K diskusi: Problematika právní povahy stavby je jedním z evergreenů české judikatorní praxe a právnické literatury. Základním problémem celé koncepce určování toho, co je a není stavbou, je prevalence soukromoprávního myšlení a nerespektování stavby jakožto konceptu veřejného, zejména stavebního, práva. Ust. § 1 odst. 2 o. z., podle něhož je uplatnění soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného, by neměl znamenat, že tentýž pojem bude mít dva zcela protichůdné výklady, jeden pro právo soukromé a jeden pro právo veřejné.[1] Právě to se ale u pojmu stavby stalo.

 

Již řadu let panuje zásada, že posouzení stavby je odchylné z hlediska veřejného práva (kde je definována stavebním zákonem) a práva občanského, kde pojem definován není, resp. jeho výklad vytvořila judikatura vyšších soudů.[2] Pravidlo dvojí definice stavby je předkládáno studentům právnických fakult jako dogma, které jim umožňuje pochopit rozdíl mezi soukromým a veřejným právem. Potud jde samozřejmě o dobrý učební příklad, je však otázkou, zda ono rozdělení má smysl i pro praxi a zda nejde o bezúčelnou dvoukolejnost téhož, která sice přispívá množství právní judikatury a literatury, ale která nemá žádný význam a při realizaci práva, o které by mělo právní teorii jít především, spíše škodí.

Jsem si vědom, že je snazší zůstat na vlně užívané tradice, než si přiznat, že něco, co vzniklo jako judikaturní názor, je nesprávné. Dovolím si říci svůj názor přímo – domnívám se, že neexistuje žádný rozumný důvod pro to, abychom jeden jev (sociální skutečnost), tedy stavbu, vnímali a priori odlišně prizmatem práva soukromého a veřejného.[3] V žádném případně nezpochybňuji smysluplnost rozdělení práva na soukromé a veřejné ani důvody, které pro rozdělení na tyto části existují. Toto rozdělení je ale vždy chápáno ve smyslu zájmů, které danou oblast ovládají, tedy u veřejného práva jako ochranu zájmů celospolečenské působnosti, zatímco u soukromého práva jako ochranu práv a zájmů jednotlivců.

Stavba jako pojem byla právními předpisy vyložena pouze ve veřejném právu (stavebním zákonem). Naproti tomu v soukromém právu zákonodárce pojem nedefinoval a ani nebylo ze zákona jakkoliv patrno, že by jej definovat vůbec chtěl. Máme tedy jedinou zákonnou definici stavby, a to v § 2 odst. 3 stavebního zákona: „Stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání.“ Oproti tomu v soukromém právu pojem definován není a nebyl, existuje pouze značně bohatá judikatura a právní literatura, která tento pojem vysvětlila z hlediska soukromého práva a zároveň tento výklad upřednostnila před legálním pojmem. Je ale možné, aby judikatura vytvořila definici pojmu, který v právu definován je, a zároveň konstatovala, že tato její definice má v soukromém právu přednost před definicí zákonnou?

Takovýto postup by dával smysl, kdyby k tomuto existovala evidentní společenská potřeba, jinými slovy, pokud by definici stavebního zákona v režimu soukromého práva nebylo možno rozumně použít. Myslím si, že tomu ale tak není. S výjimkou jednoduchých montovaných staveb (např. unimobuněk) a výrobků plnících funkci stavby (např. maringotek a mobilheimů) lze vše, co stavební zákon považuje za stavbu, rozumně vyložit jako stavbu (nebo součást jiné stavby) v režimu občanského práva.[4]

Pomyslný kamínek do stojaté vody vhodil 3. senát ÚS, který ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2280/18 posuzoval právní povahu chodníku. V tomto judikátu pak[5] „ … zcela popřel dosavadní dlouhodobou a konstantní judikaturu NS ohledně právní povahy chodníku (jakož i jiných podobných entit), čímž vnesl právní nejistotu do právní praxe. … Závěry ÚS jsou dogmaticky nesprávné, neboť nerespektují východiska občanského zákoníku a jeho vztah k zákonu o pozemních komunikacích.“ Vzhledem k tomu, že dané rozhodnutí považuji za správné a jedno z prvních, které se snaží dosavadní (dle mého názoru) nesprávnou a dlouhodobě neudržitelnou výkladovou praxi změnit, dovolil jsem si publikovat tento článek a v jeho názvu parafrázovat Balbínovu obranu,[6] neboť mám za to, že je nutno vysvětlovat, nabádat a přesvědčovat, což byl ostatně i účel slavné knihy.

