Naše země se již rok potýká s pandemií koronaviru. Fungování země bylo za tu dobu svázáno řadou vládních opatření a stejně tak jisté korekce přijal i Parlament. Ministerstvo spravedlnosti v březnu loňského roku publikovalo stanovisko, že krizová opatření vlády o uzavření provozoven na činnost soudních exekutorů nedopadají, neboť v jejich kancelářích, sídlech, úřadech a provozovnách (společně dále jen „předmětné prostory“) nedochází k shromažďování většího množství osob a nevzniká tak ani zvýšené riziko šíření infekce, jemuž má předejít krizové opatření. Stejně tak při osobním kontaktu zaměstnanců exekutora s povinným jde o styk jen několika málo osob. Zároveň uvedlo, že je namístě přihlédnout k existenci zásadního veřejného zájmu na výkonu soudních exekutorů, jenž by byl aplikací krizového opatření na předmětné prostory zásadním způsobem narušen.

Parlament následně omezil činnost soudních exekutorů prostřednictvím dvou zákonů, jimiž zakázal prodej movitých a nemovitých věcí, jakož i zvýšil nezabavitelnou částku na účtech povinného. První zákon označovaný jako lex covid I exekuce omezil na dobu od 24. dubna 2020 do 30. června 2020, druhý označovaný jako lex covid II stanovil zákaz provádění exekucí na dobu od 13. 11. 2020 do 31. 1. 2021. Stranou nelze ponechat ani období samoregulace soudních exekutorů v době od 12. 3. 2020 do 23. 4. 2020, kdy se soupis movitých věcí taktéž neprováděl. V součtu jde o takřka 6,5 měsíční neprovádění exekuce. Ani jeden z nich však nebyl odůvodněn rizikem přenosu nákazy, ale šlo o argumenty čistě ekonomické.

První zákon byl odůvodněn v rovině domněnky, že nastupující pandemie a s ní spojená krizová opatření uvrhnou českou ekonomiku do hluboké deprese, která odčerpá z podniků i domácností všechnu disponibilní hotovost a připraví je o úspory, tudíž je třeba osobám v exekuci na přechodnou dobu ulehčit. Vzhledem k časové tísni zákonodárce zvolil přijetí zákona ve stavu legislativní nouze a jeho osobní působnost vztáhl na všechny osoby v exekuci bez rozlišení, zda jde o osoby fyzické, právnické či zda vůbec byly krizí postiženy. Tak razantní zásah do věřitelova práva na výkon soudních rozhodnutí byl obhajitelný jen informační slepotou a nejistotou spojenou s dočasným trváním omezení. Druhý zákon se pak omezil na pouhou replikaci části odůvodnění toho prvního.

V současné době je ve Sněmovně projednáván v pořadí již třetí návrh na zákaz provádění mobiliárních exekucí, tentokrát na dobu od 31. 3. 2021 do 30. 6. 2021. Z hlediska délky trvání tak tříměsíční zákaz představuje nejdelší restrikci ze všech dříve zmíněných.

Bohužel musím konstatovat, že i po roce, kdy pandemie probíhá, stále autor návrhu pouze odkazuje na odůvodnění prvního zákona z doby v březnu 2020 a vůbec nepracuje s žádnými relevantními zdroji, údaji, analýzami a vážením možných alternativních řešení. Ústavní soud přitom nedávno ze stejných důvodů zrušil část krizových opatření vlády o uzavření provozoven právě s odkazem na nedostatek odůvodnění hraničících s libovůlí, neboť již nejsme v době informační slepoty v březnu 2020. Pokračování zákazu činnosti lze proto považovat za obhajitelné, nebude-li plošné, a když každý konkrétní zákaz činnosti bude založen na věrohodných datech o aktuální situaci a konkrétních důvodech při vážení všech známých skutečností, nikoli pouhých domněnkách. Za tu dobu si totiž vláda mohla relevantní informace a analýzy již obstarat.

Pro exekuce to znamená, že je třeba vzít na zřetel, že vládní programy na podporu zaměstnanosti udržely zaměstnanost, včetně restauračních provozů, že osoby, které jsou doma na překážkách v práci na straně zaměstnavatele dostávají plnou náhradu mzdy, že osoby, které pečují o dítě z důvodu uzavření škol, dostávají ošetřovné ve zvýšené výši, z něhož ani po roce stále nejsou prováděny vůbec žádné srážky ze mzdy, že se počet exekucí i osob v exekuci nadále snižuje a že skutečný počet návrhů na odklad exekuce z důvodu tíživé životní situace povinného nadále setrvává na hodnotách z dob před pandemií. Pokud sám povinný necítí potřebu odkladu exekuce, pak by neměl zákonodárce do vztahů mezi oprávněným a povinným vůbec zasahovat. To zvláště v případě, kdy namísto několika desítek případů měsíčně pokrývá odkladem provedení exekuce hned čtyři miliony exekucí zcela bez ohledu na to, zda byl povinný vůbec krizí postižen a zda by v případě návrhu na odklad exekuce podmínky pro povolení odkladu byly splněny.

Takový přístup je v rozporu s ústavním pořádkem a není ničím jiným než prodlužováním jednostranného a neodůvodněného zvýhodnění dlužníka před jeho věřiteli. Jsem přesvědčen, že takové jednání zákonodárce nepožívá právní ochrany.

JUDr. Antonín Blažek, advokát
Foto: www.canva.com