Autorka článku Zvukový záznam z jednání v rámci kárného řízení ČAK se zabývala otázkou pořizování zvukového záznamu ústního jednání v rámci advokátního kárného řízení. S absencí výslovné právní úpravy v zákoně o advokacii a advokátním kárném řádu se vypořádala tak, že výkladem dospěla k závěru, že kárně obviněný je v rámci advokátního kárného řízení oprávněn si zvukový záznam ústního jednání pořídit. JUDr. Petr Čáp, tajemník ČAK, v této souvislosti v poznámce uveřejněné spolu s článkem poukázal na problém v článku výslovně neřešený, a to že ve většině advokátních kárných řízení jsou projednávány skutečnosti, na něž se vztahuje zákonná povinnost mlčenlivosti podle § 21 zákona o advokacii. Dle jeho názoru může v některých případech převážit ochrana zájmů klienta, jehož se týkají skutečnosti kryté povinností mlčenlivosti, nad zájmem kárně obviněného nahrát si průběh kárného jednání. Autorka si touto cestou dovoluje na výše uvedenou poznámku stručně reagovat.

Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“)[1] ve svém čl. 10 odst. 3 deklaruje právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Toto právo, jež se promítá do ust. § 21 zákona o advokacii[2] (dále jen „zák. o adv.“), by mělo chránit klienta před neoprávněným zveřejněním nebo zneužitím osobních údajů, které poskytl advokátovi a které jsou vedeny ve spise. Autorka si je povinnosti mlčenlivosti dané ust. § 21 zák. o adv. vědoma a je jí známo i následující vyjádření Ústavního soudu: „Povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se o výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu.“[3]Autorka se však nedomnívá, že by ochrana zájmů klienta, jehož se týkají skutečnosti kryté povinností mlčenlivosti, měla nad právem kárně obviněného nahrát si průběh jednání v rámci kárného řízení převažovat.

Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta (§ 16 odst. 1 zák. o adv.) a dodržovat pravidla profesionální etiky (§ 17 zák. o adv.). Profesionální etika zahrnuje řadu pravidel, mezi nimiž je v této souvislosti třeba zmínit především pravidlo dané ust. čl. 6 odst. 1 Etického kodexu ČAK,[4] a to že „Oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta.“ či pravidlo dané ust. čl. 6 odst. 1 Etického kodexu ČAK, a to že „Advokát nesmí použít na újmu klienta ani ve svůj vlastní prospěch nebo ve prospěch třetích osob informací, které od klienta nebo o klientovi získal v souvislosti s poskytováním právní služby.“ Převaha zájmů klienta nad zájmy advokáta však není bezbřehá. Tak např. ve věci vedené pod čj. 4 Ads 10/2010[5] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) judikoval, že „Podání trestního oznámení advokátem na klienta v reakci na jím uplatněný nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku tvrzeného pochybení při poskytování právní služby nelze vždy považovat za kárné provinění advokáta (ve smyslu § 32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii)“. V tomto duchu se vyjádřil NSS např. i ve věci čj. 6 Ads 30/2012[6]: „Výjimku z povinnosti mlčenlivosti stanovenou § 21 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, pro případ sporu mezi advokátem a klientem je třeba vykládat tak, že také v případě, kdy klient podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytováním právních služeb, je advokát oprávněn na svou obranu policejnímu orgánu uvést informace, které se dověděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, a to v nezbytném rozsahu k objasnění skutkového stavu.“ V bodě 25. odůvodnění tohoto rozsudku se pak uvádí, že NSS „vychází z toho, že účelem uvedeného ustanovení (§ 21 odst. 4 zák. o adv. – pozn. autorky) je zajistit, aby povinnost mlčenlivosti chránící důvěru ve vztahu advokáta a klienta nebyla advokátovi nepřiměřenou překážkou v obraně jeho práv vůči klientovi“. Z výše uvedeného dle názoru autorky plyne, že advokát má právo na obranu svých práv, a to i za cenu jistého porušení povinnosti mlčenlivosti ve vztahu ke klientovi. Právo na osobní obhajobu pak vyplývá přímo z čl. 40 odst. 3 Listiny a § 33 odst. 1 trestního řádu,[7] jímž se podle § 35e odst. 2 zák. o adv. kárné řízení řídí přiměřeně.