Dle ust.  § 12 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích: „Pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi, jsou součástmi místních komunikací též přilehlé chodníky, chodníky pod podloubími, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodů pro chodce.“ Z hlediska veřejného práva nebude sporu, chodník je součástí pozemní komunikace, k níž přiléhá. Mám za to, že stejnou odpověď získáme aplikací ust.  § 505 o. z., podle nějž je „součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí“.

Domnívám se proto, že přilehlý chodník je obecně součástí pozemní komunikace, a to jak z hlediska veřejnoprávního, tak z hlediska soukromoprávního. Problém civilistické judikatury v chápání chodníku je v tom, že namísto, aby jej logicky podřadila jako součást věci hlavní (tj. komunikace, k níž funkčně náleží, jak bude vysvětleno níže), tak nejprve zjišťuje, zda jde o stavbu v soukromoprávním slova smyslu, a pokud zjistí, že ano, pak posuzuje, zda jde o věc v právním slova smyslu, a pokud nikoliv, pak má zato, že jde jen o ztvárnění povrchu pozemku, a tedy o součást pozemku. Tímto značně komplikovaným postupem (často pomocí znaleckých posudků, zjištujících stavebně konstrukční řešení vrstev) se dobere dvou možných řešení – jde buď o samostatnou stavbu, která nesdílí osud přilehlé komunikace, nebo jde jen o součást pozemku. Nikdy se tedy nedojde k řešení, že chodník je pouhou součástí pozemní komunikace a sdílí její osud, což je možnost, které je podle mého názoru pro praxi nejvhodnější, neboť tím, kdo se bude o chodník starat a zajišťovat jeho investiční obnovu, bude pravděpodobněji vlastník pozemní komunikace (zpravidla obec), spíše než vlastník pozemku, na němž se chodník nachází. Civilistická judikatura nevnímá chodník jako funkčně nezbytnou součást komunikace, ale jen jako její doplněk, prvek, který vyplňuje volnou parcelu, jako něco, absence čehož neznehodnocuje přilehlou komunikaci, lidově řečeno, jako něco, co tam být může, ale nemusí.

Chodník je z hlediska dopravní nauky dopravní pruh určený pro nemotorovou dopravu (chodce, popř. zvláštní dopravní úpravou i pro smíšený pohyb jízdních kol nebo jiných vymezených prostředků). Chodník je v místech, kde byl navržen a realizován, nezbytnou součástí dopravně-technického řešení, nikoliv jen jakousi výplní volné plochy. Musíme mít na paměti, že výstavba nebo závažná rekonstrukce pozemní komunikace (lhostejno jaké kategorie) se koná na základě důkladné dopravně-technické analýzy, která v rámci daných prostorových, a samozřejmě i investičních možností předpokládá nejefektivnější rozvržení dopravních proudů motorové i nemotorové dopravy (tedy zejm. automobilů, cyklistů a chodců), aby řešení bylo z hlediska provozu co nejefektivnější a zajišťovalo náležitou bezpečnost silniční dopravy. Pokud je tedy chodník zřízen, je nezbytnou funkční součástí přilehlé komunikace, bez níž komunikace nesplňuje navržené parametry, ať již z hlediska propustnosti (tedy schopnosti přenést určité množství vozidel a chodců), tak i bezpečnosti. Jeho existence je tedy nezbytná z hlediska bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, což by i optikou civilistického myšlení mělo znamenat, že je v místě nutný, ne jen vhodný. Soukromé právo přece nelze vykládat bez respektu k hodnotám práva veřejného, a naopak. Pokud je mi známo, nic v právním řádu České republiky nestanovuje, že by soukromé právo mělo a priori přednost před právem veřejným.[7]

Dovolím si nesouhlasit s hodnocením doc. Tégla a doc. Melzera, kteří uvádějí, že „pokud jde o účel chodníku, ten je v zásadě stejný, jako účel pozemku (jeho povrchové části). Jde o to, že i bez chodníku je pozemek víceméně použitelný za účelem dosažení konkrétních budov, popř. jiných staveb. Chodník pouze umožňuje dosáhnout tohoto cíle poněkud pohodlnějším způsobem.“[8] Domnívám se, že smysl a účel jednotlivých částí pozemní komunikace je dán jejich stavebně technickým uspořádáním, a není možno paušálně konstatovat, že jednotlivé prvky tam vlastně ani být nemusejí, aniž by to (slovy soukromého práva) znehodnotilo hospodářskou podstatu věci, tj. možnost využívat pozemní komunikaci k zamýšlenému účelu.

