Dne 18. května 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. IV. ÚS 3542/20, podle něhož platí, že základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat. Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

Stěžovatelka, společnost DEMVED, jako kupující uzavřela dne 31. 5. 2006 s majitelkou bytové jednotky kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětnému bytu na stěžovatelku. V rozhodné době probíhala na majetek dotyčné ženy exekuce a hrozilo, že přijde o střechu nad hlavou. Za této situace nabídla stěžovatelka ženě pomoc spočívající v tom, že od ní bytovou jednotku odkoupí za cenu určenou znaleckým posudkem vypracovaným v probíhajícím exekučním řízení s tím, že kupní cena bude uhrazena mj. přímo na účet soudního exekutora za účelem vyplacení exekuce, a současně stěžovatelka nechá ženu nadále bydlet v bytě za běžné nájemné. V návaznosti na kupní smlouvu byla dne 15. 6. 2006 uzavřena smlouva o nájmu bytu na dobu určitou do 31. 5. 2015, s jednorázově sjednaným nájemným, které bylo započteno proti povinnosti stěžovatelky jako pronajímatele zaplatit část kupní ceny za byt.

Více než pět let po uzavření kupní smlouvy, v srpnu 2011, se žena (dále jen žalobkyně) začala domáhat určení vlastnického práva k bytové jednotce s poukazem na neplatnost uzavřené smlouvy o nájmu bytu z důvodu neurčitě sjednané výše nájemného a plateb spojených s používáním bytu. V návaznosti na to označila za neplatný i zápočet na úhradu kupní ceny. Písemným podáním ze dne 15. 6. 2012, tedy po více než šesti letech po uzavření kupní smlouvy, žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy, a to z důvodu tvrzeného prodlení stěžovatelky s úhradou kupní ceny. Poté, co Nejvyšší soud dvakrát spor vrátil na začátek k soudu prvního stupně, určily obecné soudy, že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že napadenými rozhodnutími je aprobován stav, kdy stěžovatelka v plném rozsahu vyplatila exekuci žalobkyně, čímž jí zachovala možnost bydlení, a navíc po dobu dvanácti let hradila veškeré náklady spojené s jejím bydlením. Vzhledem k tomu, že žalobkyně užívala byt dlouhodobě již před uzavřením nájemní smlouvy jako její vlastník, musela mít povědomost o výši jednotlivých plateb – platby tak přestala platit ne proto, že by neznala jejich výši, ale protože na ně neměla peníze. Soudy podle stěžovatelky rovněž dostatečně nezohlednily tzv. korektiv dobrých mravů a nevzaly v potaz, že žalobkyně zneužila pomoci stěžovatelky ke splacení svých dluhů a následně od kupní smlouvy zcela účelově a v rozporu s dobrými mravy odstoupila.

Po seznámení se s ústavní stížností, s vyjádřeními účastníků řízení a po prostudování vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů, či § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle. Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat. Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

V této věci obecné soudy výše uvedené zásady při posuzování jednání žalobkyně nerespektovaly. Žalobkyně jako prodávající odstoupila od kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou dne 31. 5. 2006 z důvodu tvrzeného prodlení stěžovatelky jako kupujícího s úhradou kupní ceny, a to za situace, kdy povinnost stěžovatelky zaplatit žalobkyni část kupní ceny měla být započtena proti povinnosti žalobkyně uhradit stěžovatelce nájemné a žalobkyně již převážnou část nájemného spotřebovala. Za výše popsaných okolností je nutno odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2006 považovat za účelové, odporující dobrým mravům.

Předmětné odstoupení od smlouvy žalobkyní tak představuje výkon práva, který vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak v postavení některého z nich navenek a je tedy v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy v předmětné věci jednání žalobkyně v celkovém kontextu jako účelové neposoudily a odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2006 jako odporující dobrým mravům neshledaly.

Čtvrtý senát ÚS proto vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti DEMVED, a. s., a zrušil rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena její práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Pardubicích, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com