Klient navíc nemůže spoléhat na to, že by byla povinnost mlčenlivosti advokáta absolutní, neboť v zákoně o advokacii jsou uvedeny situace, kdy je tato povinnost prolomena a kdy se jí advokát nemůže dovolávat. Také např. dle názoru Ústavního soudu: „Institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování.“[8]

Jak vyplývá z ust. § 21 odst. 4 zák. o adv., povinností mlčenlivosti není advokát vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a klientem nebo jeho právním nástupcem. Povinností mlčenlivosti není advokát vázán též v dalších věcech, mj. v řízení o žalobě proti rozhodnutí Komory anebo v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o této žalobě podle zvláštního právního předpisu (soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“[9]), a to v rozsahu nezbytném pro ochranu jeho práv nebo právem chráněných zájmů jako advokáta. Současně zák. o adv. ve svém ust. § 21 odst. 6 výslovně uvádí, že povinnosti mlčenlivosti se advokát nemůže dovolávat v kárném řízení. Dle názoru autorky je tedy zřejmé, že zákonodárce předvídá situace, kdy povinnost mlčenlivosti ustupuje jinému zájmu, a to v tomto případě zájmu o řádné a spravedlivé posouzení kárné odpovědnosti advokáta.

V zájmu ochrany klienta by advokát v případě řízení před soudem mohl navrhnout vyloučení veřejnosti při jednání podle § 49 odst. 2 s. ř. s., avšak takovou povinnost mu žádný předpis neukládá.

Z výše uvedených argumentů lze podle autorky vyvodit závěr, že je třeba důsledně oddělit právo kárně stíhaného advokáta si zvukový záznam z ústního jednání kárné komise pořídit a otázku, jak advokát s takovým záznamem naloží. „Advokát musí být schopen rozlišit, které informace získané v souvislosti s poskytováním právních služeb jsou podstatné pro posouzení skutkového stavu rozhodujícím orgánem a které informace naopak nezbytné nejsou, a proto nemají být s ohledem na povinnost mlčenlivosti poskytnuty.“[10] Pokud advokát zvukový záznam použije tak, že informace o klientovi budou zveřejněny pouze v rozsahu nezbytném pro ochranu práv kárně stíhaného, jedná se o užití zákonem výslovně předvídané, a tedy dovolené. A priori nelze pořizování záznamu odmítnout s odůvodněním, že by kárně stíhaný advokát mohl záznam zneužít. Se stejnou logikou by totiž neměly být např. prodávány zbraně ani držitelům zbrojního průkazu – i oni by je mohli použít zakázaným způsobem.

Co se týče následků nedovoleného porušení povinnosti mlčenlivosti, advokáti jsou si jako právní profesionálové jistě vědomi následků jak v oblasti veřejnoprávní (např. trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 trestního zákoníku,[11] kárné provinění ve smyslu § 32 odst. 2 zák. o adv.), tak v oblasti soukromoprávní (satisfakce za újmu požadovaná klientem).

Autorka si zde dovoluje poznamenat, že pro případ kárného řízení zákon o advokacii ukládá povinnost mlčenlivosti nejen kárně stíhanému advokátovi, ale ve stejném rozsahu i advokátům-členům orgánů ČAK a jejím zaměstnancům, jakož i dalším osobám, které se účastní kárného řízení. Pojmeme-li tuto povinnost šířeji, v případě pořizování zvukového záznamu z jednání by bylo nejspíš vhodné klienta při jednání označovat pouze iniciálami, stejně jako je klient označován v zápise z ústního jednání i v rozhodnutí kárné komise.

Autorka JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK a Sboru rozhodců FAČR.
Foto: canva.com

[1] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod.

[2] Zákon č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10.

[4] Etický kodex – Usnesení představenstva České advokátní komory z 31. října 1996 uveřejněné pod č. 1/1997 Věstníku České advokátní komory.

[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, čj. 4 Ads 10/2010-166.

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, čj. 6 Ads 30/2012-47.

[7] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

[8] Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009.

[9] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

[10] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, čj. 6 Ads 30/2012-47.

[11] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.