V úterý 6. dubna 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. ÚS 2234/20, podle kterého platí, že v řízení o zadostiučinění za průtahy v řízení nemohou úvahy o lehkovážnosti jednání obětí podvodu vést k jejich nepřijatelné sekundární viktimizaci; ponížit výši zadostiučinění pro chování poškozeného může soud pouze tehdy, mělo-li prokazatelný vliv na délku trestního řízení.

Obecné soudy v řízení o odškodnění musí dbát na to, aby rozhodnutím o nákladech řízení neprohlubovaly újmu způsobenou porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení. O to větší je tato potřeba u obětí trestné činnosti v procesním postavení poškozených, neboť tak vzniká vedle újmy způsobené jim pachatelem trestné činnosti ještě sekundární újma v podobě porušení jejich ústavních procesních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V červnu roku 2015 podal stěžovatel J. G. žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici) na zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou soudního řízení podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel byl v procesním postavení poškozeného (investoval 163 000 Kč do podílových fondů obviněných) z trestní věci vedené proti V. M. a P. D. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, a to od 16. 3. 1998 až do pravomocného skončení věci dne 16. 7. 2014. V. M. byl pravomocně odsouzen (jako uprchlý) a byla mu uložena povinnosti nahradit stěžovateli škodu ve výši 113 600 Kč, zatímco trestní stíhání P. D. bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Stěžovatel tak byl podle žaloby nucen vést proti oběma občanskoprávní řízení.

Stěžovatel se s žádostí o zadostiučinění za průtahy v řízení obrátil na Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti, která ve svém stanovisku dospěla k závěru, že stěžovatel má nárok na zadostiučinění ve výši 145 Kč. Vedlejší účastnice dospěla k základnímu odškodnění ve výši 306 666,64 Kč, které zkrátila na 0,05 % kvůli abnormálně vysokému počtu 21 114 poškozených v daném trestním řízení.

O žalobě rozhodl Okresní soud v Hradci Králové. Vyšel z toho, že stěžovatel byl v základu nároku úspěšný. Rozhodl proto tak, že vedlejší účastnice (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti) je povinna stěžovateli zaplatit částku 39 848 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž ve zbytku se žaloba zamítá (výrok II). Dále jí byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 20 054 Kč (výrok III). Trestní řízení trvalo 16 let a 4 měsíce – to je podle soudu doba sice nepřiměřená, avšak nikoliv zásadně.

Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové zamítnutím celé žaloby, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1 500 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel J. G. dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Následně Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu i co do částky 21 457 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku rozsudek potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud se z větší části ztotožnil se závěry okresního soudu o výpočtu přiměřeného zadostiučinění. Namístě je však podle něj větší moderace částky z důvodu nižšího významu trestního řízení pro stěžovatele. Adhezní nárok představoval finanční prostředky, jež stěžovatel dobrovolně svěřil společnosti, kterou ovládali obžalovaní, a to z důvodu vidiny rychlého a velkého zhodnocení. Šlo o tzv. princip letadla, který byl již v té době dobře znám. Zároveň nešlo podle krajského soudu o nijak závratnou částku, která by stěžovateli způsobila existenční potíže. Stěžovatel si tak měl být vědom případného nezdaru svého podnikatelského záměru. V obdobné kauze tzv. H-Systemu dostali poškození finanční zadostiučinění podstatně menší ve vztahu ke ztraceným prostředkům (investovaným navíc do jejich bydlení). Proto je podle krajského soudu namístě celková moderace základní částky o 94 %, tedy na částku 18 391 Kč.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že přiznané zadostiučinění je nepřiměřené vzhledem k zásahu do jeho práv. Trestní řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako poškozený, trvalo 17 let. Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu došlo ke zkrácení základního odškodnění o 94 %. Přiznání pouhého marginálního zlomku (6 %) ze základního odškodnění neplní podle stěžovatele vůbec satisfakční funkci. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva by krácení odškodnění nemělo zásadně přesáhnout míru 50 %. Přiznání náhrady nákladů řízení je pro stěžovatele důležité jednak kvůli jeho osobním a majetkovým poměrům (stěžovatel je starobní důchodce), jednak kvůli naplnění účelu daného řízení. Vzhledem k okolnostem případu stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud rovněž přiznal právo na náhradu nákladů v řízení před ÚS.

