Ústavní soud zveřejnil ve čtvrtek 20. května 2021 svůj nález sp. zn. II. ÚS 806/21, podle kterého platí, že znalci mají v soudních řízeních významné postavení a jejich oprávněné nároky si zasluhují ochranu. Při rozhodování o jejich odměnách a náhradách musejí soudy vykládat podústavní právo s respektem k právu na ochranu majetku a s ním spojeným legitimním očekáváním ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Znalci ustanovenému soudem vzniká legitimní očekávání, že mu v souladu s příslušnými právními předpisy budou nahrazeny náklady, které účelně vynaložil v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku. V tomto světle je třeba náhradu ušlého výdělku dle zákona o znalcích a vyhlášky č. 37/1967 Sb. přiznávat i samostatně výdělečně činným znalcům, nikoli pouze zaměstnancům.

Stěžovatel v rámci samostatné výdělečné činnosti působí jako znalec a advokát. Obvodní soud pro Prahu 1 jej v soudním řízení o odškodnění pracovního úrazu pověřil vypracováním znaleckého posudku a následně jeho dodatku. Za vypracování dodatku přiznal obvodní soud stěžovateli svým usnesením částku 5 962,88 Kč, která zahrnovala mimo jiné náhradu ušlého výdělku ve výši 1 098 Kč za tři hodiny času stráveného na cestě ze sídla stěžovatele do sídla obvodního soudu, kam stěžovatel přijel studovat soudní spis.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že částka přiznaná stěžovateli činí 4 211 Kč. Mezi položkami, o něž městský soud původní částku snížil, byla zmíněná náhrada ušlého výdělku. K té městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: „Vzhledem k tomu, že znalec vykonává činnost jako advokát a současně je zapsán jako znalec v seznamu znalců, nespatřuje odvolací soud žádného důvodu přiznávat mu náhradu na ztrátě na výdělku, která přísluší zaměstnanci. Z tohoto důvodu nebyla přiznána znalci částka 1 098 Kč, která má představovat podle odůvodnění prvostupňového usnesení náhradu ušlého výdělku za 3 hodiny práce.“

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na podnikání a právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručených čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. Dále bylo podle stěžovatele porušeno jeho legitimní očekávání, že budou uspokojena jeho majetková práva na úhradu veškerých nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku vyžádaného soudem. Městský soud podle stěžovatele nesprávně aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Za její účinnosti bylo právo znalce na náhradu ušlého výdělku dovozováno odkazem na stejné právo svědka, což stěžovatel vždy uváděl ve vyúčtování znalečného. V současné době je již toto právo znalce výslovně zakotveno ve vyhlášce č. 504/2020 Sb., o znalečném. Stěžovatel přitom nepovažuje za rozhodné, zda znalec pracuje jako zaměstnanec nebo jako osoba samostatně výdělečně činná.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

ÚS si byl vědom toho, že v projednávané věci jde o bagatelní částku, což zpravidla vede k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, nicméně z dosavadní judikatury rovněž vyplývá, že ústavněprávní význam případu nelze posuzovat pouze kvantitativně podle výše sporné částky, ale je nutné zvážit také kvalitativní stránku věci. Ta se může jevit natolik významná, že určitým způsobem „přesahuje“ kauzu samotnou. V oblasti odměňování znalců se například ÚS i přes bagatelní výši sporné částky zabýval přiznáním náhrady daně z přidané hodnoty. I spory o nominálně nízké částky tedy mohou výjimečně dosáhnout ústavněprávní úrovně a ÚS se jimi pak meritorně zabývá. Projednávaná věc podle Ústavního soudu představuje právě takový případ.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zásah do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. ÚS proto zkoumal, zda napadené usnesení není v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Legitimní očekávání ve smyslu tohoto ustanovení je nejen podle judikatury ÚS, ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva integrální součástí ochrany majetkových práv. Dle judikatury ESLP pojem „majetek“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se nevztahuje jen na již nabytý (existující) majetek, nýbrž poskytuje též ochranu legitimnímu očekávání nabytí takového majetku. Ochrana legitimního očekávání by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách podústavního práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání nabytí majetku.

ÚS již ve svých četných rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci více interpretačních alternativ jedné konkrétní normy a případy svévolné aplikace podústavního práva.

Uvedené principy ÚS běžně používá v oblasti odměňování advokátů. Neshledal tedy důvod přistupovat ke znalcům v tomto směru odlišně.

Jestliže tedy znalec z pověření soudu zpracuje znalecký posudek a při jeho přípravě účelně vynaloží určité náklady, vzniká mu legitimní očekávání, že v souladu s příslušnými právními předpisy obdrží náhradu těchto nákladů.

V projednávané věci dospěl městský soud k závěru, že náhrada ušlého výdělku přísluší jen zaměstnanci, a stěžovateli ji proto nelze přiznat. Dle ÚS nelze přehlížet další souvislosti.

Zaprvé, vyhlášku č. 37/1967 Sb. je třeba vykládat v souladu se zákonem o znalcích jakožto právním předpisem vyšší právní síly. Z § 18 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že znalec má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, přičemž následující odst. 2 (ve znění „náklady podle odstavce 1 jsou zejména …“) obsahuje toliko demonstrativní výčet možných nákladů, přičemž výslovně zmiňuje i náhradu ušlého výdělku. Zákon o znalcích tedy pojímá okruh uplatnitelných nákladů znalce široce a nevyplývá z něj, že by náhrada ušlého výdělku náležela pouze zaměstnancům. V tomto světle měl městský soud vyložit také vyhlášku č. 37/1967 Sb., ale místo toho učinil pravý opak, když upřednostnil doslovné znění vyhlášky před zněním zákona.

Zadruhé, městský soud nikterak nezohlednil právní úpravu týkající se svědků, přestože podle ustanovení § 28 odst. 5 vyhlášky č. 37/1967 Sb. mají znalci ve vztahu k náhradě nákladů obdobné postavení.

Zatřetí, výklad městského soudu neobstojí ani v konfrontaci s účelem dotčené právní normy.  Náhrada ušlého výdělku představuje kompenzaci za čas, který znalec promeškal v souvislosti s výkonem znalecké činnosti, přičemž z této objektivní příčiny nemohl ve stejnou dobu vykonávat své běžné povolání. Tento výpadek příjmů přitom postihuje zaměstnance i osoby samostatně výdělečně činné a ÚS nevidí důvod mezi nimi při přiznávání náhrady ušlého výdělku rozlišovat.

Ústavní soud tedy shrnul, že znalci mají v soudních řízeních významné postavení a jejich oprávněné nároky si zasluhují ochranu. Při rozhodování o jejich odměnách a náhradách musí soudy vykládat podústavní právo s respektem k právu na ochranu majetku a s ním spojeným legitimním očekáváním ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Znalci ustanovenému soudem vzniká legitimní očekávání, že mu v souladu s příslušnými právními předpisy budou nahrazeny náklady, které účelně vynaložil v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku. V tomto světle je třeba náhradu ušlého výdělku dle zákona o znalcích a vyhlášky č. 37/1967 Sb. přiznávat i samostatně výdělečně činným znalcům, nikoli pouze zaměstnancům.

Žádné z výše uvedených úvah městský soud v napadeném usnesení neprovedl. Ve svém stručném odůvodnění vycházel formalisticky z jazykového výkladu nepříznivého pro stěžovatele, aniž by se zabýval ostatními výkladovými alternativami, které lépe odpovídají systematice a účelu dotčené právní úpravy. Městský soud nedostál své povinnosti vykládat právní předpisy ústavně konformním způsobem a poskytnout ochranu základním právům stěžovatele, když bez řádného zdůvodnění nesprávně aplikoval vyhlášku č. 37/1967 Sb. Tím nepřípustně zasáhl do stěžovatelova legitimního očekávání, že obdrží takovou náhradu nákladů, která mu podle příslušných právních předpisů náleží.

Z výše uvedených důvodů dospěl ÚS k závěru, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. ÚS proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 806/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv redakce AD