Nálezem sp. zn. I. ÚS 1154 /20 ze dne 23. 2. 2021 zamítl Ústavní soud stížnost dvou menšinových akcionářů proti rozhodnutí obecných soudů. Obecnými soudy byla zamítnuta žaloba na zadostiučinění podaná z důvodu průtahů v řízení. Nález stojí na závěru, že Česká republika neodpovídá za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva, neboť jde o orgán na státu nezávislé mezinárodní organizace, nad jehož činností nemá stát kontrolu. Není proto porušením čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nezahrne-li obecný soud do posuzované délky řízení (z hlediska její přiměřenosti) dobu, po kterou běželo řízení před Evropským soudem pro lidská práva.

 

Na počátku příběhu byla ovšem rozhodnutí obecných soudů, kterými byl stěžovatelům odmítnut přístup k řádným soudům. V roce 2007 uplatnili stěžovatelé u soudů nárok na přiměřené vypořádání za jejich akcie odňaté jim v roce 2007 v rámci převodu jmění (§ 220p aj. obch. zák.). České soudy, včetně Ústavního soudu zcela odmítly pravomoc soudů s odkazem na pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze s tím, že tato pravomoc byla založena smlouvou o převzetí jmění uzavřenou mezi společností a jejím hlavním akcionářem. Stěžovatelé nebyli účastníky této smlouvy. Taková dohoda byla předvídána tehdy platným ustanovením § 220k odst. 1 věta třetí obch. zák. Stěžovatelé dosáhli přístupu k řádným soudům až po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v roce 2012 a po povolení obnovy řízení před Ústavním soudem a zrušení dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2014. Stěžovatelé tedy mohli konečně pokračovat v řízení před obecnými soudy. Nato však žalovaná společnost skončila v insolvenci.

Hlavními důvody pro odmítnutí stížnosti na průtahy v řízení Ústavním soudem bylo, že nelze připustit, aby přiměřenost délky řízení před ESLP hodnotily vnitrostátní soudy (bod 19 nálezu) a že neexistuje žádný právní titul, na jehož základě by se mohl jednotlivec na České republice domáhat odškodnění za délku řízení před ESLP (bod 17) a dále, že z Úmluvy neplyne závazek, že ESLP bude schopen rozhodovat v přiměřené lhůtě. Rovněž se v nálezu uvádí, že stát nemá jak délku řízení před ESLP ovlivnit (bod 21 nálezu.).

Stojí však za zmínku, že Ústavní soud dal stěžovatelům za pravdu v několika klíčových věcech. Za prvé, akceptoval jejich tvrzení, že nelze v žádném případě srovnávat obnovu řízení podle soudních řádů obecného soudnictví s institutem obnovy řízení podle ústavněprávních předpisů. Odvolací soud totiž z doby prodlení vyloučil dobu řízení o obnovu původního řízení před Ústavním soudem; svým dřívějším nesprávným rozhodnutím odmítl Ústavní soud předchozí stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí o zastavení řízení (sp. zn. IV. ÚS 2062/08 ze 4. 9. 2008) a toto napravil obnovením řízení o ústavní stížnosti. Za druhé, Ústavní soud akceptoval naše tvrzení, že zadostiučinění přiznané Evropským soudem pro lidská práva (Soud) rozsudkem ve věci stížnosti č. 3959/09 je něco zcela jiného, než zadostiučinění za průtahy v řízení. Zatímco ESLP přiznal zadostiučinění za odmítnutí přístupu k soudům, stěžovatelé žádali o zadostiučinění za průtahy v řízení před českými soudy. Ústavní soud tedy odmítl dva mylné názory Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Přesto však ústavní stížnost zamítl s tím, že Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před ESLP.

Pokud jde o hlavní důvod odmítnutí stížnosti, je nutné uvést následující fakta. Stěžovatelé nikdy netvrdili existenci průtahů v řízení před ESLP. Ani sám Ústavní soud nikde netvrdí, že by v řízení před ESLP byly shledány nějaké průtahy. Stížnost k Soudu byla podána 14. ledna 2009 a řízení o ní bylo ukončeno rozsudkem ze dne 17. 9. 2012.

Věc byla rozhodnuta ESLP v kratší době, než je doba průměrná. Ta je 4–5 let, přičemž u stížností na porušení práva na spravedlivý proces (jako bylo v případě stížnosti stěžovatelů) je tato doba ještě delší. Nelze tedy nález opřít o tvrzení, že české soudy nemohou za průtahy Evropského soudu pro lidská práva, když žádný průtah v postupu ESLP zde v porovnání s jinými případy nebyl konstatován.

Navrhovateli je ale tvrzeno, že dobu trvání řízení před ESLP, i když tam nedošlo k žádným průtahům, je nutné přičíst České republice, protože její soudy rozhodovaly v rozporu s Úmluvou. Příčinou újmy stěžovatelů nebyla délka řízení před ESLP, ale skutečnost, že se ESLP tímto případem musel vůbec zabývat.

České soudy měly včas rozpoznat protiústavnost a rozpor ustanovení o pravomoci rozhodčího soudu založené dohodou mezi jinými stranami, než byli stěžovatelé, s Úmluvou, protože jim mělo být známo ustanovení Listiny i Úmluvy o zákazu odnětí věci řádnému zákonnému soudci a rovněž i to, že odchýlení se od tohoto pravidla je možné pouze na základě dohody stran a nikoliv na základě vadného a patrně i prolobovaného zákonného ustanovení. Rovněž jim muselo být známo, že se stěžovatelé mohou bránit u ESLP a že toto řízení si vyžádá určitý čas.

Proto stěžovatelé považují nález Ústavního soudu za nesprávný a zvažují podání nové stížnosti k ESLP.

 

Autor JUDr. Petr Zima působí jako advokát v Praze
Foto: ÚS