Dne 7. dubna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. ÚS 2498/19, podle kterého platí, že speciální předpisy mají přednost před obecnou právní regulací také při formulaci podmínek pro vznik příslušného oprávnění užívat cizí nemovitost, pro předpoklady jeho výkonu, též pro případné posouzení účinků nevykonávání (promlčení, prekluze) a také pro zánik. Přitom je ovšem třeba respektovat základní charakteristiku subjektivního práva, jako objektivním právem stanovené a zaručené míry možnosti chování oprávněného subjektu, které odpovídá objektivním právem stanovená míra nutnosti chování povinného subjektu.

 

Vedlejší účastník řízení M. V. se u Okresního soudu Praha-západ domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo stěžovatelce, obchodní společnosti Č. R., odstranit na vlastní náklady budovu umístěnou na blíže specifikovaném pozemku v kat. úz. Petrov u Prahy, pozemek uvést do původního stavu a vydat bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, stěžovatelka je vlastníkem předmětné budovy, avšak nemá žádné právo mít tuto budovu umístěnou na jeho pozemku.

Okresní soud uložil stěžovatelce povinnost odstranit předmětnou budovu do 30 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 26 430 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (II. výrok). Zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 3 570 Kč (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok). Okresní soud vyšel ze zjištění, že byla platně uzavřena nájemní smlouva k pozemku s tím, že šlo o dočasné řešení do doby, kdy bude příjem televizního signálu zajištěn jiným způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla účastnicí smlouvy, nic nemění na tom, že vstoupila do práv a povinností strany, která tuto smlouvu uzavírala, a protože došlo k ukončení analogového vysílání a  TV signál je pro oblast 100%  pokryt jiným způsobem od 24. 9. 2009, stěžovatelka jako vlastník předmětné budovy užívá pozemek vedlejšího účastníka bez právního důvodu, neboť důvod uvedený v nájemní smlouvě již odpadl a vlastník nemovitosti byl smluvně zavázán tuto nemovitost odstranit po odpadnutí důvodu pro její zřízení.

Proti výrokům I, II, IV a V rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze shledal neopodstatněným. Napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v I. výroku tak, že prodloužil lhůtu k plnění na tři měsíce od právní moci rozsudku (I. výrok) a ve IV. výroku určil výši nákladů řízení částkou 30 550 Kč (II. výrok), jinak rozsudek okresního soudu ve zbylém rozsahu potvrdil a rozhodl o povinnosti platit náklady řízení (výroky III a IV).

Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením jako nepřípustné odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností.

Ústavní soud svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu zrušil, když shledal porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu.

Nejvyšší soud poté rozhodl napadeným usnesením, jímž dovolání opětovně odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka má za to, že poté, co Ústavní soud vyslovil v nálezu závazný právní názor, že z rozsudku Nejvyššího soudu jasná odpověď na druhou a třetí otázku položenou v dovolání neplyne, dopustil se Nejvyšší soud stejného pochybení i ve svém usnesení.

K dotazu, zda lze notifikační povinnost dle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích považovat za splněnou, když vlastník nemovitosti o zřízení telekomunikačního zařízení na svém pozemku a o jeho provozu nemohl nevědět, dovolací soud uvedl, že takto formulovaná otázka nevychází ze skutkového stavu věci, protože pomíjí uzavření nájemní smlouvy k pozemku. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, stejně tak jako s názorem, že na otázku, kterou si jako na danou věc přiléhavější položil dovolací soud, zda je v případě, že vlastník pozemku pronajal obci pozemek za účelem zřízení a provozování telekomunikačního zařízení a organizace spojů si začala k pozemku bez uvědomění vlastníka osobovat právo plynoucí ze zákonného věcného břemene, výkon oprávnění uvedeného v § 12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích legální, nemohl-li vlastník či uživatel pozemku o zřízení a provozu telekomunikačního zařízení nevědět, odpovídá rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014. Odkazovaný rozsudek se dle stěžovatelky nevyjadřuje k potřebné kvalitě notifikace vlastníků či uživatelů dotčených nemovitostí ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích, ani k otázce důkazního břemene k prokázání této notifikační povinnosti z pohledu časového odstupu od rozhodných událostí, neexistence povinnosti učinit oznámení v písemné formě a jakkoliv toto oznámení archivovat; stejně tak nebyl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 řešen ani vliv skutečnosti, že předmětné telekomunikační zařízení bylo zřízeno na cizím pozemku na základě obligačního vztahu vlastníka pozemku a investora stavby odlišného od organizace spojů. Dále vyjádřila stěžovatelka nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že nemohla být v omluvitelném právním omylu, že jí náleží oprávnění ze zákonného věcného břemene dle § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích, neboť toto ustanovení připouští jen jeden možný výklad, a to ten, že splnění notifikační povinnosti dle § 12 odst. 2 tohoto zákona je podmínkou vzniku daného oprávnění. Nejenže je tento závěr nesprávný a Nejvyšší soud jím popírá vlastní vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že toto ustanovení umožňuje dvojí výklad, především ale tento závěr nebyl učiněn v žádném předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu.

