Ústavní soud zveřejnil dne 30. března 2021 svůj nález sp. zn. I. ÚS 1893/18, v němž poukázal na fakt, že civilní proces je vybudován na poučovací zásadě, jež se následně promítá do jednotlivých ustanovení o. s. ř., které této zásadě dávají konkrétní podobu. Náleží-li věc do věcné příslušnosti správního soudu, civilní soud řízení o podané žalobě zastaví a v usnesení o zastavení řízení navrhovatele poučí o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví. S tímto pravidlem koresponduje § 46 odst. 2 s. ř. s., podle kterého správní soud usnesením odmítne návrh na zahájení řízení, pokud se navrhovatel domáhá rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout civilní soud, anebo domáhá-li se navrhovatel přezkumu rozhodnutí, kterým správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Správní soud je povinen poučit navrhovatele o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu. Podle názoru ÚS poučovací povinnost vyplývá také z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces – práva na soudní ochranu.

 

Stěžovatelka působí jako významná poskytovatelka služeb elektronických komunikací (mobilní operátor). V roce 2011 uzavřela se společností LeeToo SE (dále jen jako „zákaznice“) smlouvy, kterými se zavázala zákaznici poskytovat služby za výhodných podmínek dostupných pro velké firemní zákazníky. Učinila tak na základě tvrzení zákaznice, že má přes 800 zaměstnanců. Posléze však stěžovatelka zjistila, že zákaznice žádné zaměstnance nemá a ve skutečnosti přeprodává služby stěžovatelky třetím osobám – klienti zákaznice mohli tedy za úplatu využívat zvýhodněné ceny. Toto jednání označila stěžovatelka za porušení smluvních podmínek ze strany zákaznice a v červnu 2012 od smluv s ní odstoupila, čímž se dle stěžovatelky vzájemný smluvní vztah mezi oběma stranami nadále řídil běžnými obchodními podmínkami včetně cen ze „standardního“ ceníku. Stěžovatelka tak za srpen 2012 naúčtovala zákaznici přes 6 milionů Kč a obdobnou částku požadovala rovněž za září 2012. Zákaznice proti těmto vyúčtováním podala reklamaci, tu stěžovatelka neuznala a zákaznice se obrátila na Český telekomunikační úřad (ČTÚ) s námitkami proti postupu stěžovatelky. Spolu s tím zákaznice požádala ČTÚ o odklad splatnosti vyúčtování do doby, než rozhodne o jejích námitkách. ČTÚ postupoval s odkazem na § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění tehdejších předpisů (dále jen jako „zák. o el. komunikacích“). Dle tohoto ustanovení sice podáním námitek proti vyřízení reklamace není dotčena povinnost zákazníka uhradit vyúčtování, ale ČTÚ je oprávněn v odůvodněných případech na žádost zákazníka předmětnou povinnost odložit. Přes nesouhlas stěžovatelky ČTÚ návrhu zákaznice vyhověl a napadenými rozhodnutími odložil splatnost obou vyúčtování v plné výši. Ustanovení § 129 odst. 3 zák. o el. komunikacích neumožňuje odvolání proti rozhodnutí.

S přesvědčením o nesprávnosti a nezákonnosti uvedených rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako „o. s. ř.“). Nalézací soud došel k závěru, že rozhodnutími ČTÚ nedošlo k dotčení práv stěžovatelky, právo na zaplacení vyúčtování bylo pouze odloženo, a zůstalo tudíž zachováno. Stěžovatelka proto neprokázala oprávnění k podání žaloby a nalézací soud ji odmítl, což následně potvrdil též soud odvolací.

Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Odkázal na svou předchozí judikaturu, podle které je možné žalobou dle části páté o. s. ř.  napadnout akty (a to i procesní) správního orgánu pouze v případech, kdy je rozhodnutím zasaženo do postavení dotčených osob konečným způsobem. V projednávané věci danými rozhodnutími ČTÚ nebylo zasaženo do práv a povinností účastníků a nešlo o rozhodnutí, kterými se řízení ukončilo. S ohledem na to nemohla být citovaná rozhodnutí ČTÚ napadena žalobou dle části páté o. s. ř.

Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími ČTÚ a obecných soudů nesouhlasí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
ČTÚ pak svým postupem měl porušit právo stěžovatelky na vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na uplatňování státní moci způsobem, který zákon stanoví, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny a právo stěžovatelky na spravedlivé řízení, zaručené opět v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka pokládá za protiústavní samotná rozhodnutí ČTÚ o odkladu splatnosti vyúčtování, v jejichž důsledku v podstatě přišla o 13 milionů korun. Za prvé obě rozhodnutí nebyla vůbec zdůvodněna, což je v rozporu s přímým pokynem v § 129 odst. 3 zák. o el. komunikacích, dle kterého splatnost vyúčtování může ČTÚ odložit jen „v odůvodněných případech“. Za druhé, vzhledem k chybějícímu odůvodnění není možné zjistit, jak, případně jestli vůbec se ČTÚ vypořádal s námitkami a argumentací stěžovatelky, které vznášela proti vydání rozhodnutí o odložení splatnosti vyúčtování.

Zákaznice, aniž by byla právně zastoupena, zaslala Ústavnímu soudu místo vyjádření k ústavní stížnosti své vyjádření z roku 2016 k dovolání stěžovatelky. V něm vysvětlila, proč stěžovatelka není oprávněna podat proti rozhodnutím ČTÚ žalobu podle části páté o. s. ř. Ústavní soud i vzhledem k aktuální situaci (srov. insolvence zákaznice výše) neviděl důvodu, aby zákaznici vyzýval k doplnění podání a nutnosti zastoupení advokátem a usoudil, že se postavení vedlejší účastníce vzdala.

ČTÚ ve vyjádření zrekapituloval příslušné řízení a stručně vysvětlil, z jakých důvodů přiznal námitkám zákaznice odkladné účinky (údajný výrazný zásah do jejích majetkových poměrů). Připustil, že dané důvody nebyly v napadených rozhodnutích rozvedeny. Dle něj je ale nelze napadnout žalobou v mezích části páté o. s. ř.

Jelikož Ústavní soud před zasláním výzev o vyjádření účastníkům řízení posoudil některé pro věc rozhodné skutečnosti, nad rámec samotné ústavní stížnosti požádal obecné soudy i o sdělení důvodů, proč nepřihlédly k judikatuře zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, potažmo k její aplikaci na shodný skutkový a právní půdorys jako v řízení přezkoumávaném v rozsudku NSS ze dne 10. 12. 2019, č. j. 8 As 52/2018-68, a vzhledem k tomu nepostupovaly dle § 104b o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 9 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Městský soud v Praze rovněž odkázal na závěry svého původního rozhodnutí.

Nejvyšší soud setrval na závěrech, jimiž zdůvodnil odmítnutí dovolání stěžovatelky.

Vyjádření ČTÚ a obecných soudů zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka rozsáhle rozebírá rozdíly mezi pravomocí civilních a správních soudů a aplikuje je na přezkoumávané řízení.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Neztotožnil se sice s jádrem argumentace stěžovatelky, dovozujícím příslušnost civilních soudů k přezkumu rozhodnutí ČTÚ, protiústavní postup obecných soudů nicméně spočíval v tom, že stěžovatelku nepoučily o její možnosti bránit svá práva ve správním soudnictví. Oprávněnými Ústavní soud shledal námitky proti rozhodnutím ČTÚ.

…

V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány; tyto spory a jiné právní věci projednané a rozhodnuté jinými orgány projednávají a rozhodují soudy za podmínek podle části páté o. s. ř. (§ 7 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Žalobu podle této části lze podat proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, který rozhodl podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 244 odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou rozhodnutí uvedených v § 244 odst. 2 o. s. ř. (není pochyb o tom, že žádná z výjimek v tomto ustanovení nebyla pro přezkoumávané řízení relevantní).