ÚS zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.

Nejvyšší soud uvedl, že stanovení konkrétního odškodnění je úkolem soudů nižších stupňů a zasahuje do něj pouze, je-li přiznaná částka zcela zjevně nepřiměřená. NS tedy posuzuje pouze správnost základních úvah soudů nižšího stupně. Snížení tzv. základní částky bylo v dané věci provedeno v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, kterou rovněž aproboval ÚS. Snížení částky o 20 % z důvodu instančního postupu v této trestní věci, o 47 % z důvodu její vysoké složitosti (36 636 dílčích skutků a 21 114 poškozených) a o 27 % z důvodu významu trestního řízení pro stěžovatele, je v souladu s touto judikaturou, která zapovídá snížení o více než 50 % pouze u jednotlivých kritérií.

Krajský soud nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením o porušení jeho ústavních práv.

Vedlejší účastnice, ČR – Ministerstvo spravedlnosti, ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost je podle jejího názoru nedůvodná. Obsah stěžovatelových námitek je podle ní pouze polemika na úrovni podústavního práva a skutkového hodnocení. Nad rámec toho vedlejší účastnice upozornila, že stěžovatel nikterak (pro účely rozhodnutí o nákladech řízení) neprokázal svoji nemajetnost.

Stěžovatel svého práva repliky nevyužil.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení i obsah uvedeného spisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Základní důvod pro zrušení napadených rozhodnutí představují nedostatky rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Jeho odůvodnění podle Ústavního soudu nedostačuje z hlediska ochrany ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Odůvodnění se pohybuje na samé hranici přezkoumatelnosti. Výslovně uvedl, že k další moderaci (z původních 20 % na zvolených 27 %) přistupuje z důvodu sníženého významu trestního řízení pro stěžovatele. Poté KS uvedl několik argumentů, z nichž část podle Ústavního soudu s kritériem významu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení pro stěžovatele vůbec nesouvisí a zbývající část není dostatečně odůvodněna.

Podle ÚS ale ne všechny argumenty KS lze považovat za obecně nepřijatelné z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele. Kupříkladu komparace s obdobnými případy je v řízeních o odškodnění za typově obdobnou újmu nanejvýš žádoucí, neboť významně snižuje riziko svévole při soudním rozhodování v oblasti, kde zákon soudům dává minimální vodítka pro stanovení konkrétní částky. Aby však tento účel mohlo srovnání splnit, musí být dostatečně a přezkoumatelně odůvodněno (alespoň odkazy na konkrétní a účastníkům řízení dostupná rozhodnutí). ÚS tudíž nemůže předjímat, zda stěžovateli přiznaná částka je či není přiměřená, neboť řada rozhodujících kritérií nebyla dostatečně prozkoumána. Toto pochybení je pak prohloubeno kontextem celého rozhodnutí, obsahujícího ústavně nekonformní závěry. Proto je podle Ústavního soudu nutné napadená rozhodnutí zrušit a dát krajskému soudu prostor pro ústavně souladné odůvodnění jeho úvah.

Uvedená pochybení KS nenapravil ani Nejvyšší soud. Jak Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, musí Nejvyšší soud interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy vymezené Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná za pomoci všech opravných prostředků.

Samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzované věci neobsahuje požadovanou aplikaci obecných principů přezkumu v dovolacím řízení na stěžovatelův případ. NS posoudil pouze správnost základních úvah soudů nižších stupňů. S ohledem na to nebylo podle něj možné obecně říct, zda moderace částky na 6 % základní částky je (ne)přiměřená. Napadené usnesení obsahuje jediný strohý závěr, že snížení základní částky na pouhých 6 % není možné obecně považovat za nepřiměřené. Ovšem s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání lze mít důvodné pochybnosti, že právě takového obecného hodnocení se stěžovatel domáhal.