Stěžovatelka měla také za to, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, když dovolací soud ve skutečnosti neuplatnil závěry rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, nýbrž se od nich odchýlil, aniž by věc předložil k rozhodnutí velkému senátu.

Stěžovatelka poukázala také na nerovnováhu, kterou nastolila napadená rozhodnutí, jde-li o zásah do majetkové sféry stěžovatelky v řádech miliónů korun a do sféry veřejnosti.

Závěrem upozornila, že svůj právní názor, že splnění notifikační povinnosti bylo nutnou podmínkou vzniku zákonného věcného břemene, krajský soud prezentoval teprve na prvním a jediném jednání v odvolacím řízení, na kterém následně rovnou přistoupil k vyhlášení rozsudku.

Stěžovatelka spojila s ústavní stížností návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků krajského soudu a okresního soudu, neboť jejich výkon, který bezprostředně hrozil, by pro stěžovatelku představoval nepoměrně větší újmu, než jaká odložením vykonatelnosti může vzniknout vedlejšímu účastníkovi, když exekuce zahájená na návrh vedlejšího účastníka směřuje k dosažení nezvratného stavu – odstranění stavby televizního převaděče. Svým usnesením ÚS vykonatelnost rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu odložil.

Soudce zpravodaj zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka vykládá § 12 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o telekomunikacích z hlediska dovozovaných podmínek vzniku zákonného věcného břemene jen jazykově, formalisticky a bez zohlednění právních principů demokratického právního státu.

Nejvyšší soud lapidárně odkázal na obsah svého napadeného usnesení a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Okresní soud ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Stěžovatelka ve své replice trvá na tom, že krajský soud rozhodl ve věci v rozporu s jasným zněním zákona (§ 12 zákona o telekomunikacích), což svědčí o jeho svévoli při výkladu a použití práva.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Základem stěžovatelčiny argumentace je tvrzení o existenci jejího práva k pozemku vedlejšího účastníka, které vzniklo na základě zákona o telekomunikacích, příp. vydržením podle obecných občanskoprávních předpisů [viz výše část II.; pozn. závěr okresního soudu o vstupu stěžovatelky do práv a povinností strany smlouvy o pronájmu (bod 3.), tj. na straně nájemkyně, lze ponechat stranou pro jeho zřejmou nesprávnost, neboť nerespektuje obligační charakter právního vztahu a právní řád neobsahuje pravidlo podobné pro právní nástupnictví při změně vlastnictví pronajaté věci]. Jde tedy o výklad podústavního práva, jehož provádění přísluší obecným soudům, avšak v posuzované věci Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí obsahují kvalifikovanou vadu (bod 22) protože obecné soudy neodůvodněně vybočily z respektovaných standardů výkladu.

Specifikum posuzované věci je určeno povahou omezení vlastnického práva k nemovité věci, které má umožnit realizaci části užitné hodnoty této věci „ve prospěch“ veřejně prospěšné stavby, typicky nejrůznějších inženýrských sítí (např. rozvody elektrické energie, plynu, tepla, vody, telekomunikací), příp. dalších liniových staveb (např. komunikací). Integrace veřejného zájmu na zajištění provozu takových staveb a soukromého zájmu vlastníka dotčené nemovité věci se v právní úpravě projevila zakotvením speciálních konstrukcí.