Navrhování a schvalování dopravních cest je jednou z nejsofistikovanějších inženýrských disciplín a posuzování schvalování dopravních staveb je výlučnou pravomocí orgánů veřejné moci. Při současné a neustále rostoucí míře motorizace je nutno klást důraz na jednotlivé prvky dopravně-inženýrského díla, při jehož provozování musí být chráněny veřejné zájmy, jak co do plynulosti provozu (tj. propustnosti stavby), tak i bezpečnosti silniční dopravy. Řečeno jinými slovy, každý prvek dopravně-inženýrského díla má svůj podstatný význam, ať již jde o chodníky, přechody, veřejné osvětlení, svodidla, zábradlí apod.[9] Všechny tyto prvky tvoří nepochybně jeden funkční celek. Hledisko, zda se nám subjektivně chodník zdá či nezdá nezbytný, nemá dle mého názoru v právu relevanci. Chodník, jakožto (zpravidla) oddělený pruh pro pěší dopravu, je zřízen tam, kde by pohyb chodců ve vozovce znamenal ohrožení bezpečnosti chodců (tj. při silnějším provozu vozidel), nebo naopak znamenal zhoršení plynulosti provozu (z důvodu silnějšího provozu chodců). Pokud chodník zrušíme nebo učiníme nepoužitelným, neznamená to jen mírné snížení pohodlí pěších uživatelů.

Ona dvojkolejnost výkladu dle veřejného a soukromého práva pak vede k praxi, podle které posuzujeme, zda je chodník stavbou či jen ztvárněním zemského povrchu (součástí pozemku), na základě jeho stavebně technického provedení. To je taktéž dle mého názoru chybné. Pomineme-li technicky nejjednodušší způsob realizace pozemní komunikace, totiž jako člověkem vytvarovaný a uježděný terén, je pozemní komunikace z hlediska skutečnosti vždy stavebním dílem, lhostejno, zda se skládá ze dvou vrstev válcovaného štěrku, nebo jde o dálniční souvrství tvořené asfaltobetonovým povrchem a několika konstrukčními vrstvami o celkové mocnosti jeden metr. Za zásadní považuji především účel pozemní komunikace, kdy je zřejmé, že smyslem pozemní komunikace je přenášet dopravu (motorovou nebo nemotorou) způsobem pohodlným, efektivním a bezpečným.

Dále se v článku píše: „Z hlediska civilistického chodník zásadně nebude splňovat definiční znaky pojmu stavba, a to minimálně pro absenci znaku samostatného účelového určení. Chodník tedy bude představovat prosté ztvárnění povrchu pozemku, které bude vždy součástí pozemku.“[10] S tímto vývodem si dovoluji nesouhlasit, neboť většina chodníků (s výjimkou chodníku tvořeného jen válcovanou zemní plání, popř. vrstvou štěrku jen zaválcovanou de zemní pláně) je z konstrukčního hlediska stavbou. Pokud by měl být součástí pozemku, jak bude posouzen chodník, který je součástí mostní stavby (např. na přemostění řeky, silnice, železnice), kdy je zřejmé, že nemůže být pouhým ztvárněním povrchu, protože se nachází několik metrů nad povrchem terénu nebo nad řekou?[11] Stavební vrstvy chodníku jsou zde neseny konstrukcí mostu (často je betonový povrch chodníku vlastně jen jednou z konstrukčních vrstev mostu a staticky spolupůsobí), takže o nějakém ztvárnění povrchu těžko může být řeč. Obdobně v hlubokém zářezu, kdy je stavební těleso chodníku z boku chráněno silnými zárubními zdmi, protože jinak by došlo k samovolnému posunutí odkryté zemní pláně a ke znehodnocení celé stavby. Pokud bychom (kompromisně) připustili, že chodník vedoucí po mostní konstrukci je součástí stavby (mostní konstrukce) a ten samý chodník o pár metrů dál, položený na zemní pláň, je jen ztvárněním pozemku, tak bychom funkčně jediný prvek (kterým je chodník v celé délce) teoreticky právně rozdělili. Ani tento výklad není přiléhavý. Další výkladové trhliny můžeme sledovat odkazem na existenci různých stavebně technických prvků, které se do profilu chodníku vkládají, např. zábradlí, které chrání před pádem do hloubky; svodidla, která chrání chodce před vjetím vozidla na chodník; stožáry veřejného osvětlení a jejich napájecí kabely; světelná signalizační zařízení na křižovatkách apod. To vše podporuje logickou myšlenku, že přilehlý chodník je součástí komunikace dle ust. § 12 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, stejně jako součástí věci hlavní dle § 505 občanského zákoníku.