ČTÚ patří k „jiným“ orgánům, neboť mu zákonodárce svěřil pravomoc projednávat a rozhodovat tzv. účastnické spory dle § 129 zák. o el. komunikacích. Rozhodoval proto též spor mezi stěžovatelkou a zákaznicí o úhradu plateb za poskytnuté telekomunikační služby. Druhá z právě jmenovaných využila svého oprávnění podle § 129 odst. 3 zák. o el. komunikacích a podala návrh na zahájení řízení o námitkách proti výsledku vyřízení reklamace ze strany stěžovatelky. ČTÚ na základě žádosti zákaznice podané podle téhož ustanovení rozhodl o odkladném účinku těchto námitek až do jeho konečného rozhodnutí o nich. Vzhledem k tomu, že proti tomuto typu rozhodnutí není přípustné odvolání, byla také splněna podmínka subsidiarity soudního přezkumu.

Úhelný kámen argumentace stěžovatelky představuje tvrzení, že pro ni žaloba podle části páté o. s. ř. byla jediným účinným a dostupným procesním prostředkem ochrany jejích práv. Proto v odmítnutí její žaloby civilními soudy pro nepříslušnost spatřuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Otázka, zda k přezkumu předmětných rozhodnutí ČTÚ byly příslušné civilní soudy, má tudíž pro věc zásadní důležitost.

Jak vyplývá z ustálené judikatury NS, v řízení podle části páté o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci u civilního soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li daný soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci civilním soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

ÚS sdílí přesvědčení stěžovatelky, že se důsledky rozhodnutí ČTÚ projevily také v její hmotněprávní sféře, a to nejen z hlediska odkladu splatnosti vyúčtování za poskytnuté telekomunikační služby, ale také z hlediska práva stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení a práva na postup podle § 65 odst. 2 a 3 zák. o el. komunikacích. To ale nemění nic na skutečnosti, že se jednalo pouze o dílčí procesní rozhodnutí v rámci zahájeného správního řízení, které vydáním těchto rozhodnutí neskončilo. Pokud obecné soudy odůvodnily odmítnutí stěžovatelčiny žaloby tím, že do jejího postavení nebylo zasaženo konečným způsobem, a z toho dovodily, že nebyly splněny podmínky pro nové projednání a rozhodnutí sporu mezi stěžovatelkou a zákaznicí v civilním soudnictví, nelze tomuto závěru z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na usnesení NS ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1072/2013, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, ve kterých dle ní NS připustil příslušnost civilních soudů v řízení dle části páté o. s. ř. i u procesních rozhodnutí. Tuto linii argumentace již nicméně dostatečně vypořádal v napadeném usnesení NS. Neaplikovatelnost závěrů citovaných usnesení na případ stěžovatelky dovodil na základě toho, že předmětná usnesení se sice skutečně týkala rozhodnutí, která měla procesní povahu, ale pro dotčené subjekty bylo těmito rozhodnutími správní řízení pravomocně skončeno a jejich postavení konečným způsobem určeno. ÚS ani k tomuto závěru nemá ústavněprávní výhrady.

Ustanovení § 104b odst. 1 o. s. ř. uvádí, že náleží-li věc do věcné příslušnosti správního soudu, civilní soud řízení o podané žalobě zastaví a v usnesení o zastavení řízení navrhovatele poučí o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví. Tomuto pravidlu koresponduje § 46 odst. 2 s. ř. s., podle kterého správní soud usnesením odmítne návrh na zahájení řízení, pokud se navrhovatel domáhá rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout civilní soud, anebo domáhá-li se navrhovatel přezkumu rozhodnutí, kterým správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Navrhovatele je správní soud povinen poučit, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.

