Leges, Praha 2021, 5. vydání, 1 128 stran, 1 790 Kč. 

Jedna z věčných otázek, které se ne­ustále objevují v souvislosti s právnickým vzděláváním, je míra jeho zaměření na praxi. Na straně jedné stojí stoupenci názoru, podle něhož právnické studium je a má zůstat především teoretické, protože praktické poznatky přijdou později, zatímco teorie se již dohnat nedá, a na straně druhé tvrdí důslední praktici, že nepotřebují zaměstnávat někoho, kdo neumí napsat žalobu, neví, kde sídlí katastr nemovitostí a jaký formulář je tam třeba vyplnit, nedokáže spočítat výši soudního poplatku nebo odměny advokáta, o používání slangových termínů ani nemluvě. Dodnes mám v živé paměti, jakým pohledem plným despektu mne obdařila zkušená soudkyně, když mne kdysi poslala, abych se podíval do „budníku“, a já jsem nevěděl, co to je.

Jsem vděčen osudu, že mohu řadu let působit v justici i akademické sféře, a možná i proto zastávám názor, že právnické fakulty by měly své studenty vybavit zejména potřebnou teorií a schopností korektní a kreativní právnické argumentace. Dobrý právník totiž není chodící software a nedává žádný rozumný smysl, aby se učil nazpaměť paragrafy, čísla zákonů a spisové značky soudních rozhodnutí. Dobrý právník je ten, který dokáže především pochopit daný právní problém, uvědomit si jeho celkový kontext a najít argumenty pro optimální řešení. Což konkrétně znamená, aby toto řešení odpovídalo nejlepšímu zájmu klienta (jak se očekává od advokátů a dalších svobodných profesí), anebo bylo tím nejspravedlivějším z možných (soudci, právníci působící ve veřejné správě). Takto viděno je proto nejpraktičtější taková výuka, která studenty povede k samostatnému a tvůrčímu způsobu myšlení a bude v nich rozvíjet schopnost přesvědčivé vlastní právní argumentace, vycházející z hlubokých teoretických základů a znalostí.

Právo je však také řemeslo, které z velmi dobrých důvodů ctí určitou formu. Každá smlouva nebo podání k soudu proto musí mít nejen kvalitní obsah, ale nesmí opomíjet i nezbytné formální požadavky. Žaloba podaná k soudu totiž sice může být argumentačně skvělá, nicméně, je-li podána opožděně, soud jí nemůže vyhovět, ani když by nakrásně chtěl. Smlouva pomíjející základní zákonné náležitosti způsobí smluvním stranám více problémů než užitku. Sebepřesvědčivější soudní rozhodnutí bude vadné, když nebude obsahovat poučení o opravném prostředku, anebo opomene-li soud oslovit některého z účastníků řízení.

Právě proto je velmi důležité, že vycházejí takové publikace, jako je recenzovaný počin kolektivu 23 autorů, shromážděných kolem soudce Nejvyššího soudu Michala Králíka. Myslím si totiž, že když by měl soudce kteréhokoliv soudu poctivě odpovědět na dotaz, bez kterých publikací se při své práci neobejde, určitě by mezi nimi (vedle právních předpisů a komentářů) nechyběl souhrn vzorů rozhodnutí a úkonů, které „jeho“ soud vydává. Je proto velmi dobře, že díky péči nakladatelství Leges právě vyšlo již 5. vydání almanachu těchto vzorů, aktualizované a doplněné podle stavu k 1. 1. 2021.

Za velmi důležitou považuji rovněž okolnost, že jejich autory jsou skuteční praktici, z převážné většiny samotní soudci působící na všech úrovních soudní soustavy. Čtenáři se tak dostává do rukou soubor reálných vzorů, s jakými může počítat ve své praxi. Je také důležité, že jednotlivé vzory jsou opatřeny praktickými poznámkami a komentáři. Čtenář se tak dozví nejen to, jak má konkrétní rozhodnutí nebo jiný úkon soudu vypadat a co konkrétně by měl obsahovat, nýbrž také, jak vypadá referát (komu a jakým způsobem je třeba rozhodnutí doručit) a která hmotněprávní zákonná ustanovení je třeba zohlednit. Na řadě míst autoři poskytují čtenáři i praktické rady, jak postupovat – např. kdo by měl být vyslechnut, jaké další řízení je namístě zahájit či co se dále děje po vydání rozhodnutí.

Přehlednosti knihy prospívá její velmi vhodná systematika, která odděluje nalézací civilní řízení od řízení vykonávacího a insolvenčního; samostatně jsou pojednána rozhodnutí a úkony podle soudního řádu správního a ve zvláštních řízeních soudních. Poslední část knihy představuje rozhodnutí a úkony soudů vydávané v opravných řízeních. Cenné je rovněž oddělení procesních úkonů a rozhodnutí od rozhodnutí meritorních. Pozitivně hodnotím konečně prezentaci vzorů podle hmotněprávních kritérií, takže je velmi snadné se v knize zorientovat a najít si třeba pouze vzory občanské, obchodní, dědické nebo rodinněprávní.

Závěrem nezbývá než knihu vřele doporučit (především) všem současným nebo budoucím soudcům, jejich odborným spolupracovníkům, ale i advokátům a dalším právním praktikům. Jakkoliv se totiž nejedná a ani jednat nemá o publikaci, kterou si čtenář bude pročítat každý večer před spaním, je to kniha velmi přínosná a důležitá a je pro každého praktika dobré přinejmenším vědět, že ji má a že do ní v případě potřeby může kdykoliv nahlédnout.

doc. JUDr. VOJTĚCH ŠIMÍČEK, PhD., soudce Ústavního soudu