Civilistická judikatura vytvořila seznam určovacích znaků pro posouzení, zda jde o stavbu či nikoliv, a to tak, že se musí jednat o 1) výsledek stavební činnosti člověka, 2) mající materiální podstatu, 3) vyznačuje se relativní kompaktností materiálu, 4) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku a 5) má samostatnou hospodářskou podstatu. Jak již bylo uvedeno, s touto praxí hluboce nesouhlasím.

Pro svůj názor si dovolím rozebrat dva z deklarovaných znaků. Prvně pojem relativní kompaktnosti materiálu. Tento pojem nemá oporu ve stavebně technické teorii. Nerozumím tomu, jak se liší relativní a absolutní kompaktnost materiálu. Pokud chceme popisovat stavby z hlediska jejich konstrukce, měli bychom k tomu používat stavebnětechnické názvosloví. Stavební fyzika pracuje s pojmy jako je pevnost v tlaku a ohybu, pružnost apod., při výpočtu staveb se posuzují parametry jako únosnost, průhyb, odolnost proti kmitání, a samozřejmě trvanlivost a změna vlastností vlivem stáří (únavová životnost) apod. O kompaktnosti, natož „relativní kompaktnosti“, stavebně technické normy nehovoří a není příliš jasné, co si pod ní představovat.

Znak relativní kompaktnosti materiálu je tedy dle mého názoru nic neříkající, kompaktnost není fyzikální znak: taktéž, pokud bychom zkoumali parametr soudržnosti, což je asi pojem kompaktnosti blízký, zjistíme, že soudržnost není obecně nezbytným znakem stavby: silnice se zpravidla staví z několika vrstev nasucho válcovaného štěrku různých frakcí, které přece také nejsou z tohoto důvodu soudržné, protože bychom je (po odstranění asfaltového krytu) dokázali rozrušit pouhým krumpáčem. Důvody, proč nedochází k chemickému spojení jednotlivých vrstev (například asfaltovým postřikem nebo cementovým mlékem), jsou stavebně fyzikální povahy a nemají principiálně nic společného s životností a konstrukční odolností stavby, což mohou být hlediska, která k definování pojmu relativní kompaktnosti materiálu vedly.

Jako nepřesvědčivý výklad vnímám názor, že chodník provedený z asfaltového krytu je relativně kompaktní, kdežto chodník ze skládané dlažby je nekompaktní. Není mi jasné, v čem je právní povaha asfaltového chodníku jiná, než chodníku skládaného z dlažby.[12] Rozhodně není pravda, že by asfaltový kryt znamenal automaticky vyšší odolnost proti zátěži nebo vyšší životnost. Jako příklad lze uvést, že i vysoce namáhané skladištní plochy, kde dochází k nájezdu těžkých nákladních automobilů, bývají ze skládané betonové dlažby vyšší tloušťky a zesílených vrstev stavebního kamene. Je obecně známo, že dlažba ze štípané žuly skládané do vějířové vazby má delší životnost než běžný asfaltový povrch. Z toho potom vyplývá argumentace, že vrstva tvořená relativně kompaktními materiály (chodník stabilizovaný asfaltovým postřikem) je stavbou, zatímco chodník, jehož pochůznou vrstvu tvoří skládaná dlažba, stavbou není. Takovýto výstup ale nemá s realitou mnoho společného.