V důvodové zprávě k s. ř. s. (Důvodová zpráva k zákonu č. 150/2002 Sb., dostupné na https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=29058) se uvádí: „…[a]by účastník řízení nebyl sankcionován za neznalost (v důsledku složitého posuzování neustálených otázek dualismu práva mnohdy omluvitelnou), normuje osnova, že správní soud sice návrh odmítne, účastník však má k dispozici další lhůtu (korespondující s novým znění § 82 o. s. ř.), v níž může pořad práva nastoupit. Zrcadlové promítnutí tohoto principu v občanském soudním řádu zajišťuje jeho nově zařazené ustanovení § 104b“. Účelem citovaných ustanovení tedy je zabránit tomu, aby účastníka řízení netížily důsledky dualistického soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy (obdobně nález ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 117/05). Tomu odpovídá jak konstrukce zachování lhůty k podání žaloby v případě jejího podání u nesprávné větvě obecného soudnictví (§ 82 odst. 3 o. s. ř., § 72 odst. 3 s. ř. s.), tak i poučovací povinnost „nepříslušného“ soudu odrážející zásadu „soud zná právo“ (iura novit curia).

Význam poučovací povinnosti zdůrazňuje zákonodárce mimochodem rovněž v § 5 o. s. ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Tím dává jasně najevo, že civilní proces je vybudován na poučovací zásadě, která se následně promítá do jednotlivých ustanovení o. s. ř., které této zásadě dávají konkrétní podobu. Podle názoru Ústavního soudu poučovací povinnost vyplývá také z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces – práva na soudní ochranu.

Judikatura ÚS uvedená východiska již na problematiku určení (ne)příslušnosti jedné z větví obecného soudnictví konkrétně aplikovala. Šlo například o případ, ve kterém se žalobce domáhal u civilního soudu bezdůvodného obohacení spočívajícího v nevrácení poplatku za podání (oprávněného) podnětu k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Civilní soud žalobu meritorně zamítl, plénum ÚS nicméně dovodilo jeho nesprávný postup a vyslovilo právní názor, že věc měla být řešena ve správním soudnictví. ÚS následně předmětné rozhodnutí civilního soudu zrušil právě proto, že žalobce nepoučil dle § 104b o. s. ř., a ten díky tomu ztratil možnost přezkumu postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v rámci správního soudnictví.

V nyní přezkoumávané věci soud prvního stupně usnesením odmítl žalobu stěžovatelky pro její nepřípustnost, protože podle jeho názoru nebyly splněny podmínky k projednání žaloby stanovené v § 244 odst. 1 o. s. ř. Odvolací i dovolací soud tento závěr potvrdily. Z odůvodnění všech usnesení vyplývá, že nepřípustnost stěžovatelčiny žaloby byla založena na tom, že stěžovatelkou napadené rozhodnutí ČTÚ je rozhodnutím procesní povahy, jejichž přezkum civilním soudům nepřísluší. Jak ÚS předestřel výše, k tomuto závěru obecných soudů nemá ústavněprávní výhrady, jejich rozhodnutí ale z hlediska ústavnosti nemohou obstát, protože v nich chybí poučení.

…

Stěžovatelka se obrátila na civilní soudy, aby ochránily její základní práva údajně porušená rozhodnutími ČTÚ. Civilní soudy se odmítly žalobou stěžovatelky zabývat pro vlastní nepříslušnost. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by uvedený závěr civilních soudů byl sám o sobě protiústavní. Civilní soudy ovšem zároveň stěžovatelku nepoučily, že k její žalobě jsou v souladu s ustálenou judikaturou zvláštního senátu i správních soudů příslušné právě správní soudy. Tím porušily základní práva stěžovatelky, konkrétně jí znemožnily uplatnit její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností též původní rozhodnutí ČTÚ. Ústavní soud by standardně uplatnil zdrženlivý přístup a ponechal přezkum zákonnosti daných rozhodnutí na obecných soudech, k čemuž výše uvedeným zásahem otevřel cestu. Z důvodu procesní ekonomie však přistoupil k jejich zrušení. Zaprvé zohlednil specifickou situaci, kdy řízení ve věci samé (o námitkách zákaznice proti reklamaci) před ČTÚ je již ukončeno, zadruhé rozhodnutí ČTÚ trpí natolik zjevnými vadami ústavněprávního charakteru, že by beztak nemohla v přezkumu správních soudů nikdy obstát.

Ústavní soud s ohledem na uvedené vyhověl ústavní stížnosti a napadená usnesení obecných soudů a rozhodnutí ČTÚ zrušil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1893/18 vyhlášený dne 30. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com