v podstatě jen jako jakási „dodatečná kategorie“, kde se „podezřelí“ stávají automaticky „viníky“. To nejenže uvádí osoby povinné registrovat své skutečné majitele do značné nejistoty, ale zároveň dochází k odklonu od samotného smyslu AML směrnice.

Přitom zvolené řešení z AML směrnice – alespoň ve vztahu ke korporacím – nevyplývá. Směrnice v zásadě jen konstatuje, že „indikátorem přímého vlastnictví je akciový podíl 25 % plus jedna akcie či vlastnický podíl větší než 25 %“. Tento požadavek měl, podle našeho názoru, český zákonodárce implementovat formou vyvratitelné domněnky v podstatě shodné, jaká byla dosud obsažena v AML zákoně. Proč namísto toho zavedl nevyvratitelné domněnky v § 3, které navíc doplnil v § 4 odst. 3 ZESM podivnou úpravou, podle které „na to, že fyzická osoba je osobou s koncovým vlivem v korporaci, ukazuje její přímý nebo nepřímý podíl na hlasovacích právech, který významně převyšuje podíly na hlasovacích právech ostatních osob, zejména je-li větší než 25 %“, nám zůstává záhadou.

Také v případě fundací, svěřenských fondů a srovnatelných struktur, u kterých je rovněž nevyvratitelných domněnek vy­užíváno, to vytváří zcela obskurní situace. Jsou totiž konstruovány tak, že je třeba nechat zapsat „každého, kdo šel kolem“. Za skutečné majitele jsou bez dalšího pokládáni všichni zakladatelé, členové řídících orgánů (též svěřenští správci), všichni členové dozorčích orgánů (v případu svěřenských fondů a podobných trustových struktur pouze v případě, že „mohou jmenovat nebo odvolat svěřenského správce nebo obmyšleného“, což je však absolutní většina rodinných svěřenských fondů) a všichni beneficienti těchto struktur, bez ohledu na jejich postavení.[14]

Toto mechanické pravidlo vtahuje do kategorie skutečných majitelů v zásadě kohokoli, kdo by potenciálně mohl být snad významný, aniž by se přihlíželo ke konkrétním poměrům, resp. k tomu, zda a případně jaký vliv má taková osoba na danou strukturu nebo jaký je její podíl na majetkovém prospěchu z ní. Tím dochází v podstatě k vyloučení efektu obecné materiální definice skutečného majitele tak, jak ji požaduje AML směrnice, a evidence se tím ve výsledku značně zkreslí a rozostří.

Má-li účel ZESM spočívat v zajištění rozkrytí vlastnických struktur až po skutečného majitele tak, aby měly informace obsažené v evidenci dobrou vypovídací schopnost, tj. aby byly „úplné, přesné a aktuální“,[15] pak toto řešení nelze považovat za správné.

Jsme přesvědčeni, že český zákonodárce chybně interpretuje AML směrnici, neboť pouze „přepisuje“ její znění, bez širší úvahy o jejím smyslu a účelu. Jakkoli AML směrnice v rámci vymezení skutečného majitele nadací a trustových struktur uvádí výčet osob odpovídající struktuře nevyvratitelných domněnek v ZESM, nevyplývá z ní, že by tyto osoby měly být považovány za konečné majitele bez ohledu na to, zda jsou u nich naplněna materiální kritéria, tedy zda „v konečném důsledku vlastní nebo kontrolují“ danou entitu.

Význam výčtu v čl. 3 odst. 6 písm. b) a c) AML směrnice přitom spočívá v tom, že tyto osoby mají být vždy testovány, zda jejich postavení naplňuje materiální znaky skutečného majitele,[16] nikoli že by všechny tyto osoby měly být bez dalšího evidovány jako skuteční majitelé.

Souladnost našeho názoru s AML směrnicí lze demonstrovat na několika jednoduchých příkladech.