Povaha těchto omezení se projevovala např. ve způsobech jejich vzniku, při němž se neuplatňovaly obvyklé soukromoprávní skutečnosti (tj. smlouvy). Příkladmo lze uvést zákon č. 438/1919 Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace, zákon č. 33/1922 Sb. z. a n., o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy (včetně prováděcího vládního nařízení č. 21/1923 Sb. z. a n.), zákon č. 187/1922 Sb. z. a n., o zápisu elektrických vedení všeužitečných elektrických podniků do pozemkových knih, zákon č. 177/1934 Sb. z. a n., o plynárenských podnicích požívajících výhod, zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), zákon č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (po novelizaci provedené zákonem č. 83/1998 Sb.) a řadu dalších. Do tohoto výčtu patří i zákon o telekomunikacích, který byl použit v posuzované věci. Stojí za pozornost, že právní úprava také charakterizovala množinu oprávněných subjektů, a to pozitivním způsobem. Patřily k nim např. všeužitečné elektrické podniky, státní telegrafní správa, plynárenské podniky požívající výhody, energetické podniky (sc. organizace v působnosti Ministerstva energetiky), plynárenské podniky, dodavatel (tj. držitel autorizace pro rozvod), organizace spojů (pozn. s účinností od 24. 4. 1992 došlo zákonem č. 150/1992 Sb. k upřesnění, že jde zásadně o právnické osoby, které ke zřizování a provozování určených zařízení byly pověřeny příslušným orgánem státní správy telekomunikací, oprávnění příslušející organizacím spojů tento zákon přiznal výslovně i fyzickým a právnickým osobám oprávněným zřizovat a provozovat telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť) apod.

Rozborem právní úpravy v jednotlivých předpisech lze zjistit, že teprve v posledních desetiletích se uvedená zákonná omezení začala označovat jako „věcná břemena“ (srov. zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích). Ústavní soud se k povaze těchto „věcných břemen“ vyslovil v nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.).

Z těchto důvodů není pochyb o tom, že speciální předpisy mají přednost před obecnou právní regulací také při formulaci podmínek pro vznik příslušného oprávnění užívat cizí nemovitost, pro předpoklady jeho výkonu, též pro případné posouzení účinků nevykonávání (promlčení, prekluze) a také pro zánik. Přitom je ovšem třeba respektovat základní charakteristiku subjektivního práva, jako objektivním právem stanovené a zaručené míry možnosti chování oprávněného subjektu, které odpovídá objektivním právem stanovená míra nutnosti chování povinného subjektu.

V posuzované věci je právně významná dikce § 12 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000. Podle odst. 1 přísluší ve veřejném zájmu organizacím spojů vymezená oprávnění, zejména zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní a podzemní telekomunikační vedení, přičemž před zahájením výkonu oprávnění podle tohoto odstavce je organizace spojů povinna neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí (odst. 2). S použitím obecně teoretických východisek (bod 28) je zřejmé, že notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitosti [pozn. obsahem tohoto právního vztahu byla (a s ohledem na přechodná ustanovení navazujících předpisů stále zůstává) množina subjektivních práv a subjektivních povinností, např. právo na náhradu, právo provést smýcení atd.].

Založily-li obecné soudy svoje rozhodnutí na názoru, že ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 telekomunikačního zákona je třeba splnění notifikační povinnosti (odůvodnění rozsudku krajského soudu, odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu), dopustily se s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci nepřípustné libovůle spočívající ve výkladu nerespektujícím jednoznačně znějící právní normu, čímž porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí založená na nesprávném právním názoru, že stěžovatelce nesvědčí právo provozovat na pozemku vedlejšího účastníka telekomunikační zařízení, v konečných důsledcích zasahují do vlastnického práva stěžovatelky chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a napadená rozhodnutí zrušil (pozn. z důvodů procesní ekonomie zrušil i rozsudek okresního soudu, který není přímo založen na nesprávném výkladu § 12 telekomunikačního zákona, avšak s ohledem na závěr krajského soudu o povaze stěžovatelčiny budovy budou předmětem jeho posuzování podmínky pro vznik věcného břemene podle uvedeného ustanovení).

K nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Jiří Zemánek.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2498/19 včetně disentu vyhlášený dne 7. dubna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay