Člověk má právo, aby v jeho při rozhodoval nestranný, nepodjatý soudce. Nepodjatost soudců je předpokladem spravedlivého procesu. Proto právo umožňuje uplatnit námitku podjatosti soudce. To lze teoreticky i u Ústavního soudu.[1] V praxi je to horší.

 

Ústavní soud rychle reaguje na došlé návrhy a zpravidla druhý den po doručení zasílá navrhovateli akceptační dopis, kde uvede složení senátu a jméno soudce zpravodaje, a vyzve k případnému uplatnění námitky podjatosti. Taková praxe je správnou a ve srovnání s jinými soudy rychlou reakcí. Ale někdy jedná Ústavní soud tak, že znemožní podání námitky podjatosti.

V konkrétním případě komunální ústavní stížnosti obce Lednice, podané a doručené na Ústavní soud 15. 3. 2021, rozeslal soud následující den akceptační dopis s oznámením jména soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové.[2] Akceptační dopis vyzval k uplatnění práva na případné odmítnutí soudce z důvodu podjatosti, přitom tento akt časově nelimitoval. Během krátké doby tří dnů byla 19. 3. 2021 námitka podjatosti podána. Ovšem mezitím soud druhý den po zaslání akceptačního dopisu rozhodl 17. 3. 2021.[3] O námitce vůbec nerozhodoval.

 

Ústavní soudci rozhodují o svých letitých kolezích

Část ústavních soudců přišla na Ústavní soud z Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí těchto soudů jsou nejvíce napadána ústavními stížnostmi. To, že soudce přejde na vyšší soud a tam rozhoduje i o rozhodnutích svého původního pracoviště, je v rámci obecných soudů časté. Ústavní soud má však tu zvláštnost, že si soudci zpravidla svůj původní mandát ponechávají. Ústavní soudci jsou jmenováni na 10 let a soudci z Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu chtějí mít své jisté a vrátit se do svého původního soudcovského postu. Proto „sedí na dvou židlích“. Jsou zároveň soudci ústavní i soudci některého nejvyššího soudu.

Zvláště na pováženou je to tehdy, když ústavní soudce rozhoduje o věci, kterou na Nejvyšším soudě rozhodl jeho mateřský senát. Ne každému se chce postavit kolegům, se kterými řadu let soudil. Tato nechuť může růst s ohledem na blížící se konec jejich funkčního období na Ústavním soudu. Lidé se nechtějí vracet do nepřátelského prostředí a štvát své kolegy tím, že jim ruší rozhodnutí a veřejně vzkazují, že neumějí aplikovat ústavní právo.

Tato situace může mít vliv na rozhodování ústavního soudce, pokud rozhoduje o stížnosti proti účastníkovi – soudu, který je jeho zaměstnavatelem, a napadené rozhodnutí vydali jeho dlouholetí kolegové. Situaci by měl řešit zákonodárce tak, že nebude slučitelný souběh funkce ústavního soudce a soudce nejvyšších soudů ani v režimu dočasného zproštění výkonu funkce nejvyšších soudů.[4] Předchozí zákonná úprava[5] možnost dočasně zprostit výkonu funkce soudce obecných soudů při jmenování k Ústavnímu soudu neobsahovala.

 

Někdy rychle a jindy pomalu

Účastník má právo, aby včas podanou námitku podjatosti Ústavní soud posoudil ještě před konečným rozhodnutím ve věci. Je dobře, když soudy rozhodují rychle, ale rychlost nesmí likvidovat spravedlivý proces a právo účastníka podat námitku podjatosti. Zvláště podezřelé je, když stejný orgán jedná někdy vůči někomu velmi rychle a někdy velmi pomalu.

Ústavní soud rozhoduje pro někoho za roky, pro jiného za měsíce a jindy zase za dva dny. To, že Ústavní soud rozhodl o volebním zákoně v únoru 2021 po více než třech letech,[6] přestože věděl, že volby jsou na podzim 2021, je porušením práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Jestliže o platu soudců, včetně vlastních, rozhodl soud roku 2014 asi za 13 měsíců[7] a o zdanění církevních restitucí v roce 2019 za čtyři měsíce,[8] ukazuje, že Ústavní soud umí rozhodnout rychle.

Pokud však Ústavní soud v jiném případě rozhodne za dva dny, a tím znemožní uplatnění námitky podjatosti, je to porušením práva na spravedlivý proces a práva na nestranného soudce. Na Ústavním soudu se obvykle rozhoduje o ústavní stížnosti několik měsíců, často i více než rok. Jedná-li soud nebývale rychle, posiluje to pochybnosti o nepodjatosti soudkyně.

 

Rozdílná rychlost rozhodování a kárná odpovědnost

Pakliže soud nechá určitou věc ležet více než tři roky, jsou to nedůvodné průtahy a měla by být za ně vyvozena kárná odpovědnost. Pakliže však soud rozhodne neobvykle rychle za dva dny a znemožní podání námitku podjatosti, je to také protiprávní postup narušující právo na nestranného soudce. Proti takovým věcem by měl vystoupit především předseda soudu. Pokud nedůvodné obrovské rozdíly v řešení jednotlivých případu neřeší, sám se dopouští kárného deliktu.

Ústavní soudci nepodléhají kárnému řízení jako ostatní soudci před Nejvyšším správním soudem, ale soudí sami sebe neveřejně a kárným žalobcem je předseda Ústavního soudu. Ve skupince 15 soudců se vytvářejí mezilidské vztahy, které brání ukládání přísných trestů.

Nechceme-li trpět porušování práv lidí Ústavním soudem, který některou věc vyřeší podezřele rychle a jinou nechá ležet roky, je nutné změnit jeho kárné řízení. Pro předsedu soudu je již doba jednoho roku neřešení věci signál, že vznikají průtahy. Měl by na soudce působit, aby konečně připravil rozhodnutí. Pokud cesta domluv nevede k cíli ani po dalším půlroce, je legitimní, aby předseda podal na soudce kárnou žalobu. Jinak musí předseda soudu nést odpovědnost za to, že nezajišťuje právo na rozhodnutí bez zbytečných průtahů v přiměřeném čase pro všechny navrhovatele bez rozdílu. Ovšem stejně by měla být předsedou soudu postižena taková praxe, která vylučuje právo účastníka na spravedlivý proces a znemožňuje rozhodnout o jeho námitce podjatosti.

Ústavní soudci by měli být podrobeni kárné odpovědnosti stejně jako ostatní soudci – veřejně před kárným senátem Nejvyššího správního soudu. Nejde o zásah do nezávislosti moci soudní, protože i Nejvyšší správní soud je soud a podléhají mu v kárném řízení ostatní soudci. Právo podat kárnou žalobu z důvodů průtahů by měl mít každý navrhovatel, o jehož návrhu Ústavní soud nerozhodne do dvou let. Zveřejnění, kteří soudci činí kárné delikty, může vést k nápravě porušování práva Ústavním soudem.

O možnosti vyloučení podjatosti soudce se učí na právnických fakultách. Jak však vysvětlit praxi, která námitku podjatosti vylučuje? Jak věřit Ústavnímu soudu, když jedná úskočným způsobem.

 

Autor doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., působí jako advokát v Brně
Foto: canva.com

 

---

[1] § 36-38 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

[2] Dopis Ústavního soudu z 16. 3. 2021, II. ÚS 684/21, oznamující, že soudkyně zpravodajka je Kateřina Šimáčková.

[3] Usnesení Ústavního soudu ze 17. 3. 2021, II. ÚS 684/21 ve věci komunální ústavní stížnosti obce Lednice proti Ministerstvu kultury a Ministerstvu pro místní rozvoj.

[4] § 99 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

[5] Zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích.

[6] Nález Ústavního soudu z 3. 2. 2021, Pl. ÚS 44/17.

[7] Nález Ústavního soudu z 10. 7. 2014, Pl. ÚS 28/13.

[8] Nález Ústavního soudu z 1. 10. 2019, Pl. ÚS 5/19.