Ústavní soud zveřejnil dne 29. března 2021 nález sp. zn. IV. ÚS 2659/20, podle kterého platí, že pokud dovolatel využije při vymezení předpokladu přípustnosti jeho dovolání vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy jen jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání. Odmítne-li Nejvyšší soud v takovém případě reagovat na otázku, kterou dovolatel odůvodnil přípustnost jeho dovolání, dojde k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Stěžovatelka, společnost R. z Prahy, žalobou navrhovala zrušení usnesení o schválení smíru, na němž se dohodla s J. V. K průběhu jednání o smíru stěžovatelka uváděla, že každá strana učinila návrhy na výši částky, včetně DPH. J. V. neakceptoval její návrh na zaplacení částky 3 070 000 Kč jako částku včetně DPH a požadoval navýšení částky o DPH, které bude muset jako plátce DPH odvést státu (J. V. již v žalobě a také při jednání o soudním smíru požadoval zaplacení částky s DPH v zákonné výši s odůvodněním, že je registrovaný jako plátce DPH). Po schválení smíru mu stěžovatelka zaplatila první a druhou splátku navýšenou o DPH. J. V. jí nevystavil řádný daňový doklad s vyčíslenou DPH, a proto stěžovatelka nemohla požádat  o vrácení DPH. Z veřejně přístupných zdrojů stěžovatelka zjistila, že J. V. byl veden jako plátce DPH od 1. 4. 2008 do 20. 10. 2015. Skutečnost, že jeho registrace jako plátce DPH na základě jeho žádosti zanikla již ke dni 20. 10. 2015 J. V. před stěžovatelkou i před soudem podle názoru stěžovatelky úmyslně zatajil, čímž dosáhl toho, že v rozporu s příslušným daňovým zákonem byla jistina navýšena o DPH, kterou si ponechal a státu neodvedl. Tímto vznikla stěžovatelce újma, neboť nemůže nárokovat vrácení zaplacené DPH. J. V. podle stěžovatelky postupoval ryze účelově, záměrně neoznámil zrušení své registrace plátce DPH, čímž stěžovatelku v procesu schvalování soudního smíru (a také soud) uvedl v omyl.

Okresní soud ve Zlíně ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť schválený smír není podle hmotného práva neplatný. Okolnost, že ve smíru je uvedeno, že částka 3 600 000 Kč obsahuje DPH, pouze precizuje tuto dohodu, tedy, že se tato částka již nebude navyšovat.

Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž brojila proti tomu, jak zahrnutí DPH do celkové částky posoudil okresní soud. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).

Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož předpoklady přípustnosti spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má tato otázka být dovolacím soudem posouzena jinak. Za takovou otázku považovala posouzení  platnosti  uzavřeného smíru (narovnání) v souvislosti s neexistujícím nárokem J. V., na zaplacení DPH, a to za situace, kdy J. V. vědomě zamlčel, že není jako plátce DPH u místně příslušného finančního úřadu registrován, a tudíž nemá povinnost DPH státu odvést. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obecným soudům vytýká příliš úzké a formalistické posouzení věci, když pominuly podstatnou okolnost, tedy že DPH přísluší pouze státu.
V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelka podrobněji odůvodnila námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, neboť se neztotožňuje se závěrem, že v konkrétním případě může být uvedeno vždy jen jedno ze zákonných kritérií přípustnosti dovolání. Podle jejího názoru je patrné, že v dovolání jasně vymezila právní otázku, kterou je posouzení platnosti smíru v souvislosti s neexistujícím nárokem na zaplacení DPH, neboť J. V. zamlčel, že není registrován jako plátce DPH, a tudíž tuto daň státu neodvádí, a jde o otázku, která v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena. Nemůže tudíž dojít k odmítnutí dovolání pouze z toho důvodu, že stěžovatelka dle dovolacího soudu naznačila také čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání. Neuvedla-li žádnou judikaturu z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odchýlit, je zřejmé, že uvedený předpoklad přípustnosti nezamýšlela uplatnit. Postup Nejvyššího soudu považuje za přepjatý formalismus, kterým došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. K tomu dodala, že uvedený „justiční precedens“, kdy účastník si zajistí platbu s DPH a následně DPH neodvede státu, protože nemá vůbec povinnost DPH odvádět, by mohl být použitý i jako návod.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům.

Nejvyšší soud sdělil, že setrvává na důvodech odmítnutí dovolání, protože stěžovatelka nevymezila stanoveným způsobem předpoklady přípustnosti dovolání, tudíž jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani právo vlastnit majetek.

Krajský soud má za to, že právo stěžovatelky na soudní ochranu ani právo vlastnit majetek nebylo jeho postupem porušeno. Dále se zabýval vlivem daňové registrace žalobce na výši povinnosti zaplatit dlužnou částku.

Podle okresního soudu k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky nedošlo a ani dojít nemohlo. Okresní soud připomíná, že stěžovatelka byla v řízení u krajského soudu, v němž byl schválen smír, zastoupena advokátem, který měl a mohl posoudit konsekvence uzavíraného soudního smíru. Stěžovatelka přehlíží, že bylo sjednáno, že jde o částku konečnou a že J. V. není oprávněn k přiznané částce požadovat jakékoliv další úhrady v souvislosti se svými daňovými povinnostmi.

J. V. se výslovně vzdal práva být vedlejším účastníkem, nicméně současně ve stručnosti popsal svůj podíl na kapitálovém posílení stěžovatelky.

ÚS nezaslal doručená vyjádření účastníků řízení stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť z nich nevyšly najevo žádné nové, pro věc významné, skutečnosti.

Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska řádného procesu – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Z uvedených hledisek přezkoumal Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí, tj. (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. 

Stěžovatelčina argumentace je soustředěna nejprve na možnost zrušení soudem schváleného smíru z důvodu jejího omylu vyvolaného žalobcem s ohledem na (ne)existenci jeho povinnosti odvést státu DPH (viz bod 7.) a posléze na postup Nejvyššího soudu při odmítnutí jejího dovolání (bod 8.).

V návaznosti na uvedená zjištění je třeba uvést, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce není upraven ústavními předpisy, nýbrž je regulován v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec stanovený postup a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm – je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden – není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod.

Se zřetelem k naznačenému účelu dovolání Ústavní soud zkoumal, zda posouzení stěžovatelkou formulované otázky Nejvyšším soudem je ústavně konformní a zda by postup tohoto soudu mohl být kvalifikován jako odmítnutí spravedlnosti. Přitom respektoval notorietu, že dovolání je procesním úkonem, jehož essentialia jsou de lege lata vymezena v § 241a odst. 2 o. s. ř. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Je patrné, že jednou, nikoliv jedinou, obsahovou náležitostí řádného dovolání, je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její význam pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§ 237). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti: – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, k tomu viz 3. výrok stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)], nebo – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena), nebo – je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo – má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést důvody, pro které by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).  Jde tedy jednak o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon.

V posuzované věci ÚS zjistil, že stěžovatelka vymezenou otázku posouzení platnosti uzavřeného smíru v souvislosti s nárokem na zaplacení DPH (srov. bod 7) primárně klasifikovala jako otázku, k níž chybí prejudikatura, a toliko případně jako otázku vyžadující judikaturní odklon. Závěr Nejvyššího soudu, že vymezení přípustnosti dovolání, v němž by bylo uvedeno správně více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (str. 2., čtvrtý odstavec odůvodnění napadeného usnesení), je sice logický, avšak jen v abstraktní rovině. Je totiž zřejmé, že stěžovatelka vymezila právní otázku, u níž uvedla, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a „jen“ in eventum jako otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena jinak. Využije-li dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti jeho dovolání vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jen jedno za zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání (nejde tedy o situaci v odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn 26 Cdo 1590/2014).

Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud se přípustností dovolání na základě této otázky nezabýval, naopak se jejímu řešení vyhnul, když shledal údajnou konkurenci dvou předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Přitom nelze dospět k závěru, že by šlo o otázku zjevně irelevantní, neboť na jejím vyřešení závisí, resp. může záviset, zda stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhá zrušení smíru, bude úspěšná.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že ve stěžovatelčině věci Nejvyšší soud neposoudil vznesenou otázku odůvodňující přípustnost dovolání, ač tak učinit mohl a měl, čímž porušil její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Podle požadavku minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, zejména i proto, že výtky tohoto nálezu mají ryze právní povahu a míří do hodnocení přípustnosti dovolání; jeho nové zhodnocení umožní Nejvyššímu soudu naplnit svoji úlohu při zajišťování jednoty judikatury, která mu podle § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, náleží. Z tohoto důvodu Ústavní soud ve zbývající části odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2659/20 vyhlášený dne 29. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com