Ústavní soud zveřejnil dne 25. května 2021 nález sp. zn. IV. ÚS 690/21, podle kterého platí, že mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Důvodem pro nepředložení věci ke sjednocení se zásadně nesmí stát nesouhlas rozhodujícího senátu s jiným senátem v tom, jak má být rozhodnutí sjednocujícího tělesa vykládáno, tedy nesouhlas s právním názorem přijatým při znalosti tohoto rozhodnutí. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že oba senáty rozhodovaly v jiných typech řízení. Rozhodující je, pokud v obou řízeních byla s rozdílným výsledkem posuzována povaha stejného úkonu orgánu veřejné moci.

Stěžovatelce byla poskytnuta na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (vedlejšího účastníka řízení) dotace ve výši 4 054 699,48 Kč na projekt v operačním programu „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“. Vedlejší účastník následně dospěl k závěru, že stěžovatelka v projektu porušila pravidla pro zadání veřejné zakázky a nevyplatil jí proto část dotace ve výši 941 580, 53 Kč (dále jen „nevyplacená část dotace“). Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, spočívajícím v zadržování nevyplacené části dotace. Městský soud napadeným usnesením zásahovou žalobu stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou podle § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se stěžovatelka mohla ve věci bránit žalobou podle § 65 a násl.  s. ř. s., a to proti oznámení vedlejšího účastníka ze dne 17. 6. 2014, označeného jako „Oznámení příjemci podpory rozhodnutí Řídícího orgánu OP VK ve věci nezpůsobilosti výdaje projektu“.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně uzavřel, že oznámení ze dne 17. 6. 2014 je rozhodnutí o definitivním krácení dotace podle § 14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 19. 2. 2015, a proti takovému rozhodnutí se lze bránit žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu a pražského městského soudu, že oznámení ze dne 17. 6. 2014 je rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle ní oznámení ze dne 17. 6. 2014 nesplňuje náležitosti rozhodnutí po formální i obsahové stránce. V této souvislosti upozorňuje, že z opatrnosti podala ve stejné věci také žalobu proti nečinnosti vedlejšího účastníka a v rámci daného řízení vydal Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 11. 11. 2020, č. j. 2 Afs 167/2018-38, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud dospěl naopak k závěru, že oznámení ze dne 17. 6. 2014 nelze považovat za rozhodnutí. Stěžovatelka má dále za to, že její právo na spravedlivý proces bylo zkráceno rovněž nedostatečným poučením k případné včasnosti žaloby a také závěrem, že nebylo v dané věci podstatné dodržení zákonného postupu doručení, nýbrž pouze to, zda měla stěžovatelka rozhodnutí k dispozici.

Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze jako účastníky řízení a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že k zásahu do vlastnického práva nemohlo v posuzované věci dojít, protože vedlejší účastník rozhodl o nevyplacení, nikoliv odnětí, části dotace z důvodu porušení pravidel pro zadání veřejné zakázky samotnou stěžovatelkou. Pokud jde o vytýkané porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší správní soud uvedl, že k takové situaci v předmětné věci nedošlo, protože Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a o věci rozhodl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.

Městský soud ve svém vyjádření stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vedlejší účastník se ve svém vyjádření se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích ztotožnil. Dále uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje zdůvodnění, jak konkrétně mělo být do vlastnického práva a práva na spravedlivý proces v případě stěžovatelky zasaženo.

Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak ÚS konstatoval v nálezu, stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že Nejvyšší správní soud dospěl ohledně povahy oznámení ze dne 17. 6. 2014 k jinému závěru, než v předchozím rozsudku sp. zn. 2 Afs 167/2018, vydaným ve skutkově totožném případě. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle § 17 odst. 1 s. ř. s. dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce zaručeného stěžovatelce v čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ačkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti porušení práva na zákonného soudce nenamítala, Ústavní soud – s ohledem na výše uvedené – postup Nejvyššího správního soudu z tohoto hlediska hodnotil, a to přednostně před stížnostními námitkami stěžovatelky, neboť pokud by napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu vydal nezákonný soudce (nepříslušný senát), nemělo by z hlediska ekonomie řízení a subsidiarity ústavní stížnosti význam, aby Ústavní soud dále hodnotil, zda tento nezákonný soudce (a před ním městský soud) při svém rozhodování pochybil i z hlediska dalších ústavně zaručených práv stěžovatelky

…

Právo na zákonného soudce v posuzované věci

Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že při úvahách o povaze oznámení ze dne 17. 6. 2014 jako rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. vycházel Nejvyšší správní soud ze závěrů obsažených v usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015-48 (dále jen „usnesení sp. zn. 6 Afs 270/2015“). Odmítl přitom následovat názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 167/2018. Vzhledem k uvedenému proto Ústavní soud nyní hodnotil, zda byly splněny podmínky pro výjimečné nepředložení věci rozšířenému senátu.

Ústavní soud předně konstatoval, že ačkoliv si byl Nejvyšší správní soud v posuzované věci existence rozsudku sp. zn. 2 Afs 167/2018 vědom, nevěnoval se důvodům, proč se rozhodl věc nepostoupit rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. Pokud NSS v této souvislosti v napadeném rozsudku konstatoval, že pro jeho závěr o povaze oznámení ze dne 17. 6. 2014 je významné, že na jeho základě se stalo krácení dotace definitivní, a to s ohledem na závěry rozšířeného senátu v usnesení sp. zn. 6 Afs 270/2015, jde ve své podstatě o nesouhlas rozhodujícího 9. senátu s 2. senátem v tom, jak má být usnesení rozšířeného senátu vykládáno, což nemůže bez dalšího jako důvod pro nepředložení věci rozšířenému senátu obstát. Jde totiž o situaci, kdy 9. senát nesouhlasí s právním názorem 2. senátu, přijatým při jeho znalosti usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 6 Afs 270/2015 (k tomu viz bod 58. rozsudku sp. zn. 2 Afs 167/2018). Nejde proto o případ, kdy by 2. senát nerespektoval názor rozšířeného senátu z důvodu jeho prostého opomenutí či zjevného nepochopení.

Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byla dána výjimka, pro kterou by ve věci rozhodující 9. senát Nejvyššího správního soudu – mající jiný právní názor než 2. senát – nebyl povinen aplikovat ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s., tedy řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. K tomu Ústavní soud dodává, že důvodem pro takovou výjimku nemůže být ani skutečnost, na kterou poukazuje Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že oba senáty rozhodovaly v jiných typech řízení. Rozhodující je, že v obou řízeních byla (s rozdílným výsledkem) posuzována povaha stejného oznámení ze dne 17. 6. 2014. Proto nepředložil-li 9. senát věc rozšířenému senátu a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce.

Právní věta:
Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván.

Důvodem pro nepředložení věci ke sjednocení se zásadně nesmí stát nesouhlas rozhodujícího senátu s jiným senátem v tom, jak má být rozhodnutí sjednocujícího tělesa vykládáno, tedy nesouhlas s právním názorem přijatým při znalosti tohoto rozhodnutí. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že oba senáty rozhodovaly v jiných typech řízení. Rozhodující je, pokud v obou řízeních byla s rozdílným výsledkem posuzována povaha stejného úkonu orgánu veřejné moci.

Ústavní soud nehodnotil posuzované řízení z hlediska dalších ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť tím by předjímal rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu při výkladu podústavního práva ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti. Protože o této věci ještě příslušným obecným soudem rozhodnuto nebylo, nemohl se námitkami stěžovatelky z uvedeného důvodu zabývat.

Na základě výše uvedeného ÚS ústavní stížnosti stěžovatelky proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu vyhověl a zrušil jej. NSS je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu ohledně aplikace § 17 odst. 1 s. ř. s.

ÚS respektuje princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, nezabýval se proto dalšími námitkami stěžovatelky, které uplatnila vůči usnesení MS v Praze, neboť by to bylo předčasné. Proto tuto část ústavní stížnosti odmítl jako nepřípustnou. Poté, co NSS napraví shora popsaný procesní deficit, bude moci stěžovatelka podle výsledku řízení zvážit podání další ústavní stížnosti, která by se již týkala samotného merita věci.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud 
Foto: canva.com