Podle  nálezu Ústavního soudu,  sp. zn. IV. ÚS 2042/19, zveřejněným dne 20. dubna 202, platí, že do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii.

Okresní soud v Znojmě dne 5. 9. 2018 v exekuční věci stěžovatelky (jako oprávněné) proti vedlejší účastnici (jako povinné) pověřil soudního exekutora vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 13 023,25 eur s úrokem ve výši 202,66 eur a pro náklady předchozího řízení ve výši 1 819,96 eur podle rozsudku Pracovního a sociálního soudu ve Vídni ze dne 7. 6. 2017, a dále soudnímu exekutorovi udělil podle § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížností napadený pokyn, aby zamítl stěžovatelčin exekuční návrh ze dne 13. 8. 2018 v části, ve které se domáhá vydání pověření k vymožení úroků z prodlení, jež jsou v pokynu blíže specifikovány, a to z důvodu, že v této části je exekuční titul materiálně nevykonatelný, neboť v něm není uveden časový údaj, do kdy je vedlejší účastnice povinna úroky hradit.

Na základě tohoto pokynu ústavní stížností napadeným usnesením soudní exekutor stěžovatelčin exekuční návrh částečně zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesení soudního exekutora potvrdil. Vyšel z toho, že je třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) a současně podle § 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu, načež ze skutečnosti, že uvedené nařízení již s prohlášením vykonatelnosti nepočítá, vyvodil, že v dané věci nemůže být úspěšně podán návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu, s tím, že dané cizí soudní rozhodnutí může být vykonáno pouze soudní cestou. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3422/2017 a ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5882/2016 a na odbornou publikaci Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 115-116, 767. Dále zkoumal, zda k návrhu na nařízení exekuce nebylo připojeno rozhodnutí, kterým by byl exekuční titul prohlášen vykonatelným na území České republiky, či rozhodnutí o jeho uznání, dospěl však k negativnímu závěru. Proto se již nezabýval důvody, pro něž byl exekuční návrh částečně soudním exekutorem zamítnut.

Porušení zákazu diskriminace stěžovatelka spatřuje v tom, že nařízení Brusel I bis je předpisem přímo použitelným a novějším než zmíněné ustanovení exekučního řádu. Porušení právní jistoty stěžovatelka spatřuje v tom, že dosud byla v její prospěch u téhož soudního exekutora zahájena na základě osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis více než desítka exekučních řízení. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že uvedený problém se netýká jen jí, ale že má celospolečenský dopad, s tím, že obstálo-li by napadené usnesení krajského soudu, muselo by to při zachování právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí znamenat v dlouhodobém horizontu hromadné zastavování vedených exekucí.

Dále stěžovatelka namítá, že usnesení krajského soudu je v rozporu s evropským právem, přičemž argumentuje tím, že čl. 37 odst. 1 a čl. 41 nařízení Brusel I bis jí zajišťují shodný přístup k výkonu jejích rozhodnutí, včetně práva na stejné podmínky výkonu rozhodnutí jako v případě vnitrostátních rozhodnutí, a že daná úprava je přímo použitelná a má aplikační přednost před zákonem. A protože otázka možnosti vymáhání rozhodnutí jiného členského státu v České republice je otázkou evropského práva, měl podle stěžovatelčina názoru krajský soud v případě nejistoty, jak má rozhodnout, položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku.

Ústavní soud připomněl, že ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud potvrdil podle § 219 o. s. ř. usnesení soudního exekutora jako věcně správné, aniž by se zabýval právním názorem okresního soudu, jímž je soudní exekutor podle §43 a odst. 6 exekučního řádu vázán, resp. důvody, na nichž stěžovatelka své odvolání postavila, neboť na základě intepretace a aplikace § 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí nelze v exekučním řízení vykonat, nebylo-li českým soudem rozhodnuto o prohlášení vykonatelnosti nebo o jeho uznání. Stalo se tak za situace, kdy tato otázka nebyla řešena v prvostupňovém řízení, účastníci řízení se k ní nijak nevyjadřovali a ani krajský soud jako soud odvolací žádným způsobem skutečnost, že danou otázku považuje za relevantní (rozhodnou), účastníkům neprezentoval, a neumožnil jim tak vdaném ohledu skutkově a právně argumentovat. Z pohledu stěžovatelky lze jeho rozhodnutí označit za „překvapivé“, v důsledku čehož uplatnila (mohla uplatnit) svou právní argumentaci, kterou nelze označit za zjevně irelevantní, až v řízení o ústavní stížnosti. Spolu s tím byla zkrácena na svém právu navrhnout, aby se krajský soud obrátil na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou, jak nyní navrhuje Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti.
…
Ústavní soud považoval za potřebné doplnit, že krajský soud své závěry postavil na tom, že v exekučním řízení lze podle § 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu vykonávat pouze ta cizí soudní rozhodnutí, u nichž bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu EU nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání, a že tato podmínka splněna nebyla. Tento výklad vychází z doslovného znění uvedeného ustanovení (a zřejmě i z toho, že po přijetí nařízení Brusel I bis zákonodárce nepřistoupil k jeho novelizaci, což je ovšem z hlediska právní povahy nařízení Brusel I bis irelevantní). Krajský soud tak pominul možnost eurokonformního výkladu tohoto ustanovení, vycházející z vývoje právní úpravy na úrovni EU a v tom rámci zejména smyslu a účelu přijetí nařízení Brusel I bis členskými státy, v neposlední řadě pak skutečnost, že uvedené nařízení je pro Českou republiku (její orgány) závazné a přímo (přednostně) použitelné (srov. I bod 6 jeho preambule).
…
Odlišný postup v případě výkonu soudního rozhodnutí jiného členského státu EU nelze odůvodnit potřebou ochrany dlužníka v exekučním řízení, k čemuž možno dodat, že i v takovém řízení jsou dlužníkova práva dostatečně chráněna. Samotný dlužník se může domáhat odepření uznání cizího rozhodnutí či odepření jeho výkonu podle čl.45 a násl. nařízení Brusel I bis, nadto splnění všech předpokladů stanovených zákonem, resp. nařízením Brusel I bis (srov. čl.41 odst. 2, čl.42 a 45), pro vedení exekuce soudním exekutorem podléhá i bez návrhu soudní kontrole (viz§ 43 a odst. 6 exekučního řádu).

Poukazuje-li stěžovatelka na rozdílné rozhodování obecných soudů v jejích obdobných exekučních věcech, a je-li tomu skutečně tak, jde o jev nepochybně nežádoucí, nicméně z hlediska tohoto řízení je podstatné, zda právě ústavní stížností napadené rozhodnutí obstojí v testu ústavnosti. Rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně a skutkově shodné věci, přičemž z toho plynoucí případná diformita rozhodnutí je záležitostí v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, takže námitka jiného právního názoru ve vztahu k takové věci má proto charakter jakékoliv jiné námitky, s níž jsou obecné soudy povinny se v přezkoumatelné míře vypořádat, přičemž Ústavní soud není povolán posuzovat jiné rozhodnutí než to, které bylo ústavní stížností napadeno.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti, směřuje-li proti usnesení krajského soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 34. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.

Právní věta:
I. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii.

II. Uplatní-li odvolací soud právní posouzení věci, které se odlišuje od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá-li účastníkům řízení příležitost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to neplatí, je-li z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně zřejmé, z jakého důvodu nemůže argumentace uplatněná v ústavní stížnosti obstát, tedy jde-li o pouhé vyjádření nesouhlasu s příslušnými závěry soudu, jež do posouzení případu nepřináší nic „nového“.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2042/19 vyhlášený dne 20. dubna 2021 zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com