AML směrnice mezi osobami zahrnutými do příslušného výčtu osob uvádí též „obmyšlené, nebo pokud ještě nebyly určeny konkrétní fyzické osoby, které mají prospěch z právního uspořádání nebo právnické osoby, okruh osob, v jejichž hlavním zájmu je právní uspořádání nebo právnická osoba založena nebo provozována“.

ZESM toto implementuje tak, že „skutečným majitelem právního uspořádání je vždy také každá fyzická osoba, která je … jeho obmyšleným nebo z okruhu osob, v jejichž hlavním zájmu bylo právní uspořádání zřízeno nebo je spravováno, není-li obmyšlený“. Je zjevné, že evidovat všechny tyto osoby jako skutečné majitele, jak chce ZESM, by bylo v mnoha případech nesmyslné nebo nemožné.

Za téměř absurdní je třeba takový postup považovat také u fundací (nadací a nadačních fondů) s veřejně prospěšným účelem, stejně jako u ústavů a obecně prospěšných společností. Jen stěží si lze představit, že by byli do evidence zapisováni všichni příjemci stipendií, výzkumných grantů či klienti sociálních služeb.

Stejný problém nastává i u soukromých diskrečních fundačních struktur, kde mohou být zpravidla obmyšlení jmenováni z „okruhu členů rodiny“. Koho je třeba v takovém případě evidovat? Zákonodárce v důvodové zprávě bezelstně dovozuje, že pokud zakladatel vymezí okruh možných obmyšlených např. slovy „mí zaměstnanci“, mají být jako skuteční majitelé zaevidováni všichni zaměstnanci. I v případě Vítkovických železáren? Je zjevné, že takové závěry jsou absurdní, a takto AML směrnici nelze vykládat.

Také povinnost evidovat jako skutečné majitele všechny zakladatele fundačních a trustových struktur nelze považovat, bez stanovení určitých materiálních kritérií pro určení „vlivu“ nebo „majetkové účasti“, za vhodné. Otázkou zůstává, zda jde – z pohledu povinností vyplývajících z AML směrnice – o vůbec akceptovatelné řešení.

Zakladatelům fundací a trustů (svěřenských fondů), na rozdíl od společníků obchodních korporací, totiž nesvědčí vůči fundaci žádné majetkové právo (podobné obchodnímu podílu). Zakladatelé si sice mohou svým projevem vůle v zakladatelském právním jednání fundace/statutu trustu vymezit některá „zakladatelská práva“ (popř. i určitá práva svěřit třetím osobám), pomocí kterých pak mohou danou strukturu ovlivňovat. Ex lege jim nicméně taková práva u fundací nesvědčí vůbec a u svěřenských fondů spíše ojediněle.

Oddělenost majetkových sfér je vůdčím principem fundačního a trustového práva. Zároveň u některých fundačních struktur může být zájem na „ostrém řezu“ mezi zakladatelem a jím vytvořenou strukturou samotným účelem jejího zřízení (např. z důvodů ochrany majetku pro vymezený účel, deklarace nezávislosti struktury na jejím zakladateli).[17]

Mezinárodní problematické aspekty 

ZESM vychází z toho, že odpověď na otázku, kdo je skutečným majitelem určité právnické osoby nebo trustové struktury, kterým vznikla registrační povinnost v České republice, se řídí výhradně českým právem. To znamená, že např. české dceřiné společnosti jsou nuceny samostatně analyzovat majetkové vztahy v rámci mnohdy velmi komplikovaných mezinárodních skupin, aniž by mohly jen odkázat na společné vymezení skutečných majitelů pro celou skupinu, jak jej vydefinuje např. jejich mateřská společnost v jiném členském státě.

Domníváme se, že tato maximalistická snaha o totální rozkrytí a verifikaci všech majetkových struktur je zcela neproporciální. Něco z ní by mělo bezpochyby ustoupit ve prospěch funkčnějšího pojetí, které by registrující se evidované osoby tolik nezatěžovalo.

