Ústavní soud zveřejnil ve středu 5. května 2021 nález sp. zn. IV. ÚS 2530/20, podle kterého zamítl stížnost dívky, jež nebyla – v důsledku nepodrobení se stanoveným pravidelným očkováním – přijata do mateřské školy. Podle nálezu ÚS platí, že k uplatnění tzv. sekulární výhrady svědomí vůči povinnosti očkování nestačí samotný poukaz na subjektivní přesvědčení zákonného zástupce dítěte, které z tohoto důvodu nemá být přijato do mateřské školy, nýbrž prokázání, že taková výhrada je založena na objektivně prokazatelných důvodech. Posouzení těchto důvodů je úkolem orgánů veřejné moci.

Stěžovatelka (nar. 2011, v řízení zastoupena matkou) se nepodrobila stanoveným pravidelným očkováním podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo proto rozhodnutím ředitelky základní a mateřské školy ze dne 11. 2. 2015 přijata k předškolnímu vzdělávání.

Po neúspěšném odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje stěžovatelka podala žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, kterou odůvodnila tzv. výhradou svědomí. Zejména namítala, že její dva starší sourozenci podstoupili povinná očkování a u obou se projevily zdravotní komplikace vedoucí k trvalým zdravotním komplikacím, a proto ji její matka nenechala očkovat.

Stěžovatelka neuspěla s žalobou ani s následnou kasační stížností.

Po zásahu Ústavního soudu (nález ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17 je dostupný v databázi NALUS ZDE) ve věci znovu rozhodoval Krajský soud v Plzni, který žalobu opět zamítl s tím, že tvrzená kontraindikace očkování u sourozenců stěžovatelky nevede automaticky bez dalšího ke kontraindikaci očkování u stěžovatelky. Test oprávněnosti tzv. sekulární výhrady svědomí krajský soud neprovedl, neboť je podle něj nutné ho provést pouze v případě sankcionování či jiného vynucování očkovací povinnosti, v důsledku čehož hrozí zásah do tělesné integrity.

Následná kasační stížnost byla rovněž zamítnuta.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména vyjádřila nesouhlas se zákonnou povinností očkování a konkrétními důsledky jejího nerespektování spočívající k nepřijetí k předškolnímu vzdělávání. Soudy podle stěžovatelky měly provést test oprávněnosti tzv. výhrady svědomí u povinného očkování, neboť pro jeho provedení splnila požadavky (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14, který je spolu s tiskovou zprávou dostupný ZDE).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Námitkami o neústavnosti právní úpravy povinného očkování se již Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE), na který lze v tomto směru odkázat. Ústavní soud se v minulosti rovněž zabýval ústavností nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání pro nepodstoupení povinného očkování podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb. (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015, který je spolu s tiskovou zprávou dostupný ZDE). Konečně lze poukázat i na nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vavřička a další proti České republice ze dne 8. 4. 2021, kde byla shledána očkovací povinnost stanovená českým právem, v důsledku jejíhož nepodrobení mohlo být nepřijetí k předškolnímu vzdělávání, přiměřeným opatřením k zajištění ochrany zdraví.

Ústavní soud se již v minulosti rovněž zabýval potenciální kolizí povinností souvisejících s očkovací povinností se svobodou myšlení, svědomí a náboženského vyznání. V již výše zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 definoval podmínky oprávněnosti tzv. výhrady svědomí s možnými důsledky nepodrobení se povinnému očkování, jež je, byť výjimečně, přípustná.

K uplatnění tzv. sekulární výhrady svědomí vůči povinnosti očkování nestačí samotný poukaz na subjektivní přesvědčení zákonného zástupce dítěte, které z tohoto důvodu nemá být přijato do mateřské školy, nýbrž prokázání, že taková výhrada je založena na objektivně prokazatelných důvodech. Posouzení těchto důvodů je úkolem orgánů veřejné moci, které vycházejí z požadavků a) prokázání  ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí v porovnání s tím, jaký následek nepodrobení se očkovací povinnosti bude mít; b) naléhavosti důvodů, jež na podporu své výhrady nositel základní svobody nebo jeho zákonný zástupce v konkrétním případě uvádí; c) trvalosti, konzistentnosti a přesvědčivosti tvrzení  a d)  zvážení společenských dopadů, jež může v konkrétním případě uznaná tzv. sekulární výhrada svědomí mít vzhledem k dosažené míře tzv. proočkovanosti obyvatelstva (sociální solidarita) proti přenosným nemocem a aktuální epidemiologické situaci.

Jakkoliv Ústavní soud nepovažuje ve shodě s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/14 nepřijetí neočkovaného dítěte k předškolnímu vzdělávání za sankci, nýbrž za akt sociální solidarity nabývající svůj význam teprve s větším množstvím očkovaných, případné dopady podřízení se povinnosti strpět nepřijetí k předškolnímu vzdělání nelze přehlédnout. Orgán veřejné moci tak není zbaven povinnosti přiměřeně přezkoumat tzv. výhradu svědomí z hlediska shora uvedených čtyř požadavků, neboť důsledky použití ustanovení § 50 zákona č. 258/2000 Sb. mohou vést, byť nepřímo, k vynucení očkovací povinnosti., a proto nemůže a priori uplatněnou výhradu svědomí z přezkumu vyloučit.

V nyní posuzované věci odůvodnění napadených rozhodnutí a rozhodnutí jim předcházející obdobně strukturovanou úvahu postrádají. Přestože však Nejvyšší správní soud a krajský soud výslovně odmítly tzv. test výhrady svědomí provést, jejich rozhodnutí jsou v zásadě založena na posouzení kritérií, ze kterých je třeba vycházet při zkoumání oprávněnosti testu tzv. výhrady svědomí. Proto by zrušení napadeného rozhodnutí s ohledem na zásadu efektivní ochrany ústavních práv a na skutečnost, že Ústavní soud přezkoumává řádně vedené řízení jako celek, bylo přehnaným formalismem. V té souvislosti však Ústavní osud považoval za nutné zdůraznit, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž Ústavní soud stojí důsledně na tom, že závazné jsou nálezy, a to včetně tzv. nosných důvodů (ratio decidendi, tragende Grűnde) ve smyslu precedenční závaznosti, samozřejmě ve vazbě na skutkový základ [srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)], a proto je povinností správních soudů v dalších obdobných případech test  tzv. sekulární výhrady svědomí provést a nemohou ho odmítat.

Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2530/20 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com