Za významnou skutečnost považuje ÚS celkovou mimořádnost posuzované situace, a to jak původního trestního řízení a jeho kontextu, tak zásadní snížení uvedené částky. Všechny uvedené skutečnosti měly být podle ÚS alespoň stručně (byť třeba i odmítavě) reflektovány. Osamocený stručný závěr o obecné přijatelnosti snížení přiznané částky až na 6 % základní částky bez dalšího jakéhokoliv vztažení ke stěžovatelovu případu vykazuje ústavněprávní deficity. Zde ÚS připomíná, že při hodnocení ústavní konformity rozhodnutí orgánu veřejné moci může vyjádření takového orgánu k ústavní stížnosti pomoci vyjasnit skutkové okolnosti posuzované věci, nemůže jím však „dohánět“ či doplňovat to, co chybí v napadeném rozhodnutí, neboť vyjádření Nejvyššího soudu je v tomto ohledu daleko obsažnější. Nicméně Ústavní soud připouští, že stěžovatel nenapadá rozsudek okresního soudu, který dospěl ke krácení stanovené částky zadostiučinění o 87 %.

…

Tato skutečnost by však sama o sobě ještě nemohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť pochybení spíše v rovině podústavního práva mají svůj základ v pochybeních krajského soudu spolu s omezeným rozsahem přezkumné činnosti dovolacího soudu v občanském soudním řízení. V takové situaci by vyhovění ústavní stížnosti bylo pouze formalistickým nehospodárným zásahem do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, měl-li by se rozsudek krajského soudu stát novým předmětem jeho posuzování.

Ústavně relevantní pochybení shledal Ústavní soud rovněž ve výroku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Obecné soudy musí v tomto druhu řízení dbát na to, aby rozhodnutím o nákladech řízení neprohlubovaly újmu způsobenou porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení. O to větší je tato potřeba u obětí trestné činnosti v procesním postavení poškozených. V takových případech se vedle újmy způsobené jim pachatelem trestné činnosti řadí ještě sekundární újma, představující porušení jejich ústavních procesních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Domohou-li se pak v řízení o kompenzaci tohoto porušení peněžního zadostiučinění, avšak toliko ve výši, která jim ani neumožní pokrýt přiměřeně vynaložené náklady na vedení tohoto řízení, způsobují jim soudní rozhodnutí fakticky další druh „terciární újmy“.

Z ústavněprávního hlediska je nerozhodné, zda obecné soudy zahrnou nutnost kompenzace těchto nákladů do svých úvah o výši přiměřeného zadostiučinění podle § 136 občanského soudního řádu, anebo se rozhodnou tuto skutečnost zohlednit při rozhodování podle § 142 odst. 3 trestního řádu. Je však zásadně nepřijatelné, aby stěžovatel, nacházející se ve výše popsaném postavení, byl po vydání rozhodnutí (uznávajícího základ uplatněného nároku) ve významně horší finanční situaci než účastník, který za porušení svých ústavních práv přijme kompenzaci ve výši 145 Kč. Nadto lze ovšem poznamenat, že i takový účastník by nicméně na své procesní aktivitě finančně tratil, neboť vedlejší účastnicí přiznané zadostiučinění by s největší pravděpodobností nepokrylo ani odměnu za sepsání odborně zpracované výzvy vedlejší účastnici advokátem.

V uvedeném případě se tak musí uplatnit rovněž ustálený názor Ústavního soudu, podle nějž je rozhodování o nákladech řízení integrální součástí práva na soudní ochranu základních práv a svobod v občanském soudním řízení. Celková finanční ztráta stěžovatele by musela být odůvodněna neúčelností jím vynaložených nákladů, obstrukčním procesním jednáním (např. mařením uzavření smíru či narovnání), vznášení vedlejších nedůvodných nároků apod.

…

Protože napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a výroky I a III napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud se bude muset ve znovuotevřeném řízení zabývat úvahami o možnosti moderace částky přiznané stěžovateli rozsudkem okresního soudu a tyto své úvahy ústavně konformním způsobem odůvodnit. Dále bude muset přesvědčivě odůvodnit, z jakého důvodu stěžovateli nenáleží náhrada nákladů řízení. Přitom bude muset vzít v potaz rovněž náklady vynaložené v řízení, ve kterém bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání zrušeným usnesením Nejvyššího soudu.

Návrh stěžovatele na náhradu nákladů v řízení před ÚS Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2234/20 vyhlášený dne 6. dubna 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com