AML směrnice předpokládá, že evidence skutečných vlastníků jednotlivých členských států budou propojeny shodně, jako jsou již dnes propojeny rejstříky právnických osob. Jakkoli to explicitně neuvádí, vychází AML směrnice zjevně z toho, že členské státy budou vzájemně respektovat stav svých (ostatně právě proto harmonizovaných) evidencí.

Máme proto za to, že by členské státy měly alespoň v rovině vyvratitelné domněnky stanovit, že i pro účely určení skutečného majitele podle českého práva je možné spoléhat na výpis ze zahraniční evidence skutečných majitelů. V této souvislosti lze podotknout, že tento princip sám ZESM (v souladu s AML směrnicí) v zásadě respektuje, jak vyplývá např. z pojetí podřízených struktur vztahů v § 5 odst. 3 nebo akceptace zápisu trustových struktur skutečného majitele v evidenci vedené podle práva jiného členského státu podle § 12 odst. 3 ZESM. Ke škodě věci, bohužel, takovou domněnku nebo jiné ustanovení, které by tuto otázku řešilo, neobsahuje.

Zcela samostatnou kapitolou je pak otázka trustových struktur. AML směrnice vyžaduje, aby členské státy zajistily, že tyto struktury, mají-li určitý vztah k území členského státu, budou registrovat své skutečné majitele. Ukládá členským státům, aby stanovily „kritéria pro určení toho, zda mají právní uspořádání strukturu nebo funkce podobné svěřenským fondům s ohledem na taková právní uspořádání řídící se jejich právním řádem“.[18]

Podle našeho názoru AML směrnice požaduje, aby členské státy vymezily obecné znaky trustových struktur pro účely evidence jejich skutečných majitelů, a to i když samy obecně existenci těchto struktur neuznávají. Tak např. rakouské právo, které jinak existenci trustových struktur neuznává, vymezuje (pouze) pro účely evidence skutečných majitelů definiční znaky zahraničních trustů.[19] České právo má v tomto směru jednodušší pozici, protože obecně uznává zahraniční trustovou strukturu, „vykazuje-li základní znaky požadované pro [svěřenský fond] českým právem“.[20] Nedostatkem této úpravy je, že není zcela jasné, co jsou to ony „základní znaky“. Tento deficit mohl být v rámci implementace AML směrnice napraven.

Bohužel se tak nestalo. Nedošlo k novelizaci zákona o mezinárodním právu soukromém a ani nový zákon o evidenci skutečných majitelů neobsahuje žádné vymezení kritérií pro uznávání zahraničních trustových struktur. Český zákonodárce tak nesplnil požadavek AML směrnice a současně nejistotu ohledně toho, jaké zahraniční trustové struktury je české právo připraveno uznat, rozšířil i do sféry evidence skutečných majitelů.

V této souvislosti lze podotknout, že není zcela srozumitelné, proč Česká republika dosud nepřistoupila k Haagské úmluvě o právu použitelném pro trusty a jejich uznávání z 1. července 1985. Ta totiž kromě řady v českém právu chybějících kolizních norem obsahuje i všeobecně akceptované vymezení základních znaků trustových struktur. Navíc, jakkoli tuzemský svěřenský fond tyto znaky naplňuje, české svěřenské fondy se ani u států, které k úmluvě přistoupily, nemohou domáhat svého uznání, což je pro ně značně nevýhodné.

Ostatně se domníváme, že v rámci EU bude nutné kritéria pro uznání trustových struktur dříve či později harmonizovat, a to i s ohledem na vyvíjející se evropskou judikaturu týkající se trustů.[21] V opačném případě lze stěží dosáhnout efektivního propojení evidencí skutečných majitelů mezi jednotlivými členskými státy.

Soukromoprávní sankce 

Nový zákon o evidenci skutečných majitelů stíhá nesplnění povinnosti řádně registrovat skutečné majitele „soukromoprávními sankcemi“. Jde především o zákaz výkonu hlasovacích práv jak skutečného majitele obchodní korporace, není-li zapsán, tak i jakékoli právnické osoby nebo trustové struktury, jejichž je také skutečným majitelem. Podobně se zakazuje takto „nezapsanému“ skutečnému majiteli nebo „jeho“ společnosti či trustu vyplatit dividendu nebo poskytnout podobnou distribuci.

Tyto zákazy dále ZESM rozšiřuje i ve vztahu k jakýmkoli společníkům, kteří v rozporu se zákonem nezaevidovali (vůbec) žádného svého skutečného majitele. Zákon dále stanovuje nevymahatelnost smluv, kterými je zastírána osoba skutečného majitele. Jak připouští i sama důvodová zpráva, jde v Evropě o neobvyklé řešení.[22] Ostatní jurisdikce si zásadně vystačí s veřejnoprávními sankcemi ve formě pokut, příp. i jiných trestněprávních sankcí.

Autorům ZESM se však jevily veřejnoprávní sankce jako nedostatečné, s tím, že „soukromoprávní negativní důsledky nesrovnalostí působí účinněji a zároveň nepředstavují výrazný zásah do práv evidujících osob“.[23] V každém případě však zvolené řešení přináší značná rizika a administrativní náklady.

Jak jsme již výše naznačili, odpověď na otázku, kdo má postavení skutečného majitele, není vždy jednoduchá. České obchodní korporace (resp. jejich statutární orgány) však budou nuceny tuto otázku řešit pod hrozbou možného zpochybnění rozhodnutí valné hromady nebo odpovědnosti za neoprávněnou výplatu dividendy. U složitějších vlastnických struktur navíc nebudou tuto otázku řešit jen ve vztahu k vlastním skutečným majitelům, ale budou nuceny též určovat, zda jejich skuteční majitelé jsou skutečnými majiteli jejich společníků – právnických osob nebo trustových struktur. To je značně náročné především v případě zahraničních struktur, tím spíše, uvážíme-li (výše zmiňovanou) absenci možnosti dovolat se stavu zápisu v zahraničních evidencích skutečných majitelů.

Ve vztahu k ostatním společníkům (nepůjde-li o osoby uvedené v § 7 ZESM) sice postačí, že společnost ověří, že ti z nich, kteří mají povinnost evidovat své skutečné majitele v české evidenci skutečných majitelů, zaevidovali alespoň někoho jako jejich skutečného majitele, a nemusí se tak zabývat, zda je evidence správná a úplná. Nicméně, např. u zahraničních (především mimoevropských) trustových struktur nebudou společnosti zpravidla schopny ověřit ani to, protože nebudou mít dostatek informací k tomu, aby mohly určit, zda takové struktuře vznikla povinnost evidovat své skutečné majitele v české evidenci podle § 12 odst. 2 ZESM (tj. že existuje kvalifikovaný vztah k České republice).

Společnosti tak budou čelit riziku, že tyto otázky posoudí chybně. Lze navíc podotknout, že notáři sepisující případně notářský zápis o rozhodnutí valné hromady budou zřejmě požadovat, aby předseda valné hromady prohlásil, zda na straně jejích účastníků existuje překážka výkonu hlasovacích práv podle zákona o evidenci skutečných majitelů. Dodatečné administrativní náklady přinese nutnost ověřovat stav zápisu v evidenci skutečných majitelů nejen na valné hromadě (pro účely hlasování), ale též při výplatě dividendy či podobné distribuce. Zákon zakazuje „vyplatit podíl na prospěchu také právnické osobě nebo právnímu uspořádání, jež nemá v evidenci skutečných majitelů zapsaného žádného skutečného majitele“ (§ 53 odst. 2 ZESM).

To se stává doslova noční můrou, pokud jsou akcie ve společnosti drženy prostřednictvím několika stupňů „custodianů“ (finančních prostředníků). Tyto distribuce jsou prováděny jejich prostřednictvím, a proto bude zřejmě ve skutečnosti nutné v těchto případech na ně delegovat kontrolu plnění požadavků zákona o evidenci skutečných majitelů ve vztahu k jejich klientům. Nejasná je i situace ve vztahu k akciím drženým investory v rámci zahraničních systémů nepřímé držby cenných papírů, kteří jsou podle zahraničních právních řádů považováni za vlastníky akcií české společnosti, a jsou tak ultimátními příjemci relevantní distribuce.

Vzhledem k tomu, že ZESM neváže zákaz distribuce na postavení „společníka“, lze dovozovat, že by distribuce neměla ani v těchto případech být v rukou toho, kdo nesplnil povinnost zaevidovat svého skutečného majitele v české evidenci, byť by se jednalo např. o klienta americké banky, o jehož identitě však česká společnost samozřejmě mnohdy vůbec nic neví.

Pochybnosti vzbuzuje i pravidlo, podle kterého „práva a povinnosti z právního jednání zastírajícího osobu skutečného majitele, které vznikly v době, kdy není skutečný majitel zapsán v evidenci skutečných majitelů, nelze vymáhat; to platí bez ohledu na to, kterým právním řádem se právní jednání řídí“. Vzhledem k omezenému prostoru tohoto příspěvku tyto pochybnosti pouze ilustrujeme na případu německého Treuhand(u), tedy specifické smlouvy, jíž se na někoho převádí vlastnictví k určité věci a současně sjednává závazek s věcí nakládat určitým způsobem, zpravidla ve prospěch převodce.

Německá administrativa neoznámila Komisi tento specifický typ smluvního uspořádání jako trustu „podobné právní ujednání“ podle čl. 31 odst. 10 AML směrnice, což znamená, že beneficienty těchto struktur nepovažuje za skutečné majitele ve smyslu směrnice. Tomu Komise ve své zprávě Evropskému parlamentu[24] oponuje s tím, že dle jejího názoru by tomu mělo být naopak. Je tedy smlouva o Treuhand(u) podle ZESM vymahatelná, či nikoli?

Výhled do budoucna? 

Hledání skutečných majitelů právnických osob a dalších majetkových struktur není ovšem zdaleka jen český problém. Nejasnosti ohledně AML směrnicemi nastavených pravidel se projevují i v dalších členských státech.

Evropská AML legislativa je přijímána s velkými rozpaky také na poli Evropského parlamentu a dalších centrálních institucí. Předpokládané propojení evidencí skutečných majitelů napříč Evropskou unií je v nedohlednu. Údaje, které přicházejí o skutečných majitelích, jsou vzájemně nekompatibilní, a proto jen stěží použitelné. Z mnohých jurisdikcí je navíc hlášena snaha – pomocí nové AML úpravy – nepřiměřeně zvyšovat administrativní zátěž (např. zavádění nových oznamovacích povinností), někde dokonce zásahy do základních práv.[25]

Evropská komise proto již na podzim 2020 oznámila, že připravuje mj. nový soubor jednotných pravidel (Single Rulebook) v podobě nového evropského nařízení. To by mělo být nástrojem k zaujetí sjednocujícího přístupu k definici skutečného majitele, evidencím a dalším důležitým souvisejícím otázkám napříč Evropskou unií. První návrh nové AML úpravy by měl být (podle posledních zpráv) zveřejněn již v květnu 2021, tedy ještě před nabytím účinnosti ZESM. Lze proto předpokládat, že se v brzké době právní rámec evropský a následně i český opět změní. Pořád se něco děje.

 

JUDr. Vlastimil Pihera, Ph.D., působí jako advokát a partner v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík a na Ústavu státu a práva AV ČR. 

doc. JUDr. Kateřina Ronovská, Ph.D., je docentkou občanského práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.


[1] Viz první odstavec důvodové zprávy k zákonu č. 37/2021 Sb.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU.

[3] Bod 30 preambule V. AML směrnice.