Taktéž znak, že prvek musí být vymezitelný vůči okolnímu pozemku, tedy jednoznačně oddělitelnou částí vnějšího světa, je ze stavebně technického hlediska diskutabilní. Každá stavba musí převádět tíhu stavební hmoty i předpokládaného zatížení do povrchu země a tím být i ukotvena. Pomineme-li dočasné stavby a některé výrobky, plnící funkci stavby (což je například maringotka, která tíhu hmoty přenáší do terénu jen pomocí kol), je stavba vždy ukotvena základy, které přecházejí v rostlý terén. Rozhodně ale neplatí, že vždy existuje jasná hranice, kde začíná základ stavby a kde končí rostlý terén. Řada budov má základy provedené betonovou injektáží, tj. způsobem, kdy vháníme beton pod tlakem do přirozených kaveren horninového podloží, abychom vytvořili tuhnoucí směs složenou z betonu a přirozeně pórovitého rostlého terénu, která zajistí stabilitu základů. V takovémto případě nelze přesně oddělit, kde končí rostlý terén a kde začínají základy, protože tím, co stavbu ukotvuje, je ztuhlá směs betonu a původního terénu, který obsahoval přirozené dutiny, takže do něj betonová směs tlakem natekla. Z tohoto hlediska se jeví posuzování stavby jako něčeho, co má přesně vymezitelné základy, jako neúčelné.

Mám tedy za to, že přilehlý chodník je z hlediska veřejného i soukromého práva obecně součástí hlavní věci (tj. silniční komunikace), a to z důvodu, že byl jako prvek stavebnětechnického řešení navržen, postaven a pravděpodobně i kolaudován, a zároveň je pro používání pozemní komunikace jako celku nezbytný z hlediska bezpečnosti chodců a propustnosti (kapacity) pozemní komunikace. Je přitom zcela lhostejné, zda tento chodník je postaven na zemní pláni (tj. není pod ním žádná jiná stavba), vede na mostní konstrukci překonávající výškovou překážku, vodní plochu, dopravní cestu apod., zda pod konstrukcí vrstev chodníku vede prvek, který tvoří technickou součást pozemní komunikace (např. napájecí kabely vč. základů stožárů veřejného osvětlení, sdělovací kabely světelné signalizace, podpůrné konstrukce dopravních značek a tabulí apod.).

Tento text měl za cíl zdůraznit, že teoretické rozdělení práva na veřejné a soukromé samo o sobě neospravedlňuje praxi, podle které by bylo možno stavbu vykládat zcela odchylně v režimu stavebního zákona, kdy zákon pojem definuje, a v režimu občanskoprávním, kdy zákon stavbu nikdy nedefinoval,[13] ale přesto vznikla bohatá judikatura, která samotný soukromoprávní výklad vytvořila, přičemž použila i poněkud nerelevantní znaky, jako např. relativní kompaktnosti materiálu.

Jsem přesvědčen, že veřejné i soukromé právo má být vykládáno sice odděleně, ale zároveň ve vzájemné souvislosti, přičemž se samozřejmě chrání prvky, které jsou pro toto právní odvětví charakteristické (zejm. autoritativnost a závaznost veřejného práva a naopak široká smluvní volnost a dispozitivnost práva soukromého).[14] Jakékoliv dvojí výklady toho samého společenského jevu by měly být vždy odůvodněné reálnou aplikační potřebou, a nikoliv být jen izolovaným teoretickým vývodem. Nelze totiž zapomínat, že právo vzniklo proto, aby účelně regulovalo lidské vztahy, aby dávalo logické odpovědi na logické otázky, aby judikaturní činnost soudů i právní literatura činila výklad práva jasnějším, jednodušším a v praxi snáze aplikovaným.

I s přihlédnutím k těmto vlastnostem, které jsou (alespoň doufám) pravými hodnotami práva, se jeví výklad, podle kterého je nutno stavbu vnímat především prizmatem stavebního zákona a nepodléhat snaze definovat pojem odlišně, jako správný. Stejně tak se domnívám, že potřebám praxe by lépe vyhovovalo, pokud by bylo možno chodník, vedoucí podél pozemní komunikace, vnímat jako její součást. Myslím si, že sjednocení pojmu stavby z hlediska práva soukromého i veřejného je správnou cestou.

 

Mgr. Petr Růžička, autor působí jako doktorand na Katedře správního a finančního práva PF UP v Olomouci
Foto: canva.com

---

[1] Opačný (dnes bohužel většinový) názor má i  Monika Novotná (epravo.cz, 18. 12. 12014): „Z účelu obou právních předpisů (o. z. a stavebního zákona – pozn. vložena) je v neposlední řadě zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu vymezit pojem stavba totožně, neboť v každém případě sleduje jinou oblast regulace. Zatímco stavební zákon vymezuje pojem šířeji (stavbou jsou také výrobky plnící funkci stavby), aby umožnil veřejnoprávní usměrňování v území, není pro účely pochopení součásti věci širší pojetí stavby nezbytné. … U samotného pojmu stavba ale můžeme setrvat na závěru, že stavební zákon ani jiný předpis z oblasti veřejného práva zcela využít nelze.“

Obdobně Aleš Linhart (www.tzb-info.cz, 15. 4. 2014): „O. z. není jediný zákon, který s pojmem stavba pracuje – svou definici obsahuje stavební zákon, ač ji judikatura za obecnou definici neuznává. Navíc je otázkou, nakolik je pojem definovaný ve stavebním zákoně použitelný pro občanské právo, vzhledem k ustanovení o. z., které říká, že „uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného“.“

[2] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, čj. 5 As 62/2008 – 59: „Pro posouzení otázky, zda je účelová komunikace (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) stavbou spojenou se zemí pevným základem, tj. samostatnou nemovitou věcí, nebo zda je součástí pozemku, na němž se nachází, jsou rozhodná stejná hlediska jako v případě jiných pozemních komunikací. Pokud je stavební provedení účelové komunikace takové, že lze jednoznačně vymezit, kde končí pozemek a začíná stavba, a pokud zároveň nelze stavební provedení účelové komunikace odstranit bez jejího zničení či zásadního zhoršení její sjízdnosti či schůdnosti, půjde o samostatnou nemovitou věc ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku, která je samostatným předmětem právních vztahů.“

[3] S výjimkou případů, kdy je dvojí výklad nezbytný, např. u maringotek.

[4] Definice stanovená stavebním zákonem je zcela přiléhavá pro veřejné právo, a to i důrazem na prvky, které stavbami z pohledu práva soukromého nebudou. Zde je pochopitelné, že např. odstavením maringotky na nezastavitelném pozemku a jejím využíváním jako chaty by byla obcházena povinnost veřejnoprávního schvalování staveb, regulace nezastavitelných ploch apod. Na druhou stranu tuto maringotku těžko můžeme považovat za stavbu ve smyslu soukromého práva – kdykoliv ji lze zapřáhnout za vozidlo a odvézt, s povrchem není pevně spojena, jen na něm stojí.

[5]Petr Tégl, Filip Melzer: Problematické rozhodnutí Ústavního soudu k právní povaze chodníku, Bulletin advokacie, 11/2020, str. 67.

[6] Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, vydaná prvně roku 1775, dílo Bohuslava Balbína, jedno z prvních děl obhajujících nutnost rozvoje českého jazyka.

[7] Určitě ale platí, že je-li něco přikázáno nebo zakázáno veřejnoprávním předpisem, tak to nemohu neaplikovat jen proto, že je to v rozporu se vztahem soukromého práva (např. vlastník vozidla se pochopitelně nemůže s řidičem vozidla platně domluvit, že nemusí dodržovat pravidla silničního provozu).

[8] Tégl, P., Melzer, F., tamtéž, str. 69

[9] Dle § 122 zákona o pozemních komunikacích jsou součástmi pozemních komunikací kromě chodníků též mj. opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, násypy a svahy, svislé dopravní značky, zábradlí, svodidla, směrové sloupky, zpomalovací prahy, únikové zóny, protihlukové stěny apod.

[10] Tégl, P., Melzer, F., tamtéž, str. 69.

[11] K tomuto obdobně uvádí doc. Tégl (Některé aktuální výkladové problémy úpravy nemovitých věcí v o. z. – II., pravni.prostor.cz, 14. 1. 2015): „Je-li spodní stavba součástí pozemku, pak by se i horní stavba primárně měla rovněž stát součástí tohoto pozemku. Pokud však spodní stavba bude mít povahu samostatné nemovité věci, měla by se horní stavba stát součástí stavby spodní.“

[12] Tégl P., Melzer F., tamtéž, str. 69.

[13] Naproti tomu Eva Kuzmanová v článku Vztah stavebního zákona a občanského zákoníku (zpravy.ckait.cz, 17. 10. 2020): „Uvedené znamená, že pokud soukromoprávní předpis používá určitý právní pojem, jenž je upraven i v právu veřejném, může se stát, že tento pojem bude chápán v obou sférách v odlišných významech. Takový přístup je patrný na rozdílném chápání pojmu stavba či stavebník v občanském a ve stavebním právu.“

[14] Obdobně Eva Kuzmová, tamtéž.