[4] Conseil Constitutionnel, rozhodnutí č. 2016-591 QPC z 21. října 2016, “Ms. Helen S.”.

[5] K tématu viz též např. F. Noseda: CRS and bendficial ownershop registers – what serious newspapers and tabloids have in common: The improbable story of a private client lawyer turned human rights activist, Trust and Trustees, Vol. 23, No. 6, 2017, p. 601 násl.; J. Niegel: En Route to Nineteen Eighty-Four? Are the tunes of Orwell’s Nineteen Eighty – Four echoed in Twenty-Seventeen? Trusts & Trustees, Vol. 23, No. 6, July 2017, pp. 587-595.

[6] Op. cit. sub 4.

[7] Op. cit. sub 4.

[8] Čl. 31 odst. 1 konsolidovaného znění směrnice 2015/849.

[9] Této otázce jsme se již se shodným závěrem věnovali in V. Pihera, K. Ronovská: Fundační principy a hranice jejich flexibility, K otázce možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských fondů a fundací, Právník č. 9/2018.

[10] Op. cit. Sub 7.

[11] Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě posuzující, zda členské státy řádně identifikovaly trusty a podobná právní ujednání, která se řídí jejich právními předpisy, a zda se na ně vztahují povinnosti stanovené směrnicí (EU) 2015/849 (COM/2020/560).

[12] Srov. § 14 odst. 4 písm. b) ZESM.

[13] Ohledně přístupu k těmto informacím se neuplatní kritéria v § 15 odst. 1 ZESM.

[14] Zákon tak zcela ignoruje rozdíly mezi postavením skutečných beneficientů (vybavených právem na plnění), beneficientů potenciálních (kterým právo na plnění vznikne při nastoupení určitých okolností) a beneficientů tzv. „diskrečních“, kteří de facto beneficienty (zatím) nejsou, neboť o přiznání benefitu musí rozhodnout svěřenský správce, resp. správní rada fundace.

[15] Čl. 30 odst. 1 a čl. 31 odst. 1 AML směrnice.

[16] Takový přístup lze nalézt i v řadě zahraničních jurisdikcí.

[17] Zápisem všech těchto osob jako skutečných majitelů na základě vyvratitelných domněnek pak vzniká situace, že ačkoli tyto osoby nemají žádný „vliv“ ani „majetkový prospěch“ z dané struktury, stejně v evidenci skutečných majitelů zapsány budou. Máme za to, že rozlišování mezi „skutečnými“ skutečnými majiteli a skutečnými majiteli pouze „zapsanými“ je již daleko za hranicí rozlišovacích schopností nejen laické,
ale i odborné veřejnosti.

[18] Čl. 31 odst. 1 AML směrnice.

[19] § 1 odst. 3 Bundesgesetz BGBl, I Nr. 163/2017, über die Einrichtung eines Registers der wirtschaftlichen Eigentümer von Gesellschaften, anderen juristischen Personen und Trusts.

[20] § 73 odst. 4 zák. č. 91/2014 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

[21] Především rozhodnutí Soudu Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) ve věci Olsen v. Norway (spojené věci E-3/13 a E-20/13) a rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Trustees of the P Panayi Accumulation   Maintenance Settlements (C-646/15).

[22] Autorům článku není známa žádná další jurisdikce, kde by k podobnému zásahu do soukromého práva při neplnění veřejnoprávních povinností mohlo takto docházet. Sankce tak považují za nevhodně zacílené a zcela neadekvátní.

[23] Viz problematika sankcí v důvodové zprávě k ZESM.

[24] Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě posuzující, zda členské státy řádně identifikovaly trusty a podobná právní ujednání, která se řídí jejich právními předpisy, a zda se na ně vztahují povinnosti stanovené směrnicí (EU) 2015/849 (COM/2020/560).

[25] Příkladem lze uvést Rumunsko, Maďarsko, ale i např. Španělsko.

Go to TOP